Bohatý červen

Podařilo se nám sejít se i s holkama z gymplu, sešlo se nás pár, ale bylo to fajn, já jsem nahlas vyřkla své obavy z toho, jak se rozpadáme, jak na nás ostatní prdí a nestojí o nás a že chci mít nějaký kámošky, se kterejma budu chodit za pár let venčit děti!
A narozky jsem oslavila s Lenkou! Zase celá prokecaná noc! Uvědomily jsme si, že se vidíme tento rok poprvé a také, že se příště uvidíme až v dalším roce - vážně je tohle standard? - poslední dobou ano...
Jednoho dne zevlování v Šimkáčích jsem si při cestě na byt uvědomila, že nemám žádné jídlo a že ho půjdu koupit, to bych ale nemohla zahlédnout Ivetu ve zrmzlinovém stánku, kde jsem si objednala tu největší zmrzlinu, kterou mi natočila ještě větší, když ví, jaký zmrzlinový prase to jsem. Pak jsem s ní počkala do zavíračky a podruhé dokonce měla večer i vytáčet stroj, tak jsem si vyzkoušela točit zmrzlinu a hlavně jsem se jí přejedla!

Červen byl plný velkého.

Na Votvírák jsme jeli jako před rokem s Ondřejem a Eliškou, Zdendou a Simonou, Na místo pak dorazila Zdendova přítelkyně a Simony přítel a já byla osamocenej looser. Několikahodinové kolony, kdy ti dobytci předjížděli i příkopem nás neodradili, stan jsme si stavěli taktak na betonu, místo zkrátka nebylo, holt vyprodaný festival... Koncerty super, jen jsem zjistila, že jsem na to už vážně stará - celý ten fesťák neustojím, kde jsou ty časy, kdy jsem zvládla dělat bordel celý den! To však nemění nic na tom, že jsem si ho náramně užila!
Další víkend jsem jela stavět tábor a jsem z těch lidí tam poněkud rozčarovaná, asi zažívám obecně krizi... z lidí. I na Votvíráku jsem potkala pár fajnových cizích lidí, ale nechtělo sem i se s nimi ani seznamovat, víc lidí holt už asi neunesu, nebo nevím, nejsem asi naivní, abych si myslela, že bych se s těmi lidmi ještě někdy viděla, tak jsem je ani enchtěla poznat. Ovšem na tom stavění táboru jsem ty lidi poznat chtěla, když s nimi budu čtrnáct dní pryč na konci světa - a nejenže jsem unavená, ale i rozmazelná ze svých přátel, že se mi nelíbilo, jaké špatné vztahy mezi sebou měli, jak se k sobě chovali... Asi si budu chvíli hrát na introverta a vůbec mezi ty jejich nezdravé vztahy nechci vstupovat a poznám je hezky jednotlivě, zahraju si na takové Švýcarsko!

Sebrala jsem odvahu a nechala se ukecat na Polnou v plamenech, PECKA!  (třeba někdy rozvedu;-) ... třeba teď') Už jen cesta tam byla zážitek, když mi Martin dal do ruky navigaci, ať mu říkám kam má jet (vážně po mě nechtějte, ať vás naviguju, už jen ve vlastním zájmu!). Samozřejmě navigace reagovala opožděně a tak jsem Martinovi vždy akorát oznámila "Tam jsi měl odbočit doleva...". Hodinová zajížďka po krásné Vysočině navíc, proč ne. Jen co jsme přijeli do Polné před zámek, kde jsme měli strávit budoucí víkend, už jsme zahlédli Yufiho (pro neznalé - dooost dobrý žonglér! a v Česku docela profláknutý). Po chvíli jsme narazili i na Žandu a seznámili se s Vránou, Nexem, šílenou Barčou z Prahy a pak už se ta jména a tváře vznášejí v lehkém oparu z toho množství nových lidí - ach další noví lidé - mé nenadšení z poznávání dalších super lidí pokračovalo.
Prošla jsem pár workshopů, na kterých byla sranda - i když jsem se moc nového nenaučila, užila jsem si je. Sobotní večerní galashow jsem hltala každým dechem a byla jsem jak malé děcko, když jsem si vykřičela hlasivky hned při prvním vystoupení a pak mi už jen opuchávaly omlácené ruce. Jediné, co vyrušovalo, byl ten svah, na kterém jsme se snažili udržet a kameny jsme si tam vyrývaly do země díry na nohy, abychom se měli aspoň čeho chytit a neskutáleli se dolů na ostatní diváky.
Po cestě zpátky by člověk řekl, že už se nic závratného nestane, kdepak,...
Zjistila jsem, že jsem srab, koupat se s ostatními na Evu jsem prostě nedala a radši jsem šla sbírat jahody :D. (To je tak, když někdo prohodí spontánně nápad, že v téhle oblasti jsou krásné lomy a co se takhle třeba vykoupat).
A tím skončily mé "prázdniny" - prostě ten název prázdné dny - nesmysl... To nejsou vůbec prázdné dny. A začala jsem pracovat u ségry.

Vesmír je plný vyřčených a málokdy splněných slibů

Skutečně je tomu tak, ať už se jedná o sliby, které vyřkneme k druhému, nebo o sliby skryté ve větách, které se nahlas neodvážíme říct nebo o ty sliby, jež předkládáme sami sobě. Ovšem nikdo jiný, než právě my je nevyplní. Celý svět každého z nás, je plný slibů, slibů, co bychom chtěli, čím bychom chtěli být, kým bychom chtěli být, s kým bychom chtěli být.
Svůj svět si tvoříme sami svými sliby každý z nás a já opět stojím před otázkou: "Co se svým životem?". Tuto otázku si pokládám už přespříliš často a stále nenalézám odopověď. Ráda bych věděla, co si sama slíbit, protože to by znamenalo, že vím, co chci.
Jediné, co mě v těchto chvílích utěšuje je to, že jsem pravděpodobně přišla na lék proti prokrastinaci. A daří se mi plnit aspoň pár z těch slibů.

Dobrovolnictví v nízkopraháči bylo fajnové a chvílemi víc než dost zajímavé, nejspíš se tam vrátím v přespříštím semestru na praxi, ovšem je to skutečně to, čím bých chtěla být? A nejzážitkovější ze všeho byl dětský den s městskou policií, kde tento nízkopraháč měl vlastní atrakce, já jsem vyfasovala pytle a švihadla, kterými jsem měla vyznačit dráhu. Vstanu ráno - prší, v osm dorazím na místo - prší (no tak mi řeknou, že je to zrušeno a já budu moct pokračovat ve spaní), ale to by to nemohla být městská policie, která vytáhla pláštěnky a pořádné glády "Kdepak, děti jsou nasmlouvaný, děti přijdou, to nezrušíme v žádném případě". Obávala jsem se, že skákat v pytli nebudou chtít v tom děšti žádné děti, OMYL! Vůbec jim nevadilo to bahno a vždycky, před cílovou čárou, aby byli rychlejší než jejich soupěř, v klídku si tam do toho cíle hodili šipku, čímž se ještě krásně v tom bahně vyvávely - zvířata to jsou!!!

Zadařilo se mi zvládnout všechny zkoušky hned v předtermínech nebo prvních termínech, na poprvé a na jedničku, těžko říci, jestli jsem spokojená, nejspíš ano, naučila jsem se totiž učit se! A teď jen věřit, že prospěchové stipendium bude řádně vysoké!

S Ascaryí jsem se rozhodla vyjet na celý víkend do Adršpachu, kde jsme měli objednané workshopy na celý víkend u příležitosti otevření zámku, díky ošklivému počasí jsme měli dost času i sami na sebe a já jsem nechutně propadla flowerstiku, do toho jsem poznala dalšího člena "Doktora". Doktora práv, který se vybodl na svou profesi a cestuje si, kam se mu zlíbí a dělá, co se mu zlíbí a je šťastný. A to bych si zase položila otázku, zda v tom oboru, který studuji, budu jednou pracovat, či ne. Pak jsem poznala ještě skvělýho Andera s bubny, fajne spontánní, zajímavou osobnost, jak jsme se s Martinem u jeho bubnů vyblbli! A Čajda měl depku, dost jsme toho o víkendu namluvili, když z rozličných úvah, historek a zajímavostí přišla i řeč na točení, dali jsme si slovo, že až přijedu z Litvy, dáme dohromady konečně jeden z mých nápadů, který se Čajdovi dost zalíbil. Tak jsem zvědavá, zda svého slibu dostojíme!
A pak jsme dělali další workshopy v uprchlickém táboře nebo i na dětských dnech - a já jsem vyzkoušela trošku ty děti ošéfovat - to jsem se naučila právě v tom nízkopraháči, kde jste coby dobrovolníci žádaní více dětmi a musíte je trochu zorganizovat "Heleď, ten a ten si chce zahrát tohle, teď si jdu s támhletím zahrát tohle, co takhle,....". A to je neskutečně praktické, když si ty děcka zorganizujete do kroužku, nemusíte pak tisíckrát říkat to samé dokola a vysvětlovat to každému zvlášť, každé stydlivé dítko, které sleduje z povzdálí, je pak o to jednodušší ho zapojit a pak už jen chválit, chválit a chválit a zbývá už se jen koukat, jak základy vysvětlují samy děti nově příchozím a svým kamarádům :).Vážně mě to baví!!!

Stejně tak mě baví žonglování a zevlovačky v hradeckých parcích, podařilo se mi jednoho dne vytáhnout i Terku, a pak mě každou chvíli vytahuje Týna na poiky. Jednoho krásného dne, když jsem samozřejmě pospíchala, jsem potkala po dlouhéé době i Dana z mediny, tak jsme v rychlosti prohodili nepřeberné množství slov, psotěžovali si, jak nic nestíháme a mile se rozloučili (naposledy jsem Dana potkala asi tak v polovině semestru, kdy se účastnil pořádání hugging day, takže jsme se pochopitelně objali při rozloučení hned několikrát :D) - a v parku se nikdy neukázal, protože je vážně školou zaneprázdněný, bude z něj dobrý doktor!
Jednoho nudného dne, jsem si šla k Trupkinovi vyzvednout věci na žonglérský kroužek na druhý den donízkopraháče, zapovídali jsme se a Trupkinovi se ozvali další dva lidé, že se staví, tak jsme v tu chvíli na Trupkinově zahradě rozhodli, že uspořádáme hurá akci - grilovačku s tréninkem s ohněm, dorazilo nás dost, a pak už bylo příliš pozdě večer na to, aby mi jelo MHD k bytu a tak jsem u Trupkina přespala, když jsem si pak ráno chtěla zjistit autobusy, bylo mi oznámeno, že zůstávám i na oběd a pak jsem šla rovnou an žonglérský kroužek, ušetřilo mi to cestu :D.

A nejsem si jistá, co mi přelítlo přes nos, řekla jsem si, že chci ještě zaběhnout nějaký ten útok za naše SDHáčko a tak jsem to řekla ségře. Nenechali na sebe dlouho čekat, zbláznili se, že dáme do kupy tým na orkskovou soutěž. Byl to zážitek už od začátku domlouvání, protože jsme mohly snad tři a tak bylo rozhodnuto, že dáme dohromady smíšený tým a poběžíme za muže, trénink den předem se přesunul na trénink těsně před soutěží a ten byl nakonec zrušený. Dorazila jsem tedy na místo konání soutěže, byla jsem tam pochopitelně jako první a jediná a to jsem ani nevěděla, co vlastně poběžím. Když začali postupně přijíždět ostatní, zjistili jsme, že spousta z těch, kteří nemohli, vlastně můžou, takže nás bylo více než dost a dokonce jsme se i prostřídali a já vám nebyla vůbec nervózní! Běžela jsem s Popkem proud a když jsem ho viděla před sebou, prostě jsem zabrala a doběhla ho! A to celý den pršelo a štafety byly díkybohu zrušeny. Rozdělovač nám běžel Káťi přítel, v životě za hasiče neběhal a tak si představte ten chaos u přípravy na základně "A cože teda mám udělat? a jak daleko mám běžet?" :D.

Se spolužáky jsme si dali slib, že se sejdeme v příštím semestru, a vím, že jsem to tu psala už několikrát, ale vážně máme samý skvělý lidi na tom našem oboru. Kluci mě překecali, abych vzala zase kytaru, ale Na Hradě bylo zamluveno a tak nezbývalo nic jiného, než jít Na Palmovku, kde se skutečně nehodilo hrát, protože to byla spíše šampón hospoda. Jardovi jsem podala návrh, že bych si šla sednout a zahrát někam do parku a že je to Jarda, tak se nám podařilo strhnout všechny, našli jsme si hezké místo na jedněch schodech a hráli a zpívali a bylo vám to tak těžce sentimentální! A Rado, který je vždy upřímný a vždy to řekne dostatečně nahlas, povídá: "Štěpánko, budeš nám tu chybět", přitakala jsem, že mě budou taky chybět a že se na ně už teď těším, i tu slzu bych uronila, nemít hroší kůži.
S několika jsme se pak setkali u přijímacích zkoušek, když jsme vypomáhali. Strhla se nás lavina, když jsme prohlásili, že si jdeme užít ty vystresované budoucí kolegy a kolegyně. Hned první den se podařil parádní průšvih, ve třídě, kde jsem hlídala s Kubou, spadl velký flák omítky přímo mezi lavice chůdáků čekajících na zadání. Když jsme pak druhý den podepisovali papíry, že jsme právě my u toho byli, neodpustil si ředitel naší katedry vtípkovat nad Kubovým příjmením Štěpánek, že jsem Štěpánka a že by bylo fajn jmenovat se Štěpánka Štěpánková - asi by to bylo mnohem vtipnější, kdyby Kuba neměl přítelkyni Štěpánku ;-), takže doktorův nápad nebyl vlastně ani moc originální.


A aby nebylo všem dětským dnům konec, rozhodl se Jaromír podpořit kulturu v Kacandě uspořádáním dětského dnu, je pravda, že s Hradeckým dětským dnem se to srovnat nedá, ale víte jak, ta trasa u rybníka, kterou jsme se ségrou dostaly na starostk, za to rozhodně stála! A že to byla pořádná bojovka, pro představu: "Ti nejrychlejší ji zvládli za 15 minut, ti nejpomalejší za hodinu a půl! :D

A tím jsem přešla z dubna na květen a aby to nebyl příliš dlouhý nudný článek, jakože nudný je určitě a dlouhý příliš. (vážně se omlouvám za to děsné zkratkovité psaní krátkých stručných zmínek, ale já to už nějak nedávám, spíš se snažím se jen držet a vést si tenhle blog, protože to je taky jeden ze slibů ;-))