Ano, Štěpánka hltá všechno, co může, následkem toho je unavená a vyčerpaná a nemá si moc často kdy odfouknout...
Stíhám zlomek všeho, co bych stíhat měla a ještě menší zlomet toho, co bych stíhat chtěla, ale to tu už zaznělo několikrát, chtěla jsem je zmínit, že se to zhoršilo a bude hůř...
Dobře jsem si našlápla. Doufám, že nějaká ta brigáda u táty nebo u ségry klapne, teď nějakej ten peníz budu potřebovat o to víc, protože,...
...jsem ve svém motivačním dopisu k Erasmu byla tak přesvědčivá, že jsem zabrala hend první místo a prostě teda do tý Litvy už pojedu, no! Tak to vyšlo, teď přijmout následky a začít si vyplňovat všechny ty papíry. První vlna odporu rodičů úspěšně zažehnána, a šlo to snadněji, než jsem myslela, stačilo během Velikonoc, kdy jsme navštívili většinu rodiny, pár tet a strýčku říct, že takových možností se musí využít a jen ať jedu, že je to krásná zkušenost a že Litva skutečně není Rusko a má blíže spíše k severským zemím. Tak slovo dalo slovo a rodiče se nakazili představama mých příbuzných, maminka mi řekla:"Chtěla jsem, abyste si udělali maturitu, maturitu máš, tak je to tvůj život a dělej si, co chceš.". A já se začala smiřovat s tím, že teda pojedu.
Ještě jede Nikča, ze stejnýho oboru a ročníku, dost váhala kvůli příteli a dost se bála, že se o sebe nemusí postarat, tak jsem se ji snažila podpořit a její obavy realisticky vyvracet, před klíčovým rozhovorem s přítelem jsem jí pak podporovala v tom, aby si o tom v klidu promluvili a že je pěkný, že ji nechce pustit, že ji má opravdu rád a nadruhou stranu, že ji nechce omezovat... Konečný verdikt: jedeme spolu!
Táta se o tom se mnou vůbec nebavil, krom prvních reakcí:"Vždyť je to Rusko!" Však on se někdy rozmluví, chlapi na to potřebují trochu času. A mamka? Zrovna dneska, už se jí to rozleželo dostatečně v hlavě a smířila se s tím, že teda jedu, sama začala:" Helee, vklidu, hlavně v klidu, jo? začneš si to zažizovat, do banky pro,... do pojišťovny,... hlavně v klidu, jo, žádný pospíchání, všechno bude v pohodě,... doktorka,.... to zvládNEME, to půjde, to zařídíME..." A mě v tu chvíli došlo, že vlastně vůbec ale vůbec nejde o mě, ale o mamku, tak jsem jí řekla, že se o mě nemusí bát, že já to beru s naprostým klidem a v pohodě a vím, že je ještě dost času a nevidím v ničem problém, ovšem v týhle konverzaci nešlo vůbec o to, abych já byla v pohodě, ale aby byla v pohodě moje mamka, tak jsem jí ještě nechala párkrát říci, jak bude všechno v pohodě, jak se všechno v klidu zařídím a oběhám a vůbec jsem ji nevyvracela, že já nejsem ta nervózní a ta, co spěchá a je natažená jako šle.... :).
I tu praxi jsem si zařídila, žonglérský kroužek v nízkopraháči běží! I přes moji klasickou první nervózu byly děcka víc než bombový, byly fakt skvělý, jen škoda, že čtrnáct dní na to, přišla jen jedna holčička, ale i tak jsem měla radost a bylo to příjemný. S tím jsem počítala, třeba se ještě vzchopí a začnou chodit :). Nebo holt přesedlám a najdu si v klubu jiné uplatnění. A mé prosby byly vyslyšeny i v dalším rozměru a to, že když jsem si pročítala všechny ty metodiky a tak dál, co mě nejvíce zaujalo, byla pochopitelně terénní práce. Jak jsem o streetworku četla přímo z metodik danýho sdružení, úplně jsem si povzdechla, odvrátila oči od obtloustlého šanonu a zadívala se ke stropu:"Jó, kdyby mě vzali třeba se jen podívat, jak to probíhá, to bych byla fakt ráda.... prostě streetwork!". A v tom za mnou přišla jedna z kontaktních pracovníků:"Štěpánko, prosím tě, měla bys čas toho a toho? My budeme dělat v rámci terénní práce takovou větší akci, tak jestli bys byla ochotná tam s námi jít....". - není tohle sen, který si sama řídím?
A nejspíš pojedu na tábor! Jakože už to je víceméně jistý, ale nikdy nevíte, a to jsem si řekla, že musím na nějaký ten tábor jet, vždyť je to ostuda, v životě na žádný tábor nejet, když chci ještě pracovat s dětma, tak si dám rovnou čtrnáct dní a více než s dětma, bych řekla, že se budu potýkat se svýma problémama plavání v rybníce a nemít svoji teplou sprchu,. Nejsem přeci žádná bábovka! To půjde... :) jako všechno :)
A napsala jsem další kapitolu knihy, jen je už třeba trochu promyslet hlavní zápletku, nejsem si jistá, jestli to projde psát punkově celou knihu, u slohovek to vyšlo, začít psát rovnou načisto, ale jestli to vyjde i u knihy? Každopádně potřebuju pár rad k domyšlení detailů, nedovedu neřešit detaily, třeba když se mi tam jedna postava někam hackuje a já vůbec nevím, jak se něco hackne, chci to mít domyšlený, stejně tak, jako když se píchá injekce a já nevím jak, chci to od někoho popsat. To mi ovšem připomíná, že ještě nemám vymyslená dobová jména, rodokmen a doťuknutý charaktery postav, aby v půlce knihy neobrátily, jak se mi bude hodit. Nějaký plán to asi vyžaduje... tak ho zkusím propracovat a můžu vesele pokračovat! :)
Takže dost věcí klaplo, první kroky našlápnuty, a to doslova, teď jen pokračovat v chůzi dál a dotáhnout všechny tyhle kroky dokonce :).
Žádné komentáře:
Okomentovat