Čundr v Německu

Slib, že Martin zajede za mnou do Německa, byl splněn!
S předpokládaným zpožděním přijel ve středu večer do Merseburgu, ve čtvrtek jsme vzhledem k horkému počasí zvolili projít město a zajet se smočit v Geisetalsee kousek od Merseburgu, což je 1900 hektarový uměle vytvořený drobeček, kterému se říká jezero. Tak velký umělý počin působil nepřirozeně a neoplýval přílišným množstvím pláží, a tak jsme místo původně plánované koupačky prošli celý ostrov s chutí najít pláž bez ostrých velkých šutráků, ze kterých jsme postavili pár věží a krátce před začátkem deště jsme se stihli na nalezené plážičce doslova jen smočit v průzračné vodě. Nechybělo ani krátké zažonglování a učarování skupinky dětí na škole v přírodě.

V pátek jsme s předpokládaným krátkým deštěm v průběhu dne vyrazili vstříc pohoří Harz a městě Quedlinburgu ležícím na okraji pohoří, jehož značná část je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, díky tradiční architektuře, křivolakým uličkám s křivými domky s křivými okny. Historicky ceněných domků je v Quedlinburgu na 2000, po vstupu do města jsme byli učarováni tak, že jsme si nadšeně fotili každý domeček a každou uličku. Netrvalo dlouho a omrzelo nás to, protože jich tam byly opravdu spousty :D. To však nemění nic na tom, jak jsme si procházení městem užili.

Odpoledne jsme přejeli do města Wernigerode. Městské jádro bylo též tvořeno typickými dolnosaskými domy, kterých jsme už v Quedlinburgu viděli dost, tak jsme vyhledali informační centrum umístěné v překrásné městské radnici ze třináctého století, vyzískali turistickou mapu Harzu a mapku města a vydali jsme se obdivovat novogotický zámek tyčící se nad městem s překrasným výhledem do okolí, odkud jsme i viděli vzrůstající kopce Harzu. Když už jsme se cítili aspoň částečně nasyceni krásnými výhledy, vydali jsme se zpět do města a potkali cukrárnu specializující se na tradiční "Schneeballe" sněhové koule z listového těsta, Koupili jsme si dvě a museli jsme se hecovat, abychom přeslazenou kouli s těžkou náplní zvládli sníst. Obtěžkání Schneeball v žaludku jsme nakoupili jídlo na další den a přejeli do vesnice Schierke (oficiálně městská část Wernigerode), která je nejblíže k nejvyššímu vrchu národního parku Brocken. Auto jsme odparkovali v naprosto prázdném, obrovském parkovišti a vyhledali svačinovou boudu v lese, kde jsme se ubytovali. Objevili jsme zařízení pro zimní bobovou dráhu a další budovy schované v lese, vše působilo dost opuštěně, minimálně v letních měsících, tak jsme se beze strachu usídlili. Martinovým argumentem, že je místo opuštěné, byla rozbitá střecha jedné z budov, že kdyby se někdo o budovy staral, jistě by střechu dávno opravil.

S ranním zpěvem ptáků a sluncem jsme se probrali, sbalili, nasnídali a vydali se vystoupat na necelých 1200 metrů vysoký Brocken. Po cestě jsme potkávali spoustu zvláštně se chovajících lidí, například pár chlápků s auty na dálkové ovládání, kteří se snažili zdolat náročnou cestu na Brocken. Chvíli na to jsme narazili na Sněhuráka a více než sedm trpaslíků, který se, jak jsme se později domluvili, loučil se svobodou. Odmítla jsem darování kousku podprsenky a usmělila jsem se k cedulce ze sukně, po opakovaném odmítnutí piva jsme pokračovali v cestě, kde jsme narazili na další nepochopitelnou věc - parní vlak jedoucí až na vrchol Brocken, zřejmě pro líné fanoušky buřtíkáře s pivním břichem. Na vrcholu hory jsme se zachumlali do oblečení, jak to jen šlo, protože nás počastovalo mrazivé, větrné počasí. V turistické mapě nás zaujala vodní nádrž Ecker, i přes značnou časovou tíseň jsme se rozhodli ji zahrnout do našeho plánu a tak jsme konstatní svižnou chůzí obešli celou nádrž, opět si užili překrásných výhledů a pokračovali turisty méně frekventovanými cestami zpět do našeho "hotelu" v Schierke. Na parkovišti jsme objevili záchody s automatickým vchodem za 50C, jako všude, jenže my je neměli a tak jsme se vydali rozměnit do vesnice s cílem získat alespoň čtyři. Ochotní a přátelští Němci nás postavili do role žebráků, neboť měli po jednom padesátníku a odmítali si vzít celé Euro. A tak jsme se díky pohostinným Němcům večer mohli oddat realizaci našich hygienických návyků (poměrně dlouho jsem se nesprchovala v umyvadle). Po večeři a s padající tmou jsme dorazili k naší svačinové boudě, ale něco bylo jinak..... Celá oblast byla posekána, střecha přilehlé budovy opravena.... S mírnými pochybami jsme si znovu ustlali.

Po ranním probuzení, značně zmoženi téměř 30ti kilometrovou včerejší túrou jsme se dohodli vzdát další dopolední túry a přejet do Elbingerode s krasovými jeskyněmi, absolvovali jsme prohlídku v německém jazyce a odhadovali, o čem tak zrovna průvodkyně mluví, strefovali jsme se.
Po prohlídce jeskyně jsme se odebírali směrem k Merseburgu, ale to bychom nemohli po pár minutách jízdy natrefit na nejdelší lanový most svého druhu nad Rappbodeltalsperre, kde byla vysoká koncentrace turistů, Martin chtěl most přejít a tak jsme vyčkali ve frontě na lístky a po chvíli jsme se procházeli v řádné výšce nad vodou a viděli přehradu a krásný soutok. Po krátké diskuzi nad tím, zda jít ještě na šlapadla, jsme opět sedli do auta s myšlenkou, že ještě třeba potkáme něco zajímavého po cestě zpět. Krásná krajina s hřebenem na jehož vrcholu se vyjímalo cosi, kdesi v Durynsku na sebe nenechala dlouho čekat. Po vyzjištění informací od domorodců jsme serpentinami vyjeli až na vrchol k národnímu památníku věnovanému Vilému I. Pruskému, prvnímu německému císaři. Než jsme volně prošli celou expozici, užili si výhledu z nejvyšší věže, bylo už šest hodin, konec otevírací doby a nezbývalo nic jiného, než se odebrat zpět do Merseburgu, unaveni, nabyti novými zážitky a energií z krásné přírody.

Festivalová sezóna mě neminula ani v Německu

Zprvu mi bylo krapet líto, že propásnu celou festivalovou sezónu v Česku, naštěstí Němci mají úchylku na podobné druhy zábavy jako Češi, pití piva a jezení nezdravých buřtů, párků a klobás nevyjímaje... ....a festivaly.

Protože se dva studentské kluby nachází přímo v kampusu, můžete být buďto na párty v centru dění a nebo sedět na koleji a být rušení hlukem až dlouho do noci, protože na noční klid se tu opravdu nehraje.

Wärmi studentský klub nejprve pořádal Männertag, pod širým nebem se vystřídalo pár Djs, kteří opilému publiku hráli na přání pravděpodobně velké hity, protože všichni ostatní kromě hloučku mezinárodních studentů vyřvávali texty. Nezbývalo tedy nic jiného, než si zřídit zábavu podle sebe, jako třeba strhnout celý dav do kilometrové ještěrky a skandovat ze všech lidí v publiku nejvíce na ty profláklé hity se snahou o duplikování textu! Když už nám nebylo příjemné trávit čas se spoustou opilců s nízkou koncentrací ženských protějšků, rozhodli jsme se odebrat na kolej.

Nedlouho na to následoval báječný Wärmi open air, šňůra punkových, rockových a metalových koncertů táhnoucí se od odpoledne až do pár hodin po půlnoci nabídla punkové a rockové zážitky. Naše Flatmily se připojila pochopitelně až dost pozdě, protože Vik si ještě vařil večeři. Dorazili jsme do prořídlého kotle s Dieterem v alkoholové náladě, který dokončil svůj projekt a chtěl oslavit zbývající tři týdny volna v Německu. Dorazila i Ruská sekce zahraňáků, takže jsme vytvořili naprosto báječný kotel. Na scénu přišla úžasná skupina Cox and Riot, jejíž zpěvák velmi rychle pochopil, že nejsme německy mluvící a přeorientoval se na angličtinu, neboť pocházel z Manchesteru. Přidal se k nám i nový student Ted z Ghany. V kotli jsme rozpoutali dost dobré peklo, společně jsme pogovali v kruhu, tancovali proti sobě v linkách i ve dvojicích a kapela nám to vracela ještě větším nadšením a nábojem v jejich hudbě. Aneb jak si lidé ze všech kontinentů, z rozdílných kultur, rozličných náboženských vyznání dovedou společně užít večer. Dieter byl opíjen, neboť platilo pravidlo, že kdo si koupí jakýkoliv drink, koupí Dieterovi panáka. Vika pak nenapadlo nic lepšího než pomocí Google překladače do němčiny přeložit, že má Dieter narozeniny. Všichni přítomní tedy zazpívali Happy B-day a kapela zahrála další písničku pro Dietera. Vcelku by tenhle Vikův vtip prošel, kdyby se na konci koncertu nechopil mikrofonu se záměrem poděkovat kapele a nezapoměl přidat dovětek, že Dieter narozeniny nemá, ale že si to vážně užil. Nechybělo ani focení naší skupinky s kapelou :-).

Od pátku do neděle trvající Merseburger Schlossfest nabízel vedle historických slavností města i vedlejší zajímavý program plný samých party. V pondělí jsme se s německým studentem starajícím o zahraňáky a spoustou dalších jeho kamarádů po BBQ před kolejí vydali do historického centra, kde jsme se po krátkém dešti připojili k párty z devadesátek. Playlist jsem velmi dobře znala, protože přesně takové songy vyhrává Vik, opět jsme se po krátké chvilce postávajících Němců propracovali do kotle, kde jsme se vyřádili a pokračovali v Dieterově oslavě narozenin. Mimo jiné jsem tam potkala i spolužáky z řad Německých studentů, kteří se ke mě velmi nadšeně hlásili. Po koncertu jsme se přesunuli do zahrady, kde byl připraven desetiminutový ohňostroj. Celý večer si na můj účet a účet Shubhankara tropili ostatní vtípky, protože se naše jména vyslovují stejně, z čehož vzešlo i založení společnosti služeb pro opilé "Štěbhankah" services, které hojně využíval Dieter během zpáteční cesty do kampusu.
V sobotu všichni lenošili a zlákala jsem na dobrodružnou výpravu jen Lu s cílem objevení nejbližšího jezera s pláží...., Po dvou hodinách bloudění se nám konečně podařilo najít přístupnou cestu k jezeru, obešly jsme ho celé dokola a našly jsme pouhé dvě cestičky. Jezero bylo obložené rozličnými chemickými společnostmi, ze kterých se linul nepříjemný smrad a podle mapy vyznačená pláž měla rozlohu dvou metrů. Ano příště se opravdu musíme vydat až ke Geiseltalsee, a zklamané nebudeme. S patnácti kilometry v nohách jsme dorazili na kolej připravit se na večerní akci Electronic Castle Schlossgraben Merseburg. Ve zredukovaném počtu Vik, Matthias, Dieter, Anna, André, Lu, Ted a já jsme se vydali do města, během cesty se Lu udělalo velmi špatně, avšak v opilé náladě odmítala nedojít na party, takže jsme dorazili až k půlnoci do bývalého obranného příkopu při zámku, který produkční přetvořili do electro párty v jámě s promítaním na staré zdi, laser show, plameny šlehajícími nad celou jámou s doprovodným programem skupiny holek snažící se o fireshow. To, že nebyly moc sběhlé v manipulaci s vějíři, poi i plivání jsem ani nemusela říkat a všichni ostatní to pochopili, protože jsme, jak jinak, byli opět v první řadě přímo před Dj, někteří nezvládli rozehřáté zbytky oleje dopadající na jejich oblečení a kůži. Mimo jiné jsem objevila v davu i jediného mi známého žongléra z univerzity, nebylo to moc těžké, protože žongloval se svítícími míčky :D a nezaváhal mi půjčit svítivé poiky, se kterými jsem si chvíli točila a odváděla tak pozornost některých lidí od produkce na pódiu. Na Dieterovi se už začala podepisovat únava z nepřetržitého slavení jeho narozenin, ale chvílemi stále našel dostatek energie k tancování. S Matthiasem jsme už odpoledne uzavřeli dohodu, že zítra v jedenáct hodin dopoledne budeme znovu ve městě, protože se má konat historický průvod (měla jsem tedy na paměti, že bych měla jít spát v rozumný čas). V kotli si nás našla i ruská větev zahraňáků a další naši němečtí spolužáci, kteří odpadli jako první a já s Vikem a Lu jsme vydrželi nejstatečněji až do čtyř do rána. Po cestě zpět jsme ještě přibrali mou spolužačku Vanessu. Než jsme došli zpět čtyři kilometry z města do kampusu a než jsem se osprchovala, bylo už po páté ranní hodině, statečně jsem si nastavila budík na desátou a po pár hodinách jsem ke svému překvapení vstala bez větších obtíží.
Celá kolej působila vylidněným dojmem, neboť všichni dospávali párty, tak jsme s Matthiasem obešli byty ostatních, kteří chtěli jít také na historický průvod a jediného živého, kterého jsme našli byl Ted, ve třech jsme s mírným zpožděním došli na začátek hlavní ulice ve městě, kde začínal historický průvod jdoucí směrem k hradu. Po průvodu jsme se ve městě naobědvali a příjemně unaveně se vrátili do spícího království na kolejích.