Minuty v lavici

Abych tu pouze nepsala výčet všech svých mimoškolních aktivit, mohla bych se taky zmínit krátce o škole, vždyť chodím an vejšku! Krátce - je to sranda, Dlouze -
studuji správný obor, to jsem zjistila po prvním měsíci. Skutečně jsem na správném místě. Jak já k smrti nenávidím formální vzdělávání a přesto jsem jeho součástí, tato katedra jde proti proudu. A jak nám sami řekli, snaží se do nás nahustit nejen informace, ale chtějí, aby absolvent tohoto oboru byl především vybaven sociálně. A tak budujeme neformálně společnou partu lidí se stejným zájmem, věčně jsme masírovány podněty, abychom něco dělali sami od sebe a abychom byli aktivní, a to se jim daří, aspoň v mém případě. Doslvoa se vyžívám ve vyhledávání přednášek navíc a s Lenkou a Míšou jsme se rozhodly, že si založíme vlastní rubriku v časopisu naší katedry, kterou se pokusíme udržet při životě během celého našeho studia. Sfoukneme tím hned několik much jednou ranou. Budeme publikovat a nejvýznamnější pro nás bude předmět samotné rubriky - praxe. Ve třech se budeme točit v napsání článku našich osobních zkušeností a možnostech nabízených k praxi, budeme takoví testovači a hlavně získáme nové zkušenosti a praxi. Konec konců, proč ne!
Naše semináře a vlastně i přednášky se vždy zvrhnou v diskuzi v přátelské náladě, plnou vtípků a odlehčení a to i přesto, že řešíme dost vážné problémy. To jsme holt my, ti patologové společnosti.
Náš spolužák Radovan se vždy zaslouží o nejlepší hlášky, které stojí totálně mimo hru. Když jsme na Úvodu do metodologie společenských věd řešili, co všechno musí mít odborná práce a příkladem nám byly rozdány seminární práce předchozích ročníků, Radovan se nezaváhal v prostoru na dotazy zeptat:"Počkejte, heleďte, vy ste jako doktorka jo?! dyť jste mladá, teda jako já to nemyslím špatně jo? no...  Hustý, to jsem nevěděl!". Takový dotaz byl vskutku nečekaný, že naší paní doktorku natolik rozhodil, že naší společnou hodinu předčasně ukončila, že už se teď stejně nikdo nebude soustředit. :D Radovan na sebe upozorňuje často i během filosofie, že se ho jednoho krásného dne náš všemi milovaný a všemi opěvovaný profesor přímo zeptal:"Co si o tomhle myslíš, ty filosofe?" "No, cože? Jo... no.. já tady jsem dneska zase s kocovinou, já nemůžu odpovědět, mi to moc dneska nemyslí." A při hodině kriminologie:"Počkejte, a máte jako nějakej případ z praxe, jako že ženská znásilní chlapa?" "No počkejte, to je ale nesmysl, vždyť, když chlap prostě nechce, tak má ženská smůlu přece.". Zkrátka, když se Radovan přihlásí, všem už cukají koutky a bedlivě naslouchají, na co kouzelného se zeptá tentokrát.
Semináře psychologie osobnosti se také vždycky zvrhnou, to si naše paní doktorka potrpí na praktickou část, kdy teorii máme sfouknutou během pěti minut a pak vládne po zbytek hodiny naprostá anarchie a chaos vtipných řečnických hlášek a hříček. To je tak, když máte polovinu třídy studenty volnočasovkáře a tělocvikáře.
Ředitele naší katedry pak musíme hledat a naháěnt všude možně téměř pokaždé, když s ním nějaký ten seminář nebo přednášku máme. On je tak dezorientovaný! A to má stálý rozvrh... Přednášku začíná vždy slovy:"Tak jak jste se měli, co jste zažili, kde všude jste byli?" Pak nám ještě sdělí, o jaké průšvihy a trapasy se zasloužil, poví nám nejnovější historky a přednáška základů pedagogiky je tatam. Nehledě na to, že nerespektuje vůbec nic, tuhle přišel na naší přednášku Úvodu do kriminologie, vykoukl ze dveří a povídá:"Dole má výtvarka vernisáž, mazejte se zkulturnit!".
A peřdmět Základy rétoriky je snad ten nejzáživnější. Náš pan magistr je hotová karikatura člověka z Katedry českého jazyka. Znáte to, brejilčky, ublíznutý vlasy, košile nacpaná v kalhotech,... My bychom ho snad strávili, kdyby to třídy nepřišla na volnou kapacitu jeho kopie Kameník - ten nejméně kolegiální člověk, je poznat, že je z jiného oboru a z jiné katedry. Ten nám ve chvílích, kdy se magistr ptá na naše názory zrovna proběhlého projevu, podkopává židle tím, že kritizuje a není se schopan kohokoliv se zastat. No co, ten zápočet snad stejně dostaneme všichni. A tak se Kameník stává sjednocujím vnějším nepřítelem a jeho jméno je skloňováno snad nejčastěji.
Akcí diskuzního klubu už taky proběhlo pár a jedna z dobrovolných besed se zvrhla v bulvární vyslýchání Matěje Homoly z Wohnoutů na téma role image a subkultur. Celé povídání s ním bylo zábavné, otázky kladené profesorkou typu:"Co koncert to fanynka, je to pravda?" vždy vznesly vlnu potlesku a následovala hned druhá za jeho vtipnou odpověď a když se jedna studentka ptala na to, jak on chápe subkultury a jak to vidí Matěj neváhal a upřímně odpověděl:"No, řeknu to takhle, když jsem si včera říkal, že jdu na besedu o subkulturách, tak bych mohl vědět, co to je. Najel jsem si na wiki a zjistil jsem, že subkulturou můžou bejt i chovatelé králíků.". V aule bylo doslova narváno, lidé se prali i o místa na schodech, stálo to za to. Víc takových besed! :)

 

Pak jsem okusila i dobrovolnou exkurzi do integračního centra Kosatec v Pardubicích. Krom toho, že mě Pardubice zklamaly, jak hnusné je to město, a krom té otřesné zimy byla exkurze fajn, a co na ní bylo nejvíce fajn? To jak byla neformální přece! Nelili do nás žádnou teorii, ale povídali nám o svém životě různými způsoby handicapovaní lidé (epileptička, nevidomý, neslyšící, vozíčkářka od narození, vozíčkář lyžař, schizofrenik,...).
Takže jsem na formální škole, ale díky bohu na neformálně se chovající katedře na oboru formality ignorujicích lidí, takže super :). A stejně jednou skončím ěnkde úplně jinde, ale to neznamená, že ta vejška musí stát za prd, takhle si ty roky strávím aspoň příjemně a budu mít vážně báječné zážitky! Jen tak dál! :)

Fragmenty událostí

Knihovna pijákem času. V knihovně bych mohla strávit celý svůj život, v knihovně ten čas ubíhá nějak jinak, nedá se říci rychleji, spíše není. PRostě jednu chvíli jdete do knihovny a druhou chvíli z ní vycházíte a zjišťujete, že nestíháte jít na přednášku. Já z té knihovny vycházím vždy se sloupcem dalších knih, který se mi jen navyšuje a vážně nestíhám číct, nevím, kdy nebo se do toho občas ponořím pak, že nedělám nic jiného. Snad se ve škole udržím jen z toho důvodu, abych mohla chodit do té úžasné a boží knihovny!
S naším oborem jsem absolvovali exkurzy do Senátu. Spíše to byla prohlídka Valdštejnského paláce ale to by si náš přímo ve Sněmovně pak nemohl převzít pan JUDr. Miroslav Antl, který nás pobídl, ať si vybereme místo, kde si sedneme. V životě jsem neviděla, že by lidé tolik přemýšleli, kam si sednou, ono má totiž každý senátor u svého místa štítek :D.

A že to jsem já, vždycky, když jedu z Prahy nebo do Prahy, vždycky, ale úplůně vždycky jedu sama a v autobuse někoho známého potkám, se kterým kecám. Už jsem byla na Čerňáku u zastávky a nikoho známého nevidím, už si říkám, achjo, takže pojedu sama, už jsem stála ve frontě a skoro v autobusu a najednou na mě někdo ze zadu promluví:"Nazdar Štěpko, co ty tady". Vůbec neměla tušení, kdo by to mohl být, bleskově jsem se otočila... Speedy! (první školní den na gmyplu obcházel všechny lavice a povídá:"Říkejte mi Speedy!. Všichni ho za to tak nenáviděli, že mu už jinak než Speedy neřekli. Ve čtvrťáku o přestávce Háňa na Speedyho:"Speedy, máš úkol z němčiny?" "Já nejsem žádnej Speedy, říkejte mi Tomáš! Na Speedy neslyším". Kdepak... byl naivní, když si myslel, že si tuto tak pracně vydobytou přezdívku odpáře). A tak už jsem měla najedou řádně ukecanýho spolujezdce až do Jičína, tak jsme toho se Speedym za tu cestu probrali! A naprosto mě rozsekala Speedyho hláška:"No, je to divný, na gymplu jsem byl středně velká až velká ryba a tady jsem nejčastěji ta malá a někdy střední!". Speedy je prostě Speedy! :)
A tak jsem zajela na jeden den do rodného města, domluvily jsme se s holkama z gymplu a sešly jsme se pokecat, dokonce dorazila i třídní. A tak jsme to protahovaly a protahovaly až jsem domů utíkala na poslední chvíli, měl se totiž ještě stavit Zdenda, který měl čas jen chvíli. Tak jsem rychlou chůzí vyrazila a v prázdném podloubí sjem narazila na Lennona, se kterým jsme prohodili pár slov při kusu společné cesty a spěchala jsem domů. Ze všech těch lidí potkám zrovna Lennona!

A hurá zpět do Hradce i s Jedlou a tentokrát na vystoupení s Ascaryí do Josefovskské pevnosti na akci Drákulova stezka! Dost jsem se těšila, že uvidím Čajdu točit naživo, ten ale zrušil svou účast, tak to bylo na nás, Aničce a Kačce s Kubou. Celý vystoupení se zdařilo, byla sranda, čas utíkal rychle, možná že škoda, že utíkal tak moc rychle, bylo to fajn. Jen by mi nevadila trocha choreografie, ale jak mi bylo řečeno, to je pro Ascaryi nezrealizovatelné.

A v neděli se vzmužil jenom Petr, který si chtěl jít ven zatočit, to je tak, když se člověk pro žonglování nadchne a nemusí být zrovna v práci jako Yetti, který by se jinak taky samozřejmě přidal. A bylo k nevíře, Petr neznal nutrie! To si takhle jdete v Jiráskových sadech až do špičky k soutoku, to že kličkujete mezi kachnami a holubi, kteří se tam rozvalují po cestě a vůbec jim nevadí, že mezi nimi opatrně přešlapujete, abyste je náhodou nezadupli, by nebylo nic podivného, dokud proti vám z vody nevyleze velký tlustý zvíře! Přijde k vám, postaví se na zadní, balancuje, ukáže vám svoje žluté velké zuby na znamení, že má hlad a když jeho potřebu neuspokojíte, uraženě hodí zadkem štráduje si to zpátky do vody. Za chvíli k vám z jiné strany přijde další a zopakuje ten samý rituál.... NUTRIE! Až se tedy bude hlasovat o maskotu Hradce Králové, budu hlasovat pro nutrie...  ---- Enjoy it!

A konečně se také Lenka zjevila v Jičíně! Tak jsme se po několika měsících opět shledaly a prokecaly celý den a celou noc! Rozumíme si jako před všemi těmi roky, které jsme spolu strávily od chvíle, kdy jsme se začaly teprve poznávat a trávily jsme spolu většinu času hledáním achátů, jezděním na kole, tvořením si svého vlastního světa. "A friend is a second self." Větší kopec srandy jsem s jedním člověkem snad ješně nezdolala. Pamatuji si, jak jsme obě dvě byly ingnorantky našich telefonů, a když jsme v prváku podnikaly další několikahodinovou výpravu do neznáma, vybavené pár müsli tyčinkami s návratem ve večerních hodinách k nám domů (Lence jsem vždycky půjčila kolo ségry) už na nás čekal Lenky tatínek, že jsme obě dvě naprosto neschopné, jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, kdybychom se prý bývaly aspoň ohlásily. A my dvě byly jen vytlemené, oba páry rodičů si po čase zvykly a pak už si rovnou Lenku u nás večer vyzvedával její tatínek bez obdobných poznámek. A pak když Lenka začala poprvé randit a občas to tajila i přede mnou, bylo mi jasné, že zrovna randí v ten moment, kdy mi volala její mamka, že s Lenkou potřebuje mluvit, že se s ní potřebuje domluvit, jak se dostane domů. Vymýšlejte si pak v těch chvílích nějaké zástěrky :D. To samé pak následovalo během celého školního roku:"Stepko, prosimte, rekni lence, at si ode me precte smsku, dekuju." nejvtipnější bylo, že jsem si to mnohdy přečetla až doma v šest večer, kdy jsem se před chvílí rozloučila s Lenkou, kdy jsme zase někde couraly a věštily z vážek létajících nad rybníkem.
A tak jsme si společně zavzpomínaly na staré dobré časy a konečně jsme i zašlapaly šerpy, když jsme na maturáku nějak nezrealizovaly (teda jednu z šerp, tu Lenčinu, teda vlastně původně tu moji, ale imaginárně tu Lenčinu). Po Hančině plesu v Turnově mi Terka vyzradila, že šerpu po zašlapání má člověk dát své nejbližší polovičce a ta ho má dovést úspěšně k maturitě. Když jsem tenhle zvyk vysvětlila Lence (jičíňáci to holt všechno ignorují... na našem maturiťáku k zašlapávání šerp nedošlo, teda došlo, ale až někdy půl hodiny před uzavíráním kulturáku a protože jsme tam byli pouze tři maturanti, z toho šerpu neztratili asi pouhé dva, šerpu jsem si zašlapala sama symbolicky a o předávání šerpy někomu druhému ani slovo) obě dvě jsme zvedly obočí:"Jo Lenko, tak jak se u tebe má moje šerpa?" "Jo Štěpko, a co ta moje u tebe?". Tak takhle jsme si imaginárně předaly šerpy a to ještě není konec jejich příběhu, ještě jsme si je nevrátily a nápis "Show msut go on!" je stále aktuální! A vůbec, stužku nosím taky pořád.

Shodly jsme se, že na nás přišla puberta a jak jsme se na gmyplu smály těm holkám, jak furt můžou řešit kluky a oblečení a kdo s kým chodí... I na nás přišla řada.

Život vysokoškoláka

A nyní nastal ten čas, kdy už člověk Hradec měl jakžtakž zmapovaný. Odvážila jsem se začít chodit na kurzy břišních. Jsou dost fajn a nesmírně mě baví! Ono mě vůbec jakýkoliv pohyb baví, ještě jsem si chtěla najít kurzy moderního tance, ale zatím se nezadařilo. S Janou jsme se i na tři dny zapálily, že budeme každý den posilovat a cvičit, já si pak zacvičila dokonce i jeden den o víkendu doma, tím to ale haslo,... Však já zkusím začít znovu! :D A aspoň budu mít novoroční předsevzetí.
Imatrikulace se nezadržitelně blížila, jak já tyhle rádoby formální akce k smrti nenávidím... Jak je to tak na vážné atmosféře založená akce a ti lidé se neumí dostatečně soustředit a vždy z toho vzejde pouze série jednoho faux-pas za druhým, tak se můj smích nikdy neudrží na uzdě a já celá rudá v obličeji se slzami smíchu v očích s prokousanými tvařemi se těším na konec. Tak bylo velmi jednoduché najít si záminku a to takovou, že jsem nesehnala boty! :D
V hlavách mých spolužáků se urodil nápad zajít společně do hospody. Tak v Palmovce jedna z holek zamluvila ten největší stůl, co tam mají, ono by to měo stačit, když se ke své přítomnosti tam vyjádřilo dobrých dvanáct lidí. Nakonec jsme si měli zajednat celou hospodu, postupně jsme vystrnadili většinu lidí, kteří přišli na "jedno" a slepovali jsme k sobě další a další stoly, přišlo nás rekordních hodně :D. Teambuilding jak má být! Bylo k nevíře, jak jsem si pamatovala všechna jména, ale má paměť mi umožnila pamatovat si je pouze v tom pořadí, v jakém seděli, druhý den ve škole, jsem byla ráda, že jsem znala svoje jméno.

S Ascaryjcemi jsme využili posledního hezkého počasí a rozhodli se udělat workshop, kde se nás sejde vyšší počet než tři(Yetti, Petr a já). A tak dorazil i Jedla, konečně jsem poznala i Větvičku (takový český Yuta - mi tak připadalo z těch řečí o něm), pak i Kačku (teď už jeho přítelkyni, holka, která chtěla točit v kožených upnutých kalhotech s pánskou džínovou vestou o deset čísel větší) a taky Dana (super šikovnýho žongléra z mediny - během chvíle se naučil s poikama všechny základní triky, s kontrolou nad poikama totiž neměl vůbec problém a tak triky, tkerý jsem se já učila možná tak ze začátku měsíc, on zvládl za čtvrt hodiny. Po té čtvrthodině své snažení ukončil ironickými slovy:"Ne, to mi nejde, vrátím s k míčkům...") a jeho přítelkyni. na chvíli se stavila i Bára, která nás jako vždy všechny zlíbala se slovy, jak nás má neskutečně ráda, (a teď přijde ten kámen úrazu) s Tomášem. To bylo naše první setkání, kdy jsme si podali ruce a tím to haslo, neprohodili jsme téměř žádné slovo a ani do AC na koncert jsme nedorazili, protože jsme se zasekli v Art café s kytarou. Dost jsme nakoupili, mých několik piv mělo stejný účinek asi tak na Yettiho ta spousta piv a panáky (Čajda mu volal, jestli by pro něj něco nemohl udělat a to, stavit se v Art café a zaplatit za Čajdu dluh. Yetti neváhal a s radostí si přes celé Art café objednal:"Dejte mi to, co tu mám za Čajdu platit! Když to měl Čajda, musí to být dobré!". Tak jsme pak spolu jammovali, kdy se Yetti neubránil slovům:"Zajímalo by mě, jestli hrajeme tak dobře, nebo jestli jsme tak najebaní.". Těžko říct. Pak se přidaly i dvě holky, které měly zprvu problém s tím, že nehrajeme žádné písničky, chopily se kytary a zazpívali jsme si Hvězdáře od UDG (byl oneuvěřitelné, já jsem se chytla! já se jich chytla a zpívala jsem s nima! dokonce nejspíš i čistě! k nevíře). S Jedlou jsme se pak pěšky vydali přes celý Hradec až na Pyrám. Ráno jsem pak Jedlu vyprovodila na vlakáč, kde jsme posnídali.

Další můj objev Hradeckého studijního života byl diskuzní klub, kde se studenti s profesory sejdou v jednom šíleném pajzlu, ve kterém nad pivem rozmlouvají a pěstují myšlenky. Prvním tématem bylo v předvolebním šumu samozřejmě volby. Jen co diskuze skončila a my si anonymně na zkoušku odvolili, přeběhli jsme ze Čtyřky na velké náměstí do Nového Adalbertina na večerní přednášku prof. Jana Sokola na téma svoboda. Z Nového Adalbertina jsme se pak někdy k půlnoci vyšourali s myšlenkami obtěžkanou hlavou a zamířili jsme domů. Aspoň má člověk nad čím přemítat.
Další den jsem se rozhodla pokračovat v kulturním životě, tak jsem se nejdřív viděla s Terkou, pak jsme podnikly s Ivetou, Dájou, Bulisem, Kubou, Janou a dalšími výpravu na konec Hradce do jednoho zapadlého podniku (s Jenou jsem nevěřily, že jsme ještě v Hradci a libovaly jsme si, jak jsme najednou rády za to, kde bydlíme, protože tady je to skutečně hnusný). A chtěli po nás OBČANKY!!! :D:D:D (to se mi zatím v hospodě nepoštěstilo) Nejspíš na tom měla dost co přičinění Kubova spolužačka, která tím svým drsným oblečením (černé kozačky na podpatcích, krajkové rukavice, černé oči, nehty, vlasy, korzetové tílko) evokovala metalovou kulturu a ubíralo ji to na věku. Ale byla hodně milá a ukecaná, zdání klame. Hodně. A tak se původně gymplácky posezení zvrhlo v posezení s neznámými lidmi, se kterými si člověk neměl moc co povídat, když s nimi neměl příliš společného. Lidi postupně odpadali, tak jsem odpadla i já a s Yettim a s kytarou jsme vyrazili vstříc Art café, kdy bylo zezačátku poměrně mrtvo. Ukázal se Petr a pak i Bedny, který má podle Yettiho už velký problém s alkoholem a v Art café je známý svým opileckým chováním (německými pokřiky a hajlováním, rozpravám o komunismu,...). Ale nemějte o něm příliš špatné mínění, on točí filmy! I když nebyl příliš opilý, i tak byl hlučný a věděli o něm všichni a nakonec mu lidé od vedlejšího stolu s radostí a bez požádání hledali autobusy domů. Teď se mi vybavil ještě Bednyho kamarád, jen co nás představili následovala z jeho strany otázka, jestli spolu s Yettim chodíme, nechápavě jsem odpověděla podle pravdy, že ne, to ale následovala otázka, jestli spolu spíme, já jsem nechápala o to více a podívala jsem se na Yettiho, co se to právě odehrává a po další záporné odpovědi následovala otázka:"Ale chtěli byste spolu spát, žejo!". Rozhodla jsem se jeho otázky sabotovat a odpovídala jsem:"No jasně že jo!". A aby toho nebylo málo Yetti ještě přihodil ze svého:"Abych si to špatně nevyložil...". :D I takoví lidé jsou mezi námi.
A pak se v ARt café objevil dokonce i Čajda, potkali jsme se na záchodě a nechtěl mi podat ruku, že má ruce špinavé, zrovna přišel zvenčí, tak jsem šla na záchod a když jsem vycházela bafnul na mě tak, že jsem se ho opravdu lekla a aby to nebyl Čajda ty vtipné chvíle pokračovali až do té chvíle, kdy jsme se nepotkali u baru. V dešti jsme se pak vydali všichni spoelčně domů.
A Yolanda má problémy. Nějak se nechce srovnat s naší republikou Českou a předem ukončí svůj program EVS. Chtěla jsem si o tom s ní popovídat a rozloučit se, když jsme spolu přeci jen zažily pár příjemných společných chvílí a rozuměly si, nestihly jsme to. Psychologem jí byl doporučen co nejbližší možný odjezd. Tak jsme se rozloučily pouze přes FB, kde se budeme snažit udržet se v kontaktu.

Nááástup

První týden na výšce, jak ho jen charakterizovat?
Hned první den jsem přišla domů v ranních hodinách, to je tak, když napíšete Trupkinovi, jestli se něco nepodnikne a do toho má Yetti volno! A tak mi otevřeli bránu (dobrá, nebudu tak teatrální), a tak mi otevřeli dveře do podniku zvaného Art café. Abych vám to tak přiblížila, je to taková nevinná kavárna, jenž je vyzdobena rozličnými obrazy a fotkami (pořádají se tam vernisáže, takže je to taková forma výstavy a prodeje pak i zároveň), na stolech máte k dispozici papír s vodovkami a pastelkami a každé pondělí se tam jammuje, kdo přijde, přijde, zahraje si, na co umí hrát.

Bylo k nevíře, jak i přesto, že jsme s Janou naprosto jiné, že jsme si rozuměly a sžily se spolu bez větších problémů. Ten náš šílený pokoj jsem vymalovala, pověsila jsem záclony a chudák Jana to tam pak málem nepoznala, ano, zabydlely jsme se a už si tam připadáme o něco lépe. Pak mi to nedalo a dovydrhla jsem celou kuchyň, málem jsem se poblila, když jsem odsunula sporák a ledničku. Nejspíš nám tam předchozí spolubydlící zanechali dárek na uvítanou - spoustu jídla. A dost jsem to tam celé přeorganizovala, nesnáším zbytečné věci na místech, kde nemají co dělat. Pak mě jedna spolubydlící zabila dotazem, kam jsem dala všechny prostředky k úklidu zpod toho umyvadla, kde o to každý zakopával. Překvapivě, do prázdné skříně :D. Aneb toliko o mých nepraktických spolubydlících.

Během dalšího týdne jsem zmapovala všechny známé studující v Hradci, potkala jsem i pár spolužáků ze základky, se kterými jsem prohodila pár slov o tom, co kdo studuje a zase jsme spěchali svou vlastní cestou, však na sebe ještě narazíme. Pak je taky zvláštní, když potkáte někoho, kdo studoval na gymplu, ti lidé se obyčejně pozdraví a neřeší, že jste s nimi v životě nepromluvili jediného slova, čas se seznámit a pokecat o gymplu, sjme přeci jedna rodina. A stejně tak, když jsem jela autobusem do Hradce spolu s lidmi z vedlejší třídy, se kterými jsem se taky příliš nebavila, i zakecali jsme se na celou hodinovou cestu. Jaképak zábrany.
Jak jsme tak s Janou seděly na tom pokoji a nevěděly, co dělat, kousaly jsme se nudou. Byl to šíleně nudný týden a obě jsme se těšily, až Hradec trochu poznáme a ten volný čas se nám zaplni nejen školou. Trávit všechen čas na internetu, zkrátka to byla šílená nuda a řekly jsme si, že si najdeme nějaké cvičení a další a další aktivity, abychom nezdřevěněly.
Tak rozhodly jsme se jít na jeden seznamovák UHK do AC klubu, dorazili jsme já, Jana, Kačka, Rösley (o něm si povíme za chvíli). Tak jsme si tam tak povídali a chodili bývali studenti z gymplu z různých ročníků, se všemi jsme prohodili slovo a pak se vydali domů, když ten druhý den jdeme do školy! Naučit se jet nonstop, na to máme snad ještě chvíli času.

Koncem týdne nás nahnali na konferenci o budoucí cestě sociální pedagogiky. Obzvlášť ta přednáška jednoho polského profesora, v polštině, přirozeně byla záživná. Už po deseti minutách jsem díky svému perifernímu vidění vnímala, jak všichni studenti těkají očima po aule a po ostatních studentech, zda mu někdo z nás rozumí a v myšlenkách jsme se všichni ubírali i k našim profesorům, jestli mu vůbec oni rozumí, nejspíš taky ne, což dokazovalo hraní si s propiskou, zívání a prohlížení si svých studentů.

Sžírný zářijový týden

S Janou jsme si do Hradce zajely pro klíče od bytu a "ofiicálně" se staly novými obydlivšími. "Ofiicálně" proto, že vskutku nemáme žádnou smlouvu, zkrátka nic, holt to v tom bytě nikdo moc nehrotí, což bylo poznat i na nechutně zprasené kuchyni s centimetrovými nánosy zaschlého oleje a čehosi neidentifikovatelného. S Janou jsme se společnými silami pustily do úklidu a těžko říci, co si o nás museli naši spolubydlící myslet....
Takové drama bylo zaregistrovat si předměty, zabralo mi to sotva půl minuty a to se okolo dělá takový humbuk... Abychom nestrhli informační systém naší fakulty, každý student dostal konkrétní čas, od kdy si může rozvrh sestavit. Já už od rána vyčkávala u internetu, abych zjistila, že přijdu na řadu až večer v devět večer. Mou nervozitu maximalizovaly příspěvky na stěně skupiny našeho oboru, kde se každý chlubil báječným rozvrhem už od rána... Vyšlo mi to taktak, ale pondělky a pátky mám volné taky!
V Lodžii nám probíhala Malá inventura, i zašla jsem se podívat na zahájení a rozhodně jsem toho, jako vždy, nelitovala, stálo to za to a já opět aspoň na okamžik žila okamžikem - pomalu ale jistě se učím užívat si přítomnost, i když to jde ztěžka (došla jsem ke zjištění, jak moc se orientuju na budoucnost, na cíle v budoucnosti a když už jich dosáhnu, jsou hned minulostí, o kterou se nestarám a v budoucnosti v ten moment vyvstanou cíle nové, za kterými se opět začnu hnát... na ty dosažené už se neohlížím, ani se z nich neraduju.... vážně neumím žít okamžikem).

Taky jsem si popovídala s Bárou, Heléne a Yolandou, Míšou nad grilem, kde jsme opékaly dýni a nějakou zeleninu.
A v závěru týdne jsme se s Jedloušem odvážili k vystoupení ve dvou, sestříhala jsem hudbu a byla jsem s ní hoodně spokojená, dost se mi to líbilo (třeba ji sem časem doložím). Dokonce jsme se pokusili i o choreografii a vypadalo to hodně nadějně, to bychom ale museli mít na vystoupení nakonec svou hudbu. Ano, byl to průšvih, nepodařilo se nám to rozchodit a tak jsme nakonec točili na nějaké české písničky, na které se zkrátka točit nedalo,... nebo možná i dalo, kdybych tu hudbu slyšela. Takže paní byla nakonec spokojená, měla 15ti minutové vystoupení a já si aspoň vyzkoušela improvizaci s vějířema (když nevíš coby, začni se točit). Na kafi do nás pak paní šéfová naládovala zákusky a pár panáků a jelo se domů. Takže to snad zas až takový průšvih nebyl, doufejme...

Naslouchat myšlence, opomnět prázdněnce

Naslouchat myšlence, opomnět prázdněnce

Kdo ví, co chce?!
tiše, šepce,
křičím k uším
neslyšícím.

Nikdo neví, co chce,
kdo chce. TO CHCE!
Neví, křičí,
mít to MUSÍ!
Všem to zmíní -
Mít to musí.
Mít to MUSÍ!

Život ztíží
uši tišší,
prázdněnec...


Já jsem čísi,
ničeho nic,
já nicota, jen -
řici: "Čísi, ničeho nic!!! - "


hluši jsme, neb slyšet co nemáme,
co:

slyšet něco něčím míním
v prachu šumu, čuchnu k čemu,
něma měním, mysl cítím.
Ctím a cítím, uctívám,
mysl budím,
usínám.

Čehosi cosi trčelo čím,
nemoci tělo si muselo snít,
snít smysl v ničem, ničem.
Mečem řezy vedu týlem.
V myšlenku věřím skrytou, zralou, malou,
zkrvenou měřím pravou stranou zstárlou mladou -



naslouchám

já -

Zářný zářijový týden

Díky posledním dvěma odslouženým dnům v tom příšerném supermarketu se mi tento týden rozzářila mysl, i když to ze začátku nebylo tak zjevné. Měla jsem jít pracovat ještě další dva dny příští týden, ale pak Bára řekla:"Vyprdni se na to, vždyť ti končí prázdniny a furt jenom pracuješ, ať si taky něco užiješ." S těmito slovy Báry jsem si uvědomila, nojo, vždyť jsem toho za ty prázdniny zas tak mo nestihla a ten poslední týden bych si to mohla vynahradit, minimálně tím, že se pořádně připravím k vejšce. Když mi po pár neúspěších konečně šéfová telefon zvedla a já ji nahlásila, že nebudu přítomna, že už nejspíš od pondělí v Hradci zůstanu, z druhé strany telefonu se, i přesto, že jsem svou absenci hlásila včas ozvalo pouhé nevděčné:"No super_ *tů tů tů tů tů tů tů*".  S telefonem u ucha a překvapeným výrazem ve tváři jsem pár vteřin dívala před sebe a pak jsem se zhluboka nadechla:"ZAČÍNAJ MI PRÁZDNINY!!!". I když jsem nejspíš tímto momentem i ve své brigádě nadobro skončila, teď už mi povinnosti odpadly!

Před svým posledním dnem v Kauflandu jsem si zajela do Hradce na City Jam s Ascaryí. Trupkin mě svým telefonem brzo ráno v pondělí natolik překvapil, představil se svým jménem (vážně jsem si Honza Černík nespojila s Trupkinem) a já žila v domnění, že mi volá někdo z Kauflandu, ještě jsem nebyla nadobro probuzená a teprve po třech minutách nesmyslných, zmatených odpovědí jsem Trupkinovi do telefonu oznámila:"Už jsem vzhůru, už jsem vzhůru, ahoj, co potřebuješ." Dost se pobavil. Jestli se mnou prý může počítat. Do toho mi Lenka napsala, že je v Jičíně a že následující den si jede do Hradce něco zařídit, ihned se mi v hlavě zkonstruoval plán, že spolu pojedeme do Hradce a až si Lenka své věci vyřídí, dorazí za námi na workshop. Ráno mi ještě volal Patóča, který mi prozradil, že na workshopu bude jen on, já a snad že dorazí i Yetti. Docela jsem se zděsila, já a na workshopu, když jsem ještě nikdy na takhle organizovaném workshopu nebyla, kdyby nás tam bylo víc, ztratila bych se, ale takhle?
Odpoledne na terminálu jsme se s Lenkou dočasně rozloučily po celé prokecané hodině v autobusu  a já se vydala MHD k zastávce Hvězda, přesně jsem netušila, kde je dětské hřiště, kde za hodinu započne City Jam, spoléhala jsem na rady hradeckých obyvatel.
Ti však selhali, každý z nich mi radil cestu na jiné dětské hřiště, kdo mohl tušit, že je to sídliště o velikosti města Jičína s nesčetným množstvím hřišť, tak jsem se po téměř hodinovém bloudění po všemožných hřištích, kde bylo liduprázdno,vzdala a zavolala Patóčovi. I vrátila jsem se na zastávku Hvězda (ani jsem nevěřila, že to zvládnu) a z parkoviště na mě už Patóča mával. Yetti pak taky dorazil. Já jsem se naučila roztáčet talíře, pár triků s diabolem a na chvíli jsem si vzala do ruky i tři míčky - velmi produktivní workshop i pro mě samotnou. Když po nás chtěli vystoupení, které jsme neměli připravené, Yetti se rozhodl udělat úvod workshopů, jak to dělávají. Nabrali jsme od každého nástroje pár věcí, postavili se doprostřed hřiště a Yetti se zhostil mikrofonu, bylo neuvěřitelné, jak to uvařil z fleku, "vystoupení" jsme tedy přežili instruktáží ohledně žonglování s jednotlivými nástroji. Patóča i Yetti byli fajnoví a já měla radost, že je aspoň trochu poznám, když už jdu do toho Hradce :).
Pak dorazila i Lenka a pak už jsme spolu utíkaly před řítícím se deštěm směrem k terminálu, kde jsme nasedly na autobus a přijely do brečícího Jičína.
Ve čtvrtek jsem se sešla s Paolou a měly jsme nacvičit vystoupení na následující den JMP. Nářez, zvládly jsme to, sestřihly jsme si Pendulum, udělaly chorošku jak na vějíře tak na poiky, a docela dobrou na dvě ženský abyste věděli! A pak v pátek i přes pár zmatků jsme vystoupení s opakováním předvedly bez menší újmy na zdraví (krom mnou zaseknutého vějíře v mých vlasech - to je tak, když improvizujete a nestihnete se rozhodnou mezi dvěma triky a nedáte přímý rozkaz své ruce. Bylo fajn, že se na nás přišla podívat Bára, pak se ukázal i Jedla a já si v ten moment vůbec nebyla jistá, jestli mi ty vlasy nehoří, tak jsem se podívala na Báru a ta chytla výtlem, takže jsem si byla jistá, že nehořím a snažila jsem se točit dál).
Díky tomu vystoupení jsem začala být zase nadržená k dalšímu vystoupení, je to fakt závislost :).

A v rámci JMP se mi ještě povedlo v pátek vytáhnou Yolandu na koncert, moc jsme si to neužily, protože pršelo a Yolanda déšt doslova nenávidí. A jak je Jičín malej, byl to všude samej známej. Jednak jsem šla se ségrou a její od rány kamarádkou Marinou, Jedlou.. pak jsme potkali i Martina a když jsme se přesunuli z parku od koncertu Post Pubescentos na koncert na námko revivalovky Lucie, Yolanda využila chvíle, kdy nepršelo tak moc a odjela na kole domů. Po chvíli odpadl i Jedla a já tam zůstala s Davidem (ex Simony - mý ségry), takže reakce Martiny a Simony byla taková, že se taky vypařily... A pak mě překvapilo, když šla ještě okolo opilá a zmoklá Heléne (naše druhá dobrovolnice :)).
Zase jsme si trochu pokecaly a příští týden se už budu těšit vysokoškolskému životu!

Dobrodruhem proti své vůli

Už s předstihem jsem si zařizovala na čtvrtek volno, abych mohla jet na Grabštejn už ve čtvrtek. O víkendu na Básnících se Jirka dušoval, že se na Grabštejn pojede už ve středu,.. trochu naštvaně jsem ho poslala do háje s celým hloučkem holek v Lodžii pomáhajících a všechny jsme se shodly, že pojedeme ve čtvrtek a ještě jsme si předběžně přislíbily, že pojedeme společně vlakem.

 A už byl čtvrtek, ještě jsem psala Monče, v kolik tedy budeme vyjíždět a odpovědi se mi dostalo až od Aničky s nejasnou smskou, že to vypadá, že pojedeme spolu a v kolik vyrazíme. Moc jsem nechápala, proč nejedeme všechny holky pohromadě, rozhřešení se mi dostalo po přihlášení se na facebook, kde mi Monika zanechala vzkaz, že se holky rozhodly, že se pojede stopem a já budu ve dvojici s Aničkou. Já a jet stopem? V tu chvíli jsem to rozdýchávala a v hlavě se mi spustil souboj mého dobrodružného, svobodného já s mým rodiči naprogramovaným slušným, konzervativním já. A že to byl boj neúprosný, jednu chvíli jsem zjišťovala autobusy a vlaky a v druhé chvíli jsem mazala seznam časů odjezdů autobusů a vlaků v smsce mířené Aničce. Rodiče v mé hlavě na chvíli zvítězili, ale Aničky odpověd:"Já autobusem rozhodně nepojedu" mé dilema rozhřešila, neboť rodiče postavila do souboje svědomí: A: nechat jet Aničku samotnou stopem a sama si vézt prdel autobusem B: Nestopovat. Hádejte co vyhrálo... Napakovaná (jen ten slaný štrůdl, který měl před rokem úspěch, jsem nestihla upéct, respektive, neměla jsem dostatek zeleniny ani babičky báječný, domácí kečup) jsem se s Aničkou sešla v Jičíně na křižovatce na Letné a šly jsme najít nějaké dobré místo na stopování, tohle se Aničce nelíbilo, támhleto taky ne, takže jsme už byly mimo domy a stále jsme šly dál a najednou zastavilo nějaké auto. Asi se chce zeptat na cestu. Kdepak,  auta vykoukl Kuba Mílek (na Grabštejnu byl před rokem) :"Nazdar holky, nechcete hodit do Turnova?". Říkám si:"Tak jestli takhle budeme stopovat celou cestu, že nám auta staví, aniž bychom ruku zvedly, možná tam i dneska dojedeme!
Avšak v Turnově to po příjemné, promluvené cestě nebylo nejšťastnější, nemohly jsme  s Aničkou najít pěkné místo na stopování a ač okolo projížděla spousta aut s libereckou značkou, nikdo nezastavil. Pár chlapů projevilo lítost, že jedou na druhou stranu, že mají plno, zato ženské na nás hodily pouze opoverženíhodné pohledy.
Z obchodu, u kterého jsme stopovaly vyšel jeden pán a povídá:"Do Liberce pojedu za hodinu, tady nic nestopnete, zkuste jít na druhý konec Turnova, tady jezdí pouze lidé z města a jinými směry." Už jsem začínala být zoufalá a viděla jsem to černě, vážně jsem měla chuť na pána počkat a škoda, že jsme to neudělaly. Rozhodly jsme se tedy přejít na druhou stranu Turnova, kde taky nebylo žádný dobrý místo pro stopování (i kdyby nám někdo chtěl zastavit, neměl kde). Šly jsme se porozhlédnout ještě dál a v dálce jsme po mostu zahlédly jít Patrika! Na naše volání ani pískání nereagoval a tak jsem mu napsala smsku, ani té si nevšiml. S krosnou na zádech se mi běžet nechtělo, tak jsem mu zavolala, jen ať se chlapec zastaví a otočí. Přivítali jsme se navzájem, s Aničkou jsme mu sdělily, jak se nám nedaří nikoho stopnout, tak nám poradil, že máme jít ještě dál, že tam bude benzínka, tak u té. Šly jsme s ním svižně ještě kousek až k nádraží, kde se odpojil, zaúkolovali jsme se všemožnými pozdraveními, jež máme vyřídit a pokračovali jsme každý ve své výpravě.
Protože už bylo docela dost hodin odpoledne, doprava značně prořídla, ač jsem věřila, že někoho stopneme, mé já podarované rodiči už vymýšlelo různé krizové plány. Na benzínce jsme si s Aničkou sedly, rozbalily jídlo a jedly. Cedulku jsme nechaly postavenou a z těch pár projíždějících aut, která vyjížděla po natankování většina lidí projevila lítost, že jedou jiným směrem, nebo že jedou do Liberce až zítra ráno, samozřejmě jsme zavtípkovaly, že nás tu třeba ráno najdou a už jsme se pomalu vzdávaly posledních nadějí. Vždy když auto vyjíždělo od sloupu s čerpadlem Anička se postavila a stopovala, připadalo mi to vtipné, stavě auta odjíždějící z benzinové pumpy, ale zázraku jsme se dočkaly. Skutečně nám jeden mladý chlap zastavil. A k mému nepřekvapení, Čech to nebyl (skutečně jsme národ hulvátů a hlupáků). Byl ze Španělska, v Česku žije už dobrých sedm let, přistěhoval se kvůli ženě a naše město Jičín znal. Ještě jsem z něj vytáhla, zda bylo hodně těžké naučit se mluvit česky a nezapoměla jsem ani na naší drahou Yolandu (o té jsem se ještě nezmínila, právě nastal čas. Do Lodžie se podařilo zajet program EVS coby hostitelské organizaci, nyní v Lodžii byla už dva týdny 30ti letá Španělka Yolanda a tento týden přibyla další dobrovolnice Heléne z Francie. S Yolandou jsme byly venku tenrát s Bárou a Verčou, ten osudný večer, kdy jsem si uvědomila, jak se všechno posralo. To jsem se ale ještě ostýchala mluvit svou přes koleno lámanou angličtinou. Když bych byla začátečník, tak bych z toho tak špatné pocity neměla, protože bych neměla tušení o gramatice a všech těch časech. Takhle vím, že ta pravidla existují, ale já je nepoužívám. Mé sebevědomí v angličtině bylo tedy převelice mizerné. V kavárně jsem se tedy Yolandě zmohla říci pouze:"My english is very bad.". A pak jsem už jen nasluochala angličtině Verči a Báry. Byly jsme v jičínské Café-Café a bylo velmi vtipné, jak nás lidé ze všech okolních stolků pozorují a snaží se také rozumět. Hotové dívadlo se odehrálo v tu chvíli, kdy Yo chtěla jít zaplatit a přišel k našemu stolu s účtenkou sám majitel, který se rozvzpomínal na číslovky ve španělštině.).
A tak aby řeč nestála, povídala jsem mu o Yolandě, jak je chudák z češtiny zmatená a do toho je i její angličtina dost slabá na to, aby se domluvila. A už jsme míjeli barevné budovy Babylonu Liberec, ten Španělo-Čech (i když ta půlka Čecha v něm není, jinak by nám ani nezastavil) byl tak ochotný, že nás zavezl až přímo na nádraží, kde jsme se sním rozloučily, čtyřikrát mu poděkovaly a s úsměvem zamávaly. MISE SPLNĚNA! DOJELY JSME STOPEM DO LIBERCE! Já vám měla takovou radost! Nebo spíše rodiče v mé hlavně měli radost, ihned jsem napsala ségře Simoně smsku, že jsme v Liberci (doma jsem ji nakolenou prosila, aby našim nic neříkala - mimochodem, oni to asi nevědí doteď, že jsem jela stopem - a že se budu hlásit jí, že jsem v pořádku) a i mé svobodné já mělo radost, že má na kontě další dobrodružný zážitek. Tomu se říká pravá dvojnásobná radost!
Jirka nám sliboval překrásnou romantickou krajinu vlakem, až se budeme dopravovat do vesnice (prý je to prdel světa se špatným dopravním spojením), kde je konečný cíl naší cesty - hrad Grabštejn. O tuto romantickou krajinu jsme byly připraveny kvůli výluce. Byly jsme tedy smáčknuté v přeplněném MHD, stály jsme v kloubu té dlouhé ještěrky s velmi nepříjemným panem kontrolorem jízdenek, který se zcela bezdůvodně rozkřičel na paní, která měla něco s nějakou kartičkou či co, když se na něj ohradila, že na ní nemusí křičet, zvesela křičel dál, že ona jako cestující je povinna znát přepravní řád a že to říká tak nahlas, aby to slyšeli všichni cestující. Někteří lidé si nás natřikrát přemeřovali svými pohledy, nebo spíše Aničky bosé nohy (kdybyste nevěděli, co je Anička zač, tak je to ukázkový hipík s květovanými šaty, dredy svázanými do drdolu a drhnutou barevnou kytkou ve vlasech) a když si vytáhla z batohu bochník chleba, když dostala hlad, všechny pohledy se začaly opakovat v mnohem častějších intervalech. Suchaři... beztak samí Češi.
I vystoupili jsme konečně v té vesnici, jejíž název jsem už opět zapoměla a vzpomenu si na něj zase za rok, až budu potřebovat vědět, kde mám vystoupit, a vydaly se na poslední část naší cesty a to skrz vesnici a do kopce a do kopce a do kopce a už tam budem. Po snad půl hodinovém výšlapu jsme se okamžitě svalily vedle Moniky, Páji a toho báječnýho bubeníka z Divovánoc (Divovánoce - naše první akce v Lodžii, kde jsme dělali Herodovi poskoky, samo zlo. Na tyčích a poikách jsme měli černé cáry a když jsme se začali rojit z různých koutů arkád nádvoří jičínského zámku za doprovodu hry na didgeridoo tohohle bubeníka rozhodla jsem se, že na tomhle se chci podílet i v budoucnu. Když jsme pak večer točili na afterpárty s ohněm, hrál nám na djembe. Při loučení v noci k nám upřímně promlouval, jak jsme super parta, jak není samozřejmost takhle s něčím vypomáhat a že se máme držet navzájem jeden druhého. Pak nám ještě pochválil naše točení, že to bylo báječné, když nás mohl doprovázet a přitom koukat, jak točíme k tomu, jak on hraje. - nic z toho si už zjevně nepamatoval, ale co už). Jak jsme se povalovali a povídali si, občas k nám vítr zavál vůni trávy a nemyslím teď trávu, která se seká zahradním traktůrkem. Nakonec ten odér zesílil a s ním přišel Honza(?), jak se nám po chvíli představil. Takový extrovertní sympaťák. A Jirka - šéf všeho, který nám tolik kladl na mysl, abychom jeli už ve středu, dorazil až  ve čtvrtek po nás. I my, stopem, jsme tam byli dříve, než on. Ne že by nám vadilo vyhřívat se pod hradbami Grabštejnu na sluníčku...
A pak už přijela spousta dalších lidí a začalo se něco dělat. Všichni jsme se zhrozili výzdoby, která byla nad budoucí hlavní stagí (podium na nádvoří, které slouží jako venkovní sezení tamní zahrádky). A jak vám tu výzdobu popsat? Představte si obří karetní znaky z šílených krepáků a krepákových květin, kdy nejdominantnějším znakem byly káry - obrovská pí*a - kosočtverec, který nás všechny vystrašil. Všichni jsme jen zmateně říkali, to půjde pryč, že jo, to musí pryč... a pak už se jen vtípkovalo.
Pověsili jsme všichni společnými silami lampiony, občas jsme se s někým navzájem představili a pak dorazila i Verča!Z Honzy(?) se vyklubal hotový zásobitel, nebyla chvíle, kdy by na lavičkách před stagí nebylo nějaké jídlo. A všechno z jeho vlastní zahrádky - cuketová polévka,... Pak dokonce udělal talíře s rajčaty a mozarellou. Pak jsme se pustili do loupání brambor, cibule a česneku pro Jirkův sojový guláš (jako naše české kvedlo-vepřo-zelo, grabštejnský je sojový guláš). Všechno šlo neuvěřitelně rychle, sjelo se nás tam letos coby pořadatelů o dost víc. Večer nám už dorazivší hudebníci Soldán s Františkem spestřili večer svým hudebním "vystoupením", zpestřením byli i pro bandu dělníků, který trávili na Grabštejnu poslední večer, jak jsme se dozvěděli, jeden z nich slavil narozeniny a vážně měli radost, že se optali, zda si můžou kluky jít poslechnout a když jim pak zahráli na přání známku punku, částečně se rozezpívali a roztancovali.

A před námi byl první festivalový den! Ráno nás všechny vyděsil Jirka, když navážnou říkal, že se mu ta výzdoba líbí, bez ejho svolení kluci začali tu otřesnou výzdobu likvidovat a co na tom bylo nejvtipnější, ten největší strašák, ta obrovská pí*a uprostřed tam musela prozatím zůstat, neboť byla zvrchu přichycena ke kovové skobě ve zdi hradu. Lidi se tu stále objevovali další a další, všichni staří známí, jen tu byli skoro všichni a všechny nepříjemné práce byli hned hotové, jak nás bylo moc. A pak už dorazila i Daniela (Jirkova současná přítelkyně, ke které máme své výhrady) s Yolandou a Heléne. Heléne jsem do té doby neznala, ale ihned jsem to napravila. Pak už jsem jen cítila, jak padají mé jazykové zábrany a zvesela jsem se tam bavila s Yolandou a po chvíli i s Heléne (Heléne umí dost dobře anglicky a navíc i španěsky, když si tedy Yolanda nevěděla rady, zeptala se Heléne ve španělštině, aby mi to řekla v angličtině - když člověk chce, domluví se).
Společná hlavní schůzka všech pořadatelů... Jestli v něčem Jirka vyniká je to vyjádření jeho myšlenek, vždy volil jedině ta dvojsmyslná slova, takže se z organizační schůzky vyklubala perfektní one man show. Podělili jsme se o festivalová trička a já se dozvěděla, že budeme trhači lístků z poloviny polské národnosti. Nějakou cestou Jirka přišel k bandě aktivních seniorů z Polska, kteří chtěli vypomoci právě u lístků. Doprováděla je jedna slečna, která ovládala jak češtinu tak polštinu, shodli jsme se, že sestavíme česko-polské dvojice, právě kvůli jazyku a hned na první štaci jsem měla jít já. Když už jsem se rozmluvila anglicky, měla jsem se domlouvat s Poláky, kteří anglicky neumí ani slovo, tak fajn, bude to muset jít přes češtinu, přeci jsme si dost příbuzní, to bude muset jít... A nemožné se stalo možným! Po dobrých dvou hodinách jsem se s nimi naprosto bez jakýchkoliv problémů domluvila!!! A co bylo nejvtpnější? První festivalový návštěvník byl právě Polák, a to jsem si myslela, jak budu muset tlumočit, kdepak, s ním jsem si moc nepokecala... Ale když jsem ho pak potkávala během dne, už jsem s ním prohodila bez problémů pár slov, on se stal slavným mezi všemi polskými trhači lístků a vždy když procházel, na slůvko se stavil.

Festival v plném proudu! A jak nás byla spousta pořadatelů, za den člověk moc hodin neodsloužil. Já jsem se ale s těmi Poláky nakonec tak báječně bavila, že jsem jim vypomáhala i mimo svou službu a oni byli tak přátelští a vtipní, sprostá slova v jejich provedení... Všichni byli čísla! A hlavně Boďa a Ela :).
Jak měl člověk spousty času, stíhal koncerty i divadla. Nenechala jsem si ujít FUNEBRÁKY od divadelní skupiny Wariot Ideal, na které jsem se šla podívat s Yolandou a Heléne. Celé vystoupení spočívalo, jak název napovídá, ve smutečním průvodu. Bez mluvení vždy odehráli velmi vtipný kus svého vystoupení, seřadili se do průvodu, začali hrát a šlo se dál. Nejvtipnější bylo, když jsme dorazili na zahradu, což lidé posedávající a postávající u stánků s jídlem moc nechápali. Funebráci nás nakonec provedli po celém nočním Grabštejnu. Protože jsem byla unavená, šla jsem spát brzo, sobota bude dlouhá.

Pamatovala jsem si pořadatelskou sobotu z minulého roku, letošní sobotu jsem si moc jako pořadatel nebýt ranních příprav nepřipadala (snídani s Heléne nám přerušilo nošení laviček). Škoda, že tam nebyl Patrik s Bárou, nebo třeba i Jedla, Terka, abych zkrátka měla s kým chodit po jednotlivých vystoupeních. Yolandu a Heléne zašili do dílen, holky se držely pohromadě spolu, a Verča byla neustále zašitá na infu, tak jsem se bez občasného potkání někoho známého (jako třeba i Cedric z JBC) potulovala po celém areálu, poslouchala koncerty, shlížela divadelní představení, pochutnávala si na palačinkách se sýrem a bazalkovým pestem, vegetariánských těstovinách, léčila své nachlazení zázvorým čajem z čajovny, kecala s lidmi v kuchyni, střídala tu komiksovou holku u lístků (lístky prodávala holka, blondýnka na krátko ostříhaná s černě nabarveným obočím, líčením ve stylu retro, plugem v uchu, brýlemi s černými, tlustými obroučky, veganka, čtoucí velkou komiksovou knihu - fakt byla stylová). Pak také propukl antikvariát knih za pět korun, já jsem byla rozhodnutá žádnou knihu si nekoupit, ale to bych tam nemohla objevit Tolstého, Victora Huga, Brönteovou, Škvoreckého,...
A konečně se nad Grabštejn snesl večer a pořadatelé byli osvobození od své práce a párty mohla začít! S Yolandou a Heléne jsme stihly zajít na další divadelní představení a pak už jsme vymetaly koncerty a řešily chlapy. A to byl největší zážitek, řešit chlapy v angličtině a španělštině. Představte si, jak se Francouzka, Španělka a Češka baví o chlapech. Občas se holky zapoměly bavit v angličtině a mluvily ve španělštině, kdy se po mém upozornění, ať mluví v angličtině začaly samozřejmě neskutečně smát, až jsem z toho já chvílema mluvila dokonce i německy. Pivem jsme si připíjely ve všech našich řečích. Když pak byla uvolněná i Verča, opila se a zhulila a seděla schoulená na klíně Kahudovi, nechtěla jsem je rušit, takže jsem se s ní potkala až v ranních hodinách, kdy už přišla k sobě a kopla do mě panáka ještě spolu s Jirkou(?) a Kahudou. Už jsem začínala pociťovat únavu z těch všech řečí, ano, letos to byl skutečně worldfest a zítra už jen doťuknout celý festival  představením HUSO a bude to.

Ráno jsme už sundali lampiony, abychom je za rok mohli zase rozvěsit, omyli jsme plachtu z hlavní stage. Odvajglovávání nádvoří jsem se protentokrát vyhla. Když přijel Ondřej Smeykal (náš světoznámý hráč na didgeridoo) svěřil nám do rukou své didgeridoo a gongy, které jsme vynášeli na malé nádvoří, kde jsme se pak díky jeho hudbě na hodinu přenesli do své fantazie. Z kuchyně jsem vyfasovala spoustu obkládaných housek, prý pro Jičíňáky, jenže jsem netušila, že jich už polovina odjela, takže jsem pak houskama podarovávala každého pořadatele, kterého jsem ještě potkala. A tradičně jsme se všichni sešli na posledním vystoupení HUSO, tentokrát na zahradě. Pánové opět úspěšně utajili své plány až do poslední chvíle a všechny přítomné překvapili svým odkrytým šílenstvím (před rokem natočili film a zahájili parodii na talentovou soutěž, které se zůčastnili téměř všichni ještě přítomní hudebníci - co vystoupení, to originální nápad a další výbuch smíchu). Letos pánové přijeli přidělaní lyžáky k Jirkově dodávce obalené černou netkankou, prý "batmobil", když už má Jirka ten řidičák :).
Míša nabídla volná místa v jejím autě, tak jsme se k ní a jejímu muži nakonec přidaly já s Monikou a byla jsem doma. Zase ten Grabštejn tak utekl jako sen a kdybych nebyla tak unavená a neměla doma modré pořadatelské tričko, ani bych nevěřila, že se mi to skutečně nezdálo.

Útržky prázdnin

Mezi prací se toho moc stíhat nedá, ale něco málo přeci jen. Co jsem ale nestíhala vůbec, bylo psát tenhle blog, tak jsem se rozhodla jen pozastavit nad pár událostmi v pouhých útržcích.

Od svého pětiletého bratrance jsem se dozvěděla, že u mě bydlel spidervepř (strop s miliardou šmouh od na červenou a černou nabarvených poiek). Vybíleno! Už u mě spidervepř nebydlí.
Také jsem se byla podívat na Valdštejnu za RTM na jejich vystoupení, uvědomila jsem si, jak se mi po nich vlastně stýská - krom Jarouše a docela jsem začala uvažovat, že bych zase začala navštěvovat jejich tréninky. Vzhledem k tomu, že se mnou měl jet brácha, který, když jsem přišla z odpolední už spal a máma vedle něho říkajíc:"Zítra nikam nejede, furt mu teče z nosu krev",  a že to tedy vypadalo, že nakonec nedorazím, ale když jsem se sama vydala na tu pouť ze zastávky Turnov-město na Valdštejn netušila jsem, jakým překvapením pro ostatní budu a že měli i radost a za to to stálo :). Pak už jsem pospíchala zpátky na vlak, který jsem stihla taktak, abych se stihla dopravit až do Kacandy na noční hasičskou. Tolik jsem se snažila vyhnout závodění, že mi za trest přidělili hodnost zapisovatelky - to je ten člověk, co zapisuje časy a sepisuje výslední listinu - tudíž se do konce soutěže nehne z místa. Před rokem moje sestra na vozu seděla s dalšími třemi lidmi, rozhodčími.... Ale po tom fiasku z loňska, kdy byla celá soutěž anulována (rozbila se časomíra a nakonec i druhá časomíra), byli tito všichni staří vážení protivní rozhodčí doslova poslání do prdele a celé soutěži vládli samí mladí s časomírou vyrobenou jedním z hasičů z Tuře :D zapisovatelkou jsem byla jen já, téměř bez rozhodčího, neboť on sám soutěžil a povídal o každém z družstev - stát se mi to před pár lety, tak se z té čiré zodpovědnosti psychicky sesypu... A pak jsem si všechny ty hodiny strávené těžkou psychickou prací vynahradila u "musicstage", kde se zrodil můj KALIBOUK. (KALÍcí kloBOUK) Na otřesný diskárny jsem po hodinovém čekání se Zdendou začala parodovat tanec všech ostatních - nechtělo se nám jít spát a normální věci furt ne a ne zahrát.... MImochodem - Kalibouk pochází z kiku v Milovicích, kde jsem si ho pořídila na letošním Votvíráku - s kloboukem se kalí suprově, ale s pravým, nefalšovaným KALIBOUKEM... to je teprve nářez...

Nejbáječnější brigáda, na kterou jsem si šla odpočinout byla brigáda v jedné lisovně technických výlisku z plastů, báječný kolektiv, báječná práce, báječný peníze, co víc si přát? Ty tři týdny utekly jako nic a byly plné samých vtipných momentů. Například, když doplňovač hmoty jede s ještěrkou přes celou halu a jede pomaleji než chůzí, potichu, bez jediného pohnutí - to vás vždy naprosto vyleká a on se vaší reakcí báječně pobavil. Zmatený šéf, díky kterému jste během dne prostřídali tři až čtyři místa. Ten moment, kdy na opracovně po šéfově rozvržení práce bylo dohroamdy pět ženských nao smihodinovou směnu se třemi krabicemi práce. Ty hodinové přestávky na odpolední - "Je přeci teplo! nebuď blázen, abys se nepředřela! jen jim nech něco na ráno...".
První týden jsem pracovala s jednou brigádnicí Maruškou - no a to byla taky sranda, když jsem měla být na opracovně a ona byla u lisu, který lisoval snad dokonce pět minut, tak jsem si práci vzala k jejímu stolu a mohly jsme si ten čas zkrátit kecáním. Druhý den dopoledne měla jet na výměnu rovnátek a furt přes telefon naháněla všechny svoje kamarády, kdo pojede s ní, kdyby se jí náhodou udělalo špatně. A už seb lížil konec směny v deset večer a stále ještě nikoho nesehnala, tak jsem se nabídla, svou úchylku - jezdění autem delší cesty a čekánní jsem jí radši neprozrazovala - vážně hrozně ráda čekám, ani nevím proč, i kdyby jen proto, že všichni ostatní čekání nenávidí no a cesty autem radši nezmiňuju - když se takhle jede autem v noci... nějakým městem.... uááá.... A tak jsme hned ráno vyrazily do Vrchlabí - ve třech - ještě s Amy, její borderkólií! Původně měla chudák Amy čekat v autě, ale toho jsem zneužila, čapla Amy a vyrazily jsme do Vrchlabí, bylo to neuvěřitelné! - já nezabloudila! I přesto, že jsem se nevracela tou samou cestou, kterou jsem šla, jsem nezabloudila!!! A když jsme s Amy prozkoumávaly a toulaly se po centru ještě spícího Vrchlabí - bylo tam neuvěřitelně mrtvo i navzdory tomu, že bylo osm ráno, ozvala se nám po telefonu Maruška, že už je hotová, ano - tehdy jsem se zeptala jedné paní, kudy nejrychleji se k poliklinice dostanu, aby na nás Maruška nečekala, za pět minut jsme tam byly :).

Workshop poi v Jičíně! Byla to neuvěřitelná zpráva a fake to nebyl. Jakýsi Tuleň Kuželozubý z Prahy k nám měl přijet - že bych se konečně naučila trik hyperloop? S Jedlou jsme bez váhání vyrazili i kdyby jen s tím, že poznáme nové Jičíňáky - žongléry a točiče. A poznali, hned druhý den jsem založila skupinu se všemi těmi lidmi, abychom si vždy dali echo, kdo si kdy kam půjde zatočit. A pár pokusů tu bylo, sice jsme dorazili vždy jen čtyři - já, Jedla, Paola a Radek, ale i tak, poznali jsme Paolu, která je dost slušně střeštěná a to jakože dost a rovnou se nabízela k vystoupení, že ráda něco podnikne, tak i kdyby jen ten jeden člověk, i ten za to stojí a šikovná je.. Že by v budoucnu partner poi - dvě holky? - hmmmh? :)

PONORKA! - chtěla jsem se sejít se všema těma kámošema z gymplu ještě před tím, než se rozutečou do všech měst po celým Česku a tak jsem na ně byla i nepříjemná a řvala jsem na ně v tom smyslu, že když si to nejsou schopni zařídit, tak o nás asi nestojí a jsme jim volní... Ironií bylo, že mi nakonec šéfová přehodila směnu, takže jsem nemohlá já sama... A tak jsem se hend ten den sešla s holkama, co mohly a pak se v Jičíně dokonce ukázala i Lenka! :) S Týnou jsme podnikly zase jednu hurá akci, když jsem končila v kaufu večer a viděla jsem ji na kase (taky tam brigádničí) a končila za necelou půlhodinu, počkala jsem na ni, zašly jsme si nakoupit... ...něco... a pak šly zevlovat do parku :) Ten samý týden jsem se ještě viděla s Bárou v lodžii, docela jsem se ale naštvala, protože jsem se dozvěděla, že to tam už není tak super, jako to bylo dřív... že už v lodžii panují pestré rozepře, vztahy se rozpadají pod tíhou jedné rány za druhou a že už to zkrátka není to, co to bývalo...

Přehrada Art Fest v Jablonci! Ano, JBC Fireshow pořádá prý jednu žonglovací akci, jasně že jedeme! Jedla nakonec nejel, zato holčičí trio Hanczul, Terka a já obohatil mužský faktor Jarouš, ale i tak to bylo fajn, po tom, co jsem se dozvěděla, jak jsou tyhle dvě docela na ostří, právě kvůli Jaroušovi, jsem se chtěla od každé z nich dozvědět, proč zrovna Jarouš, že to vážně nechápu, prostě ne, kdyby kdokoliv jinej, ale Jarouš?! A pak, když jsem se dozvěděla, jak se k oběma chová u mě chlapec pěkně klesl a ano, jsem vůči němu krapet vysazenější... A PAF bylo super, na workshopu od Martina jsem se naučila zase pár dalších vylepšovátek a když mi to po chvíli šlo, chudák Martin se nezdržel poznámek : "Mrda! Hustý! Dobrý no...". :D Modřiny na bocích jsem si odnesla z workshopu hula hoop - chci taky tak širokej a těžkej kruh a vůbec nevím, kde ho sehnat! Samozřejmě jsem si s sebou nezapoměla vzít Kalibouk, upozornila jsem na to den předem i holky, takže si i Hanka vzala Klobouk a teď mě napadlo jméno, co třeba Pařibouk? Hudební doprovod workshopů - takovej underground všech hudebnmích stylů, včetně těch nejtěžších alternativ, byl báječnej, v Jbalonci to zkrátka žije a hraje všemi barvami! Proč tam není nějaká vejška. S Hanzcul jsme si se svými klobouky pak šly zahrát imaginární voleyball, občas nás i někdo pozoroval a nechápal - asi byli nervózní z našeho (ne)míče. A večerní blok ohňovek byl báječnej, Petik mi ukázal, že jde udělat one man fire show plnou důvtipu a celou ohňovku vzít vlastně jako frašku a sklidit i tak obrovský úspěch a po ohňovce JBC... jsem ztratila slov...

PRvní nájem na září zaplacený...

A měla přijet Verča, jen jsem tušila ty neshody, ale že se to až tak vyostří, jsem vážně nečekala. Ani mi nedošlo, že jsem celé setkání domlouvala tak trochu já a já tam byla tou spojkou... A když jsme pak byly v kavárně ještě s dobrovolnicí přes EVS Španělkou - celá kavárna nás pozorovala a snažila se nám rozumět... angličtině holek a mé pochybné angličtině, znakovací angličtino-španělštině Yolandy. To byly poslední vtipné momenty toho dne. Když šla Verča na záchod, Bára mi ihned vyzradila, že se to Verči hrozně dotklo a že chce jet domů. Když se pak na chvíli zjevil Patrik, s Bárou jsme je chtěly nechat osamotě, to oba dva odmítali a mluvili oba v takových hádankách, abych nevěděla o co jde ani já, ani Bára,  že se v tom nakonec i oni dva ztratili. Verče ujel poslední bus a tak jsme skončily U Kata (už bez Patrika, který si šel popíjet víno s Rendou a Vojtou do parku). Když už si pánové řekli (Vojta v tom je nevinně, ví toho asi tolik, co já), že psobírali dost kuráže, přišli za námi ke Katovi, kde se ani po třech hodinách ani jeden z nich neodvážil navázat na neuzavřené téma a to ani potom, co odešel Vojta. Tak se mě Verča ptala, jestli u mě může přespat (nabízela jsem jí to už dřív), zaplatily jsme a šly domů....
Nic nevyřešeno a co mě nejvíce štve? Jak jsem slyšela všechny možné verze všem říkajíc, že to není moje věc a nechci se do toho motat, tak mi připadá, že všechny tyhle nešťastné události stojí na nedorozumění si, kdy někdo něco řekl, jinak to myslel, druhý to jinak pochopil, řekl to někomu dalšímu v jeho verzi, a toho to pochopitelně mrzelo, že by to tak ten, co to řekl, v životě nemyslel a tím ho tedy zklamal. Jak lze zklamat někoho slovy - zklame ho už myšlenka druhého reprodukujícího... achjo...

ZÁPIS - dostavte se minimálně půl hodiny předem - když to sečtu, měla jsem tedy 45minutové zpoždění, ale k zápisu jsem se s Janou nakonec dostavila. Zapoměla jsem si totiž přečíst, že "předložím úředně ověřenou kopii maturitního vysvědčení". Čekaly jsme tedy půl hodinu před poštou do jejího otevření a teprve pak jsme se vypravily přes Hradec do budovy C. A poslední jsme nebyly! Po nás ještě dorazil jeden pár holek s omluvou:"My jsme zabloudily v Hradci".

Rodinného srazu jsem se letos moc neúčastnila... jen v pátek jsem babičce pomáhala s přípravama, pobyla jsem chvíli večer, než naši byli unavení a chtěli jet domů, takže jsem si ani moc nepokecala se všema těma příbuznejma, který během celýho roku nevidím... Tak snad za rok! :) To mi připomělo minulý ročník, kdy naši hrozně moc chtěli, abych zatočila a já jsem tak moc nechtěla... A táta to všem hrozně moc vnucuje a furt se mě ptal, kdy zatočím a já mu furt říkala, že nezatočím, ať je zticha, jenže to zaslechla moje zákeřná sestřenice přes dvě nebo tři kolena Jana (je to fakt zákeřná mrcha... další rok zpátky na srazu, kdy propukla vodní bitka - neuvěřitelné, zapojili se všichni, všeho věku a vyváděli jako malí a polívali se vodou a vymýšleli na sebe lsti, takže vylezli i do patra a vylili na vás kýbl vody, když jste vyšli z chráněné zóny domova... nebo přišli se dvěma kýbli ke stolům. kde se snažili zšenštělejší členové rodiny založit další chráněnou zónu, jejichž neúspěch byl zmařen vychrstnutím na ně všech těch kýblů plných vody - říkám to proto, že Jana byla tou nejzákeřnější a tím spouštěčem a podněcovatelem všech těch zákeřných promyšlených plánů), a hned to začala vykřikovat a uslyšela to i moje méně oblíbená, nejrozmazlenější sestřenice (vážně ji nemám ráda, neumí pozdravit, poprosit, poděkovat a hrozně se rozchcapuje) a začala pochopitelně řvát, že to chce vidět, až to začali řešit všichni, cožeto ta Mařenka brečí a tak se mi to nevyhlo... Zatočila jsem s poikama a sklidila úspěch a vždy aktivní a vdžy vtipný strejda Honza si to chtěl vyzkoušet (už tehdy jsem točila pod nohama a ti lidé, co to mají v ruce poprvé, chtějí zkrátka zkoušet to, co viděli) i strejda si dohořívací poiku hodil pod nohy a samozřejmě se mu zasekla mezi prsty nohou, ale nic se mu nestalo, byl to fakt jen vtip :D)
Moje nejstarší ségra neudělala státnice, možná to byl i hlavní popud ke špinění mý druhý ségry, o které na srazu rozhzlašovala, jak je otřesná, že není schopná samostatně fungovat, že je to děvka a že si nenajde nikdy nikoho normálního.... Přitom to v pátek vypadalo, že to bere v pohodě, nějak se stalo, jak jsme byla celá rodina rozkouskovaná všude možně po domě a po zahradě, že jsme v kuchyni byli jen my Kryspínovic a na státnice tam samozřejmě přišla řeč, všichni jsme Vlastinu utěšovali a když tam pak přišla teta Martina, divila se, co soukromničíme, přidala se k nalaďování Vlastiny na pozitivní myšlení a pak odešla. Vlastina opkračovala dál a začala mluvit o svatbě... Nejdřív, že se o tom s Láďou jentak baví, ale když už začala říkat, že to má spočítaný a jaký chce šaty a nakolik vyjdou prstýnky, všichni jsme si v duchu říkali, že se dočkáme brzo... A ty státnice fakt nevzala dobře a fakt si potřebuje honit svoje ego na nedostatcíh ostatních sourozenců.... Ten její komplex, že musí být ve všem nejlepší než my, mě už fakt nebaví a měla by s tím něco začít dělat... Ono když jsem ráno potkala po Básníkách doma Simonu, která mi uřvaná přišla říct, že Vlastina je větší píča než Hanka (to je ta božská nezodpovědná sestřenka, co má dítě, které je mým budoucím sourozencem a taky si do pusy nevidí) a řekla to tak rozklepaným hlasem, že v další vteřině propadne dalšímu závodu v nejvíce vyprodukovaných slz, tak jsem si řekla, že ty lidský vztahy vážně stojej za hovno a i když chcete sebevíc, korigovat v dobrém je nejde, protože se vždycky najde nějakej kretén, kterej ten domeček z karet sfoukne.Takže sestro Vlastino, tohle byla poslední kapka, kdy se vůči tobě s konečnou platností vyhrazuji a stanovuji velmi ostré a nepřekročitelné hranice, kdy se ti nebudu svěřovat, nebudu ti říkat nic a nebudu řešit tvé všetečné urážky na mé samotné bytí (i mě tehdy řekla, že nikdy nebudu moct mít děti, že jsem prostě vadná se všemi svými zdravotními problémy a že brzo umřu - tehdy jsem ji nebrala vážně, ale bohužel se mi potvrdilo, že to vážně brala - prostě super mít takovýhleho člena rodiny!).
A v sobotu jsem vyrážela na hudební festival Básníci ticha do Turnova, kdy mělo být, jak jinak Zrní a spousta dalších kapel, jenže já musela druhý den do práce, takže jsem u Terky nemohla spát... Vypravila jsem se tam se ségrama Crhovejma a Terkou, bývalou spolužačkou ségry. Asi tak polovina všech lidí byla Jičíňáci, tomu jsem se smála, když dokonce i zpěvačka Budoáru staré dámy prohlásila:"Já zapoměla, že Jičín odsud není moc daleko". Takže jsem tam znala spoustu lidí a po super koncertu a konverzování s Terkou a občasným připojením se Lukáše jsem se s blaženým pocitem mohla v neděli pustit do práce.... Jeden vtipný moment se nám povedl... zevlovali jsme na boku na trávě u plotu, zrovna já, Terka i Lukáš a kdosi za plotem si náramně prdnul, to byla tak komická situace, kdy Lukáš podezříval mě, já jeho a Terka nejspíš nechápala nebo nevím :D Nakonec jsme tedy zjistili, že nikdo z nás to nebyl a zpoza plotu potom vyšel objemnější pán, tak jsem se smáli dál...

a příští týden Grabštejn worldfest! - tak ráda bych řekla, že se nepříčetně těším, ale trochu se i strachuju, až tam budou všichni ti lodžijští v podnapilém stavu pohromadě.... jestli se ty komplikace mezi nimi budou zamotávat dále, nebo jestli se něco rozmotá? Kdoví... a taky už to bude rok, co budu znát Vojtu, který nám dělal řidiče na minulý ročník - Vojta je hrozně moc zajímavej a zvláštní a nikoho takovýho neznám, těžko přirovnávat nebo popisovat... a poslední dobou má depky, protože dělá na lince po neúspěchu podnikání s bioplynovou stanicí...

Vyzvracený Rumcajs aneb Den, kdy jsem se naučila odpisy

Člověk by neřekl, že na brigádě zažije i nějakou tu srandu. V očích vedoucí nebo starších spolupracujících by to sranda rozhodně nebyla, ale že jsme na směně byla zrovna mladá parta, z katastrofy katastrofa nakonec nebyla... Vedle nových nezajetých brigádnic tam byla jedna mladá stálá, která má pro mě velmi pikantní slovník a k jejímž nejoblíbenějším slovům patří, mi do nástupu na tuhle brigádu neznámé, slovo "hegeš" používané v těch nejméně pro můj žaludek schůdných situacích, další má spolupracovnice pro ten den byla moje ségra a holka, která je zkrátka od rány a s ničím ale vůbec s ničím se zrovna dvakrát nepáře a to ani s lidmi. Takže parta se tam sešla vyjímečně fajnová.
Ten den byl docela solidní fofr, lidé neustále chodili a já nejen, že jsem měla obsluhovat, dokonce jsem v tom chaosu měla stíhat ještě doplňovat saláty, které mizely světelnou rychlostí. Věřte, je jich hodně a když pak přijde člověk pořádající oslavu a vezme si pět salátů a pomazánek po půl kilech, vaše předchozí práce přišla naprosto vniveč. Ten den takových lidí chodily zástupy a tak jsem víc doplňovala, než jsem obsluhovala a obsluhovat jsem šla tehdy, když jsem si chtěla chvilku odpočinout (u obsluhy si většinou člověk moc neodpočine - lidi chodí furt).
A byl by to docela běžný den, běžná směna, jenže... Celý den jsem koukala na salát "Rumcajs" a nechtělo se mi ho doplnit, neboť není v takové té krásné uzavíratelné krabici, ale je v takové té neforemné krabici, bez víčka, kterou musíte po každém doplnění spešl zabalovat na baličce a tím samozřejmě zdržovat hlavní "sýrařku", která na ní balí řezy sýrů a když přijdou vadná víčka, která nesedí na kelímky, což je velmi běžný jev, balí se na této baličce i každý kelímek oliv, pomazánek, salátu, slanečkových řezů, bryndzy,... (jednoho dne se dokonce stalo, že došla i víčka a to byl teprve nářez, jít balit každý kelímek zvlášť... a vůbec, další týden se dokonce stalo, že došly malé igelitové sáčky, do kterých se balí salámy, a zbyly jen ty velké sáčky, do kterých by se deset deka salámu dalo zabalit desetkrát, to bylo také veselé, ale to už jsem trochu jinde...). Neustále jsem chodila kontrolovat toho Rumcajse, zda ho je stále dostatek, aby po řádném rozmazání zakryl dno misky (to se dělá, když se vám to nechce doplnit, ale musí to vypadat, že je ho stále dost), jenže pak už ho někdo dobral, takže jsem ho přeci jen musela jít doplnit... Nastalo tedy to, do čeho se mi nejvíce ten den nechtělo -  musela jsem jít doplnit Rumcajse.
Rozvážně jsem se vydala k boxu pro tu velkou, bílou, neforemnou krabici opatřenou datem rozbalení, dala si ji na stůl, šla jsem si do pultu pro misku s po dně pečlivě rozmazaným Rumcajsem a začala jsem doplňovat. Fronty obsahovaly stále spoustu lidí a ostatní doplňovačky zrovna také obsluhovaly. Doplněno. Čapla jsem tu teď už plnou misku Rumcajse a vsunula ji mezi ostatní saláty (ono jsou to takové puzzle a ty cesulky tak rády padají do ostatních salátů, když je vytahujete nebo naopak vracíte zpět). A teď jsem ještě musela tu neforemnou krabici ze stolu opatřit novým datem a jít ji zabalit k baličce, mrkla jsem k ní, zrovna byla volná! Super! S Rumcajsem jsem k ní okamžitě přiskočila ale před baličkou jsem se střetla s dalšíma třema lidma, kteří měli s volnou baličkou stejné úmysly - se sýrařkou a dvěma obsluhujícíma od salátů, které potřebovaly pojistku na netěsnící víčka, byla jsem tam o setinu vteřiny dříve, vyměnili jsme si pohledy:"Budu hned! .... Fakt!". Snažila jsem se Rumcajse rychle zabalit, přes jednu stranu, ano kolmo přes druhou (přesně jsem si vybavovala, jak mi tento složitý proces vysvětlovala jedna stálá.. "A aby se ti to nerozbalilo v boxu, tak to takhle chytni a prostě to otoč a vem to třeba dvakrát dokola, jo?")
Jo!
Ne!
V moment přetočení krabice neudržely ty dvě vrstvy salát uvnitř krabice a salát se začal řinout z krabice přes baličku, stůl, šuplík stolu, příčku stolu rovnou na zem v doprovodu velmi nevábných zvuků, které si získaly pozornost nejen nás zaměstnanců, ale i většiny ve frontách se nudících lidí. Hrobové ticho... Zvedla jsem od té "pohromy" oči ke stálým (co mám jako dělat), i oni si vyměnili pohledy... podívali se zpět na mě, podívali se na čekající lidi ve frontách, podívali se na mě..... a chytli výtlem "TO JE HEGEŠ!" "Hmmm, kvalitní materiál, to byla pořádná večeře" "Teda Štěpánko, to sis nemohla odběhnout na záchod?" "Ale to fakt vypadá jako blitky!" "TO JE ŘÁDNEJ HEGEŠ!" a to už jsme se smáli všichni, já pohotově odbíhala do přípravny pro kýbl s hadrem, abych odčinila tuto pohromu a dál nezdržovala tu už tak dost zdrženou baličku. A ten den jsem se naučila, jak se dělají odpisy... (to zkažené, oschlé, nepoužitelné jídlo)

"Keep away from fire"

A tak dnes krásného pobouřkového dopoledne Štěpánka se do města Jičína vydala. Hodlala si kostým k ohňovce doobstarati i prošla spousty sekáčů a hrabáků, a co neobjevila...
...sukni krásnou, dlouhou černou, jednoduše zdobenou, ihned věděla, že je to právě ona, jež s ní stráví spoustu žhavých chvil. Před zrcadlem za špinavým závěsem s mezerou, kterou museli všichni do provizorní kabinky viděti, shlédla Štěpánka budoucí upravený střih této sukně jako hotové boží vnuknutí. Obešla tedy i všechny galanterie a dokoupila vše potřebné pro budoucí úpravu sukně (rolničky, penízky, flitry, ozdobný pás, gumičku,... a byla do vybírání natolik zabraná, že si v jedné galanterii zapoměla dokonce i džus za 18 korun, 100%ní bez konzervantů a přidaného cukru, pouze pasterovaný!!! - jak na ten džus byla hrdá a své kamarádce a jejímu příteli pyšně předčítala to krátké složení nahlas na celé podloubí, jakou radost měla. Na konci ulice po poobědvání pizzy se chtěla napít a vzpoměla si, že od Chramostů džus už v ruce nenesla, odhodlaně se pro něj vrátila, ale došla pouhého zklamání, neboť Chramostovi měli zrovna poledí pauzu....). Ta sukně bude překrásná!!!
Doma půl hodiny před zrcadlem špendlíky na tisíc způsobů vymýšlela budoucí tvář sukně do posledního detailu, ano, bez párání se to tedy neobejde, začala párat jeden pás sukně za druhým s bedlivou pozorností o neporušení látky (s takovou pečlivostí jaktěživ ještě nikdy nic nepárala..). A tak párala a párala až přišlo i na spodničku...
(běžně si cedulky u oblečení nečte) To ji  na očích utkvěl červený nápis "KEEP AWAY FROM FIRE". Ihned tedy na sukni vyhledala cedulku, z jakéže látky je tato sukně vyrobená, jevila se jí, jako stoprocentní bavlna,... ...jevila se jítak správně "100% COTTON". "To je určitě sukně z Ameriky, kde jsou ženské schopny žalovat výrobce za to, že se v návodu k mikrovlnné troubě zapoměli zmínit, že neslouží k sušení domácích mazlíčků a může jim způsobit smrt" Tak si akorát poklepala na čelo "To tam jistě stojí na každém oblečení...". Odvaha ji nedala dost kuráže najít cedulku, zda tato sukně z Ameriky skutečně pochází, když byla pořízena v "British Second Hand" zato právě žhářská zvědavost Štěpánku nenechala v klidu párat dál, když tedy vypárala nepotřebný pruh, sešla dolů do kuchyně, kde má otec ve skříňce sbírku svých zapalovačů. První, který ze skříňky vzala, samozřejmě nefungoval, chopila se tedy druhého, u něhož už měla ohledně funkčnosti úspěch. Ségra odtušila, co bude následovat:"Prosimtě koukej s tím okamžitě vypadnout ven!!!" "V klidůůů, vždyť to je stoprocentní bavlna, jak by to mohlo hořet... natož smrdět, já chci jen vědět, že je to sukně z Ameriky...".
K plamínku zapalovače v pravé ruce přiblížila vypáraný pruh látky... ...nic... Očima probodla svou sestru:"Vidíš! Kecali!!!" a v ten okamžik ucítila na ruce nenadálé teplo, oči tedy přesměrovala na svou ruku a co se nedělo, celý kus látky po dvou vteřinách působení zapalovače vzňal a v ruce už nedržela látku, nýbrž plamen. Pohotově zamáchala rukou a na zem dopadl už jen popel z kdysi vypáraného pruhu látky.

"Tak z týhle sukně si sukni na ohňovku už asi při svým punkovým točení (neustálé škrtání vším zapáleným o sebe sama - no co, hlavně když to vyberu a ten trik vyjde, tak se holt udělá o otočku navíc, aby se to srovnalo...) neudělám."

A pokud jste zvědavi, jak můj comeback k ohňošílení pokročí, jistě se brzy dočkáte dalších podrobností nejen o vymýšlení a výrobě samotného kostýmu. PS: "Sama jsem zvědavá.".

Výprava za Kočkou

A mezi prací se mi podařilo ukořistit pár chvil a věnovat je Verče Kočce z Prahy(nejsem si jistá, ale mám takový pocit, že na prvním masopustu byla za kočku a jak jsme se tam všichni ještě neznali jmény, byla to zkrátka Kočka a jak čas plynul, už jsme vyzvěděli, že křestní jméno Kočky je Verča, ale to už nezměnilo nic na tom, že je to Kočka)!
Už dlouho jsme měly s Bárou v plánu se za Verčou vydat, protože se nám po sobě stýská a aby naše stýskání se nebylo dostatečně živeno... Verča totiž napsala, že se celý měsíc do Lodžie nedostane, nezbývalo tedy nic jiného, než abychom se my vydaly za Verčou!
Termín bylo jednoduché vybrat, Bára měla v Praze supervizi a já měla ten den v Kauflandu ranní. Když jsem si nakráčela s batohem s nezbytnými věcmi k přežití na jednu noc (ano, jsem holka, takže jsem zvolila velmi objemný batoh) a ptala jsem se infačky, zda mi musí označit (olepítkovat všechny věci, které si nesete dovnitř s datem a podpisem - abyste si je náhodou nevzali v nějakém z regálů) úplně všechny věci a ukázala jsem na ten k prasknutí narvaný batoh, odpověděla mi s trochou zoufalosti v hlase:"Ano". - Tak jsem navrhla jednodušší řešení, že si zkrátka batoh nechám mezi věcmi odloženými ostatními lidmi a vyměnila jsem ho za pouhou kartičku s číslem (nebezpečí dnešního dne č. 1 zažehnáno).
Pak už jsem si sedla do autobusu a kdo se mě to nezeptá, jestli mám místo (pravé jméno neznám, pro mě je to mladá, pěkná paní učitelka ze ZUŠky, - bílá kočička, kterou táhly o druhém Jičínském masopustu její žačky s flétničkami v rukou a na vozíčku - myší spřežení). Cesta s někým známým uběhne vždycky rychle...  (když jsem takhle jela s Ivetou do HK na přijímačky, jela s námi autobusem dokonce i Bára a Prochor :D). V Praze mi pak chvilku trvalo, než jsem se spojila s Bárou, kam se mám metrem přepravit (já!!! sama!!! - ale to už jsem měla nacvičené z přijímaček :D). I dohodly jsme se tedy na jedné zastávce, kde mám vystoupit, vystoupila jsem (nebezpečí č. 2 zažehnáno), ale bylo to takové bludiště, že jsem zvolila takovou taktiku, že se pokusím vyjít na povrch zemský a najít nějakou význačnou pamatáku, o které budu vědět, jak se jmenuje a podle ní si mě už Bára najde, což nakonec nebylo vůbec nutné, protože jsem zkrátka vyšla z metra, chvilku přemýšlela, kterým směrem se vydat a vyšla jsem u Newyorkeru a najednou na mě z boku bafla Bára. :) (nebezpečí č.3 zažehnáno)
Pak jsme se pomalu přesunovaly pěšmo (pršelo) na místo setkání s Verčou a pak už jsme šly všechny tři na nákup (kde se nám podařilo se všem třem navzájem ztratit a trvalo nám snad dobrých dvacet minut, než jsme se zase našly, kdy Verču jsme našly už s košíkem plným k prasknutí a samy s Bárou jsme hledaly Rubín :D s jednou tabulkou čokolády v ruce).
Dámská jízda to byla příjemná, jenže co takový holky asi tak budou řešit, jasně že po čase dojde na chlapy, ale k nim já moc co říct nemám, tak jsem spíš poslouchala a o to větší jsem měla radost, když se nám Verča Kočka přiznala, že taky někoho poznala :)!
Když jsem pak s Bárou vyšly z autobusu v Jičíně, samozřejmě jsme zase potkali tu, kterou o Jičínském masopustu táhlo myší spřežení. (Ta Česká republika je fakt jedna velká vesnice...)

Zpátky v Pět P

A ano, to by stálo asi také za zmínku, po roce jsem opět v programu Pět P a myslím si, že to bude mnohem zajímavější...

Comeback jak se patří... ?

Ruce té překrásné, obrovské chobotnice města Hradce Králové na mě v poslední době úspěšně dosahují a vždy si mě o kousek přitáhnou k sobě, aby mě mohly pohltit celou.
Protože jsem přijata na obor Sociální patologie a prevence a také ho jsem rozhodnutá studovat, začala jsem si v Hradci shánět byt. Ihned jsem spojila síly s mi vcelku neznámou holkou z bývalé oktávy, která se hlásila také na tento obor a také na Psychologii do Prahy - Janou. Když jsem už pak nevěděla a jentak střílela odpovědmi na různé inzeráty, na jeden se mi přeci jen dostalo odpovědi s dodatkem, že pokoj bude volný celý a je ideální pro dva obydlivší. Ihned jsem se chopila šance a další týden jsme s Janou zavítaly do Hradce.
A do toho se Jedla nudí a co se vystoupení týká je nevyužitý, tak napsal do jiných ohňovkářských skupin, včetně hradecké Ascarye. Já věděla v Hradci také o obchodu s žonglérskými potřebami a sepsala jsem si seznam, co všechno v něm chci koupit, že se v něm stavím, i Jedla na tento seznam připsal pár věcí, takže byl překvapivě dlouhý a já měla v plánu nakráčet s ním do obchodu a tu spoustu věcí koupit, to by ale Jedla nemohl napsat, že ten den - v úterý k pozdějšímu odpoledni, pojede na jeden tábor na Pecce u Nové Paky, kde bude Ascarya pořádat workshop a večer podnikne ohňovku. A protože mi můj rozpis brigády moc volnosti neposkytuje, rozhodla jsem se, že pojedu taky, jen mi v hlavě problesklo, že asi nestihnu zajít do toho obchodu (no co, tak si ty věci při nejhorším objednáme na jejich e-shopu).
Stejně mi to ale nedalo a rozklikla jsem si mapu, kde jsem si našla na mapě s MHD zastávku Pyrám, na kterou jsme měly s Janou dorazit a na druhé mapě jsem si našla dříve zmiňovaný obchod. Mrknu na jednu mapu, mrknu na druhou, mrknu na jednu mapu, mrknu na druhou... (ne, to je někde úplně jinde, fakt nevím, kde bych tam bloudila, ještě když budu pospíchat, nechám to být...).
A tento den musím nazvat dnem, pro který jsem se narodila, když jsem šla z pošty na autobusové nádraží v Jičíně, křivolaké, souběžné uličky zinscenovaly doslova teatrální setkání s Janou, že v místě, kde se tyto dvě nepřímo rovnoběžné ulice schází v jednu, jsme se nad autoobusákem sešly. Autobus přijel po chvíli. A vážně mě rozesmálo, když jsem do toho stojícího autobusu viděla nasedat Ivetu s Kubou! (prostě jsem se neudržela a zařvala jsem na ně:"To si ze mě děláš p.. srandu, že jedete taky do Hradce?! - všichni lidé z autobusu se okamžitě podívali mým směrem - nedá se nic dělat, všichni vědí, kam ti čtyři mladí pojedou :D)
MHD v Hradci pak navazovalo taky hned. Zpravila jsem smskou současnou obyvatelku našeho snad budoucího bytu o tom, že za chvíli dorazíme na Pyrám, kde si nás má vyzvednout, hned odpověděla. A co se vám nestalo, vystoupily jsme na zastávce Pyrám a k mému neuvěření jsem stála přímo naproti obchodu, kde mimochodem prodávají žonglérské hračky (byl to přesně ten moment, kdy jste začali pochybovat o svém duševním zdraví - mě to opět utvrdilo v mé neschopnosti číst v mapách a mého nedostačujícího orientačního smyslu, tak jsem se jen v duchu pousmála a vzpoměla si na Jedlu - kdybys jen věděl, to ti snad ani nebudu moct říct...).
Byt jsme si prohlídly během chvíle a ihned jsme se jednohlasně shodly, že ho bereme. Pavla s námi pak šla zase na zastávku, kde se s námi s úsměvem rozloučila a za necelých pět minut opět přijelo naše MHD, se kterým jsme přijely na Terminál, kde už stál náš autobus zpátky do Jičína - bylo vážně k nevíře, jak na sebe všechno ten den navazovalo - a to byl teprve začátek. Samy jsme se s Janou divily a chválily si tenhle den, po příjezdu do Jičína Jana povídá, že za pět minut jí pojede z autobusáku autobus domů, že i to perfektně navazuje. Jen co jsem se rozloučila s Janou, zahlédla jsem na další zastávce bývalou spolužačku ze základky, která také čekala na autobus a já už se s ní delší dobu chtěla sejít a pokecat, sice to bylo jen na pár minut a autobus byl na místě, ale i to se počítá! Pak jsem si skočila do Kauflandu, podívat se na svůj rozpis a běžela hned do konkurenčního Lidlu nakoupit pečivo. Během čekání ve frontě se ozval Jedla, jak to se mnou vypadá, s radostí jsem mu napsala smsku, že za pět minut u něj - opět všechno navazovalo :D.
Počkala jsem, až se nají a sbalí a vyrazili jsme k nám, kde jsem se sbalila a najedla já a pak jsme se vydali na cestu. Po své dnešní zkušenosti jsem naprosto spoléhala na jeho orientační smysl a jeho mapy v paměti a jeli jsme na jistotu a ani jednou jsme špatně neodbočili (nechápu to). A pak už následovaly báječné hodiny seznámení se s novými, fajnovými lidmi - žongléry. Že to byl workshop pro děti bylo super, jak se okolo vás vždycky děti samy od sebe seskupily a pak vyžadovaly vaší pozornost (vzhledem k tomu, že ji vyžadovaly všechny, neměly jste jí pochopitelně dost, ale i tak to bylo super a vážně jsem se bavila).
Já se pilně učila s dětmi a naučila jsem se částečně žonglovat se třemi míčky (a to mi připomělo, sama jsem si ušila jak jinak - červeno černý míčky, ale to už před dobrým necelým měsícem) a občas jsme prohodili pár slov.
K večeru pak dorazila druhá várka žonglérů. Takovéty všelijaké drobné momenty mi připoměly vystupování s Pirilampem (vážně je to v každé skupině stejné :D). Ohňovky jsem se sama neúčastnila, zato jsem se horlivě snažila natáčet (snažila, protože to bylo poprvé, co jsem kdy něco natáčela). Rozhodně bych si v jejich vystoupení pořádně pohrála s hudbou, aby nabylo na dramatičnosti, ale sami říkali, že chtějí použít nějaký příběh, což by tomu taky přidalo šmrnc, ale nebudeme jim do toho jakožto nováčci kecat, to by se nehodilo :) a i tak to bylo příjemné vystoupení (jsme holt zvyklí na něco trochu jinačího - pouhá síla zvyku). A tak moc se mi zasteklo po samotné ohňovce, že v blízké době navštívím obchod s ochrannými pracovními pomůckami, abych si opatřila nějakou super roušku proti kouři a hned nato zajdu do hrabáku a dovymyslím si k té roušce kostým! A bude to!

Jinak je úplně super, že už v Hradci budu aspoň pár lidí se stejným zájmem znát, to není nikdy na škodu a pro začátek v novém městě je to naprosto perfektní! Do Hradce se těším o to víc (jo Jedlo, tohle se ti povedlo, to byl dobrej stimul :D) !

...práce, práce a práce

Ono sehnat brigádu, která je aspoň DOBŘE zaplacená a u které víte, že peníze vážně dostanete, je vcelku nemožné.
Za ty roky už jsem stávala každý den v půl čtvrté ráno, abych do půl osmé rozvezla na kole noviny. Také jsem dělala u pásu dvanáctky za 40korun za hodinu,...
A nejbáječnější brigáda, kdy jsem zaskakovala za kamarádku a chodila fotit čerstvě narozená mimina do porodnice.
A teď jsem si řekla:"Dost! Štěpáno, najdeš si pořádnou brigádu a vyděláš si hodně peněz!(peníze teď potřebuju čím dál víc, ono tak bohatej kulturní život není lehký uživit a pak taky není lehký ukojit svou znovu probuzenou žonglérskou vášeň - neboť mám už seznam všech žonglovátek, které si chci obstarat a to nejsou žádný rohlíky...).
I sestra mne vpravila do jednoho nejmenovaného, velkého supermarketu k obslužnému pultu u uzenin, sýrů a salátů, kde tedy trpím, nebo spíše jsem trpěla. Člověk by neřekl, že není možné, aby to nebyla brnkačka, ale je to vcelku fuška. PRvní dny byly vážně jako dny strávené v pekle (nebo tak bych si je aspoň představovala). Uvržena v naprostém chaosu a takové prkotiny, jako odtrhnout igelitový pytlík, do kterého chcete vložit salám, se zdály být nepřekonatelné (ono v těch gumových rukavicích a odlepit od sebe ty špatně strojově rozříznuté strany pytlíku...).
Ale s dalšími a dalšími dny jsem techniku rychloodtrhávání a rozlepování igelitových pytlíků natolik vychytala, že mě spíše obtěžovaly kódy (každý salám a sýr musíte zapisovat do váhy pod kódem), nebo nandávání salátů (salát ze stresu rozkydaný po všech okolních salátech, po samotném kelímku zevnitř i zvenčí, po pultu a nakonec i po váze) a sýrů (ve tkerých se vůbec nevyznám a zpravidla je kupují ti lidé, kteří v nich přehled mají) nebo z balení uzené makrely do už tak malého pytlíku (vždycky mi vykukovala ven ploutvička).
Ale lidé bývaji trpěliví a párkrát se mnou soucítili a když viděli, jak jsem zoufalá, nevadilo jim, že jsem se o 5 deka sekla.
Po těch dvou týdnech jsem už zjistila, že být plna energie a usměvavá se vyplácí, protože se s vámi pak lidé baví, prohozují vtípky a nevadí jim váš nepřesný odhad. (teď jsem si vzpoměla na vlasatého pána, cca 40let, který kupoval dva druhy salámů a špekáčky a nakonec řekl:"To není pro mě, to mám pro kočky, jen ať si dají do nosu,... bude víkend... Já tohle nejím víte, já jsem slavný bylinkář." Se  zápornou odpovědí na mou otázku:"Další přání" naše velmi zajímavě se vyvíjející konverzace, bohužel, utichla).
Dnes se povedlo to, že došly i malé kelímky na saláty (takže ti lidé beroucí na oslavu třeba 4 druhy pomazánek po 20 dekách dostaly dva vzduchem objemné balíčky - nehledě na to, že už druhým týdnem chybí víčka, takže s každým kelímkem musíte k celofánové baličce a každý balit zvlášť... a když jsem přišla ráno do práce, hledám krabici s rukavicemi velikosti L, protože mám vážně velké ruce a byly jenom S, dokonce i v zásobovací skříni mezi těmi 30ti krabicemi nebyla krabice s žádným jiným písmenkem než S, tak jsem měla mezi prsty třícentimetrové blány, které velmi rády praskaly a má vrchní bříšká se s nandáváním každého druhého salátu nebo salámu prodraly z rukavice ven... - báječné strávit polovinu pracovní doby soukáním svých rukou velikostí L do rukavic velikosti S...)
A já si říkám:"Štěpánko, v klidu, to zvládneš, ono ti to půjde líp a ty peníze si vyděláš a ještě to tam začne bavit!" ......................................................- už aby to bylo!!!

Měsíc hudby absolvován a teď už jen...

Tento hudbou přeplněný "měsíc" (nemyslím tím klasický měsíc, nýbrž zkrátka přibližně 30ti denní časový úsek) odstartovalo vystoupení s hudebním doprovodem Zrní.

Těžko říci, kdy pak kullminoval, každopádně hned o víkendu následoval Votvírák (pravda, tak super kapely jako na Grabštejn worldfestu tam jisto jistě nenajdete, ale já jsem vždy zvědavá, jak se český mainstream za ten rok změnil nebo spíš nezměnil, tudíž to beru jako takovou exkurzi do hudebních duší tísíců posluchačů masové hudby). Letošní ročník byl jiný tím, že jsem na něj vytáhla svou třikrát zšenštělou sestru, což můj pobyt na Votvíráku obohatilo o nejeden ze zážitků.
Ve vlaku, ve kterém jsme jely z Jičína do Nymburku, mi stihla třikrát vyjmenovat všechny kvasinky, žloutenky a další nechutné nemoci, které na vás s úsměvem mávají ze zapařených toi toiek s neustálým se ujišťováním, zda jsem skutečně vzala ty vlhčené ubrousky. Sama také ještě naivně věřila, že na Votvíráku bude dostupná sprcha nebo pořádné, teplé jídlo včetně toho, že stan bude příjemný pohodlný a že ve stanovém městečku bude panovat během noci ticho a klid vhodný ke spánku.
Vagón byl téměř plný a to všech opozdilců, jež se nemohli na Votvírák dopravit už ráno. Ségra zůstala koukat, když parta z vedlejších sedaček nechala kolovat svoje pití (najednou byly kvasinky a žloutenky tytam!). Když se pak začalo zpívat, což rozpoutala parta pár šílených kluků - hokejistů, jak jsme se dozvěděli, všichni ostatní spolucestující si zacpávali uši a hluk se snažili přebít se sluchátky v uších... marně...

Nebylo také překvapením, že se u nás - tří holek střídali, vždy si k nám jeden na chvíli sedl a snažil se s námi vtipně konverzovat, což bylo především vtipné, když jsme zjistili, že je synem nadřízeného našeho táty a že se zná s naším bratrancem (jooo,... to neznáte, pokud nemáte tak velkou rodinu). Kdo by byl býval řekl, že k písničce (otec Abraháám, měl sedm sýýnůů, sedm sýýýnůů měl otec Abrahám, oni nejedli, ani nepili, jenom takhle dělali...) se přidají i ti cestující, kteří působili velmi úzkostně z těch rozjívených mladých. Nevím v jaké verzi tuto písničku znáte, ale po rukou, nohou, ramenech a hlavě přišel jazyk, takže jste se v tu chvíli teleportovali z vagónu vlaku do psychiatrické léčebny, kde propukla vzpoura proti klidnému chodu a všichni se snažili s tancujícím jazykem přezpívat poslední sloku. V Nymburce jsme se od této party odpojili, i přesto, že jsme jim řekli, že jedeme autem, ať za námi nechodí, za námi šli až na parkoviště v domnění, že víme, kde je nástupiště na přesedající vlak.
Nacpali jsme se do malého autíčka ségřiny spolubydlící z koleje a při zastavení u vlakového přejezdu na nás doslova vybafl (no, vybafl, on normálně přišel a slušně se zeptal, ale v tu chvíli to byl zkrátka šok) řidič z auta jedoucího za námi s otázkou, jestli jedeme na Votvírák, že vůebc nezná cestu. Důvěřovali jsme Kaččinýmu orientačnímu smyslu a tak jsme nakonec úspěšně a bez zajížděk navedli do Milovic i další auta. Pak už jsme si jako tři grácie koupily všechny kloubouk a u vchodu se snažily pak najít dalšího ségřina spolustudenta z Harcova - Tomáše (alias Hodor).
Pak už následovala jedna injekce adrenalinu přímo do žíly za druhou. K jednotlivým koncertům kapel se tu nemohu vyjadřovat, neboť bych to pojala jako kritiku a tím vás nechci nudit, takže vypíchnu jen ty nejpikantnější zážitky...

Nemohu tedy zapomenout:
- na ten pohled, kdy sestra doslova vyběhla z toitoiky a jak vybíhala, samozavírací dveře ji taktak nepřiklaply, vypadala, jako kdyby ji ta toi toika chtěla spolknout a jak se vám oklepala s husí kůží a mrázem v zádech.
- na ten okamžik, kdy jsme unavení seděli a poslouchali před hlavní stage a okolo nás šel (sotva šel,.. spíše kolébavou chůzí, nebo spíše, abych byla přesnější, představte si člověka snažícího se udržet na tom otáčecím a pohyblivém býkovi) tak nepřéhlédnutelný týpek a nesl si pivo (bylo až k neuvěření, že ho stále nerozlil). Všimla jsem si, že i Simonu zaujal a tak ji povídám: " Říkám ti, ten si to pivo nedonese, ať ho nese kamkoliv". A v ten moment!!! Okolo něj prošel někdo druhý, jen loktem do něho drkl, nebo spíše o něj pouze rukou zavadil, dotkl se ho a to našeho hrdinu zápasícího s pivem v krvi a pivem v ruce proti neviditelnému býkovi natolik vyvedlo z míry, že mu ten překvapivě ještě plný kelímek, vypadl z ruky. Sám nevěřil vlastním očím a budoucích několik vteřin se upřeně díval na prázdnou ruku, jakoby v ní stále kelímek držel. V momentu, kdy mu, konečně avšak opožděně, do mozku přišla informace, že už pivo v ruce nemá a že okolo něj někdo prošel a drkl do něj, se otočil, pak se podíval na rozlité pivo a smutně pohodil rukama. Pravda, byla to velice nešťastná událost a se sestrou jsme s ním soucítily, ale okolnosti nám nedaly a naplno jsme se rozesmály a pak následovalo to, co jsme ani jedna nečekala. S adlší časovou prodlevou jeho mozek vyplodil docela prosté řešení, chopil se kelímku, kde zbývalo trochu pěny a z betonu začal kelímkem seškrabovat zbytky piva a vskutku byl úspěšný! - podařilo se mu ukořistit jeden lok!
- na druhou hodinu ranní, kdy se partička obývající vedlejší stan rozhodla pokračovat v hýření noci:"Noc teprve začínááá! Noc začííínááá, noc je ještě mladááá...!!!"
- na čtvrtou hodinu ranní, kdy partička obývající vedlejší stan, jde konečně spát se slovy vyřvávanými na celé stanové městečko:" My nespíme, vy taky nebudete spááát, když nespíme vy, nebudete spát ani vyyyy!!!"
- na šestou hodinu ranní, kdy se z nevysvětlitelných důvodů jeden člen partičky obývající vedlejší stan probudil se slovy:"Kdee mááám ty smaženýý vajííííčkka! Já chci smaženýý vajíčka.... ....a s cibulkou!!!"
- na neurčitou hodinu, kdy jsme se snažily s Kačkou přitáhnout Tomáše do stanu (předchozí dvě hodiny jsme strávili v Prima Cool Tube, kdy těsně předtím do sebe Tomáš oklopil pracně propašovanou do festivalového areálu vodku Pražskou. Vzhledem k tomu, jaké tam bylo vedro - byla to spíše Prima Cool Sauna Tube, mu všechna ta vodka okamžitě přešla do krve a nebýt tam tolik lidí, tak by nejspíše upadl na zem, neboť usnul vestoje a díky lidem okolo se udržel klimbat ve svém uzoučkém prostoru. Dokonce pak byl i v jednom kolečku s další partičkou a bylo neuvěřitelné, že stále držel rytmus! Když se nám s Kačkou zachtělo spát, probudily jsme ho...) on samozřejmě začal protestovat a protestoval i u stanu, kde jsme se ho už snažily přísně umlčet, aby šel konečně spát. Chovaly jsme se k němu jako k mentálně retardovanému (ono to ale jinak nešlo, vážně) a nevím jak si to jeho mozek uvědomil, ale jakožto pravý fanoušek Game of Thrones ze sebe začal loudit slova:"Hodollrl, Hodor, Hodor..... ....Hodor... Hodor....". A s těmito slovy nakonec i usnul.
- na ranní frontu u toi toiek, ve které stojí tři jedinci opačného pohlaví a vy jste si natolik jisti, že čtvrtý je právě v toi toice a je vám úplně jasný, že i když se pohne fronta o jednoho, stále vás od toitoiky dělí necelá hodina (v porovnání s čekateli ryze ženskými, by jich tam mohlo stát na dvacet a čekali byste bezmála deset minut...)
- na báječné dvě hodiny strávené v autě na parkovišti na sluníčku, kdy se snažíte spolu s dalšími tisíci auty jet jednou jedinou cestou domů, kdy jsou policisté velice zevrubní a dávají dýchat každému řidiči - tento čas jsme strávili pojídáním rozteklých tatranek a hrou "hádej, co si myslím"

Dalším nezapomenutelným hudebním zážitkem tohoto měsíce Svátek hudby v Jičíně. K neštěstí bylo ten den neuvěřitelné vedro, takže jsem vcelku dobrovolně propásla Matěje Tchei-Chana a zúčastnila jsem se až výstavy fotek Martina v židovské synagoze, kde jsme se sešli všichni Lodžijští a pak už jsme společně zamířili k zámku, kde jsme neobdivovali tak hudbu těch božích hippie (kožené boty a neboty, těhotná zpěvačka, tibetské misky), jako právě auto, kterým přijeli. Vrcholem celého Svátku hudby, jisto-jistě nejen pro mě, byl koncert Orchestry v hospodě U Kata a pak večer v parku Koláční (hráli mám takový pocit Chopina - paměť mi nedovoluje tvrdit to s přesností) a když jsme s Jedlou procházeli Jičín, kde se co ještě děje, narazili jsme na Cestárium, kteří mimo program hráli v času před půlnocí u vchodu do parku za kostelem sv. Jakuba (dost dobře chápu, proč si vybrali právě tohle místo, bylo doslova magické a až Jedla pustí fotky, které při jejich koncertu, hraném pro šest lidí, nafotil, rozhodně je sem přidám).

Dalším povedeným hudebním zážitkem byl koncert Květů ve Valdštejnské lodžii a tuto kapelu vám mohu jedině doporučit. Ta "bicí souprava" bubeníka, kdy měl na dřevěných příčkách připevněné všechno všemožné cosi, co jste během koncertu nedovedli s přesností identifikovat, ale znělo to báječně, mě okouzlila stejně tak, jako celá kapela a já se nezmohla na nic víc (jako při prvním koncertu Zrní) než jen sedět, poslouchat a usmívat se. (PS: Květy by mohly být na Grabštejnu, věřím, že budou! :))

A v neděli jsem se pak zúčastnila se ségrou, Zdendou a Jedlou (tak částečně) koncertu staré dobré Killerpandy (na té jsem ujížděla tak před dobrýma třema rokama -- jóóó,... ty Majálesy ve Valdštejnské lodžii, kdy pro mě Killerpanda znamenala vrchol večera a vůbec jejich první koncert právě na Majálesu, kdy už ze mě do konce života přestala být festivalová panna a vůbec na ně jsem poprvý pogovala - takže pro mě zkrátka znamenají hodně - hotová srdcovka) , která však nebyla kompletní, což mě velmi mrzelo a pak mě bolely mé vlastní hlasivky za pouze chraptící hlasivky Hynka, ač se snažil a hrdinně se pokoušel zpívat/řvát/blít až do konce koncertu, jeho hlasivky to zkrátka odmítaly a naschvál na truc ne.

Další kapely hrající ten den v zámecké zahradě jsem si už neposlechla, protože se v Jičíně ukázal Patrik s Bárou+Minipirilampátko a Muffem/Muflonem. Pak jsme skončili zase U Kata a šli jsme zevlovat s kebabem v ruce k rybníku, kde se Patrik snažil Mufa naučit skákat do vody s břehu, což byla velmi vtipná podívaná, chudák Muf :D).

A to je konec mého hudebního měsíce, neboť na další naplánované koncerty mám naplánovanou směnu v práci...