Odmítám žít s VÁMI

Odmítám žít s vašemi NEhodnotami jako hodnoty se tvářícími.
Odmítám žít s vaší NEmorálkou jako morálka se tvářící.
Odmítám žít s vaší NEsvobodu jako svoboda se tvářící.
Odmítám žít s vaší NEkulturou jako kultura se tvářící.
Odmítám žít s vaším NEuměním jako umění se tvářícím.
Omítám žít s vaším NEsmyslem života jako smysl života se tvářícím.

Odmívám žít s VÁMI jako lidé se tvářícími.

Chudák Igelitový pytlík

Ženy se bez své kabelky, která je obtěžuje na každém kroku, neobejdou.
Do institucí jako jsou škola jsme nuceni nosit si věci ve speciálních taškách pro tyto věci určené, dokonce máme v tašce další tašky a v nich ještě menší taštičky. Nakonec tedy máme tašky na tašky a tašky jako takové překvapivě ztrácí svůj smysl, neboť nenaplňují smysl původní, ale parazitují sama na té původní tašce. Že jsme zkrátka naučeni dávat věci do tašek a samotnou tašku jako věc také kategorizujeme, pochopitelně máme nutkání dát tašku-věc také do tašky.
A tak balíme igelitové pytlíky do igelitového pytlíku, které jsou zabaleny ve větším igelitovém pytlíku a pak ještě v krabici a na paletě, aby se jednodušeji lifrovaly do aut. A když si ten balíček igelitových pytlíků koupí paní pekařka do svého obchodu, aby naplnila konečně ten smysl igelitového pytlíku a dala do něj rohlíky, tak stejně přijde zákazník, který si nechá zabalit housky do dvou igelitových pytlíků, chleba do dalších dvou a všechny ty pytlíky zabalí do igelitové tašky, kterou má v lepším případě strčenou ve své příruční tašce (takovej vytuňěnej igelitovej pytlík) a v tom horším případě do jedné z přihrádek svého batohu (což jsou dalši dva vytuněný igelitový pytlíky v jenom).
A tak balíme, balíme a zabalujeme a já se pak zeptám své sestry, proč si na procházku se psem bere tu velkou kabelu se všemi věcmi, které jisto jistě potřebovat nebude - konkrétně se jedná o hřeben (pochopitelně by se jí hodil v případě, že by potkala nějakého chlapce svých snů, když by ho však už potkala, čas na učesání by neměla), balzám na rty (nemusím se snad opakovat), dva balíčky kapesníků (pochopitelně by jakožto nealergik spotřebovala maximálně dva kusy kapesníků, jež by se rády hravě schovaly do jedné kapsy kalhot), půlka balení vložek (pochopitelně by vystačilo minimálně na celý týden menstruace, natož na dvacetiminutovou procházku se psem, čili - výměna vložky každé dvě minuty zajistěna), klíče od různých 15 zámků (pochopitelně by nepotřebovala jediný) a nakonec mobilní telefon (ten jediný bych omluvila, neboť ho užije na vypadnutí do kaluže nebo do rybníku nebo pro zaplnění druhé kapsy kalhot).

...chudák igelitový pytlík nevinně třetí válku světovou zapříčinil.

Křičím, jsi krok ode mne a neslyšíš...

...proč?
Že společnost užívá ritualizovanou řeč, prozradila lidem ve svých publikacích spousta PhDr., prof., PaedDr., Mgr,...
Všichni lidé se arogantně domnívají, že když umí mluvit, tak že mají také i právo mluvit, dále se také domnívají, že mluvit je už jen smyslem mluvení. Nebo si tak aspoň někdy připadám. Právo mluvit nikomu nemůžeme odebrat, já nad ním však uvažuji v té souvislosti, že někomu bychom to měli zakázat už jen pro jeho dobro a to v tom případě, kdy tento člověk za smysl mluvení považuje právě mluvení pouhé.
Že už lidé druhého člověka v této společnosti netolerují a nerespektují, jsem si už zvykla. Také jsem si zvykla na to, že musím často absolvovat bezduché konverzace, které, ač by je všichni odborníci kategorizovali jako neformální, ve své podstatě jsou formální zcela zřetelně.
Na co si však nezvyknu je to, že tito lidé si to neuvědomují a to, co říkají, nebo spíše, že nic říkají, myslí vážně. Jak mohou brát vážně to, co neříkají konkrétněji - že říkají nic? Křičím!

Tudíž budu dále trpět ty konverzace, kdy jedna strana převládá a druhou stranu- mě vůbec nebere v potaz. A já se procvičím v navození si velmi zvláštního stavu mysli v uchránění se před pláčem, kdy druhou osobu nevnímám, přetvařuji se a chovám se tak, aby si myslela, že je vnímána a sama se odeberu do útočiště těchto úvah, aby mi můj mozek nezakrněl.

A pak, zabrána do svých úvah, člověka, který poslouchá, nepovšimnu si...
Asi brzy začnu křičet skutečně...

Tříska v oku

Na dříví jsme nakonec jeli až v neděli, radost z mrazu - není bahno, dostaneme se do lesa, hned vystřídal fakt, že na promrzlé půdě se kola traktůrku s řádným nákladem dříví krásně protáčela. Naložený traktor několikrát uvízl a tak, že škoda, že nemám fotku. Práce málo platná - vyházet fůru, dostat traktor z díry, zase naložit a pak jet a sbírat všude po cestě odpadané špalky - super práce.
O to líp se mi pracovalo... sama ironie... Nikdy nepracujeme s ochrannými pomůckami k pile, zkrátka se nikdy nestav před a za pilu a třísky v očích mít nebudeš... A co se vám nestalo.
Zmrzrlé ostružiní, na rukou náklad, noha v ostružiní, balanc, vybalancováno!!! Co můj mozek už nezvládl vyhodnotit, byly ty klády na rukou, které se scukly a vylítly z nich třísky, přímo mě do očí. Okamžitě jsem je upustila na zem a oči si snažila vyčistit, neúspěšně. Když už se jednou daří...
Tak jsem si aspoň vyzkoušela na vlastní oko, jaké to je, když o někom říkáte, že je vám trnem/třískou v oku.
Jednooká jsem se pokoušela dál nosit a nakládat dříví, po třech fůrách, po dalších uvíznutí traktoru jsme se tedy všichni jednohlasně shodli, že bude lepší jít domů.
V neděli se prý prostě nedělá a tak to bude!

Ples na pohodu a "ne"

A v pátek jsem byla na špéráckým plesu - maturiťáku Hanky v Turnově. To bylo vážně dost fajn a na pohodu. Střelnice - kulturák, kde se ples udál, je o dost měnší než kulturák u nás ve Valdicích a celkově tam bylo méně lidí, ale to vůbec nevadilo. Byl to ples s krásně uvolněnou, nestísněnou náladou s přátelskými lidmi.
Po hodinové cestě vlakem a po příjezdu do Turnova, kde chumelilo, jsem se jen modlila, aby ty šaty a hřeben, bižuterie, všechno co mám zmuchlané v batohu, přežilo ten hrůzostrašný transport. Nehledě na to, že jsem nastoupila a vesele se usadila ve vlaku v opačném směru - protože si v tomhle ohledu nedůvěřuju, radši jsem se ujistila jednoho pána, v jehož očích jsem nejspíš neuměla číst a byla lehce dementní, když na vlaku běží světelné cedule hlásající směr Hradec Králové. Jakmile jsem o tom zpravila Terku, utěšila mě smskou, že mě čeká výluka před Turnovem.
Výluky jsem se naštěstí nakonec nedočkala. Bylo milé, že před nádražím čekalo více lidí s kufry a všichni, jak jsme tam vedle sebe stáli a byla nám zima, jsme vždy nedočkavě pohlédli na každé přijíždějící auto, po každé se někdo z těch čekatelů na osobní taxík přeci jen dočkal, až jsem tam zbyla už jen já. A pak přijelo auto plné lidí, Terku jsem však nezahlídla, pár minut na to se objevila za mými zády, že mě hledala v odbavovací hale.
Pak už jsem na záchodech v kulturáku začala vybalovat všechny věci potřebné ke splnění položky "společenské oblečení", která bylo nutné pro vstup na ples.  K mému překvapení jsem se vůbec nestyděla a ani jsem si nepřipadala blbě, když jsem se tam převlékala, česala, malovala,...
Tak, zkulturněno, a můžu vejít na ples...
Co mě hned na začátku překvapilo, že jsem potkala po dlouhé době Aničku, vždyť ona vlastně taky maturuje letos, došlo mi, a slušelo jí to, takže jsem jí začala chválit šaty a když to zaslechla jedna kolemjdoucí, ač Aničku neznala, přidala se do chválení se mnou. Tak takováhle nálada tam byla - na pohodu.
Jen mě trochu zklamala sama Anička, připadala mi nehorázně namyšlená, celou dobu se na mě dívala jako z nejvyššího patra Empire State Bulding. Třeba to byl jen můj dojem, nevím.
Předtančení měli pěkné -  na pohodu, jako celej ples.
Hančina rodina byla taky dost na pohodu, dost mi připomínala tu moji, obzvlášť její teta, která neváhala jít do kroužku s náma holkama.

Ze čtrnácti lístků v tombole jsem vyhrála čtyři a dvě ceny jsem úspěšně rozdala! - řekla jsem si, že si žádnou tombolu nekoupím - nesnáším zbytečný věci a v tombole nic jinýho, než zbytečný věci nedostanete. Pak mě ale uchvátila radost, že jsem něco vyhrála a pak už jsem se své osobě jen vysmála, jak jsem byla naivní s domněnkou, že bych mohla vyhrát něco praktickýho. Další radost jsem měla, když jsem pro mě nepraktickou věc přeměnila v pro někoho věc praktickou a užitečnou.  Fakt nesnáším zbytečný věci!
Další známí, které jsem potkala, byl samozřejmě ohňovkářsky akční kroužek rytířů, který měl mít na plesu UV show a já se vám tak těšila. Od té doby, co netočím, sice mi to je dost líto i teď, mám jako útěchu právě shlížení vystoupení ostatních, ze kterých mám nehoráznou radost, protože si vystoupení můžu vychutnat, jak se mi jen zachce! A že bylo povedený...
Snaha nafotit cizím foťákem UV show byla dost odvážná, snad něco z toho vzešlo.

Během celého plesu hrála rock´n´rollová kapela - upřímně - dost náročný. I pro samotnou kapelu, když byli lidé nejvíce rozvaření, rozhodli se hrát ploužáky, tedy těch 6 nebo 7 nebo kolik ženských, holek se chytlo do kruhu a jentak jsme se pohupovaly.
Najednou se tam zjevili nějací kluci a jeden mě požádal o tanec, protože ten druhý si už odtahoval jednu z nás pryč, bylo mi blbý odmítnout a mimoto to byl sympaťák. Tancovalo se mi s ním fajnově - na pohodu - jak jinak. Dozvěděla jsem se, že je to kovář, který má koně a zklamala mě otázka, že bydlí dost daleko. Pak když jsem odmítla pozvání na panáka, protože jsem druhý den měla jet s celou rodinou na dříví a to se s kocovinou do lesa jde makat setsakra blbě, nevěděla jsem, že to "ne" znamená mnohem více "ne". Tak aspoň poučení do příště, že jakékoliv "ne" může být vykládáno jako NE. A další potvrzení, že jsem neschopná "komunikovat".
Společnost všech kamarádů, kamarádek a známých mých kamarádek byla fajn - příjemně na pohodu. A poklidnější ples s uvolněnější náladou jsem dlouho nezažila. Obzvlášť po půlnoci, kdy se maturanti i další chopili hudebních nástrojů kapely a začali hrát příjemný, fajnový - na pohodu SKAčko. Krásně spontánní minikoncert. A vtipné bylo, když se tamní věhlasný, nejspíš vcelku podnapilý raper chopil mikrofonu. Vážně... Zažít battle SKAčka s rapem - to se jentak někomu nepodaří! A pak když raperovi dali prostor v jedné písničce místo kytarové sóla, ani si nevšiml, že mikrofon má vypnutý, takže jeho sličná slova do našich uší nedošla, ale soudě dle jeho velmi naléhavého výrazu, jsme přišli o hodně.

Dočasně porouchané jádro

Tak, aby se mi tu nenahromadilo přespřílíš námětů k napsání článků a já na ně časem zapoměla, radši se dokopu právě teď a aspoň ve zkratce, letmo ke zmínění se o všem. Jedním takovým velkým tématem jsem současné problémy v rodině. Nejsem dost šílená, abych to tu jentak zveřejňovala, ale ono to zkrátka ven chce.
Rozhodla jsem se tedy svůj blog ubírat směrem Kdo chytá v žitě od Salingera. Hezky stroze, upřímně a s trochou puberťácké duše a lhostejností popisovat vše okolo a události, které se dotknou mých citů tu budou především. Samo Kdo chytá v žitě má podtitul Cesta k dospělosti, takže to ani zas tak mimo mísu není :).
Vždy s hrdostí a radostí v srdci říkám, jak jsem za svou rodinu ráda, nedám na ni dopustit a velice si vážím, že mám "normální" rodinu. Protože normální je pojem relativní, chci jím v této souvislosti říci, že mí rodiče si nikdy na nic nehráli, odmala mě učí, že můj život, je můj boj, ať si dělám, co chci, ale zároveň mě drží v určitých mezích. Dávají mi tak nevídané šance do života. Vedle šíleností, kterých se dopouštím, se zároveň umím přetvařovat a chovat se tak, jak si to dnešní společnost žádá, aniž bych byla odsouzená. Vedle skrytého smyslu pro rebelii, což je srovnatelné s nutkáním hrát si s náušnicí, umím odhadnout, co se smí a nesmí, co se hodí a nehodí.
Dále je má rodina značně upřímná a šiřoká škála jednotlivých osobností mi poskytuje krásné cvičiště pro vycházení si s většinou lidí, se kterými se v životě setkám. Vždy mluvíme otevřeně, ať už se jedná o sex nebo o rodinné problémy, což není nikdy na škodu. Navzájem se tolerujeme a bereme zkrátka jako rovnocenné osoby. Má to vliv na naše obě generace, rodiče chytají druhou mízu a chovají se jako puberťáci, čímž nám potvrzují, jak se navzájem i po těch stresujících letech manželství mají rádi. Na druhou stranu nám dětem je přičítána značná míra zodpovědnosti, která se tváří jako samozřejmost, takže se ji ani nebojíme. Ono zodpovědnost zavání totiž dospělostí.
S dalšími příbuznými se setkáváme hodně často. Babička z tátovy strany ke konci svých let trpěla stařeckou demencí, dědu si ani pořádně nepamatuju. Jediný zážitek s dědou, který si pamatuju, jako by byl včera - jeden z těch momentů zapsaných ve vaší paměti, kdy jejich smysl pochopíte až za hodně dlouhou dobu, se odehrál na záchodě. Ve starém domě, jsme měli místnost s kotlem, vanou, pračkou a záchodem, který byl schovaný za příčkou. A jediná má vzpomínka na dědu se právě odehrála na tom záchodě, kdy jsem jako malá byla líná namotávat si toaletní papír na ruku a oproti tomu jsem byla nerada, když jsem si svůj dětský, skvostný zadek musela utírat zmuchlaným papírem. Vždy, když jsem šla na záchod, předem jsem si zamluvila dvě  minuty času mé babičky, aby mi papír na záchod přišla krásně složit. A taky že vždycky přišla. Ale teď babička chodila někde venku a do místnosti přišel děda, který přinesl nějaké věci a věnoval se své práci. ANi na vteřinu jsem nezaváhala ho obtěžovat, aby mi právě on utrhl papír. Dědu si pamatuju jako velmi autoritatvního člověka s vážnou tváří, vždy jsem z něho měla respekt. On se na mě podíval, s kamennou, vážnou tváří, jak si ho pamatuji, přistoupil k malé Štěpánce sedící na záchodu nervózně pohupující ve vzduchu nohama (nedosáhla jsem na zem) a stiskl konec role toaletního papíru, zatáhl, utrhl kus a smuchlal ho do kuličky, podal mi ho. To mi tedy dalo přemáhání, poprosit ho, abych neměla zmuchlaný papír a on ho bez jediného tiku v oku zmuchlá,...  poděkovala jsem.
Smrt tohohle dědy byla prvním střetem mého dětství s tvrdou, krutou realitou. To je má druhá živá vzpomínka na dědu, který už byl tou dobou však po smrti.
Babička mě často vodila na vesnické pohřby, protože s ní nikdo nechtěl chodit, kromě mě. Já jsem na pohřbech obdivovala ty překrásný kytky, který tam lidi nanosej na jednu hromadu a ozdobí jimi další místo na hřbitově, to že v kontrastu k těm květinám bylo jejich černé oblečení a uplakané tváře mi nepřišlo vůbec depresivní stejně tak jako smuteční hudba, jenž zněla od smutečního průvodu.
Když pak ale pláčou členové vaší úzké rodiny, už to k zamyšlení bylo. To, že děda nebyl doma, mi nepřipadalo nijak podezřelé, vždyť poslední dobou byl doma jen zřídka, ostatní ho jezdili navštěvovat pryč a já nechápala, proč jako není s námi a nestará se s námi o všechna ta zvířata.
Po nějakém čase mi řekli, že bude pohřeb, ale nikdo mi nic bližšího nevysvětloval, já se pochopitelně těšila. Předcházely velké přípravy doma - úklid, pečení, nakupování, oblékání. Jen žádný kytky jsem ještě neviděla.
Domů začaly přijíždět auta plný lidí oblečených právě v černý, všichni brečeli a já to nebrala jako nic zvláštního, tak brečej no, já taky brečím, vždyť to je normální. A přijela i teta! Teta z Paky! Sice není sobota - přijížděli totiž každou sobotu a vždycky nám přivezli nějakou sladkost, ale co, rozeběhla jsem se jim napřed z vrátek rovnou na náves!... ale teta mě vůbec nepřivítala... ...ani se na mě nepodívala.
Jediný, kdo mi věnoval pohled byla moje sestřenice, nechápavě jsem se koukala a ona jediná zachytila můj pohled a povídá: " Víš, děda se už nikdy nevrátí, děda je mrtvej, proto jsou všichni tak smutný.".
A já to konečně pochopila... Tu černou, ten pláč, ty kytky....
Babička s námi vydržela mnohem déle jak děda, byla o dost mladší a nekouřila, aby měla rakovinu, takže když už se její zdravotní stav začal zhoršovat, vzali jsme si ji k sobě do Jičína. A právě mamka byla ta, kdo s ní všude jezdil a pečoval o ni. Mamka byla vždycky silná a všechno zvládala i ve chvílích, kdy táta nesnesl pohled na jeho vlastní mámu, která zešílela.
Nebylo to nic příjemného, ale bylo to dlouhodobé a máma nás na to už připravovala, vždycky povídala, že to bude ještě horší, že už to nebude dobrý. A stejně tak upřímně, jak mi tohle řekla, tak stejně tak jsem to chápala. Prostě jsem to tak brala, i když jsem si už moc dobře uvědomovala, o co tady kráčí.
Návštěvy sanitek u nás doma byly docela běžné, nic nového, stejně jako telefon mamky, že po škole nebude nikdo doma, že jedou s babičkou do nemocnice.
Když jsem přišla ze školy domů, babička se vždycky vyptávala na školu, tak jsem ji ve zkratce řekla, co se dělo a když jsem se zeptala já, co celý den dělala, nedočkala jsem se výčtu seriálů, kterými strávila svůj přebytečný čas, ale tentokrát se vždy rozbrečela a povídá mi, že není šťastná, že ji tady nic nečeká, že nás akorát otravuje, že ji srdce bolí a že chce umřít, že se těší, až umře...
 A pak když jednou byla delší dobu v nemocnici a jednoho rána nám začal zvonit telefon, nijak mě to nepřekvapilo. Rozbrečela jsem se ve chvíli, kdy jsem na pohřbu před začátkem obřadu stála mezi blízkými příbuznými a celou dobu hleděla na tu ozdobenou rakev. K rakvi přicházeli lidé, a další lidé, a další, a dalští, některé z nich jsem znala, někteří plakali, jiní přišli se zarudlýma očima, kdy jim už žádné další slzy nezbyly, a další lidé, všichni pokládali k rakvi květiny. A další, a další.

Nikdy jsem nenabyla pocitu, že to všechno chápu dobře. To mě dovedlo až k tomu, že jsem se v rámci přípravy na svoje další studium, skutečně těšila do domova důchodců, kam jsem docházela jako dobrovolník. S první optimistickou paní jsem si vždycky hrozně moc pokecala, výčet jejích vnoučat a pravnoučat byl doslova nekonečný, takže (i když to blbě vyzní) odpracované hodiny vesele naskakovaly. Ke střetu došlo až ve chvíli, kdy mě šoupli k paní, která trpěla depresemi. Výčet vnoučat byl skromný, zato výčet nešťastných osudů a náhod v celém jejím životě neměl konce. S paní jsem se nakonec suprově skamarádila a její stav byl o něco lepší, takže jsme zkrátka vždycky pokecali a dokonce mi přestala na každé schůzce brečet,  z čehož jsem měla fakt radost, ale to, že byla zoufalá ze svého života, z manžela, který pil a neměl ji rád ani její děti, kdy se staral vždycky především o sebe. Nedostatek jídla za války a po válce tyto jejich vzájemné city o to více vyhrocoval..... Zkrátka se mi honilo hlavou, co bych měla v životě udělat a dokázat, abych při bilancování nad vlastním životem nebyla takhle nahraná. Ale někdy žijete v takové době, že vám třeba ani nic jiného nezbyde.
Můj třetí klient byl pan inženýr. Ležák, nepohyboval se, jen ležel, koukal a nebyla jsem si jistá, zda mě vnímá, nebo ne, vůbec jsem nevěděla, co mu mám povídat, protože jsem byla zvyklá, že se potřebují klienti vypovídat, vedla jsem monolog s někým, nebo možná už s něčím. Nechci přemýšlet, zda duše existuje, zda se odděluje od těla, ale pokud by duše byla životní energie a pokud se všichni lidé smíří se smrtí, tak kde je pak smysl žití v samotném životu? Jak by tento smysl něco takového vůbec nechal dopustit?
A abych se konečně dostala k tomu současnému problému v naší rodině, tak naše jádro právě prošlo pořádnou zkouškou, vlastnosti lidí se ukážou ve své celé šíři právě ve vyhrocených situacích. Takovéto přísloví, že v nouzi poznáme přítele, změnila bych ho na : v nouzi poznáš člověka. Těžko říci, zda přestat považovat člověka, který se v dané situaci neumí zachovat přátelsky, za svého přítele.
Tak jestli ho rodiče doma učili, aby hrál sólo a vždy se staral jen o sebe a byl nám nejlepším přítelem a právě v určité situaci by nás nechal ve štychu, nemůžeme mu to snad zazlývat, když to zkrátka není naučený? Nechci tím samozřejmě nikoho obhajovat, mě naši učili vždycky pomáhat, ale tak jako o někom můžeme říct, že je hloupý, můžeme o druhém říci, že je egoistický.
Takže se teď stala událost, která mi otevřela okno do vzorců uvažování a cítění, jednání mých členů rodiny. A protože je to doma tolik omílané téma, sama ho nadále nechci omílat. A musíme pamatovat, že objektivní pravda neexistuje, protože nikdy neznáme všechny pohledy a i kdybychom je znali, nemůžeme si být jisti, nakolik jsou ty jednotlivé pohledy pravdivé a objektivní. Dále se všechno neustále vyvíjí právě díky vyplouváním jednotlivých pohledů na danou věc.
Tak abych se k tomu už fakt dopracovala, už vás musím unavovat, tak to není ani čtyři měsíce, co se muž jedné mé sestřenice vyboural v autě. Než ho začnete litovat, musím poznamenat, že se k ní vždy choval jako otec, vychovatel, diktátor. Netoleroval ji, shazoval ji před její rodinou, nadával jí. Jejich vztah nebyl nijak idylický a já si vždycky říkala, tak to by po mě někdo mohl chtít, žít s takovýmhle příšerným chlapem.... To tak...
I ostatní členové rodiny na něj měli takovýhle pohled a když neváhal řídit opilý a všichni víme, že řídil jako dobytek, předjížděl, troubil na okolní auta a patřil k těm agresivním řidičům, tak jsme už tak nějak tušili, že se někdy vybourá, jen jsme si říkali, snad přitom nesejme někoho nevinnýho, aby za to jiní nezaplatili životem. To lehkovážně říkala většina rodiny, ale ani je nenapadlo, že by se to vážně mělo stát a v takhle blízké době a ještě s tím faktem, že po sobě nechá ani ne roční dítě!
Dohromady má tři děti, každé s jinou, s jedním se ani nevíděl, ani ho neznal. Ani nevíte, jak blbě jsem si připadala, když já ho znala, znala jsem jeho syna, který neznal svého otce a jeho otec žil s mou sestřenicí. Chodí do vedlejší třídy a o svém otci nic netušil, jen mu od něj chodily peníze v podobě alimentů. Do svízelných situací nás naši milí příbuzní staví...
Starat se tedy o svou sestřenici a její dítě - to byl náš úkol. A víte, kde je příčina? za vše mohou rodiče mé sestřenice, je špatně vychovaná, neví, jak by se měl pravý partner chovat. Kdyby jí její matka nepředkládala vzor hádek a nesnesitelných vztahů v rodině, byla by si bývala našla normálního partnera a byla schopná založit normální funkční rodinu. Zkrátka, socializace je pěkná svině! - protože probíhá neustále, nevědomky a pak nám dělá takovouhle neplechu.
A protože moje jádro je hodný a hloupý, vždycky se bude starat o rodinu jen proto, že je to rodina a to i přesto, že to bude samotnému jádru škodit, čehož jsem byla svědkem právě díky této události. Hned se vytvořila spousta pák, které často působily proti sobě a velkou silou. Těmhle pákám se podařilo rozdrtit babičku i mojí vždycky jindy silnou mamku. A problém je tam, kde je vždycky....

Pozor, koušu!

Tak jsem se konečně dočkala, chcete vědět, co zapříčinilo mé probuzení se do reality?
K mému překvapení se to událo právě na sociální síti, kde se jeden z mých "přátel" nutně potřeboval svěřit všem se svou radostí z toho, že Votvírák 2013 propukne právě za sto dní.
A protože Votvírák beru jako pomaturitní záležitost, kde maturitu všichni společně oslavíme a já se stále ještě nezačala ani učit, natož si zpracovávat otázky, tak mi bleskovou rychlostí došlo, že už do mé maturity zbývá podstatně méně, než těch sto dní zbývajících do Votvíráku....    



                                                        ....panika