Přihořívá, přihořívá,...

Neustále čekám na ten tvrdý střet s realitou, kdy mi konečně dojde, že za pouhých devět týdnů maturuji!           
           Ačkoliv už tomu vše naznačuje...

Při všech vyučovacích hodinách došlo k rozkolu na dva tábory maturující a nematuranti. Pokud danému předmětu kraluje rozumný učitel, nechá posadit "nematurující" dozadu a dovolí jim číst si knihy k povinné četbě s tím, že si vyžadujíc potřebné minimum odpustí většinu chvil, kdy "nematuranty "obtěžuje prověrkami a zkoušeními.
Úmyslného faux pas se dopustil můj nejmilejší němčinář, který rozhodně na dvouhodinu (avšak ne vyučovací, přijde pozdě a následkem toho si vychutnáme i přestávku, takže nakonec v učebně strávíme jistých 120minut) přinesl své stopky a obálku s nadpisem:"OTÁZKY 1-25". Jen co jsem zahlédla tu obálku, rychle jsem se rozhlédla po třídě, kdo si ji také povšiml. Vytáhl první téma, 2,5minuty příprava, pak někoho vytáhl na scénu, ten vytáhl další téma, přečetlo se nahlas. Ti, kteří z předchozího tématu náhodou unikli, se museli psychicky připravovat na to, že tomuhle tématu už třeba neutečou. O to víc jsem byla vydeptaná, když byla vybraná všechna pro mě "jednoduchá" témata a přestávalo mě bavit psát si přípravu. U "Umweltschutz" jsem se nakonec přemohla, neboť je to jedno z těch nemilých témat a samozřejmě jsem přišla na řadu. To, že jsem si doma téma ještě nijak nezpracovala (jako žádné z témat, tudíž nemám dostatečnou slovní zásobu), jsem zakryla rozhořčením se nad tím, zda ke svému životu skutečně potřebujeme každý den jezdit auty, jíst nekvalitní jídlo a také jsem natřikrát jinými slovy podotkla, že naše společnost je velmi špatná a řešení této situace nevidím, neboť by se museli změnit všichni lidé na světě, jejich myšlenky. A to jsem nestihla ani poznamenat besedu s indiánem Augustýnem Grefou z kmene Kečua!
Takhle elegantně jsem zabila 2,5minuty, aniž bych se dostala ke třídění odpadu, těžbě surovin a vyjmenování skleníkových plynů. Projde mi to i u maturity?
Dalším důkazem rychle ubíhajícího času je malé množství známek, které máme šanci během našeho posledního pololetí nasbírat. Tudíž je nutné se na každou prověrku naučit. Vzhledem k tomu, že jsem si minulý týden poležela doma v posteli a prošvihla jsem spoustu prověrek, už teď mi vyhrožují učitelé neklasifikací,.. Nemocná? Nesmím být už do maturity!


                 ....stále jsem otupělá, přes všechny ty veselé příhody si neuvědomuji, že mě čeká maturita....

Štafety jako další povinnost čtvrťáka

V čem naše škola oplývá a čím by se mohla chlubit jsou pravidelné, striktně dodržované zvyky. A takový čtvrťák na našem gymplu to nemá vůbec jednoduché, z dalších povinností je zúčastnit se štafet (pro letošní rok vyšlo datum 3.10.2012), ale zúčasnit se vcelku netradičně. Celá třída si musí vymyslet převlek, se kterým má povoleno narušovat průběh celých štafet.
Jasnou volbou pro naši třídu byli důchodci, některým byste vážně jejich převlek doslova uvěřili, vzhledy všech podtrhovaly igelitové tašky z Kauflandu, jež byly nedílným doplňkem kostýmu každého z nás.

Oktáva si připravila bílá trička se spoustou hlášek na aféru ohledně často skloňované likérky Drak, černé sluneční brýle a lyžařské hole olepené bílou páskou. Šli tedy za slepce.

4.A opět potvrdila svou pilnost v přípravě. Svůj úkol zvládla opět na jedničku se šprťáckým puntičkářstvím, zvolila téma Hoštice. Jen té živé slepice jsem litovala.

Naše milá třída sexta byla namaskována za chvilku a do začátku štafet zbývala spousta času, i rozhodli jsme se vyrazit do areálu oklikou, přes co nejvíce přechodů pro chodce. A tak jsme zkoušeli trpělivost řidičů projíždějících Jičínem. Než přejde 30 staříků a stařenek přes jeden takový přechod přeci jen chvilku trvá.

Oktávu jsme potkali roztroušenou v blízkosti světoznámé hospody U Šuků, říkám roztroušenou, protože chudáci čerství slepci byli velmi zmatení,  ještě se nenaučili ani rozeznávat chodníky od silnic. Takže také zkoušeli trpělivost řidičů.

A další povinnost maturanta úspěšně za mnou!

Stužkovací večírek jako dílčí zkouška dospělosti

Vážně si začínám myslet, že maturita je jen zástěrka pro obhájení si spousty událostí. Ráda bych si sem dala zmínku o našem stužkáči, dokud ho mám ještě v čerstvé paměti. Řekl bys, že když si ho pamatuju, tak to byl špatný "Stužkáč", musím ti oponovat, málem jsem se ani nezúčastnila, byla jsem na antibiotikách.
O místě jsme debatovali mnohem více, než o tématu. Stužkáč je zkrátka vznešená zámínka k opití se s učiteli. Jak nám to učitelé nandávají během roku ve školních lavicích v tom, v čem si jsou oni jisti, tak tentokrát se nám naskytla možnost, abychom to my mohli nandat jim v tom, v čem jsme my dobří. Já jsem však pít nemohla.

Vyhrála nakonec hospoda U Matěje, rauty a pití bylo domluvené, ohledně pozvánek došlo k mé první rozepři s Majdou, která s námi zkrátka odmítala komunikovat a když jsem zahodila své návrhy a chtěla po ní, aby mi udělala vzor jejího nápadu (stěžovala si na nedostatek času), že to klidně vyrobím s lidmi, kteří se sami nabídli a řekli, kdy mají čas, že chtějí pomoci, naštvala se ještě více.
Nakonec pozvánky uvnitř vypadaly takto

dali jsme si práci s tím, aby každý profesor dostal originální pozvání vzhledem k předmětu, který vyučuje.
Nedopatřením došlo ke spojení nespojitelného, takže téma bylo rasta a hippies v jednom. Nakonec to bylo všem úplně jedno, poznamenávám to pro případ, že byste se nad tím pozastavili.

Začátek byl dříve, než oficiální začátek, někteří prohlásili, že nemá cenu jezdit domů, tak začali nejspíše hned po škole, čekání je přeci taková nuda....
Když s hodinovým zpožděním dorazila paní Rančáková, už tak měli někteří velký náskok. Poctili nás svou přítomností paní Stará, paní Svobodová, pan Bažant a dokonce dorazila i naše paní třídní Hlavová, což byl velký úspěch sám o sobě, neboť nás měl kdo ostužkovat. S panem Šimánkem a panem Špicarem, které jsme po jejich příchodu vůbec nepoznali byla asi největší zábava.

Před stužkováním měla za úkol paní třídní hádat z fotek z dětství, o koho se jedná, pokud neuhádla, měla pít panáky, což, bohužel x bohudík, nedodržovala, jinak by všech svých 30 žáků ostužkovat nezvládla.
Dobré poznamenat náš jediný program - promítání fotek. Bylo to jediné, co mě napadlo, a ve třídě se to vcelku chytlo. Založila jsem účet na rajčeti, aby všichni mohli nahrát fotky ze všech roků na gymplu. A tak si představte, co za kompromitující materiál se zde sešlo... Doufala jsem, že fotky projdou cenzurou, ale když zabrousil do svých alb Hende a  rovnou je přidal do prezentované složky, nejen učitelé chvílemi nevěřili vlasním očím. Místo sentimentální nálady panoval strach z toho, co ještě neuvidí.
Pro malou ochutnávku sexta2013 rajče, je tu však pouhý zlomek toho, co bylo ve skutečnosti prezentované.
Korunováni na maturanty jsme byli kladivem Kejcha, pokud bych věděla, že mi nic nehrozí za zveřejnění příběhu tohoto kladiva, jistě bych se o nej podělila.

Velkým zážitkem byl přípitek, neboť se se skleničkou se sektem v malé hospodě rozpohybovalo přes třicet lidí, kdy si každý chtěl přiťuknout s každým. Já sama jsem si přiťukal s některými lidmi i vícekrát, jen na zapití mi zbyl ve skleničce pouhý jeden lok, zbytek jsem poztrácela po cestě na druhý konec hospodě a nebyla jsem jediná. Matěje jsme zkrátka utopili v sektu. Nezávidím paní uklízečce, která po nás tu spoušť musela vytírat.
Lidé se pak po různu roztrousili, navštívili i diskotéky samozřejmě s učiteli, kteří představovali největší atrakci, jiní debatovali až do ranních hodin U Matěje. A v pondělí se nám dostálo uznání od pana Špicara:"Tedaa... to jsme fakt netušili.... jaký to jste držáci... fakt... vydržíte hodně..". 1:1 dorovnáno! :)

Maturitní ples jako dílčí zkouška dospělosti

Taková událost, co by měla stát za zmínku je nedávno absolvovaný maturitní ples. Jestliže někdo tvrdí, že maturita je zkouškou dospělosti, mýlí se, samotnou zkouškou dospělosti je právě maturitní ples. Ta spousta organizování, nutnost vyjít s 30ti dalšími lidmi, kdy se každý zcela liší svou povahou a najdou se mizi nimi tací, kteří zkrátka po problémech touží a jsou konfliktní v každém případě...
To vše by bylo zvládnutelné, pokud bychom nebyly tři třídy najednou, tři třídy o třiceti lidech.
Tombola, předtančení, výzdoba,...

Byly chvíle, kdy jsem naprosto rezignovala, odmítala jsem se na čemkoliv podílet z důvodu předvídaného vyhledávání konfliktů druhých lidí pod jakoukoliv záminkou. Zkrátka jsem si řekla, že mi to za to handrkování se s nimi nestojí. Když jsem tedy rezignovala, najednou všechen stres opadl, na maturiťáku mi vůbec nezáleželo, vůbec jsem se na něj netěšila, považovala jsem ho za další formalitu, kterou si musí náš ředitel odškrtnout. Věděla jsem, že se schyluje ke společenské tragédii.
Ale...
... i přesto, že jsem se v pár lidech z naší třídy zklamala, většina mě překvapila a nemám jim nic k vytknutí. Při porovnání s druhou třídou jsem si začala naší třídy vážit a říkám si, že jsme vlastně docela super parta :). Jeden by i slzu uronil, přípravu předtančení jsme si pak všichni užívali stejně tak jako samotný ples a nakonec jsme vše dovedli ke zdránému, úspěšnému konci.

O to více na ples jsem se začala těšit, když jsem se dozvěděla, kdo všechno se na mě přijede podívat. Vedle členů mé rodiny to byli Patrik, Bára, Jedla, Verča, Terka, Hanča, Jirka, Kája, Renda :). Mé hlavní obavy totiž byly z naškrobené společnosti, která si bude celý ples na něco hrát a chodit s nosem nahoru, taky že tato společnost v mých očekáváních nezklamala, ale proč bych si kazila vzpomínky na ples vyprávěním o jejich hulvátství, když to jejich hulvátství a společenskou nabubřelost vyrovnaly právě tyhle osobnosti, které narozdil od těch hulvátů respektuji a můžu o nich říci, že to jsou lidé, kteří jsou :).

A co všechno jsme vlastně museli zařídit?
Našemu předtančení předcházelo natočení videa, které bylo doslova prošpikované tanečními vstupy. Natáčení jsme si užili, ani netušíte jak, jen škoda, že jsme nemohli přiznat, že video vypovídá o kruté realitě průběhu vyučování na našem gymnáziu. Většina lidí by se pak nejspíš tolik nesmála.

Video ke shlédnutí zde.

O to vtipnější nám video připadalo, když jsme věděli, že na odpolední hodinu, na kterou jsme si domluvili paní Horčičkou, naše češtinářka nezaváhala a přinesla nám pravé prověrky z literatury s katastrofálními výsledky. Její rozhořčení a kázání zachycené na videu bylo naprosto realistické o to spíš, když si ho opakovaně užívala, aby kameraman měl dost záběrů.

Byli jsme postaveni také před výzvu nafotit rádoby vtipné fotky do foyer. Vzhledem k ostatním třídám, které se toho chopili, jsme tedy něco nafotit taky museli, abychom nebyli jediní sabotéři tohoto zvyku... Všichni chtěli mít seriózní, vážné fotky,... Ale to bychom přece nebyli my...

Téměř všechny holky ve třídě řešily své šaty s jasným předstihem a já vlastně ani netušila, jak budou mé konečné šaty vypadat, neboť mi je šila má teta se sestřenicí. Návrh jsem podala, ale vždy je celkový výsledek trochu překvapením.

Po téměř nekonečném handrkování jsme se  dohodli dva týdny před plesem na tyrkysové barvě šerpy a modré růži. Nápis "Show must go on!" byl nakonec  pro naši třídu přeci jenom výstižný.

Focení před samotným začátkem plesu, kde jsme museli být s dvouhodinovým předstihem před samotným začátkem, bylo také vyčerpávající...

A pak s oficiálním začátkem následovaly mnou neoblíbené formality, dokonce jsme museli všichni znát i text studentské hymny Gaudeamus igitur. Já jsem záviděla těm, kteří si napsali taháky, které si ukryly do korzetů šatů a při zpívání se je nezdráhali z těchto rafinovaných skrýší vytáhnout.

A schylovalo se ke "zlatému hřebu večera". Našemu potančení. Potančení, protože následovalo až po všech těch formalitách, tudíž nebylo plnohodnotným předtančením jako vystoupením naší třídy.

Nedovedu objektivně říci, nakolik bylo naše "potančení" dobré, ale navzdory interním vtipům se lidé smáli a my si ho užívali, takže nejspíš bylo fajn, jen škoda, že uteklo tak rychle.

Po našem vystoupení následovalo vystoupení Oktávy:

A naposledy vystoupení 4.A, u kterého jsem se smála od začátku až do konce:
(PS: ten smyk u příjezdu auta nacvičený NEBYL :D)

Velkou škodou je také to, že samotný celý ples utekl tak rychle, teď už se jen těšit na pomaturitní večírek a doufejme, že na něm budeme všichni právoplatně přítomni :).

Úchylka, jak má být - Ohňovka

Protože je tento blog o mě, měla bych se postupem času pustit i do uvedení všech mých koníčků a zálib. Ale jak jsem nazvala tento článek, nejsem si jistá, zda se jedná skutečně o koníčky a záliby, sama se domnívám, že se jedná o částečnou závislost, tak bych nazvala svůj tak dost hluboký vztah k několika činnostem.
Tou hlavní a do nedávné doby převažující byla ohňovka, dnes převtělená do žonglování i s neohnivými nástroji.
Je to možná tak pět let zpátky, kdy jsem na internetu objevila význam slova "fireshow". Vážně mě zaujala všechna videa, na které jsem jen pohlédla a má už tak dost potlačená intuice se probojovala přes všechny předsudky vůči tomuto koníčku a zkrátka mi problesklo hlavou:"Jo! to je ono! to prostě musíš, Štěpáno!".
Přiznám se, že jsem zatím žádnou lásku na první pohled nezažila, abych to mohla připodobnit, ale jestliže tento fenomén skutečně existuje, tak u mě tato "láska na první pohled" byla právě láska k žonglování s ohněm. Pudy sebezáchovy byly tytam. I rodina a přátelé, kteří vystupovali ostře proti, jakoby najednou oněměli a nacházeli se za metr tlustým, zvukuodolným sklem.
Dlouhou dobu jsem sháněla jakékoliv osoby z mého okolí, které by s ohňovkou měli co dočinění, mé hledání trvalo přes rok.
V dobách, kdy jsem objevila tajnou sílu nejvíce rozšířené, nejmenované sociální sítě, měla jsem přidaných "přátel" sotva pět a o samotné existenci těchto stránek většina lidí ještě ani neměla tušení. Mezi těmito pár lidmi jsem měla i Aničku, se kterou jsme si zkrátka padly do oka v nějaké skupině, kde jsme se zapovídaly, jak jinak, o hudbě. Jak takto navázané kontakty během krátké chvíle vyprchají, vyprchal i  tento a už delší dobu jsem uvažovala o odstranění si ji z přátel, nevím, na poslední chvíli jsem se rozhodla, že si ji přeci jen ještě nechám v okruhu svých přátel právě na této sociální síťi. Je vcelku ubohé, jak jednoduše se dají na těchto sítích navázat vztahy a ještě rychleji je zahodit tlačítkem "odebrat z přátel".
Necelý týden na to se objevil na zdi příspěvek, právě od této Aničky, který mě doslova postavil ze židle u počítače. Po svém dlouhodobém, rozsáhlém pátrání po lidech žonglujicích s ohněm jsem si byla dost dobře vědoma, že ohňovky spadají pod jídelníček šermířských historických skupin. A jedné z nich se týkal příspěvěk právě této Aničky:"Konečně se mi splní sen! Už v neděli! Jedu na trénink historické skupiny!". Ihned ten pochybně navázaný a nyní skomírající vztah z mé strany doslova vzplanul a v neděli jsem se vydala dle instrukcí Aničky poprvé v životě sama do neznámého kraje, k neznámým lidem, neznámým dopravním prostředkem - vlakem.



 Mise byla úspěšná! Vedle poznání nových lidí jsem na tréninky jezdila velice ráda každou neděli odpoledne. Ale po čase jsem si začala uvědomovat, že jsem se vlastně nenaučila zatím jediný trik, zato jsem si vyzkoušela dobové tance, naučila se základy pro gotický šerm a pro kordy, ale ohňovka nikde....
Vcelku zklamaná jsem si v parném létě malovala po těle modřiny tenisovými míčky při pokusech o naučení se základních triků. Nebylo to lehké a každého náznaku triku jsem si vážila. Anglicky mluvící instruktoři z youtube mi toho tenkrát nebyli schopni říci dostatek. Po čase však ve skupině přibyli další nováčci a i ti měli zájem o naučení se nových triků a jakmile nás bylo více, hned to šlo jako po másle. Přišla nová motivace k učení se nových triků a dokonce se objevila i soutěživost.

Co dalšího jsem se kromě triků naučila bylo, že v životě si všechno musíte vydobýt sami, aspoň v původní podstatě, jinak nedosáhnete ničeho. Když už jsem se pak sama učila navazující triky, v zimě jsem se odvážila jít na jeden jediný ples sezóny.
Na plesy jsem už dříve zanevřela, neboť nemám ráda to uměle vytvořené prostředí, kde se musí plnit jedna formalita za druhou, téměř nikdo z přítomných není ve své kůži a je tam taková spousta lidí, že se vždy najde někdo, kdo má rád publikum při řešení svých osobních věcí. A když mě spolužačka dlouho přemlouvala, abych zašla na ten ples našeho gymplu, rozhodla jsem se, že tedy půjdu. Vážně, jediný ples sezóny, na který jsem šla, minulou sezónu jsem nenavštívila jediný... Celý ples jsem, jak jsem slíbila, strávila na chodbách a klábosila se spoustou lidí, pak při jedné přestávce přiběhne má sestra na chodbu, utahaná z celé protancované série tanců a zadýchaně s naprostou lhostejností povídá:"No, teď tam má být nějaká ohňovka nebo co". I kdyby na mě v tu chvíli mluvilo tisíc lidí, tahle slova bych nepřeslechla, okamžitě jsem nechala všech myšlenek a snažila jsem se z ní křikem dostat všechny podrobnosti. Slovo "ohňovka" natolik zaměstnalo mou mysl, že jsem si ani nepovšimla, že už na sále zhasla světla, lidé byli postavení i na stolech, aby viděli, a že už dokonce začala i hudba. Já jsem se i navzdory podpatkům, které jsem na sobě měla po dvou letech, rozeběhla na sál, postavila se na první židli v mém obzoru, vyslechla jsem si uštěpačné poznámky rodinných příslušníků od nejbližšího stolu, postavila jsem se na špičky a konečně viděla ty dva týpky, co si tam točí s ohněm.

Nejprve poiky - snažila jsem se identifikovat každý trik a můj mozek v tu chvíli fungoval jako online vyhledávání daného triku, vybavovala se mi ke každému triku videa postupů, jak na ně. Pak si převzali jeden tyč a druhý si vzal dvě tyče. I přes super točení s jednou tyčí jsem hypnotizovala toho kluka se dvěma tyčema, neboť to bylo to, co mě vážně zaujalo už dříve a chtěla jsem točit se dvěma tyčemi. Byla jsem docela zklamaná, protože netočil žádné pořádné triky, ale co... Tohle všechno naprosto zastiňovalo mé rozhořčení a naštvání na ně. Takhle naštvaná jsem nebyla pěkně dlouho. Takže já už takovou dobu sháním někoho z Jičína, kdo točí s ohněm, začnu kvůli tomu jezdit každou neděli vlakem do Libuně na tréninky šermířů, učím se kvůli tomu šerm a tance, šiju si kostým a oni si teď napochodují na jediný ples sezóny, který jsem se i přes vlnu nevole rozhodla navštívit a točí si tady?! Vážně se jim podařilo mě, a to doslova, vytočit.
Takže jsem za nimi ten večer ani radši nešla, sehnala jsem si jméno jednoho z nich a ozvala se mu, že bych s nimi ráda točila (hlavou mi však běželo:"Budu s váma točit.").

Netrvalo dlouho a sešla jsem se se dvěma členy Pirilampa osobně. A pak už následuje změť vzpomínek, které se odehrály velice rychle. Hned na prvním setkání mi oznámili, že za měsíc budu točit na maturitním plesu jednoho z nich i přesto, že jsem ještě s ohněm jaktěživ netočila. Když jsem dychtivě pozorovala jejich vystoupení netušila jsem, že to je první ohňovka, kterou naživo vidím jako divák, a že to bude také na velmi dlouhou dobu jediná ohňovka, kterou jsem jako divák kdy viděla.

Během spousty velmi dobrodružných vystoupení jsem poznala vážně skvělé lidi. Nebudu vám popisovat jednotlivá vystoupení, bylo jich vážně dost a tak váš spíše přesměruji na Oficiální stránky nebo na Fotogalerii.
Od vystoupení výše jsme už vážně ušli veliký kus cesty, připojila se i Bára s vějíři, Víťa plivač. Naopak s Barbim jsem odtočila jediné vystoupení  a z Pirilampa odešel.
Jesli se ptáte, co se stalo s rytíři, i nadále jsem navštěvovala jejich tréninky, protože mi bylo líto opustit ty skvělé lidi. Dokonce jsem pod nimi i pár ohňovek odtočila, ale protože jsem pak měla méně a méně času a má účast na jejich trénincích byla spíše vzácná než občasná, časem jsem si začala připadat zase jako "cizák".
A protože jsem zjistila, že není hlavní točit nejtěžší triky, ale vystoupení a jejich přípravu si užívat, přizvala jsem na vystoupení Terku s Hančou od rytířů a od té doby jsme vystupovali vážně v silné sestavě. Více lidí, více nástrojů, více možností.

(na tomto vystoupení byla, bohužel, Bára nemocná a místo plivače Víťi zaskočil Kája)

Po absolvování vystoupení s rytíři, kde jsme s Jedlou byli za hosty, jsem si o to více začala vážit právě Pirilampa, kdy vše probíhalo v pohodě a klídku a všichni se snaží pomoci ostatním a nejsou protivní a nechtějí zatočit sestavu, kterou mají naučenou několik let.
Nejsem si jistá, zda v tom nesehrálo svou roli to, že přetahuji lidi, točím si, s kým chci, kde chci a kdy chci. Ale mám názor, že žongléři jsou zkrátka jedna rodina a když se sejde dobrá parta, která si nebude hrát na nějakou meziskupinovou rivalitu, proč ne :).
A aby vše nebylo nabyto jen tím pozitivním, za mé alergie, které se zhoršovaly, může právě kouř, kterému se při ohňovce nevyhnu. Zdraví máme jen jedno a mělo by nám být přednější, musím tedy, ač velice nerada, přestat s vystupováním. Objevila se tu však myšlenka točit s respirátory s tím, že bychom sladili kostýmy právě k těm respirátorům. Káždopádně, jestli z toho něco vznikne, bude to hrozně zlý (v kurzu jsou zombie, lékaři, šílený člověk lezoucí po čtyřech uvázaný na řetězech :D), nerada bych se téhle možnosti vzdávala :D.

Okénko do chaotického světa Choré mysli Část 2. - Lepařovo gymnázium

Ještě si nejsem jistá, zda mám odchod na gymnázium ze sedmé třídy řadit do složky životních omylů, to se ukáže až s dalším časem. Měla bych ti však vysvětlit, že jsem na gympl jít v plánu vůbec neměla, neměla jsem tehdy totiž ještě žádný plán.
Naše učitelka tehdy lpěla, aby každý z žáků přinesl podepsaný papír, že jejich rodiče ví o této nové možnosti jít studovat na šest let. Když bych to tenkrát nemusela rodičům dávat podepsat, nikdy bych tam nešla. Všechny mé argumenty a známky nesouhlasu máma smetla ze stolu se slovy:"Vždyť si jenom zkusíš příjímačky!".
Když se tvrdohlavost rozdávala, stála jsem ve frontě hned na začátku. Takže... Začala jsem vymýšlet plán, narozdíl od mé spolužačky, jak se na takové gymnázium nedostat. A ten plán zahrnoval všechny možnosti a způsoby, jak se nedostavit k přijímacímu řízení. Když by všechny tyto možnosti selhaly, měla jsem další plán, jak jen pokazit samotné testy, ale to, že bych se k přijimačkám dostavila bylo samo o sobě tak nepravděpodobné.... To vše bylo nadějné a předpokládala jsem, že můj plán bude naprosto úspěšný,neměla jsem sebemenší pochybnosti o tom, že bych se na gympl dostala.
Nikdo mi tenkrát však neřekl, že existuje "prominutí přijímajícího řízení za splnění stanovených podmínek". Ať už ty podmínky byly jakékoliv....  Samé jedničky na všech vysvědčeních krom jedné dvojky v prvním pololetí páté třídy, kterou si paní učitellka obhájila se slovy:"Když ty fakt hrozně škrábeš, to je děsný, nebuď líná, já ti dvojku za to psaní prostě musela dát". Účast na recitačních soutěžích, olympiádě zeměpisu, Pythagoriády, kterých jsem se nikdy neúčastnila dobrovolně, vždy mě učitel daného předmětu přihlásil s větou:"Vždyť si jenom zkusíš, jaký to je!". Zdravotnický kroužek, do kterého mě navezla má starší sestra, protože jim zkrátka chyběli lidi. Flétna a všechny ty kroužky výtvarné výchovy, na které jsem vždy s radostí docházela....
To všechno mi překazilo můj plán:"Jak se NEdostat na gympl". A teď úplně vážně... Kdybyste mi v první třídě řekli, že existuje tahle možnost přijetí bez přijímajícího řízení na šestileté studium, na které mě rodiče přihlásí proti mému souhlasu, vážně bych dělala všechno proto, abych neměla průměr 1,0!
A ta věta:"Vždyť to jenom zkusíš!" mě bude nejspíše pronásledovat celý život. I když... teď by mi přišla upřímně vhod, neboť s touto větou:"Vždyť to jenom zkusim!" jsem si podala přihlášku na obor Psychologie do Prahy. Tak uvidíme, jestli tato věta v mém životě není jen pouho větou, nýbrž kouzelnou formulí určujících mé osudy :D.


A pokud mě omluvíte, samotný pobyt v tom ústavu nechám do dalšího článku. Vždyť jen samotné přijetí mi zabralo tolik písmenek :).

Okénko do chaotického světa Choré mysli Část 1. - Základní škola

Na úvod by bylo dobré zpravit tě, s kým máš, čtenáři, vlastně tu čest. Avšak to je úkol velmi nelehký ba možná i nemožný.
Představ si třetí narozenou dceru rodiny pocházející z vesnice, která byla nepřízní osudu ze zdravotních důvodů postavena do nepěkné role vůči svým dvěma starším sestrám. Byla nemocná, pro upřesnění se jednalo o vrozenou srdeční vadu - otevřenou Botallovu dučej. Teď si představ, co ta zpráva o vrozené srdeční vadě napáchá v myslích staroslivých příbuzných školkového dětska. Vážně jsem byla rozmazlována, což zanechalo v povaze mé nejstarší sestry značné šrámy doteď.

Vyrůstala jsem ve vcelku malé vesnici, byla jsem v rámci možností šťastné dítě (o co více sourozenců, o to více zážitků!:)), co mě vždy trápilo byl fakt, že v celé vesnici jsem neměla jediného vrstevníka. Starší mě odstrkovali (jak velké jen měla v takovém gangu vesnických dětí má o čtyři roky starší sestra vůči mě zaujatá slovo) a já si připadala velmi sama. Dodnes mám pocit, že mě nikde "neberou", proto mám problém po přijití do nového kolektivu i po dlouhé době pochopit, že tam vážně patřím. Vždy si připadám jako cizí, tu kterou mezi sebe nechtějí. Kdyby jen tehdy mí drazí příbuzní tušili, že pro utváření emocí je dětství vážně rozhodující... Kdy pak ty právě z dětství naučené emoce jsou aktivní v těch nesprávných chvílích.



S pocitem, že nemám přátele bylo vcelku lehké projít základní školou. Když však ten pocit odečtu, tak jsem díky základní škole bohatší o spoustu zážitků a i o spoustu přátel.
Dodnes si pamatuji, jak mě jako premiantku starostlivé třídní učitelky se starými zvyklostmi vždy posadili k největšímu průšviháři. Kdyby to tenkrát nebyly bývaly dělaly každý ročník, pravděpodobně bych nikdy nešla na gympl - ono totiž zvládat napsat obě oddělení prověrky a ještě rozesílat výsledky dalším ve třídě nebylo "žádný leháro".
Lidská paměť má velmi zvláštní povahu v zapamatování si takových okamžiků, kdy jejich význam pochopíte až s odstupem času, jsou to takové vzpomínky, které vám připadají čerstvé i po pěti letech. Ze základní školy jich mám spoustu.
Dodnes si pamatuji, jak jsme ve třetí třídě na škole v přírodě v Příchovicích měli zřízenou "mezipokojovou poštu" - schránky měly připodobňovat záchodové ruličky námi ozdobené. Už přesně nevím, z jakého důvodu jsem se objevila na největším pokoji plném neustále štěbetajících holek, ale stalo se tak. Neustálé štěbetajících holek o tom, kteréhože kluka to která miluje. A jak holky mívaly ve zvyku už tenkrát, o všem jen povídat, něco nakousnout, avšak nikdy to nedotáhnout do konce, i rozhodly se, že na pokoj kluků, po kterých prahla jejich srdce, pošlou psaní s vyznáním, která koho miluje. Díky nim umím nevědomky zvedat své obočí v běžné mluvě, pokud jste si toho nevšimli. Když jsme měli odpolední zábavu a já si šla do pokoje pro nějakou sladkost, vyznání adresované jejich životním láskám některá z nich zapomenula přímo na jedné z postelí a protože už se schylovalo ke třem čtvrtinám našeho pobytu v Příchovicích, zkrátka jsem čapla ten papír a s libými pocity jsem ho doručila.
Pak už si jen vybavuji, jak sedím na posteli, nade mnou se tyčí hlavy všech sedmi holek a všechny na mě neuvěřitelně křičí, ta nejrozumnější z nich je utěšuje, aby tento čin byl nadále řešen v poklidu. byla mi tedy položena otázka:"Štěpánko, proč jsi to jenom udělala?!". Podívala jsem se kolem dokola všem těm zhrzeným přímo do očí a vážně jsem se jimi neuvěřitelně bavila, vyprsknout v tu chvíli smíchy by byla sebevražda, díky bohu, potrénovala jsem se ve skrývání svých pravých emocí a na tu otázku jsem jen dokázala pohodit rukama, vážně jsem nevěděla, jak jim vysvětlit, že už mě nebavilo poslouchat jejich nekonečné štěbetání.
Dodnes si pamatuji, jak mě učitelka ve čtvrté třídě posadila ke "Kovikovi", který zkrátka neuměl ve škole udržet pozornost, jak jsem později po jeho boku v lavici zjistila a to zapříčiňovalo jeho špatné známky. Byla hodina pravděpodobně českého jazyka, učitelka vykládá, já dávám pozor, zapisuji si a on od začátku hodiny ještě nezavřel pusu, doslova na mě chrlil takovou spoustu informací o jeho včerejším dnu o jeho prázdninách a kdoví, co ještě. Pokud bych vám měla říct něco konkrétnějšího, co mi vyprávěl, nebyla bych vám to  schopna říci ani ten den, neboť jsem ho vůbec nevnímala, přesto mě však vyrušoval od výkladu a to i přes mé přímé upomínky, aby už byl konečně zticha. Už po několikáté jsem se zhluboka nadechla, na vteřinu zavřela oči a zformulovala to, co jsem si chtěla zapsat do sešitu a následně díky jeho žvatlání jsem to opět zapomněla, vážně jsem se tehdy naštvala a tak jsem mu zkrátka vrazila facku. On to chudák vážně nečekal, s úsměvem se chytl za tvář podíval se na naši třídní, která spolu s dalšími oněmělými spolužáky zírala právě do třetí lavice a nebyla si jistá, co se právě odehrálo. Já pochopitelně využila své vlastnosti chameleona, jen vzor té rudé v mém okolí chyběl.

Dodnes si pamatuji na nejhorší svátek sv. Valentýna ve svém životě - ve třetí třídě, díky kterému jsem se rozhodla toto datum ze svého kalendáře provždy vyškrtnout. I ty jsi, čtenáři, navštěvoval základní školu, tak jistě dobře víš, jak takový svátek zamilovaných rozvíří vody jindy stereotypní základní školy. Nevím, ať už jen pro tu legraci, nebo zda to mysleli vážně, předháněli se o mě dva. Já vždy odmítala jakékoliv svazky na základní škole, dodnes jsem nepochopila ten motor, který je všechny žene k tomu, aby každý s někým chodil za ruce na oběd a na školní procházky a psal si milostná psaníčka, na která když přišel třídní učitel, nahlas je celé třídě předčítal. I stalo se tedy, že si ti dva dali nepsanou úmluvu, že budu právě toho, kdo mi školní valentýnskou poštou pošle více přáníček. Naneštěstí ji roznášeli mé o dva roky starší sestry spolužáci, kteří v mém případě samozřejmě lpěli na pravidlu, kdy za každé přáníčko adresát si srdíčko nesmyvatelnou, sytou rtěnkou na tvář zaslouží. Když už mi tvář nestačila, nastavit ruce jsem musela. Byl to ten den, kdy jsem se vážně chtěla do země propadnout, když už jsem přečkala společné hodiny ve třídě, těšila jsem se na oběd, ale ani tam jsem nemohla jít jentak v poklidu, vysmály se mi i kuchařky se slovy:"Ty tě teda zřídili!".
Dodnes si pamatuji, jak mě učitelka v sedmé třídě posadila k nově do naší třídy propadlému, klukovi. Dodnes si pamatuju povyk všech holek, všechny ty pohledy směřující právě k němu a zrovna mě k němu posadí, aby se zlepšil jeho průměr. Takhle zařezaná do židle jsem seděla jen v páté třídě, když jsem se snažila vymyslet pádné důvody na svou obhajobu, proč že jsem do zdí na holčičích záchodech vyrývala všechny ty nápisy a nehezké věci o svých spolužačkách. Tohle trapné ticho on naštěstí prořízl otázkou:"Co támhleta holka ve třetí lavici? Ta je docela pěkná... Jaká je?".
Od té doby jsme se vážně bavili jako dva parťáci a to i v den, kdy jsme psali prověrku z fyziky a já se mu snažila nadiktovat postup příkladu, hned jsem poznala, že se na látku ani nepodíval, protože neuměl napsat ani takováta "neznámá písmenka", jež se občas ve vzorečcích objeví. Byla jsem naštvaná, protože svou prověrku jsem už měla hotovou a příklady byly primitivní.... Nádech, pohled na učitele, pohled na jeho zoufalé oči, cože to po něm chci, aby to napsal, pohled na učitele, pohled na prověrky, pohled na učitele, pohled na učitele, pohled na učitele a papíry byly prohozené s uštěpačnou poznámkou právě na jeho adresu, aby aspoň předstíral, že něco píše, ať nás pak učitel nepodezírá. Dodnes si vychutnávám ten pohled, jak se nevěřícně pousmál a rozhlédnul po třídě.....  
Dodnes si pamatuji okamžik, kdy jsem se poprvé v životě zastala slabšího i na úkor přesměrování hněvu šikanovatele na mou osobu. Vždycky jsem si připadala na okraji každého kolektivu, netížilo mě nikdy svědomí, že jsem se bavila s každým outsiderem, vždy jsem měla pocit, že i já sama jím jsem (třeba i byla, to se nedozvíš ani ty, ani já). Přátelila jsem se dívkou, kdy nikdo nebyl schopný pochopit, že je zkrátka nemocná a od toho se odvíjí i její nadváha.
Pak ve třídě vznikla elita tyranů, rozmazlený chlapeček z bohaté rodiny se snažil vždy šikanováním ostatních prosadit svou autoritu. Těší mě, že už tehdy jsem tyto nepravé autority dovedla rozlišit a výrazně jsem proti nim vystupovala.
Když tedy jednoho dne o velké přestávce obcházel se svými pochlebovači, kterého měl po každém ramenu jednoho a kteří se posmívali každému jeho slovu a činu, aniž by se sami nějak angažovali, pozorovala jsem ho. Viděla jsem, jak si to míří k jasně vytipovaným obětem a když už odcházel od Míšy, které zařval přímo do obličeje, byla jsem si naprosto jistá, že právě zamíří k naší lavici, i učinil tak. Jitka si zvýrazňovala zápisky v sešitu, ani nevím, jestli si ho předem všimla, kdy už byl k nepřehlédnutí a nepřeslechnutí, kdy řval Jitce přímo do obličeje, která se leknutím vzápětí rozbrečela, vážně jsem se naštvala. A v tento okamžik do mého života vstoupil dnes již známý, tehdy neznámý, kamarád adrenalin. Okamžitě jsem se postavila přímo proti němu se slovy:"Jsi normální? nebudeš ty asi deBIL?? nebo kreTÉN?". On i jeho pochlebovači v ten moment nasadili kamennou tvář, přistoupil blíže ke mě, i já stála v ten moment jako zkamenělá, ale díky za to, neboť když i mě zařval do obličeje, ani jsem se strachy nepohnula, ani jsem nemrkla, když tedy tato jedna z jeho praktik k robrečení holek nezabrala, musela jsem nějak zabránit, aby na mě nezačal zkoušet nějaké další a dost vážně jsem si uvědomila, že teď mám jedinečnou možnost, zesměšnit ho před více lidmi a to je jediná možnost získání si imunity. Obličej jsem od něho odtáhla pouze zakloněním krku a zámavala mu před obličejem na znamení, že mu páchne z pusy. Věř, to se mi tehdy vážně povedlo, všichni se smáli, dokonce i jeho pochlebovači, krom něj, otočil se přes patu a odešel.
Tolik o dost významných momentech z mých let ze základní školy, pokud si na nějaké další vzpomenu, jistě je doplním. Člověk by řekl, proč to tu do tebe vlastně hustím, ale myslím si, že tohle je jediná cesta k tomu, abys mě, milý čtenáři, pochopil.