Štěpánka si usmyslila, že se zapojí do časopisu katedry, což bylo vcelku jednoduché, když je převážná většina redakční rady ze třetích ročníků. Jak to nazvala spolužačka Lenka: "No fakt týjo, nabídneš jim prst a ukousnou ti celou ruku...". I stalo se tak, zainteresovali nás všechny do posledního a co se mě týká, v dalším čísle budu mít články hned dva.
Dalším mým neskrývaným úmyslem je sehnání si praxe, rozhodla jsem se, že půjdu do nějakého nízkoprahového zařízení a protože vám koníček otvírá dveře všude, upsala jsem se Diecézní charitě Hradec Králové ke spolupráci s NZDM pod jedním báječným občanským sdružením, tedy teď nejspíš ústavu, na žonglérském kroužku pro klienty. Zkušenost to bude jistě krásná a navíc jsem se strefila do stanov Ascarye, takže báječnej Trupkin mi slíbil podporu, že je rozhodně pro!
Co se ještě Ascarye týká, co vám budu povídat, ti lidé mi přirůstají k srdci víc a víc, když jsme byli na posledním vystoupení v Rokytnici nad Jizerou (Prd a ne zima a já dvakrát vystupuju na zasněžené sjezdovce s umělým sněhem, ve kterém se fakt blbě pohybuje, obzvlášť, když si diváci umanou, že nesestoupí na jedno místo, ale že budou roztahaní po celé délce sjezdovky. Což pro nás znamenalo klouzat se po té sjezdovce dolů a šplhat nahoru, abychom se krásně rozprostřeli.). Když jsme dovezli věci k Trupkinovi, řekl, že jeho děti mají jít na maškarní a že nemají masky. Tak jsme nezaváhali a ještě s Čajdou jsme kašírovali masky do šesti do rána.
Týden na to jsme se vydali na chalupu do Orlických hor, kde se hrálo, zpívalo a žonglovalo. Už to ale nebudu nazývat teambuildingovou akcí, když už vlastně není co stavět, protože to už je postavené :). A s prvním sluníčkem, první zevlování v parku, a že má Hradec parky krásné. Yetti to začal všechno pomocí facebooku organizovat a tak se k nám přidali dva skauti Martin s Kristýnou, programátor, který je pánem svého času a ustavičně se nudí a má hodně práce a stejně jde vždycky žonglovat a skončí to tak, že se zvesela loučíme o půlnoci před Art café a studentka systematické biologie, která je svým způsobem dobře střelená, ale příjemně a je spolužačkou mých několika bývalých spolužáků z gymplu. "Inu, svět je malýýý a o náááhody tu není nouze...". A dokonce se k nám jednou přidala už i Olivka! Jen se trochu děsím, že to naše zevlování v parcích a po hospodách nabývá na pravidelnosti... Studentskou hymnu jde vyložit různými způsoby... :D:
K jednomu z nejodhodlanějších činů patří také zakoupení si měsíční neomezené permanentky do fitka...Řekla jsem si, že se zkusím spolehnout na svoje češšství a skutečně to zafungovalo, bývají i takové týdny, kdy tam zajdu za ten týden až čtyřikrát. Cíl jsem si stanovila jasně, chci udělat provaz, chci být ohebnější, silnější, k provazu mi ještě kus zbývá, ale sakra, kdybyste to viděli, jak rychle se ty svaly přizpůsobují! A co je geniální právě na tom mém fitku, kam chodím? Je v obchodním domě na patře se samými bistry a rychlými občerstvení, vážně si připadám jako znovuzrozená, když vyjdu po studené sprše z těch dveří fitka a rozhlédnu se, a vidím lidi nacpávající se samýma nesmyslama, až je mi z toho špatně a začínám zavrhovat sladkosti a jídlo-nejídlo.
A stýská se mi po lidech, nevím, jestli je to tím mým zevrubným studiem a vhledem do "společnosti" a jejích neduhů i kouzel, ale vážně se mi stýská po spoustě lidí a škoda, že se jim nemůžu všem věnovat, každopádně, když už s nimi jsem, snažím se si těch společných chvil o to více užívat a rozhodla jsem se říkat všem, co upřímně cítím, hezky na rovinu - v tom tkví docela velký kus svobody.
Krásná spontánní akce byl piknik, který jsme si uspořádali s partou z našeho oboru, když je krásně, nebudeme přeci vysedávat v hospodě, v hospodě jsme se naseděli a ještě nasedíme dost. A uvědomili jsme si, že když se k něčemu takovému spáchání něčeho odhodláme, přijdou tam vždy ti samí lidé z našeho oboru a můžu říci, že se dobře poznáváme, fajnově spolupracujeme a sdílíme ten svůj vysokoškolský život. Chodí tam všichni, co jsou i v redakční radě a hlásí se třeba taky na Erasmus, ti hloupí, co s námi nechodí a nestojí o to se navzájem poznat vůbec netuší, o co všechno přichází! A posledně jsem se dokonce upsala, že s sebou vezmu kytaru, ani nevím, na co jsem v tu chvíli myslela! (Jardík furt povídal o tom, že když byli posledně v hospodě, slavil tam někdo narozeniny, měli s sebou kytaru, hráli a zpívali a Jardík prý zpívá rád a tak se s nimi překřikovali, až se nakonec ty party spojily a dělaly bordel na celou hospodu, básnil o tom, jak by si to rád zopakoval) Já, která jsem nervní a nervózní a uťápnutá... Asi se už zpod těchhle "bloků" z puberty vymaňuju a citím se svobodnější, jistější, odvážnější.
Také jsem si od několika lidí vyslechla větu:"Když chceš opravdu vyjet, tak takovýhle věci vůbec neřešíš a tu přihlášku si prostě přidáš!". Vivat iracionální jednání, nebudu řešit, co s bytem, nebudu řešit, co s dobrovolnictvím, nebudu řešit, co se školou, nebudu řešit, že se mi bude stýskat, nebudu řešit, že budu muset práci za celý semestr udělat v jednom měsíci! - tak tohle všechno mi letělo hlavou, když jsem klikala na "odeslat", kdy v předmětu stálo "Přihláška a motivační dopis k pobytu Erasmus +". Jsem tedy zvědavá, zda mě vyberou.
A konečně přecházíme k těm obětím!!!
Čas se stává mým nepřítelem, když spolužák Rado chtěl slyšet Kubovu obhajobu, proč s náma jakože do tý hospody nešel, Kuba se hájil slovy:"Nebyl čas,... mám toho moc..." Rado mu odvětil:"Prosimtě nekecej... času máme všichni stejně!". A já se vám nad tím tak zamyslela... Je to hodně dobrá myšlenka... Že máme každý času stejně, tedy, nebudu si tu dál stěžovat, že nemám čas, když ho mám stejně, jako všichni ostatní :).
A protože je to pochopitelně všechno finančně náročnější, začala jsem se aktivně poohlížet po nějaké té brigádě. Sjíždím spousty serverů a odpovídám na kdejaké inzeráty a nenechalo to na sebe čekat příliš dlouho, vypadá to nadějně, že budu jednou týdně uklízet jeden rodinný dům pod agenturou zajišťující hlídání dětí, uklízení atakdál....
A také jsem si sama sobě dala závazek, že napíšu knihu, pár kapitol už mám a než budu pokračovat, vpustím to do éteru, abych měla nějakou zpětnou vazbu už od začátku. A hlavně mě napadlo, udělat to tou formou, že bych to vyvěsila na nějakém spešl blogu a svým pár čtenářům bych se upsala, že každý týden zveřejním novou kapitolu - aspoň bych byla donucena pokračovat v psaní! :)
A taky budu dělat mentorku!!!
Tolik k tomu měsíci, který letí jako střela, píšu rychle před přednáškou v knihovně, protože hned po škole jdu na metropolitní, 240 minut dlouhou Rusalku s Verčou z ústavu :).
