Když nás během tohoto týdne přijela navštívit sestra z koleje, už dopoledne hlásala, ať jdu bratra do školy vyzvednout co nejdříve, že sem přijde ten nekonečný mrak, ze kterého bude celý den pršet. Samozřejmě jsem neposlechla, ale po zjištění, že musím do knihovny, neboť na mě po přihlášení se do systému čtenářů blikaly tři červené upomínky, jsem se přeci jen vydala o chvíli dříve. Tento pozitivní fakt, že mám důvod, abych vyrazila dříve, jak mi radila, však neměnil nic na tom, že knihovna je na opačném konci města a že už dobrou chvíli pršelo.
Deset minut jsem se doma snažila najít jeden jediný funkční deštník mezi těmi dvaceti poházenými různě po chodbě.... Hledala jsem marně... ...a přitom jsem si vzpoměla na ten jeden jediný funkční deštník, který má brácha ve škole, jen jsem si posteskla a nakonec mě zachránila sestra, která měla svůj sice skládací, ale neděravý, nezlámaný, nesamozaklapovací druhý jediný funkční děstník schovaný u sebe v tašce.
Protože jsem šla odpoledne okolo třetí hodiny, touto dobou vždy naprosto plné město lidí, bylo plné lidí i tentokráte, avšak nehnali se přes celé náměstí, ale postávali u různých výklenků, schovávali se v podloubích a také byli uvezněni ve vchodech obchodů s nikdy neumírající naději, že přestane za krátkou chvíli pršet. Ta spousta spěchajících aut z práce domů a z domova do práce v dopravní špičce vůbec nedbala na hlavních tazích na právě jimi vyježděné koleje, teď zaplněnými vodou, takže i když jste měli deštník a byli jste chráněni před tím plošným bombardovaním z vrchu, mohli jste si být jisti, že vás ohodí ta zběsile jezdící prasata. A to prosím i ta, která jela po opačné straně silnice. Ať žije aquaplaning! Boční útok jsem schytala hned několikrát a vzdala jsem se i těch nadějí, že bych mohla dojít domů s nepromočenými keckami, a to i přesto, že jsem měla druhý jediný funkční deštník.
Po zácpě způsobené nepřipravenými lidmi v podloubích jsem se rozhodla jít po chodnících, kde jsem potkávala ty osoby s realistickým a negativním úsudkem, které si prorážely cestu skrze sprchu svými deštníky v různých stádiích rozkladu. A vážně, potkala jsem přesně čtyři šťastlivce, kteří měli plně funkční deštník, z deštníků všech ostatních trčely dráty, s každým závanem větříku se otáčely na ruby, měly nezvykle krátkou nohu,... Nejen že tedy máme nekvalitní tužky, dalším morem naší společnosti jsou nekvalitní deštníky! A zatoužila jsem po pořádném, kvalitním, spolehlivém, pevném, velkém deštníku, jaký kdysi mívala má babička, dokud docela úplně nezrezl.
Dalším zjištěním je vypozorování přímé úměrnosti mezi náladou lidí a v
poslední době se častěji a extrémněji měnícím počasím. Proboha lidi!
Vždyť máme globální oteplování, vážně chcete být všichni labilové?
Posledními zjištěními jsou skutečnosti, jak jsou ve městech chodníky
neskutečně křivé a odvody kanalizace nejčastěji na těch místech
vyvýšenějších a že se každé město na takový déšť musí vcelku těšit,
neboť se během takového deště i ty zaschlé zvratky z prohýřených
pátečních a sobotních večerů z celého minulého měsíce spolu se všemi
spadlými a rozdupanými zmrzlinami konečně odmočí.
neděle 12. května 2013
pátek 3. května 2013
Začátek maturit
Včera jsem si ani neuvědomila, že vlastně zítra maturuju. Dlouho jsem se nemohla dokopat k tomu, abych si pročetla pravidla pravopisu a tak jsem nakonec usoudila, že bude nejvhodnější věnovat se skladbě, vztahům mezi slovy, chybám ve větné stavbě,... Nakonec mě všechny tyto informace natolik uspaly, že jsem ani zdaleka nestihla dojít ke konci. Pročtení si jazykových stylů jsem odložila na mezeru mezi didaktickým testem a samotnou slohovkou, k čemuž nakonec pochopitelně nedošlo.
A jak rychle uběhl čas zbývající do maturity uběhl i čas samotné maturity. Co mě znervozňovalo byli ti jindy rázní, dnes nejistí a klepající se učitelé, jež nám četli všechny body zadání. Ve třídě za borce byl tentokrát každý, kdo měl více jak tři propisky, rekordy se trhaly v tak vysokých počtech, jako je například osm (docela pokrok, když i já jsem si vydržela déle než přes šest měsíců nekoupit jedinou propisku do školy). "Půl hodiny" před koncem nás zadávající třídní upozornila, že hodiny, dle kterých se všichni řídíme se opožďují a že je už 50....
Tak didakťák jsem nějak zvládla....
Slohovku nám zadával pan božský profesor Mádle, který celých prvních pět minut po svém příchodu místo formalit povídal neustále o tom, zda jsme čůrali a že dvě hodiny jsou dlouhá doba a že pak se vyčůrat už nebudeme moct jít (slovo vyčůrat použil snad dvacetkrát), takže celým třem čtvrtinám holek se mu podařilo vsugerovat, že vážně potřebujeme čůrat, takže jsme v podpatcích na chodbě sehrály závod o volná místa na záchodech, kde se nečekaně vytvořila fronta...
Když jsem scházela po slohovce, v mezipatře jsem potkala naši češtinářku obklopenou čtvrťandami (to jsou ty, které žijí na vysocích podpatcích), jedna přes druhou na ni pokřikovaly, jak to bylo těžké, jentak jsem se k nim přikradla, abych si přečetla rozpis maturit na pondělí, neboť mě čeká němčina a jedním uchem jsem poslouchala jejich stížnosti. Ona nevěřícně poslouchala a kroutila hlavou a utnula je se slovy: "Štěpánko, Štěpánko, ty mi pověz, jak ti to připadalo...". A já abych pravdu řekla, tak jsem vážně vůbec nevěděla, co na to odpovědět. Všechny chyby jsem udělala tam, kde jsem pochybovala a nebyla si jistá, takže jsem už v té době věděla, že to byly z mé strany stupidní chyby a před těma rozohněnýma čtvrťandama jsem se to neodvažovala říct. Na mysli mi vedle toho také vyvstávaly ty učňáky, jejichž studentům to těžké nejspíš připadalo s tím rozdílem, že oni na to narozdíl od nás gympláků mají právo. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla něco takovéhleho:"Nooo,... tak jako.... ani zas tak moc ne... no.... něco se tam jako našlo... no.... ale tak.....". Moji nedokončenou výpověď pohřbily čtvrťandy dalším výčtem svých stížností, takže jsem se s potlačeným úsměvem lhostejně otočila k tabuli s rozpisem, na který jsem konečně lépe viděla a jakmile se moje oblíbená paní profesorka češtiny vzdálila, Kvasňa na mě okamžitě spustila:"Ježišmarjá, proč to jako říkáš, když to bylo těžký, přece to bylo těžký, seš hloupá! Máš říkat, že to bylo těžký!".
A já opět skončila s nepochopením dalších lidí na světě a jejich počínání....
A k maturitě, co dodat... ? To horší mám ještě před sebou...
A jak rychle uběhl čas zbývající do maturity uběhl i čas samotné maturity. Co mě znervozňovalo byli ti jindy rázní, dnes nejistí a klepající se učitelé, jež nám četli všechny body zadání. Ve třídě za borce byl tentokrát každý, kdo měl více jak tři propisky, rekordy se trhaly v tak vysokých počtech, jako je například osm (docela pokrok, když i já jsem si vydržela déle než přes šest měsíců nekoupit jedinou propisku do školy). "Půl hodiny" před koncem nás zadávající třídní upozornila, že hodiny, dle kterých se všichni řídíme se opožďují a že je už 50....
Tak didakťák jsem nějak zvládla....
Slohovku nám zadával pan božský profesor Mádle, který celých prvních pět minut po svém příchodu místo formalit povídal neustále o tom, zda jsme čůrali a že dvě hodiny jsou dlouhá doba a že pak se vyčůrat už nebudeme moct jít (slovo vyčůrat použil snad dvacetkrát), takže celým třem čtvrtinám holek se mu podařilo vsugerovat, že vážně potřebujeme čůrat, takže jsme v podpatcích na chodbě sehrály závod o volná místa na záchodech, kde se nečekaně vytvořila fronta...
Když jsem scházela po slohovce, v mezipatře jsem potkala naši češtinářku obklopenou čtvrťandami (to jsou ty, které žijí na vysocích podpatcích), jedna přes druhou na ni pokřikovaly, jak to bylo těžké, jentak jsem se k nim přikradla, abych si přečetla rozpis maturit na pondělí, neboť mě čeká němčina a jedním uchem jsem poslouchala jejich stížnosti. Ona nevěřícně poslouchala a kroutila hlavou a utnula je se slovy: "Štěpánko, Štěpánko, ty mi pověz, jak ti to připadalo...". A já abych pravdu řekla, tak jsem vážně vůbec nevěděla, co na to odpovědět. Všechny chyby jsem udělala tam, kde jsem pochybovala a nebyla si jistá, takže jsem už v té době věděla, že to byly z mé strany stupidní chyby a před těma rozohněnýma čtvrťandama jsem se to neodvažovala říct. Na mysli mi vedle toho také vyvstávaly ty učňáky, jejichž studentům to těžké nejspíš připadalo s tím rozdílem, že oni na to narozdíl od nás gympláků mají právo. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla něco takovéhleho:"Nooo,... tak jako.... ani zas tak moc ne... no.... něco se tam jako našlo... no.... ale tak.....". Moji nedokončenou výpověď pohřbily čtvrťandy dalším výčtem svých stížností, takže jsem se s potlačeným úsměvem lhostejně otočila k tabuli s rozpisem, na který jsem konečně lépe viděla a jakmile se moje oblíbená paní profesorka češtiny vzdálila, Kvasňa na mě okamžitě spustila:"Ježišmarjá, proč to jako říkáš, když to bylo těžký, přece to bylo těžký, seš hloupá! Máš říkat, že to bylo těžký!".
A já opět skončila s nepochopením dalších lidí na světě a jejich počínání....
A k maturitě, co dodat... ? To horší mám ještě před sebou...
První poslední a poslední poslední zvonění
Tak jsem už absolvovala i tu nejmilejší povinnost čtvrťáka. Vyřádila jsem se na všech svých spolužácích z nižších ročníků na gymplu. Mohla jsem se jim pomstit za bývalé maturanty, kteří se vyřádili na mě, mohla jsem se jim pomstít za to, že na chodbách chodí po špatné straně, na obědech a v bufetu předbíhají a o přestávkách dlouho zůstávají ve svých třídách, kdy jsem si nestíhala do příchodu učitele na lavici napsat tahák.
Začínalo to docela nevinně. Protože měl táta zlomenou nohu a máma byla na ranní, tak nezbývalo nic jiného, než vzít bráchu do toho chaosu s sebou. Nejdříve se mu ten nápad stříkat po ostatních vodu zalíbil, ale jakmile jsme v tom stádu rozjívených zvířat strávili deset minut, už chtěl jít do školy. Dalo mi dost práce, abych ho uchránila, nakonec vyvázl jen trochu pokropený s pomalovanou rukou. Zažil své první poslední zvonění na vlastní kůži.
Jakmile oktáva začala stavět neprostupnou hradbu z lavic a smrtící uličku s šílenou Lídou v čele, která neměla slitování ani s pozdě přijíždějícími maturanty, začínala jsem si říkat, že tohle poslední zvonění bude teda nářez.
Naše třída dorazila ve stylu hippies, což byla nejpohodlnější volba, neboť všichni měli kostým už ze stužkovacího večírku. Oktavánky se oděly spoře do kokosových bikin se sukní z chřástí a oktaváni přišli i s punčochami na hlavách. 4.A protentokrát vsadila na individualitu, kdy si každý zvolil kostým dle sebe. Nesmím zapomenout poznamenat "Venuši", která přišla za mléčnou dráhu! Vážně! (Pro vysvětlení, Venuše je nejvívce blonďatá barbie na gymplu, přezdívku Venuši si v našich řadách získala tím, že o hodinách dějin umění položila dotaz na naší profesorku, kdo že to tu Věstonickou venuši napsal. Její výkon trumfla už jen jedna holka z vedlejší třídy, které jsem se rozhodla o suplované, spojené hodině radit při zkoušení. Martička jí tenkrát dávala tak primitivní otázky, o kterých se mi ani nesnilo. Na vyzvání, aby pověděla cokoliv o benzenovém jádru a aby ho nakreslila, jen vykulila oči a následně se začala smát. Marta zoufalá zapisovala do třídnice a chrula se ve svých papírech, aby tak dala šanci k bezproblémovému radění a já tenkrát téhle holce na celou třídu šeptala "šestiúhelník!..., nakresli na tu tabuli šestiúhelník a uvnitř kolečko!" a já jsem se dočkala jen stejného vykulení očí a následné zasmání se slovy:"A to vypadá jak?". - ano vážení, i to se na výběrovém gymnáziu děje...)
Sice jsme měli zakázané kýble s vodou, ale představte si 90 lidí s vodními pistolemi a pet lahvemi. Já jsem se vybavila smíchanými starými voňavkami v jednom rozprašovači a krabičkou velkých třpytek hvězdiček. Ostatní se nestranili ani barevným sprejům na vlasy.
Hotové peklo se rozpoutalo po půl osmé. Ačkoliv jsem stála daleko od vrat a zároveň daleko od konce toho rozdováděného davu, už ke mě doráželi všichni od hlavy k patě zpromáčení, zčmáraní a bez peněz. Docela mě udivilo, že se někteří odvážili klást odpor, také že dopadli,... ...tvrdě. O dalším posledním zvonění si to už jistě nedovolí....
Tolik jsem se těšila, jak si poslední zvonění užiju se všemi svými spolužáky, ale je jsem v tom davu ani nezahlédla a ani čas jsem na ně neměla, nechtěla jsem vynechat jediného příchozího. Po opětovných neúspěšných pokusech lidí okolo některé odvážné zastavit chycením za ruku jsem přišla na dokonalou a neprůstřelnou taktiku, a to postavit se jim do cesty, neboť vás logicky neporazí. Nemuseli se ani úplně zastavit, stačilo je zabrzdit a už se okolo nich urojil třívrstvý kruh a jejich osud byl zpečetěn. Jo, byla jsem fakt zákeřná.
Učitelé přijíždějící v autech nemohli projet bez vypnutých stěračů, nehledě na to, že ten den museli jet nejspíše do myčky, neboť se na jejich autech objevily všechny hlášky a hesla jejich výroby. Avšak platilo, že čím počmáranější auto bylo, tím oblíbenějšímu učiteli patřilo, potěšilo mě, že jsem nápisy zahlédla na autech projíždějících kolem i tři dny po zvonění.
Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat na chvíli do předních řad, kde to však nebylo nic pro mě, šla jsem se podívat i do zadních řad do té gardy vedoucí Lídou a nestihla jsem se divit vlastním očím. Všichni, kteří mi prošli pod rukou tu stáli a neutíkali do školy se omýt, oni totiž nemohli, museli přistupovat všichni hezky jeden po druhém do smrtící uličky, na jejímž konci čekal bazének naplněný vodou. Zoufalí, zmáčení, na pokrajích sil a pod jistým tlakem otáčeli své peněženky vzhůru nohama, že už vážně žádné, vůbec žádné peníze nemají! Vážně jsem jich litovala a radši jsem šla do středu, kdy vrcholem zábavy bylo, když se nějaký neznalec rozeběhl k nejblížšímu vchodu do šaten, který byl však zamklý. Pozorovat ty zklamané, zrazené tváře, které si v ten moment uvědomily, že už neuniknou a proto, že kladli odpor, si schytají dvounásobnou dávku, byla vážně zábava.
A já si za těch šest let na gymplu nepamatuji, že bych někdy vypadala z posledního zvonění takhle příšerně, možná ani kdyby se sečetlo všech těch šest let dohromady, tak takhle zřízená jsem nebyla. A také si nepamatuji, že by to schytalo tolik učitelů.
Jakmile přestaly chodit davy lidí do školy, přední linie se nespokojily s nedostatkem terčů a spontánně se začaly strefovat do aut projíždějících kolem. Kdo jel kolem, byl i můj učitel autoškoly a jak jsem zjistila, nebyl to jen můj učitel, nýbrž i učitel dalších dvaceti maturantů, kteří se okolo jeho auta sesypali.
Člověk by řekl, že tím poslední zvonění končí, kdepak, tohle byla teprve předehra...
90 píšťalek a vuvuzel ani na chvíli neustalo ani po třetí vyučovací hodině. Všechny tři třídy se začaly neorganizovaně pohybovat po školních chodbách a navštěvovat jednotlivé profesory. Mám takový pocit, že jsme obešli opravdu všechny, včetně těch, kteří nás za celých šest let ani nevyučovali. Ve druhé třídě na tabuli nějaký chytrák nakreslil znak míru a pak po odchodu z další námi navštívené třídy museli tabuli smazat, neboť byla počmáraná celá, to však neplatilo jen o tabulích. Nápisy i mastnými barvami na obličeje a rtěnkami se začaly objevovat nejprve na kabinetech třídních učitelů a pak i na oknech, všech vitrínách, stolech, zrcadlech. Vše završil Speedy nápisem na dveřích ředitelny "loutka". Ironiíí či sarkasmem bylo pak pokárání těch, kteří všude psali nápisy "sexsta" a "6.C": "Kreténi! pište aspoň 4.A!!! Ať to nemuisíme uklízet!". O oktávánech jsme se také z počmáraných dveří, nástěnek a zrcadel dozvídali, kdo má největšího, kdo je příslušníkem jaké politické strany,... - jako na záchodech ze základky...
Večer před zvoněním jsem dostala také geniální nápad, že jsem mamce ukradla kýbl starých slamněnek, ty jsem rozdávala, komu se mi zachtělo a všichni si to hned s úsměvem na tváři správně spojili s květinovými dětmi. A ta vypelichaná květinka pár polámaných slamněnek vykouzlila úsměv nejen učitelům, ale i těm nejumordovanějším, mým známým, uklizečkám, bufetmamce a i jednomu klukovi, kterého jsme zastihli s čokoládou na stole během vyučování a byla mu zabavená kostičku po kostičce maturanty(on byl pobavený a milý, já jsem si od něj nevzala a stejně mi nabídl - tak se mají nižší ročníky k maturantům chovat! :D). Další úsměvy které tyto vypelichané, zlámané slamněnky vykouzlily byly pak ve městě, kdy jsem podarovávala malé děti, které netušily, co se to okolo nich děje.
Ve městě jsme už nic moc nevybrali a netrvalo dlouho a celá třída se začala rozpadat, když se snažilo pár lidí dohodnout, do jakéže hospody to půjdeme.
S Lenkou jsme se vrátily do šaten, kde jsme strávily posledních pár společných chvil a v šatnách jsme toho času strávily za své působení na gymplu vážně habaděj, to by bylo na dlouho,... Ještě jsme dostříkaly zbytky voňavek a vysypaly zbytky třpytek do igelitek tělocviků odemčených skříněk. Pak jsme dokonce nalezly odemčený zámek i s klíčky, nejdříve jsme ho škodolibě chtěly zamknout na jednu ze skříněk, ale pak jsme dostaly lepší nápad, někde ho zamknout s tím, že si každá vezmeme jeden z klíčů, jako je tomu v Praze na různých plotech mostů... :) A tak jsem ho nakonec zamkly u hlavního vchodu, jen lihovku na podpis jsme nesehnaly.
Když jsme pak odcházely a viděly uklízečky zběsile drhnoucí mastné barvy ze zrcadel a školníka kropícího podlahu, řekly jsme si, že to bylo nejspíše poslední poslední zvonění na naší škole vůbec...
Začínalo to docela nevinně. Protože měl táta zlomenou nohu a máma byla na ranní, tak nezbývalo nic jiného, než vzít bráchu do toho chaosu s sebou. Nejdříve se mu ten nápad stříkat po ostatních vodu zalíbil, ale jakmile jsme v tom stádu rozjívených zvířat strávili deset minut, už chtěl jít do školy. Dalo mi dost práce, abych ho uchránila, nakonec vyvázl jen trochu pokropený s pomalovanou rukou. Zažil své první poslední zvonění na vlastní kůži.
Jakmile oktáva začala stavět neprostupnou hradbu z lavic a smrtící uličku s šílenou Lídou v čele, která neměla slitování ani s pozdě přijíždějícími maturanty, začínala jsem si říkat, že tohle poslední zvonění bude teda nářez.
Naše třída dorazila ve stylu hippies, což byla nejpohodlnější volba, neboť všichni měli kostým už ze stužkovacího večírku. Oktavánky se oděly spoře do kokosových bikin se sukní z chřástí a oktaváni přišli i s punčochami na hlavách. 4.A protentokrát vsadila na individualitu, kdy si každý zvolil kostým dle sebe. Nesmím zapomenout poznamenat "Venuši", která přišla za mléčnou dráhu! Vážně! (Pro vysvětlení, Venuše je nejvívce blonďatá barbie na gymplu, přezdívku Venuši si v našich řadách získala tím, že o hodinách dějin umění položila dotaz na naší profesorku, kdo že to tu Věstonickou venuši napsal. Její výkon trumfla už jen jedna holka z vedlejší třídy, které jsem se rozhodla o suplované, spojené hodině radit při zkoušení. Martička jí tenkrát dávala tak primitivní otázky, o kterých se mi ani nesnilo. Na vyzvání, aby pověděla cokoliv o benzenovém jádru a aby ho nakreslila, jen vykulila oči a následně se začala smát. Marta zoufalá zapisovala do třídnice a chrula se ve svých papírech, aby tak dala šanci k bezproblémovému radění a já tenkrát téhle holce na celou třídu šeptala "šestiúhelník!..., nakresli na tu tabuli šestiúhelník a uvnitř kolečko!" a já jsem se dočkala jen stejného vykulení očí a následné zasmání se slovy:"A to vypadá jak?". - ano vážení, i to se na výběrovém gymnáziu děje...)
Sice jsme měli zakázané kýble s vodou, ale představte si 90 lidí s vodními pistolemi a pet lahvemi. Já jsem se vybavila smíchanými starými voňavkami v jednom rozprašovači a krabičkou velkých třpytek hvězdiček. Ostatní se nestranili ani barevným sprejům na vlasy.
Hotové peklo se rozpoutalo po půl osmé. Ačkoliv jsem stála daleko od vrat a zároveň daleko od konce toho rozdováděného davu, už ke mě doráželi všichni od hlavy k patě zpromáčení, zčmáraní a bez peněz. Docela mě udivilo, že se někteří odvážili klást odpor, také že dopadli,... ...tvrdě. O dalším posledním zvonění si to už jistě nedovolí....
Tolik jsem se těšila, jak si poslední zvonění užiju se všemi svými spolužáky, ale je jsem v tom davu ani nezahlédla a ani čas jsem na ně neměla, nechtěla jsem vynechat jediného příchozího. Po opětovných neúspěšných pokusech lidí okolo některé odvážné zastavit chycením za ruku jsem přišla na dokonalou a neprůstřelnou taktiku, a to postavit se jim do cesty, neboť vás logicky neporazí. Nemuseli se ani úplně zastavit, stačilo je zabrzdit a už se okolo nich urojil třívrstvý kruh a jejich osud byl zpečetěn. Jo, byla jsem fakt zákeřná.
Učitelé přijíždějící v autech nemohli projet bez vypnutých stěračů, nehledě na to, že ten den museli jet nejspíše do myčky, neboť se na jejich autech objevily všechny hlášky a hesla jejich výroby. Avšak platilo, že čím počmáranější auto bylo, tím oblíbenějšímu učiteli patřilo, potěšilo mě, že jsem nápisy zahlédla na autech projíždějících kolem i tři dny po zvonění.
Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat na chvíli do předních řad, kde to však nebylo nic pro mě, šla jsem se podívat i do zadních řad do té gardy vedoucí Lídou a nestihla jsem se divit vlastním očím. Všichni, kteří mi prošli pod rukou tu stáli a neutíkali do školy se omýt, oni totiž nemohli, museli přistupovat všichni hezky jeden po druhém do smrtící uličky, na jejímž konci čekal bazének naplněný vodou. Zoufalí, zmáčení, na pokrajích sil a pod jistým tlakem otáčeli své peněženky vzhůru nohama, že už vážně žádné, vůbec žádné peníze nemají! Vážně jsem jich litovala a radši jsem šla do středu, kdy vrcholem zábavy bylo, když se nějaký neznalec rozeběhl k nejblížšímu vchodu do šaten, který byl však zamklý. Pozorovat ty zklamané, zrazené tváře, které si v ten moment uvědomily, že už neuniknou a proto, že kladli odpor, si schytají dvounásobnou dávku, byla vážně zábava.
A já si za těch šest let na gymplu nepamatuji, že bych někdy vypadala z posledního zvonění takhle příšerně, možná ani kdyby se sečetlo všech těch šest let dohromady, tak takhle zřízená jsem nebyla. A také si nepamatuji, že by to schytalo tolik učitelů.
Jakmile přestaly chodit davy lidí do školy, přední linie se nespokojily s nedostatkem terčů a spontánně se začaly strefovat do aut projíždějících kolem. Kdo jel kolem, byl i můj učitel autoškoly a jak jsem zjistila, nebyl to jen můj učitel, nýbrž i učitel dalších dvaceti maturantů, kteří se okolo jeho auta sesypali.
Člověk by řekl, že tím poslední zvonění končí, kdepak, tohle byla teprve předehra...
90 píšťalek a vuvuzel ani na chvíli neustalo ani po třetí vyučovací hodině. Všechny tři třídy se začaly neorganizovaně pohybovat po školních chodbách a navštěvovat jednotlivé profesory. Mám takový pocit, že jsme obešli opravdu všechny, včetně těch, kteří nás za celých šest let ani nevyučovali. Ve druhé třídě na tabuli nějaký chytrák nakreslil znak míru a pak po odchodu z další námi navštívené třídy museli tabuli smazat, neboť byla počmáraná celá, to však neplatilo jen o tabulích. Nápisy i mastnými barvami na obličeje a rtěnkami se začaly objevovat nejprve na kabinetech třídních učitelů a pak i na oknech, všech vitrínách, stolech, zrcadlech. Vše završil Speedy nápisem na dveřích ředitelny "loutka". Ironiíí či sarkasmem bylo pak pokárání těch, kteří všude psali nápisy "sexsta" a "6.C": "Kreténi! pište aspoň 4.A!!! Ať to nemuisíme uklízet!". O oktávánech jsme se také z počmáraných dveří, nástěnek a zrcadel dozvídali, kdo má největšího, kdo je příslušníkem jaké politické strany,... - jako na záchodech ze základky...
Večer před zvoněním jsem dostala také geniální nápad, že jsem mamce ukradla kýbl starých slamněnek, ty jsem rozdávala, komu se mi zachtělo a všichni si to hned s úsměvem na tváři správně spojili s květinovými dětmi. A ta vypelichaná květinka pár polámaných slamněnek vykouzlila úsměv nejen učitelům, ale i těm nejumordovanějším, mým známým, uklizečkám, bufetmamce a i jednomu klukovi, kterého jsme zastihli s čokoládou na stole během vyučování a byla mu zabavená kostičku po kostičce maturanty(on byl pobavený a milý, já jsem si od něj nevzala a stejně mi nabídl - tak se mají nižší ročníky k maturantům chovat! :D). Další úsměvy které tyto vypelichané, zlámané slamněnky vykouzlily byly pak ve městě, kdy jsem podarovávala malé děti, které netušily, co se to okolo nich děje.
Ve městě jsme už nic moc nevybrali a netrvalo dlouho a celá třída se začala rozpadat, když se snažilo pár lidí dohodnout, do jakéže hospody to půjdeme.
S Lenkou jsme se vrátily do šaten, kde jsme strávily posledních pár společných chvil a v šatnách jsme toho času strávily za své působení na gymplu vážně habaděj, to by bylo na dlouho,... Ještě jsme dostříkaly zbytky voňavek a vysypaly zbytky třpytek do igelitek tělocviků odemčených skříněk. Pak jsme dokonce nalezly odemčený zámek i s klíčky, nejdříve jsme ho škodolibě chtěly zamknout na jednu ze skříněk, ale pak jsme dostaly lepší nápad, někde ho zamknout s tím, že si každá vezmeme jeden z klíčů, jako je tomu v Praze na různých plotech mostů... :) A tak jsem ho nakonec zamkly u hlavního vchodu, jen lihovku na podpis jsme nesehnaly.
Když jsme pak odcházely a viděly uklízečky zběsile drhnoucí mastné barvy ze zrcadel a školníka kropícího podlahu, řekly jsme si, že to bylo nejspíše poslední poslední zvonění na naší škole vůbec...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)