Minuty v lavici

Abych tu pouze nepsala výčet všech svých mimoškolních aktivit, mohla bych se taky zmínit krátce o škole, vždyť chodím an vejšku! Krátce - je to sranda, Dlouze -
studuji správný obor, to jsem zjistila po prvním měsíci. Skutečně jsem na správném místě. Jak já k smrti nenávidím formální vzdělávání a přesto jsem jeho součástí, tato katedra jde proti proudu. A jak nám sami řekli, snaží se do nás nahustit nejen informace, ale chtějí, aby absolvent tohoto oboru byl především vybaven sociálně. A tak budujeme neformálně společnou partu lidí se stejným zájmem, věčně jsme masírovány podněty, abychom něco dělali sami od sebe a abychom byli aktivní, a to se jim daří, aspoň v mém případě. Doslvoa se vyžívám ve vyhledávání přednášek navíc a s Lenkou a Míšou jsme se rozhodly, že si založíme vlastní rubriku v časopisu naší katedry, kterou se pokusíme udržet při životě během celého našeho studia. Sfoukneme tím hned několik much jednou ranou. Budeme publikovat a nejvýznamnější pro nás bude předmět samotné rubriky - praxe. Ve třech se budeme točit v napsání článku našich osobních zkušeností a možnostech nabízených k praxi, budeme takoví testovači a hlavně získáme nové zkušenosti a praxi. Konec konců, proč ne!
Naše semináře a vlastně i přednášky se vždy zvrhnou v diskuzi v přátelské náladě, plnou vtípků a odlehčení a to i přesto, že řešíme dost vážné problémy. To jsme holt my, ti patologové společnosti.
Náš spolužák Radovan se vždy zaslouží o nejlepší hlášky, které stojí totálně mimo hru. Když jsme na Úvodu do metodologie společenských věd řešili, co všechno musí mít odborná práce a příkladem nám byly rozdány seminární práce předchozích ročníků, Radovan se nezaváhal v prostoru na dotazy zeptat:"Počkejte, heleďte, vy ste jako doktorka jo?! dyť jste mladá, teda jako já to nemyslím špatně jo? no...  Hustý, to jsem nevěděl!". Takový dotaz byl vskutku nečekaný, že naší paní doktorku natolik rozhodil, že naší společnou hodinu předčasně ukončila, že už se teď stejně nikdo nebude soustředit. :D Radovan na sebe upozorňuje často i během filosofie, že se ho jednoho krásného dne náš všemi milovaný a všemi opěvovaný profesor přímo zeptal:"Co si o tomhle myslíš, ty filosofe?" "No, cože? Jo... no.. já tady jsem dneska zase s kocovinou, já nemůžu odpovědět, mi to moc dneska nemyslí." A při hodině kriminologie:"Počkejte, a máte jako nějakej případ z praxe, jako že ženská znásilní chlapa?" "No počkejte, to je ale nesmysl, vždyť, když chlap prostě nechce, tak má ženská smůlu přece.". Zkrátka, když se Radovan přihlásí, všem už cukají koutky a bedlivě naslouchají, na co kouzelného se zeptá tentokrát.
Semináře psychologie osobnosti se také vždycky zvrhnou, to si naše paní doktorka potrpí na praktickou část, kdy teorii máme sfouknutou během pěti minut a pak vládne po zbytek hodiny naprostá anarchie a chaos vtipných řečnických hlášek a hříček. To je tak, když máte polovinu třídy studenty volnočasovkáře a tělocvikáře.
Ředitele naší katedry pak musíme hledat a naháěnt všude možně téměř pokaždé, když s ním nějaký ten seminář nebo přednášku máme. On je tak dezorientovaný! A to má stálý rozvrh... Přednášku začíná vždy slovy:"Tak jak jste se měli, co jste zažili, kde všude jste byli?" Pak nám ještě sdělí, o jaké průšvihy a trapasy se zasloužil, poví nám nejnovější historky a přednáška základů pedagogiky je tatam. Nehledě na to, že nerespektuje vůbec nic, tuhle přišel na naší přednášku Úvodu do kriminologie, vykoukl ze dveří a povídá:"Dole má výtvarka vernisáž, mazejte se zkulturnit!".
A peřdmět Základy rétoriky je snad ten nejzáživnější. Náš pan magistr je hotová karikatura člověka z Katedry českého jazyka. Znáte to, brejilčky, ublíznutý vlasy, košile nacpaná v kalhotech,... My bychom ho snad strávili, kdyby to třídy nepřišla na volnou kapacitu jeho kopie Kameník - ten nejméně kolegiální člověk, je poznat, že je z jiného oboru a z jiné katedry. Ten nám ve chvílích, kdy se magistr ptá na naše názory zrovna proběhlého projevu, podkopává židle tím, že kritizuje a není se schopan kohokoliv se zastat. No co, ten zápočet snad stejně dostaneme všichni. A tak se Kameník stává sjednocujím vnějším nepřítelem a jeho jméno je skloňováno snad nejčastěji.
Akcí diskuzního klubu už taky proběhlo pár a jedna z dobrovolných besed se zvrhla v bulvární vyslýchání Matěje Homoly z Wohnoutů na téma role image a subkultur. Celé povídání s ním bylo zábavné, otázky kladené profesorkou typu:"Co koncert to fanynka, je to pravda?" vždy vznesly vlnu potlesku a následovala hned druhá za jeho vtipnou odpověď a když se jedna studentka ptala na to, jak on chápe subkultury a jak to vidí Matěj neváhal a upřímně odpověděl:"No, řeknu to takhle, když jsem si včera říkal, že jdu na besedu o subkulturách, tak bych mohl vědět, co to je. Najel jsem si na wiki a zjistil jsem, že subkulturou můžou bejt i chovatelé králíků.". V aule bylo doslova narváno, lidé se prali i o místa na schodech, stálo to za to. Víc takových besed! :)

 

Pak jsem okusila i dobrovolnou exkurzi do integračního centra Kosatec v Pardubicích. Krom toho, že mě Pardubice zklamaly, jak hnusné je to město, a krom té otřesné zimy byla exkurze fajn, a co na ní bylo nejvíce fajn? To jak byla neformální přece! Nelili do nás žádnou teorii, ale povídali nám o svém životě různými způsoby handicapovaní lidé (epileptička, nevidomý, neslyšící, vozíčkářka od narození, vozíčkář lyžař, schizofrenik,...).
Takže jsem na formální škole, ale díky bohu na neformálně se chovající katedře na oboru formality ignorujicích lidí, takže super :). A stejně jednou skončím ěnkde úplně jinde, ale to neznamená, že ta vejška musí stát za prd, takhle si ty roky strávím aspoň příjemně a budu mít vážně báječné zážitky! Jen tak dál! :)

Fragmenty událostí

Knihovna pijákem času. V knihovně bych mohla strávit celý svůj život, v knihovně ten čas ubíhá nějak jinak, nedá se říci rychleji, spíše není. PRostě jednu chvíli jdete do knihovny a druhou chvíli z ní vycházíte a zjišťujete, že nestíháte jít na přednášku. Já z té knihovny vycházím vždy se sloupcem dalších knih, který se mi jen navyšuje a vážně nestíhám číct, nevím, kdy nebo se do toho občas ponořím pak, že nedělám nic jiného. Snad se ve škole udržím jen z toho důvodu, abych mohla chodit do té úžasné a boží knihovny!
S naším oborem jsem absolvovali exkurzy do Senátu. Spíše to byla prohlídka Valdštejnského paláce ale to by si náš přímo ve Sněmovně pak nemohl převzít pan JUDr. Miroslav Antl, který nás pobídl, ať si vybereme místo, kde si sedneme. V životě jsem neviděla, že by lidé tolik přemýšleli, kam si sednou, ono má totiž každý senátor u svého místa štítek :D.

A že to jsem já, vždycky, když jedu z Prahy nebo do Prahy, vždycky, ale úplůně vždycky jedu sama a v autobuse někoho známého potkám, se kterým kecám. Už jsem byla na Čerňáku u zastávky a nikoho známého nevidím, už si říkám, achjo, takže pojedu sama, už jsem stála ve frontě a skoro v autobusu a najednou na mě někdo ze zadu promluví:"Nazdar Štěpko, co ty tady". Vůbec neměla tušení, kdo by to mohl být, bleskově jsem se otočila... Speedy! (první školní den na gmyplu obcházel všechny lavice a povídá:"Říkejte mi Speedy!. Všichni ho za to tak nenáviděli, že mu už jinak než Speedy neřekli. Ve čtvrťáku o přestávce Háňa na Speedyho:"Speedy, máš úkol z němčiny?" "Já nejsem žádnej Speedy, říkejte mi Tomáš! Na Speedy neslyším". Kdepak... byl naivní, když si myslel, že si tuto tak pracně vydobytou přezdívku odpáře). A tak už jsem měla najedou řádně ukecanýho spolujezdce až do Jičína, tak jsme toho se Speedym za tu cestu probrali! A naprosto mě rozsekala Speedyho hláška:"No, je to divný, na gymplu jsem byl středně velká až velká ryba a tady jsem nejčastěji ta malá a někdy střední!". Speedy je prostě Speedy! :)
A tak jsem zajela na jeden den do rodného města, domluvily jsme se s holkama z gymplu a sešly jsme se pokecat, dokonce dorazila i třídní. A tak jsme to protahovaly a protahovaly až jsem domů utíkala na poslední chvíli, měl se totiž ještě stavit Zdenda, který měl čas jen chvíli. Tak jsem rychlou chůzí vyrazila a v prázdném podloubí sjem narazila na Lennona, se kterým jsme prohodili pár slov při kusu společné cesty a spěchala jsem domů. Ze všech těch lidí potkám zrovna Lennona!

A hurá zpět do Hradce i s Jedlou a tentokrát na vystoupení s Ascaryí do Josefovskské pevnosti na akci Drákulova stezka! Dost jsem se těšila, že uvidím Čajdu točit naživo, ten ale zrušil svou účast, tak to bylo na nás, Aničce a Kačce s Kubou. Celý vystoupení se zdařilo, byla sranda, čas utíkal rychle, možná že škoda, že utíkal tak moc rychle, bylo to fajn. Jen by mi nevadila trocha choreografie, ale jak mi bylo řečeno, to je pro Ascaryi nezrealizovatelné.

A v neděli se vzmužil jenom Petr, který si chtěl jít ven zatočit, to je tak, když se člověk pro žonglování nadchne a nemusí být zrovna v práci jako Yetti, který by se jinak taky samozřejmě přidal. A bylo k nevíře, Petr neznal nutrie! To si takhle jdete v Jiráskových sadech až do špičky k soutoku, to že kličkujete mezi kachnami a holubi, kteří se tam rozvalují po cestě a vůbec jim nevadí, že mezi nimi opatrně přešlapujete, abyste je náhodou nezadupli, by nebylo nic podivného, dokud proti vám z vody nevyleze velký tlustý zvíře! Přijde k vám, postaví se na zadní, balancuje, ukáže vám svoje žluté velké zuby na znamení, že má hlad a když jeho potřebu neuspokojíte, uraženě hodí zadkem štráduje si to zpátky do vody. Za chvíli k vám z jiné strany přijde další a zopakuje ten samý rituál.... NUTRIE! Až se tedy bude hlasovat o maskotu Hradce Králové, budu hlasovat pro nutrie...  ---- Enjoy it!

A konečně se také Lenka zjevila v Jičíně! Tak jsme se po několika měsících opět shledaly a prokecaly celý den a celou noc! Rozumíme si jako před všemi těmi roky, které jsme spolu strávily od chvíle, kdy jsme se začaly teprve poznávat a trávily jsme spolu většinu času hledáním achátů, jezděním na kole, tvořením si svého vlastního světa. "A friend is a second self." Větší kopec srandy jsem s jedním člověkem snad ješně nezdolala. Pamatuji si, jak jsme obě dvě byly ingnorantky našich telefonů, a když jsme v prváku podnikaly další několikahodinovou výpravu do neznáma, vybavené pár müsli tyčinkami s návratem ve večerních hodinách k nám domů (Lence jsem vždycky půjčila kolo ségry) už na nás čekal Lenky tatínek, že jsme obě dvě naprosto neschopné, jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, kdybychom se prý bývaly aspoň ohlásily. A my dvě byly jen vytlemené, oba páry rodičů si po čase zvykly a pak už si rovnou Lenku u nás večer vyzvedával její tatínek bez obdobných poznámek. A pak když Lenka začala poprvé randit a občas to tajila i přede mnou, bylo mi jasné, že zrovna randí v ten moment, kdy mi volala její mamka, že s Lenkou potřebuje mluvit, že se s ní potřebuje domluvit, jak se dostane domů. Vymýšlejte si pak v těch chvílích nějaké zástěrky :D. To samé pak následovalo během celého školního roku:"Stepko, prosimte, rekni lence, at si ode me precte smsku, dekuju." nejvtipnější bylo, že jsem si to mnohdy přečetla až doma v šest večer, kdy jsem se před chvílí rozloučila s Lenkou, kdy jsme zase někde couraly a věštily z vážek létajících nad rybníkem.
A tak jsme si společně zavzpomínaly na staré dobré časy a konečně jsme i zašlapaly šerpy, když jsme na maturáku nějak nezrealizovaly (teda jednu z šerp, tu Lenčinu, teda vlastně původně tu moji, ale imaginárně tu Lenčinu). Po Hančině plesu v Turnově mi Terka vyzradila, že šerpu po zašlapání má člověk dát své nejbližší polovičce a ta ho má dovést úspěšně k maturitě. Když jsem tenhle zvyk vysvětlila Lence (jičíňáci to holt všechno ignorují... na našem maturiťáku k zašlapávání šerp nedošlo, teda došlo, ale až někdy půl hodiny před uzavíráním kulturáku a protože jsme tam byli pouze tři maturanti, z toho šerpu neztratili asi pouhé dva, šerpu jsem si zašlapala sama symbolicky a o předávání šerpy někomu druhému ani slovo) obě dvě jsme zvedly obočí:"Jo Lenko, tak jak se u tebe má moje šerpa?" "Jo Štěpko, a co ta moje u tebe?". Tak takhle jsme si imaginárně předaly šerpy a to ještě není konec jejich příběhu, ještě jsme si je nevrátily a nápis "Show msut go on!" je stále aktuální! A vůbec, stužku nosím taky pořád.

Shodly jsme se, že na nás přišla puberta a jak jsme se na gmyplu smály těm holkám, jak furt můžou řešit kluky a oblečení a kdo s kým chodí... I na nás přišla řada.

Život vysokoškoláka

A nyní nastal ten čas, kdy už člověk Hradec měl jakžtakž zmapovaný. Odvážila jsem se začít chodit na kurzy břišních. Jsou dost fajn a nesmírně mě baví! Ono mě vůbec jakýkoliv pohyb baví, ještě jsem si chtěla najít kurzy moderního tance, ale zatím se nezadařilo. S Janou jsme se i na tři dny zapálily, že budeme každý den posilovat a cvičit, já si pak zacvičila dokonce i jeden den o víkendu doma, tím to ale haslo,... Však já zkusím začít znovu! :D A aspoň budu mít novoroční předsevzetí.
Imatrikulace se nezadržitelně blížila, jak já tyhle rádoby formální akce k smrti nenávidím... Jak je to tak na vážné atmosféře založená akce a ti lidé se neumí dostatečně soustředit a vždy z toho vzejde pouze série jednoho faux-pas za druhým, tak se můj smích nikdy neudrží na uzdě a já celá rudá v obličeji se slzami smíchu v očích s prokousanými tvařemi se těším na konec. Tak bylo velmi jednoduché najít si záminku a to takovou, že jsem nesehnala boty! :D
V hlavách mých spolužáků se urodil nápad zajít společně do hospody. Tak v Palmovce jedna z holek zamluvila ten největší stůl, co tam mají, ono by to měo stačit, když se ke své přítomnosti tam vyjádřilo dobrých dvanáct lidí. Nakonec jsme si měli zajednat celou hospodu, postupně jsme vystrnadili většinu lidí, kteří přišli na "jedno" a slepovali jsme k sobě další a další stoly, přišlo nás rekordních hodně :D. Teambuilding jak má být! Bylo k nevíře, jak jsem si pamatovala všechna jména, ale má paměť mi umožnila pamatovat si je pouze v tom pořadí, v jakém seděli, druhý den ve škole, jsem byla ráda, že jsem znala svoje jméno.

S Ascaryjcemi jsme využili posledního hezkého počasí a rozhodli se udělat workshop, kde se nás sejde vyšší počet než tři(Yetti, Petr a já). A tak dorazil i Jedla, konečně jsem poznala i Větvičku (takový český Yuta - mi tak připadalo z těch řečí o něm), pak i Kačku (teď už jeho přítelkyni, holka, která chtěla točit v kožených upnutých kalhotech s pánskou džínovou vestou o deset čísel větší) a taky Dana (super šikovnýho žongléra z mediny - během chvíle se naučil s poikama všechny základní triky, s kontrolou nad poikama totiž neměl vůbec problém a tak triky, tkerý jsem se já učila možná tak ze začátku měsíc, on zvládl za čtvrt hodiny. Po té čtvrthodině své snažení ukončil ironickými slovy:"Ne, to mi nejde, vrátím s k míčkům...") a jeho přítelkyni. na chvíli se stavila i Bára, která nás jako vždy všechny zlíbala se slovy, jak nás má neskutečně ráda, (a teď přijde ten kámen úrazu) s Tomášem. To bylo naše první setkání, kdy jsme si podali ruce a tím to haslo, neprohodili jsme téměř žádné slovo a ani do AC na koncert jsme nedorazili, protože jsme se zasekli v Art café s kytarou. Dost jsme nakoupili, mých několik piv mělo stejný účinek asi tak na Yettiho ta spousta piv a panáky (Čajda mu volal, jestli by pro něj něco nemohl udělat a to, stavit se v Art café a zaplatit za Čajdu dluh. Yetti neváhal a s radostí si přes celé Art café objednal:"Dejte mi to, co tu mám za Čajdu platit! Když to měl Čajda, musí to být dobré!". Tak jsme pak spolu jammovali, kdy se Yetti neubránil slovům:"Zajímalo by mě, jestli hrajeme tak dobře, nebo jestli jsme tak najebaní.". Těžko říct. Pak se přidaly i dvě holky, které měly zprvu problém s tím, že nehrajeme žádné písničky, chopily se kytary a zazpívali jsme si Hvězdáře od UDG (byl oneuvěřitelné, já jsem se chytla! já se jich chytla a zpívala jsem s nima! dokonce nejspíš i čistě! k nevíře). S Jedlou jsme se pak pěšky vydali přes celý Hradec až na Pyrám. Ráno jsem pak Jedlu vyprovodila na vlakáč, kde jsme posnídali.

Další můj objev Hradeckého studijního života byl diskuzní klub, kde se studenti s profesory sejdou v jednom šíleném pajzlu, ve kterém nad pivem rozmlouvají a pěstují myšlenky. Prvním tématem bylo v předvolebním šumu samozřejmě volby. Jen co diskuze skončila a my si anonymně na zkoušku odvolili, přeběhli jsme ze Čtyřky na velké náměstí do Nového Adalbertina na večerní přednášku prof. Jana Sokola na téma svoboda. Z Nového Adalbertina jsme se pak někdy k půlnoci vyšourali s myšlenkami obtěžkanou hlavou a zamířili jsme domů. Aspoň má člověk nad čím přemítat.
Další den jsem se rozhodla pokračovat v kulturním životě, tak jsem se nejdřív viděla s Terkou, pak jsme podnikly s Ivetou, Dájou, Bulisem, Kubou, Janou a dalšími výpravu na konec Hradce do jednoho zapadlého podniku (s Jenou jsem nevěřily, že jsme ještě v Hradci a libovaly jsme si, jak jsme najednou rády za to, kde bydlíme, protože tady je to skutečně hnusný). A chtěli po nás OBČANKY!!! :D:D:D (to se mi zatím v hospodě nepoštěstilo) Nejspíš na tom měla dost co přičinění Kubova spolužačka, která tím svým drsným oblečením (černé kozačky na podpatcích, krajkové rukavice, černé oči, nehty, vlasy, korzetové tílko) evokovala metalovou kulturu a ubíralo ji to na věku. Ale byla hodně milá a ukecaná, zdání klame. Hodně. A tak se původně gymplácky posezení zvrhlo v posezení s neznámými lidmi, se kterými si člověk neměl moc co povídat, když s nimi neměl příliš společného. Lidi postupně odpadali, tak jsem odpadla i já a s Yettim a s kytarou jsme vyrazili vstříc Art café, kdy bylo zezačátku poměrně mrtvo. Ukázal se Petr a pak i Bedny, který má podle Yettiho už velký problém s alkoholem a v Art café je známý svým opileckým chováním (německými pokřiky a hajlováním, rozpravám o komunismu,...). Ale nemějte o něm příliš špatné mínění, on točí filmy! I když nebyl příliš opilý, i tak byl hlučný a věděli o něm všichni a nakonec mu lidé od vedlejšího stolu s radostí a bez požádání hledali autobusy domů. Teď se mi vybavil ještě Bednyho kamarád, jen co nás představili následovala z jeho strany otázka, jestli spolu s Yettim chodíme, nechápavě jsem odpověděla podle pravdy, že ne, to ale následovala otázka, jestli spolu spíme, já jsem nechápala o to více a podívala jsem se na Yettiho, co se to právě odehrává a po další záporné odpovědi následovala otázka:"Ale chtěli byste spolu spát, žejo!". Rozhodla jsem se jeho otázky sabotovat a odpovídala jsem:"No jasně že jo!". A aby toho nebylo málo Yetti ještě přihodil ze svého:"Abych si to špatně nevyložil...". :D I takoví lidé jsou mezi námi.
A pak se v ARt café objevil dokonce i Čajda, potkali jsme se na záchodě a nechtěl mi podat ruku, že má ruce špinavé, zrovna přišel zvenčí, tak jsem šla na záchod a když jsem vycházela bafnul na mě tak, že jsem se ho opravdu lekla a aby to nebyl Čajda ty vtipné chvíle pokračovali až do té chvíle, kdy jsme se nepotkali u baru. V dešti jsme se pak vydali všichni spoelčně domů.
A Yolanda má problémy. Nějak se nechce srovnat s naší republikou Českou a předem ukončí svůj program EVS. Chtěla jsem si o tom s ní popovídat a rozloučit se, když jsme spolu přeci jen zažily pár příjemných společných chvílí a rozuměly si, nestihly jsme to. Psychologem jí byl doporučen co nejbližší možný odjezd. Tak jsme se rozloučily pouze přes FB, kde se budeme snažit udržet se v kontaktu.

Nááástup

První týden na výšce, jak ho jen charakterizovat?
Hned první den jsem přišla domů v ranních hodinách, to je tak, když napíšete Trupkinovi, jestli se něco nepodnikne a do toho má Yetti volno! A tak mi otevřeli bránu (dobrá, nebudu tak teatrální), a tak mi otevřeli dveře do podniku zvaného Art café. Abych vám to tak přiblížila, je to taková nevinná kavárna, jenž je vyzdobena rozličnými obrazy a fotkami (pořádají se tam vernisáže, takže je to taková forma výstavy a prodeje pak i zároveň), na stolech máte k dispozici papír s vodovkami a pastelkami a každé pondělí se tam jammuje, kdo přijde, přijde, zahraje si, na co umí hrát.

Bylo k nevíře, jak i přesto, že jsme s Janou naprosto jiné, že jsme si rozuměly a sžily se spolu bez větších problémů. Ten náš šílený pokoj jsem vymalovala, pověsila jsem záclony a chudák Jana to tam pak málem nepoznala, ano, zabydlely jsme se a už si tam připadáme o něco lépe. Pak mi to nedalo a dovydrhla jsem celou kuchyň, málem jsem se poblila, když jsem odsunula sporák a ledničku. Nejspíš nám tam předchozí spolubydlící zanechali dárek na uvítanou - spoustu jídla. A dost jsem to tam celé přeorganizovala, nesnáším zbytečné věci na místech, kde nemají co dělat. Pak mě jedna spolubydlící zabila dotazem, kam jsem dala všechny prostředky k úklidu zpod toho umyvadla, kde o to každý zakopával. Překvapivě, do prázdné skříně :D. Aneb toliko o mých nepraktických spolubydlících.

Během dalšího týdne jsem zmapovala všechny známé studující v Hradci, potkala jsem i pár spolužáků ze základky, se kterými jsem prohodila pár slov o tom, co kdo studuje a zase jsme spěchali svou vlastní cestou, však na sebe ještě narazíme. Pak je taky zvláštní, když potkáte někoho, kdo studoval na gymplu, ti lidé se obyčejně pozdraví a neřeší, že jste s nimi v životě nepromluvili jediného slova, čas se seznámit a pokecat o gymplu, sjme přeci jedna rodina. A stejně tak, když jsem jela autobusem do Hradce spolu s lidmi z vedlejší třídy, se kterými jsem se taky příliš nebavila, i zakecali jsme se na celou hodinovou cestu. Jaképak zábrany.
Jak jsme tak s Janou seděly na tom pokoji a nevěděly, co dělat, kousaly jsme se nudou. Byl to šíleně nudný týden a obě jsme se těšily, až Hradec trochu poznáme a ten volný čas se nám zaplni nejen školou. Trávit všechen čas na internetu, zkrátka to byla šílená nuda a řekly jsme si, že si najdeme nějaké cvičení a další a další aktivity, abychom nezdřevěněly.
Tak rozhodly jsme se jít na jeden seznamovák UHK do AC klubu, dorazili jsme já, Jana, Kačka, Rösley (o něm si povíme za chvíli). Tak jsme si tam tak povídali a chodili bývali studenti z gymplu z různých ročníků, se všemi jsme prohodili slovo a pak se vydali domů, když ten druhý den jdeme do školy! Naučit se jet nonstop, na to máme snad ještě chvíli času.

Koncem týdne nás nahnali na konferenci o budoucí cestě sociální pedagogiky. Obzvlášť ta přednáška jednoho polského profesora, v polštině, přirozeně byla záživná. Už po deseti minutách jsem díky svému perifernímu vidění vnímala, jak všichni studenti těkají očima po aule a po ostatních studentech, zda mu někdo z nás rozumí a v myšlenkách jsme se všichni ubírali i k našim profesorům, jestli mu vůbec oni rozumí, nejspíš taky ne, což dokazovalo hraní si s propiskou, zívání a prohlížení si svých studentů.

Sžírný zářijový týden

S Janou jsme si do Hradce zajely pro klíče od bytu a "ofiicálně" se staly novými obydlivšími. "Ofiicálně" proto, že vskutku nemáme žádnou smlouvu, zkrátka nic, holt to v tom bytě nikdo moc nehrotí, což bylo poznat i na nechutně zprasené kuchyni s centimetrovými nánosy zaschlého oleje a čehosi neidentifikovatelného. S Janou jsme se společnými silami pustily do úklidu a těžko říci, co si o nás museli naši spolubydlící myslet....
Takové drama bylo zaregistrovat si předměty, zabralo mi to sotva půl minuty a to se okolo dělá takový humbuk... Abychom nestrhli informační systém naší fakulty, každý student dostal konkrétní čas, od kdy si může rozvrh sestavit. Já už od rána vyčkávala u internetu, abych zjistila, že přijdu na řadu až večer v devět večer. Mou nervozitu maximalizovaly příspěvky na stěně skupiny našeho oboru, kde se každý chlubil báječným rozvrhem už od rána... Vyšlo mi to taktak, ale pondělky a pátky mám volné taky!
V Lodžii nám probíhala Malá inventura, i zašla jsem se podívat na zahájení a rozhodně jsem toho, jako vždy, nelitovala, stálo to za to a já opět aspoň na okamžik žila okamžikem - pomalu ale jistě se učím užívat si přítomnost, i když to jde ztěžka (došla jsem ke zjištění, jak moc se orientuju na budoucnost, na cíle v budoucnosti a když už jich dosáhnu, jsou hned minulostí, o kterou se nestarám a v budoucnosti v ten moment vyvstanou cíle nové, za kterými se opět začnu hnát... na ty dosažené už se neohlížím, ani se z nich neraduju.... vážně neumím žít okamžikem).

Taky jsem si popovídala s Bárou, Heléne a Yolandou, Míšou nad grilem, kde jsme opékaly dýni a nějakou zeleninu.
A v závěru týdne jsme se s Jedloušem odvážili k vystoupení ve dvou, sestříhala jsem hudbu a byla jsem s ní hoodně spokojená, dost se mi to líbilo (třeba ji sem časem doložím). Dokonce jsme se pokusili i o choreografii a vypadalo to hodně nadějně, to bychom ale museli mít na vystoupení nakonec svou hudbu. Ano, byl to průšvih, nepodařilo se nám to rozchodit a tak jsme nakonec točili na nějaké české písničky, na které se zkrátka točit nedalo,... nebo možná i dalo, kdybych tu hudbu slyšela. Takže paní byla nakonec spokojená, měla 15ti minutové vystoupení a já si aspoň vyzkoušela improvizaci s vějířema (když nevíš coby, začni se točit). Na kafi do nás pak paní šéfová naládovala zákusky a pár panáků a jelo se domů. Takže to snad zas až takový průšvih nebyl, doufejme...