Dobře našlápnuto...

Ano, Štěpánka hltá všechno, co může, následkem toho je unavená a vyčerpaná a nemá si moc často kdy odfouknout...
Stíhám zlomek všeho, co bych stíhat měla a ještě menší zlomet toho, co bych stíhat chtěla, ale to tu už zaznělo několikrát, chtěla jsem je zmínit, že se to zhoršilo a bude hůř...
Dobře jsem si našlápla. Doufám, že nějaká ta brigáda u táty nebo u ségry klapne, teď nějakej ten peníz budu potřebovat o to víc, protože,...
...jsem ve svém motivačním dopisu k Erasmu byla tak přesvědčivá, že jsem zabrala hend první místo a prostě teda do tý Litvy už pojedu, no! Tak to vyšlo, teď přijmout následky a začít si vyplňovat všechny ty papíry. První vlna odporu rodičů úspěšně zažehnána, a šlo to snadněji, než jsem myslela, stačilo během Velikonoc, kdy jsme navštívili většinu rodiny, pár tet a strýčku říct, že takových možností se musí využít a jen ať jedu, že je to krásná zkušenost a že Litva skutečně není Rusko a má blíže spíše k severským zemím. Tak slovo dalo slovo a rodiče se nakazili představama mých příbuzných, maminka mi řekla:"Chtěla jsem, abyste si udělali maturitu, maturitu máš, tak je to tvůj život a dělej si, co chceš.". A já se začala smiřovat s tím, že teda pojedu.
Ještě jede Nikča, ze stejnýho oboru a ročníku, dost váhala kvůli příteli a dost se bála, že se o sebe nemusí postarat, tak jsem se ji snažila podpořit a její obavy realisticky vyvracet, před klíčovým rozhovorem s přítelem jsem jí pak podporovala v tom, aby si o tom v klidu promluvili a že je pěkný, že ji nechce pustit, že ji má opravdu rád a nadruhou stranu, že ji nechce omezovat... Konečný verdikt: jedeme spolu!
Táta se o tom se mnou vůbec nebavil, krom prvních reakcí:"Vždyť je to Rusko!" Však on se někdy rozmluví, chlapi na to potřebují trochu času. A mamka? Zrovna dneska, už se jí to rozleželo dostatečně v hlavě a smířila se s tím, že teda jedu, sama začala:" Helee, vklidu, hlavně v klidu, jo? začneš si to zažizovat, do banky pro,... do pojišťovny,... hlavně v klidu, jo, žádný pospíchání, všechno bude v pohodě,... doktorka,.... to zvládNEME, to půjde, to zařídíME..." A mě v tu chvíli došlo, že vlastně vůbec ale vůbec nejde o mě, ale o mamku, tak jsem jí řekla, že se o mě nemusí bát, že já to beru s naprostým klidem a v pohodě a vím, že je ještě dost času a nevidím v ničem problém, ovšem v týhle konverzaci nešlo vůbec o to, abych já byla v pohodě, ale aby byla v pohodě moje mamka, tak jsem jí ještě nechala párkrát říci, jak bude všechno v pohodě, jak se všechno v klidu zařídím a oběhám a vůbec jsem ji nevyvracela, že já nejsem ta nervózní a ta, co spěchá a je natažená jako šle.... :).
I tu praxi jsem si zařídila, žonglérský kroužek v nízkopraháči běží! I přes moji klasickou první nervózu byly děcka víc než bombový, byly fakt skvělý, jen škoda, že čtrnáct dní na to, přišla jen jedna holčička, ale i tak jsem měla radost a bylo to příjemný. S tím jsem počítala, třeba se ještě vzchopí a začnou chodit :). Nebo holt přesedlám a najdu si v klubu jiné uplatnění. A mé prosby byly vyslyšeny i v dalším rozměru a to, že když jsem si pročítala všechny ty metodiky a tak dál, co mě nejvíce zaujalo, byla pochopitelně terénní práce. Jak jsem o streetworku četla přímo z metodik danýho sdružení, úplně jsem si povzdechla, odvrátila oči od obtloustlého šanonu a zadívala se ke stropu:"Jó, kdyby mě vzali třeba se jen podívat, jak to probíhá, to bych byla fakt ráda.... prostě streetwork!". A v tom za mnou přišla jedna z kontaktních pracovníků:"Štěpánko, prosím tě, měla bys čas toho a toho? My budeme dělat v rámci terénní práce takovou větší akci, tak jestli bys byla ochotná tam s námi jít....". - není tohle sen, který si sama řídím?
A nejspíš pojedu na tábor! Jakože už to je víceméně jistý, ale nikdy nevíte, a to jsem si řekla, že musím na nějaký ten tábor jet, vždyť je to ostuda, v životě na žádný tábor nejet, když chci ještě pracovat s dětma, tak si dám rovnou čtrnáct dní a více než s dětma, bych řekla, že se budu potýkat se svýma problémama plavání v rybníce a nemít svoji teplou sprchu,. Nejsem přeci žádná bábovka! To půjde... :) jako všechno :)
A napsala jsem další kapitolu knihy, jen je už třeba trochu promyslet hlavní zápletku, nejsem si jistá, jestli to projde psát punkově celou knihu, u slohovek to vyšlo, začít psát rovnou načisto, ale jestli to vyjde i u knihy? Každopádně potřebuju pár rad k domyšlení detailů, nedovedu neřešit detaily, třeba když se mi tam jedna postava někam hackuje a já vůbec nevím, jak se něco hackne, chci to mít domyšlený, stejně tak, jako když se píchá injekce a já nevím jak, chci to od někoho popsat. To mi ovšem připomíná, že ještě nemám vymyslená dobová jména, rodokmen a doťuknutý charaktery postav, aby v půlce knihy neobrátily, jak se mi bude hodit. Nějaký plán to asi vyžaduje... tak ho zkusím propracovat a můžu vesele pokračovat! :)
Takže dost věcí klaplo, první kroky našlápnuty, a to doslova, teď jen pokračovat v chůzi dál a dotáhnout všechny tyhle kroky dokonce :).

Tak vítej mezi Kryspínovýma!

Ano, počet nositelů našeho příjmení byl dorovnán. Po těch letitých problémech, co měl můj nejhodnější a nejmilejší bratránek se svou přítelkyní, která se přidala k jakési sektě, si našel takovou bytost, se kterou už ten celý zbytek svého života stráví. Protože to jsou oba dva stydlíni, obřad proběhl v doslova nejnižším možném počtu :) a nejbližší a blízká rodina byla pozvána na oslavu. Tak jsme se krásně sešli u takhle milé příležitosti. Minule do bylo u příležitosti svatby sestřenky, která naše příjmeňovce o jeden snížila a její brácha to teď po roce dorovnal :).
Když se strhla gratulační akce a fronta přede mnou se nebezpečně krátila, protože byli všichni dostatečně struční, ve své mysli mě napadla doslova geniální věta, která vyjadřovala všechny ty hemžící se myšlenky:"Tak vítej mezi Kryspínovýma!".Podařilo se mi strhnout salvu uřpímného smíchu a dokonce i pár slz!
Během celého večera jsem si uvědomovala, jak je vlastně i tahle větev rodiny úžasná a že jsem za ně všechny ráda a že se mi po nich bude stýskat. Ne, fakt, musíme zavíst taky nějakej pravidelnej srázek, vidět tak veselou partu jen na svatbách a pohřbech mi nestačí!

Lepší den v roce

Letošní majáles měl motto "Nejlepší den v roce", těžko říci, jestli jím byl, to záleží asi na interpretaci každého z nás, každopádně to stálo za to a bylo to... zajímavé...

Na Majáles jsem se chystala s Ivetou, kolik fesťáků už jsme spolu absolvovaly za ten náš život ;-) A protože jsem věděla, že Iveta pojede dřív domu, byla jsem dohodnutá se spolužákama, kteří se chystali vyrazit, číslo jsem měla na Kubu, který řekl, ať mu dám vědět a kdyby se náhodou trhli, tak že mi prý přepošle kontakt na někoho dalšího.
Spolubydlící Makyna:"Čáu, jdeš taky dneska na Majáles?" "No jasně" "Týjo, jsem dneska poprvý balila brko a vůbec mi to nešlo." Pak už přijížděla sposuta jejich kamarádů a náš byt se řádně naplnil spoustou cizích lidí, jo, bude to asi stát za to!

Předpověď byla špatná, tak jsem ještě na poslední chvíli sháněla pláštěnku a holínky, který byly o číslo menší, všechyn ostatní byly vyprodaný, musela jsem se smířit s tím, že mi budou umírat nohy bolestí... Ale ve skutečnosti to pak bylo ještě mnohem horší!

Razím si to na Majáles a v davu proudícího od areálu do Kauflandu k posilnění se najednou vidím Kubu "Stojí to tam za prd, s náramkama je problém, jdem si koupit nějaký pití, pak se ozvi.." "Ozvu, zatím!".
Ivetě jsem zoufale napsala smsku, ať si mě vyzvedne u vchodu, enbo se ztratím, když jsem to tam viděla, do pěti minut jsme se našly a mohly jsme vyrazit! Deset minut před začátkem koncertu na Zrní před stagí vůbec nikdo nebyl, nevím, jestli jsem byla zklamaná, ale radost z toho, že stojím v první řadě přímo na středu jsem stoprocentně měla! Byli geniální jako vždy a i když jsem se bála, jestli jim nebude vadit nálada takhle komerčního festivalu, vůbec, až na pár blbejch puberťáků, kteří Zrní očividně neznali a nevěděli, jak Honza Unger písničky podává a že se do toho obul! Vedle pár nových písniček zahráli všechny ty nejlepší starší (nejlepší = jakákoliv písnička od Zrní). A já jsem si vesele prozpěvovala a tancovala v prní řadě doslova v transu! Takže, Zrní na letošním Hradeckým Majálesu, silnej, dobrej zážitek! :)
Když Zrní dohrálo, byl nejvyšší čas přesunout se na Sto zvířat, z nich jsem naopak byla vcelku zklamaná, v Novým Bydžově to mělo větší kouzlo, nebo jsem jen ybla holt jinak naladěná.
"Co teď?" Iveta:"No, já bych zkusila toho Mišíka... vůbec nevím, o co jde, on vyhrál nějakou tu soutěž" "Hele, koukala jsem na něj, vypadal jak Justin Bieber, je to českej Justin Bieber, ale tak ty dvě písničky mu můžeme dát, jeslti nás přesvědčí.."
"Ahoj holky a klucíííí! Jste připravený rozjet tady pořádný diskóóó?!" "Dobře, ani ty dvě písničky mu nedáme..."

Po obědvací pauze, která se značně prodloužila díky problémům s nabíjením náramků, holt byli přetížení, jsme se blížili k stagi, kde už se připravovali Hentai Corporation. Kuba vůbec nereagoval na smsky, což mě ve skrytu duše trochu znepokojovalo... Iveta vznesla obavu, co tu se mnou bude, když odejde a neozývají se mi: "Se přeci s někým seznámim". Vážně jsem měla z Majálesu takovou radost, že jsem to neviděla jako problém, zůstat sama na fesťáku, bordelařím dobře, abych se k někomu přidala.
O Hentai jsem Ivetu přesvědčila tím, že to je vážně show, že to nebude chápat, a že jsou prostě jedineční! Kotel už se tvořil předem, aspoň nebudu u plotu a budu moct dělat bordel. Když nás zpěvák přivítal slovy: "Nazdá hovnáá, tak jste připravný?! Chci vás všechny vidět dělat bordel, koukejte bejt agresivní,...! Jak spolužačká máslo napsala:"Můžete je rádi poslouchat, ale abyste si je poslechli naživo, musíte je milovat.". Hned s první písničkou se kotel přeměnil v horký olej, do kterého nalejete studenou vodu. Litovala jsem securiťáků, ten pohled na takovej bordel by mě vyděsil. Všichni, co měli v půlce písničky ještě nějaké pivo v kelímcích, si ho nalili s řevem přímo na hlavu a pokračovali ve svém záchvatu svalstva celého těla. Však já jsem ten záchvat taky měla, Iveta chudák odstoupila pár kroků a jen koukala, povídám ji: "To máš doslova praktický studium patologických jevů!". Zpěvák, řvoun, growler, schreamler, Radek Škarohlíd, bouchající se mikrofonem v rytmu písničky do hlavy, kdy občas mikrogon skončil v kalhotech, nadávající všem, co netancujou... Probudily se ve mě všechny zkažený buňky,... Prostě je žeru a v kotli jsem nebyla sama. Co pak byla o to větší sranda, že jádro celýho toho kotle bylo složený z Jičíňáků! Ani jsem o některých nevěděla, že na Majálesu jsou, nezklamali jsme, vychováni Jičínským crossoverem :)!

Mandrage byli zklamáním, vyměkli, totálně. Na to, že jsem je z radiových písniček odsoudila, reputaci si vylepšili na jednom z Votvíráků, když jsem si řekla, že to vlastně umějí dost rozbalit a to jsem od nich očekávala i na Majálesu, ale to, co mě na nich zaujalo tenkrát, tam už nebylo, tak škoda, třeba to byla zase jen otázka tohohle koncertu. Každopádně jsem na jejich koncertu byla obohacená o jeden dost zajímavej zážitek. Protože jsem po koncertu Hentai Corp. byla trochu vyždímaná, sedla jsem si, netrvalo ani deset minut a přišedla si ke mě jedna ženská, proč ne. Fesťáky pečou na nějaký společenský konvence, jenže ona mě začala nabalovat. Pak se mě snažila přesvědčit, že jsem lesbička, i když to nevím a když bych to s ní zkusila, tak že by ze mě určitě lesbička byla, během téhle konverzace jsem se pak ještě vyhýbala spršce objetí a pusinek. Nepřesvědčila mě, byla by špatným obchodníkem a pak zakročila její kamarádka se svým přítelem a po zlíbání Ivety se konečně vzdálila. Kdyby nebyla tak opilá, tak bych si o tom s ní ráda popovídala.

Tomáš Klus, moc se mi na něj nechtělo, ale bylo to příjemný, jen se k bolavým nohou přidalo ještě koleno a v té mačkanici jsem nemohla ani pořádně stát, tak jsem to po pár písničkách vzdala, s Ivetou jsem se jako sardinka rozloučila a snažila se protlačit kamsi dozadu, kde jsem si sedla a zdálky v klidu poslouchala a pozorovala na velké obrazovce, dokud se i tam nezačali lidé mačkat a když jsem si pak odsedla dál, už jsem pořádně neslyšela, napadlo mě, že bych už mohla jít domů, jsem tu přece sama, ale vždyť bych byla hloupá, můžu i jen vsedě poslouchat, když mě tak ukrutně bolely nohy, tak jsem se vydala vstříc stagi s Horkýže Sliže, to jsem neměla dělat... Po pár písničkách mě samozřejmě ze země postavili na nohy a já ty svoje nohy dál progresivně ničila, v tom tam přišli dva kluci a tancovali taky dost dobře, a občas se usmáli a nakonec z nás byla od pohledu asi dost vtipná trojka lidí :D. Byla s nima vážně sranda a jak ten koncert skončil , nechtělo se mi vzdát takovejch dobrejch pařících parťáků a jim se mě asi taky nechtělo vzdát, protože jakmile jsem vytáhla program, automaticky jsme začali společně vybírat další kapelu. Doslova jednohlasně bylo rozhodnuto o Rybičkách 48, ono nám toho už na výběr ani moc nezbývalo, tak jsme se přesunuli a pokračovali v blbnutí a užívání si koncertu, nohy jsem samotnou bolestí už téměř necítila, nebo se mi podařilo posunout si práh bolesti, těžko říct. A vážně s nima byla sranda a tancovalo se s nima fajnově, byli to sympaťáci oba dva (Štěpáno, vždyť stejně jedeš pryč..).
A pak, jako rána z čistýho nebe Jarda! "No Štěpkooo, seš tady od začátku?! to je škoda, že se potkáváme až teď!" (No ne, že bych zvládla být na Majálesu nakonec na poslední koncert i se spolužákama?) Bylo mi vážně smutno a blbý ty dva kluky tak odpálkovat, když jsem tam byla tak sama a vzali mě s sebou, ale poděkovala jsem jim za jejich společnost, že s nima byla sranda a mě bylo řečeno, že jsem byla dobrá :D. Asi jsme z tohohle náhlýho rozloučení byli zklamaní všichni tři, ael tak co by z toho asi tak mohlo být, že? :D
A já doběhla Jardu, že s ním jdu aspoň na poslední koncert, o Kubovi prý vůbec nevědí, že se jim vůbec neozývá, tak jsem mu zrychleně vypověděla celu story mýho Majálesu a přítelkyně na něho prý čeká nalevo od stage. Přišli jsme ke stage, kde zrovna hrála Vypsaná fixa, Jarda hledal očima svou přítelkyni a vydal se i blíž do kotle, ale přítelkyně nikde, povídá:"Hmm, nemůžu ji najít, ta mě zabije... tak se snad najdeme po koncertě... Co to je vlastně tohle za kapelu?" "Vypsaná fixa" "Kecáš" "No ne, nepoznáš českýho Kurta Cobaina? (samozřejmě jehom vzhledově)" "To jako fakt?" "No" "Já jsem to debil!, já jsem to debil! Ona je na Chinaskách!" Tak jsme přešli na levou stranu té další stafe a zase jsme si hráli na sardinky. A Chinaski jsou prostě Chinaski, na nich jsem byla víceméně taky odkojená a poslechla jsem si je na spoutě koncertů... Jsem přeci z Jičína, tak jsem znalá celé texty všech písniček, co hráli a vzali to chlapci ve velkým, hodně povedený koncert se spoustou rachejtlí a konfet a s procházkama po molu a dobrýma animacema a prostě si to chlapci připravili! A u poslední písničky, kdy všichni sborově začali zpívat jednoduchý refren "Ty kurvo, zkurvená..." Na obrazovkách promítli našeho pana prezidenta, to byl dobrý vtípek. Takže valstně celý Majáles byl takový protizemanovský, ono, proč ne, když si můžeme říci svůj názor.
Člověk by řekl, že cesta domů už žadné další zážitky nepřinese... Po pár metrech po betonu už jsem měla pocit, že z nohou mám kopýtka, tak jsem šla úplně bosa. Po cestě jsem potkala pár zvěrstev, které tu už prezentovat nebudu a unaveně jsem zalehla do postele s pocitem, že ten Majáles byl vlastně docela dobrej, až na ty holiny, které se pokusily mi ho zkazit!

Brigáda

Sehnat si brigádu v Hradci není tak jednoduché, jak jsem si myslela. Odepisování na desatero inzerátů denně už ztratilo smysl, protože odpovědí vždy jen ti podvodníci nebo takové práce, které nejsou vlastně vůbec jisté.
Můj první pokus byl o uklízení jednoho rodinného domu přes jednu agenturu, paní mi na schůzce nsaslibovala, že zrovna tohle uklízení asi nevyjde, ale že jistě přijde časem něco jiného. Je to měsíc a nic jiného nepřišlo,...
Další odpověď, které se mi dostalo, byla odpověď na administrativní práci, kde bylo zdlouhavě popisováno, co všechno budete dělat s objednávkami a podobně a poslední poznámkou byla asistence při prodeji. Říkám si, výborně, papírování, super. FIrmu si ještě hledám na netu a nemůžu nic najít, tak co to ksakru bude zač? ani vlastní stránky nemají,... podezřelý... Přijdu si na pohovor spolu s dalšíma pěti holkama, všichni v rukou své CV, které si od nás vzala sekretářka, po dvou nás pak posílala k jakési nepříjemné manažerce. Po pěti minutách rozhovoru jsem zjistila, že se nejedná vlastně o žádnou administraci, ale o hloupou propagaci předražených výrobků, jak o tom tak dál mluvila, došlo mi, že se jistě jedná o ty samé lidi, na které si stěžují všechny mé spolužačky, že se nechaly nachytat, tak Štěpánko pozor! Když se nepříjemně optala, co si pamatujeme z inzerátu, (který jsem si jako naschvál ještě před schůzkou pročítala) a o jakou že práci se to vlastně ucházíme, spustila jsem výčet všech těch "administrativních úkonů", které tam byly vypsány. "Tak to teda rozhodně ne, to si pletete..." (Štěpáno, nenech ze sebe dělat debila, pamatuješ si to správně, jen buď trochu asertivní!) Slušně jsem si dovolila oponovat, že jsem si ten inzerát pročítala ještě asi patnáct minut před touhle schůzkou a že mě zaujal právě kvůli té administrativní práci a asistence prodeje byla posledním bodem a úplně na konci, víceméně pod čarou. "No víte, my máme s těma inzerátama problémy, furt nám to vrací, že tohle nám nezveřejní." Jak jednoduše jde otočit list... Tak tahle brigáda taky padá...
Celá nadšená jsem byla i z další odpovědi o jakémsi poradenství ve zdravé výživě. Vypadalo to vážně lákavě a protože jsem ráda připravená na všechno, řekla jsem si, že si najdu tuhle firmu a načtu si o ní, samozřejmě jsem ji zase nemohla najít a když jsem pak do hledáčku zadala telefonní číslo, ze kterého mi volali, vypadla na mě spousta příspěvků v různých diskuzích o tom, že se jedná o podvodnou nabídku práce, kdy z vás vytáhnou peníze na školení a na jakýsi balíček produktů za několik tisíc, které pak budete prodávat. Tak abyste se s těmito produkty seznámili.... Tak jsem se neobtěžovala ani volat, jen jsem poslala smsku, že zkrátka nedorzaím a nemám zájem. (Mohla jsem tam jít a vpálit jim to osobně, ale zas až tak na tom s tou asertivitou dobře nejsem :D).
A tak jsem se vzdala všech nadějí na nějakou poctivou brigádu v Hradci, a do supermarketu nechci, to radši k nějakýmu pásu! Takže jsem odkázaná na tátovu práci, a budu doufat, že nebudou stíhat a budu potřebovat brigádníky, stejně tak jako u ségry v práci.
No a poslední pohovor na "brigádu" jsem absovovala v Jičíně U Našich, to byl ten z nejpříjemnějších pohovorů, jaký si dovedete představit. I když se bohužel nejedná o brigádu, ano pojedu totiž na dětský tábor na čtrnáct dní. Měla jsem se jít dohodnout o nějakých základních věcech, nakonec jsem v hospodě seděla se dvěma vedoucíma a u jednoho piva jsme neskončili. Když hlavní vedoucí odcházel prohlásil: "Dobrý, prošla jsi! ". :D

Kultury není nikdy dost!

Díky Verče "z ústavu" jsem byla obohacena o více než kulturní zážitek a to, že mě vytáhla promítání Dvořákovy Rusalky z Met, musím přiznat, že i přes to, že Rusalka trvala okolo tří hodin, vůebc mi to nevadilo a naopak mi to dost dalo, u takové Rusalky se člověk zvládne zamyslet, když si celý děj Rusalky představí jako metaforu na život. Doteď mi utkvěla v hlavě slova:

"I kdyby tě měl člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat."

 

A já jsem stíhala obdivovat zpěv, scénu, choreografii, kostýmy a do toho přemýšlet i nad dějem.

Festival Jeden Svět zavítal tento rok do Hradce, nikomu se na žádný film nechtělo jít i přes mou bohatou propagaci na facebooku, až se ozval Martin, že by klidně i rád na něco zašel a díky tomu by nezcvoknul z práce. Tak jsme zašli na film S chutí do toho!. A já jsem byla překvapená, protože byl tento film koncipovaný podle knih, bestsellerů jednoho anglického spisovatele, které jsem všechny četla. Každopádně vám tento film jedině doporučuji!

A aby té opery nebylo málo, Martinovi se pak podařilo strhnout ještě další akci a to, že jsme jeli na zámek do Pardubic podpořit Aničku v její opeře, tak jsme shlédli povedenou netradiční, vtipnou operu Divadelní ředitel aneb Ředitelské patálie v Rytířském sálu. Když jsme pak vyrazili domů, fascinovali mě pávi spící na stromě, kteřé kýhali s rozsvěcenými světly každého okolo projíždějícího auta.

Patrik: "Štěpánko, jedeš s náma v pátek na Trabandy do Turnova?". "No jasně že jo!" "Vyrážíme po šestý z Jičína." "Super, to stíhám!" "Tak fajn, tak v pátek, ahoj!" Vcelku nezvykle krátký rozhovor s Patrikem a ať žijí "rychloakce". Jedinou chybou na tomto koncertu byla převážná část posluchačů, kteří po celuo dobu koncertu seděli jako pecky na židlích a největšími rebely jsme tam byli my, když jsme na koncertě tak skvělé kapely nechtěli sedět a chtěli jsme si ho užít. A taky že jsme si ho užili, jela i Barča s Majdou, Heléne, Renda s Betty, Jedla a Anička a samozřejmě i Patrik.

Trupkin:"Štěpánko, za deset minut tě vyzvedneme.." "Počkej, co se děje? co se stalo? proč?..."
Aneb, ať žijí hurá akce po druhé, tentokrát s jediným háčkem, že jsem zrovna čekala na Tomáše, ale co, o to příjemnější to bude a sejdeme se místo v Čajovně v Artu... Tomáš si potřeboval popovídat, no něco jsme stihli, i když ve dvou bychom toho zvládli asi víc, zkrátka práce ho nebaví, čekal od toho víc, chce dát výpověď a neví, jestli má přijmout jinou práci... Doufám, že se takovýmhle situacím v životě vyhnu, protože budu svoji práci milovat.

Bublifuk, objetí, kytára

Roste to... A že je jaro, nemyslím tím zrovna kytky a stromy, aby to nebyl hned v úvodu zavádějící začátek. Rostou totiž lidé.
Po jeden a půl ročním trápení, se konečně jedna kamarádka rozešla se svým přítelem, k čemuž jsem ve svých myšlenkách směřovala už předcházející rok a půl. Ono když vám vždycky zavolá, že si potřebuje popovídat a přijde ubrečená a říká, jak moc ji ten její hulvát trápí a pak o tom celou dobu povídá, vždy jsem se jí snažila předložit nějaké alternativy a pohled člověka zvenčí. Ale k tomu si člověk musí dospět sám. Jak nám ve škole neustále vštěpují... "pomoci ke svépomoci". Dala se do kupy, zapracovala na sobě a já ji s radostí přivítala v mé skupině singlů.
Vážně "báječný" zážitek mi přineslo jedno páteční odpoledne. Hned ráno jsem ve fitku shlédla vyhozené rameno a odpoledne vyhozený kotník, setsakramentsky nechutně. Tak doufám, že nic třetího takhle opožděně nepřijde.
Rostou totiž vztahy mezi lidmi.
Pátek na to jsme si s Ascaryí naplánovali koncert a sobotní žonglovačku. Ten den jsem si připadala jako telefonní ústředna, vážně je to sranda, když se skupina lidí snaží nějak zorganizovat a do toho si zavolá Patóča, že jde s kámošem na slackline, jestli se nechci přidat, jasně že jsem se přidala! A pak ještě dorazil Martin a Týna, která po chvíli zase utekla pryč. Tak jsme nakonec zůstali sami s Martinem a rovnou se pak jelo do Nového Bydžova na Sto zvířat! Jedla si to taky nemohl nechat ujít! A chudák Trupkin byl nemocnej, tak naše skotačení pozoroval s odstupem. A ty mé stavitelské tendence projevující se stavbou věží z pivních podtácků, kdy mi spolužáci snáší tácky z celé hospody se projevilo i v bydžovské sokolovně, tam vám bylo materiálu! Metrová pyramida byla nic oproti tomu, co se zrodilo v mé hlavě. Jediný se nechal stáhnout Martin a tak jsme spolu sesbírali  všechny plastové kelímky z celé sokolovny a vystavěli věž, která byla vyšší než my sami, dokonce nám pak i pár lidí občas přineslo kelímek a při obdivných řečích pivo dopili a kelímek nám rovnou předali. To bylo milé, jen ta taška a tenisky mi smrdí pivem ještě teď.

S Jedlou jsme pak večer trochu podiskutovali a ještě zavčas dopoledne jsme nedočkavě vyrazili do parku, až na to, že jsme byli všichni přichcíplí to byl fajnový den, který plynule navazoval na ten nadcházející, když Yetti chtěl, abychom mu postavili puzzle. K večeři jsme si dali báječnej kuřecí kebab a jako druhou večeři se ostatní chytli mého nápadu palačinek se šlehačkou ze smetany! :) Ty puzzle nebyly ledajaký, byly to nejtěžší puzzle na světě se super metalickým efektem, takže i kdybyste měli sebelepší smysl pro rozpoznávání nejjemnějších odstínů barev, tak vám to je k ničemu, když se všechny ty puzzle lesknou. Do toho nám Yetti prozradil, že je barvoslepý a že mu všech těch 1000 puzzlí připadá stejně. Po několikahodinovém snažení jsme byli všichni natolik zoufalí, že jsme přešli k taktice zkoušení každého puzzlíku, jednoho po druhém na jedno místo. Když pak po dvou hodinách Yetti našel místo dohromady asi pro pět puzzlíků, jediným pohledem jsme ho zklamali oznámením, že ty puzzlíky mají docela jinou barvu. Co bylo o to více demotivující, že jsme ztratili další hodinu navíc, když se posunoval čas... Představte si, že skládáte nesložitelné puzzle a jediným mrknutím oka jsou ze dvou hodin tři hodiny ráno. To nám snížilo průměr postavených puzzlíků ze dvou a půl na dva za hodinu. Potom co Trupkin usnul a Yetti, který usnul nejspíše z důvodů neustálých poznámek na jeho účet jsme se s Martinem a Týnou ještě nějakou tu hodinu snažili a v pět ráno jsme jednoznačně odsouhlasili ukončení našeho snažení a doslova jsme se od Trupkina vykradli.
Aby to nebylo málo žonglování na ten víkend, ozval se Sýkorka, že bude mít na úhákáčku v sobotu dálkařky a že by je rád na chvíli vzal ven a ukázal jim nějaký to žonglování, jooo takovýho profesora bych taky chtěla, který by mě v rámci přednášky vytáhnul ven a učil mě žonglovat. Tak jsem si poslechla super výklad o všech těch pozitivech dopadu žonglování na dítě z odbornou interpretací. A pak nás s Martinem ještě zapojili do jedné hry, kdy jsme jedna skupinka měla kódovací čtverec a druhá šifru, stáli jsme od sebe snad 100 metrů a museli jsme šifru rozluštit. Proč se takový hry nehrajou běžně? :) A já můžu jen doufat, že si to Sýkorka nenakráčí někdy na můj předmět, jako učitele bych ho chtěla, ale ne, když ho znám tak, jak ho znám :D.
A další pátek na to, už budu mít svůj první kroužek v nízkopraháči, zatím to klapne! :)Když jsem zrovna šla na mhd, abych se dopravila na to největší sídliště uprostřed Hradce, kde právě jeden z těch nízkopraháčů sídlí, potkala jsem Verču! A dala mi báječnej dárek, co jen tak někdo v blízký době nepřekoná... BUBLIFUK! A to mi ještě připomnělo kolující kartičky s poukázkou na objetí, podařilo se mi vyzískat hned tři! No a co byste řekli, co všechno napáchá takový bublifuk v té umírněné otevřené fakultní budovy, kde jsou přebáječné ochozy a bublinky můžete spouštět z toho nejvyšší patra, dokud zkrátka neprasknou!
A pak by bylo taky bezva poznamenat, že už našemu oboru nestačí ani půlka hospody. když Jarda furt básnil, že by si rád zazpíval s kytarou, tak jsem to nevydržela a prozradila jsem mu, že bych kytaru přinýst mohla, sebrala jsem tedy kytaru a odvahu a šla si na přednášku sociologie, po které jsme měli vyrazit Na Hrad. Řekla bych, že nás byl rekordní počet (když jsme vycházeli z přednášky a začali se tam seskupovat, byli překvapení asi všichni, kolik se nás tam nachumlovalo) a bylo až neuvěřitelné, že jsme se poskládali ke stolu objednaném původně pro deset lidí. Připadala jsem si chvílema zoufale, že naprosto neuspokojuju svým omezeným repertoárem všechny ty lidi, co si diktovali, co chtějí zahrát (takže jsem se už dohodla s Yettim, jak jsme si slíbili, že si dáme do kupy zpěvníky). Dokonce mi koupili panáky, abych se rozezpívala (já, která nepiju), nezafungovaly, protože mám pocit, jako bych měla chřípku, o čemž svědčily ty návaly horka a zimy a škrábání v krku a rýmou zalehlé uši,... zpívejte si pak... Tak jsem nutila zpívat všechny okolo, aby to posílali dál, když už jsem já zpívat schopná nebyla. Pak přišli další Jardovi kámoši, kteří zpívali plnou silou a podařilo se jim kolektivně všechny rozezpívat na písničky, které jsme za ten večer už jednou hráli. Těm anglicky mluvícím snobákům u vedlejšího stolu to nedalo a chtěli vysvětlit, co slavíme a co jsme za skupinu lidí. Music class? No,... social studies... What are you celebrating? Nothing... Any birthday? No. For nothing? Just... We are celebrating this day! :D Tak jsme se asi podíleli na dotvoření obrázku o našem národu. A když v pozdních hodinách jejich skupinka odcházela, popřáli nám příjemné zítřejší přednášky a semináře. Tak ono do dvou hodin odpoledne se už do kupy dáte. Na Hradě jsme vydrželi do zavíračky a pak už jsme se jen hlučně řítili přes náměstí, kde jsme se málem poztráceli, na Adal z kopečku, který si Jardík sjel vsedě na svojí koloběžce Červík.
Uvidíme, co další slunné dny přinesou, avšak škole bych se trochu věnovat měla! :)