Krmila jsem nutrie!

Ano, skutečně, nutrie jsou už nakrmené. Vzhledem k tomu, že jsem měla naplánováno je jít nakrmit s Tomášem od té doby, co jsme si spolu začali a nestihla jsem to.... Tak jsme s Janou jednoho dne tu tašku plnou suchého pečiva čaply a naplánovaly si odpolední vycházku do Jiráskových sadů.
Naše plány nám pak zmařil Jarda s Kubou se svými pohyblivými povinnými úterky. Zaveleli, že zkrátka s oborem jdeme posedět. Všichni, kdo měli zájem jít, se chumlovali po přednášce na chodbě a já byla zoufalá, že s tou taškou plnou pečiva půjdu do hospody a potáhnu ji v noci domů s náladou. Nebezpečné.
Přišla jsem ke skupince lidí, která tam čekala a říkám:"Jdu nakrmit nutrie, pojďte taky!". Sama jsem tomu nevěřila, když se toho nápadu všichni chytli a ještě si chválili, jak báječný výlet jsem pro tu naší třídu vymyslela.
S nutriema jsme se bavili dobrou půl hodinu a že jich tam bylo. Jsou tak oprsklé, že když už neměly co hryzat, vklídku vám vylezli na nohu a domáhaly se dalšího pečiva. Jirka je trápil a učil je akrobatickým kouskům, soustředil se především na skok vysoký, to, že se po chvíli otočily a šly k někomu jinému značí jejich aspoň nějakou inteligenci!
Nutrie nakrmeny a šlo se Pod Hrad. :)

No... mějte potom rádi Valentýn...

Ano, tento svátek je pro mě vskutku hrůzný, kdyby se mi chtělo, s radostí bych vám povyprávěla o všech svých prokletých valenstýnských dnech. Ale co, povyprávím o nich teď, jindy čas mít nebudu.


Už na základce pro mě tento den byl pekelný a výhružně vykukoval z kalendáře jako přicházející konec světa. Tento rok měl být od jiných ještě horší. Na škole se rozjela valentýnská pošta. Bylo to tak v mé čtvrté třídě a tato báječná inovace pro mě znamenala ortel smrti. Každý mohl do nechutné srdíčky polepené lepenkové krabice na chodbě vhodit vzkaz se jménem a třídou svého vyvoleného a to samozřejmě i anonymně. Celý měsíc předem jsme v odpolední školní družině neměli šanci vyrábět nic jiného než právě valentýnsky laděná přáníčka. Už mě přestávalo bavit vystřihovat srdíčka, tak jsem radši přestala vyrábět a hledala si jinou zábavu. Tuhle mou zábavu však vždycky přerušil Kovik nebo Janouch, kteří vždy okolo proběhli a v rukou měli zubatě vystříhaná růžová a červená "kolečka", jež měla představovat, nejspíš, srdíčka.
Zvrhlo se to tak moc, že mezi sebou začali soupeřit, párkrát jsem je zahlédla, jak se vykrádají ze třídy s rukama těchto "přáníček" s mým nadepsaným jménem a třídou. Achjo... To je zlej sen.
A nyní nadešel onen obávaný den. Po velké přestávce do naší třídy dorazili spolužáci mé nejstarší ségry rádoby převlečení za amory s rtěnkami a krabicí milostných psaníček pro naší třidu v rukou. Tolikrát jsem k tabuli vyvolaná nebyla za celý svoů dosavadní život a celý ten fakt zhoršovalo to, že za každé psaníčko jste si vysloužili srdíčko těžko smývatelnou rtěnkou na tvář. Když už jsem měla celý obličej pomalovaný, škodolibí ségřiny spolužáci se rozhodli i nadále dodržovat pravidlo "co psaníčko, to srdíčko" a tak jsem měla zmalovaný celý krk i ruce a když už v krabici zbyla všechna psaníčka pouze pro mě, uvědomili si, že by mě museli svléknout do naha a i tak by se na mé tělo všechna ta srdíčka nevešla, smilovali se, a za zbylých deset psaníček (která představovala již dříve zmiňovaná nekvalitně vystřižená rádoby srdíčka) jsem byla dalších srdíček oprostěna. Jakáto potupa!
V jídelně jsem se jen modlila, že červená srdíčka pokrývají dostatečně mou tvář, aby nebylo vidět, jak moc jsem rudá. Stejnou modlitbu jsem praktikovala i po té dlouhatánské, tehdy vážně nekonečné cestě na autobusák, ta cesta byla delší a delší s každým dalším kolem jdoucím člověkem. Neviditelnosti jsem se snažila naučit v autobuse domů, bezúspěšně. Ve vesnici jsem pak moc lidí, krom těch, kteří jeli autobusem a už tak mě viděli, nepotkala. Očekávala bych, že doma dostanu nějakou oporu, nikoliv, i doma se mi všichni akorát vysmáli a když se mi pak mamka všemi jejími odličovacími přípravky snažila dostat srdíčka dolů z obličeje i rukou nevydržela jsem to a začala jsem z té ostudy a potupy brečet. O co hůře, nekvalitní mastné rtěnky vůbec nechtěly jít dolů - to byl ten pravý důvod, proč jsem brečela. Můj obličej byl potom tedy rudý naprosto celý, jako ta samotná srdíčka,... No... mějte potom rádi Valentýn...


Můj další Valentýn byl o to závěžnější o kolik jsem byla starší. Že já hloupá jsem tam tenkrát chodila, psychopat jeden.
Bylo to hned druhý den po maturiťáku, Lucka mě prosila, abych šla na tu premiéru s jejím přítelem, aby se nenudil, protože po divadle se bude chtít bavit se všemi ostatními herci a její přítel je vždy protivný, že neví, co si tam s ostatními povídat. Lucka furt nikde a furt nikde, tak jsem se účastnila popremiérového večírku v plném proudu a v tom přišel on obávaný budoucí stalker. Zvláštní člověk. Nalepil se nejprve na nás a pak když přišla Lucka a svého přítele si odtáhla pryč, zůstala jsem s ním sama. Musela jsem si vyslechnout, jak má rád děti a jak bere každý vztah vážně a kdesi cosi. Hustil to do mě celý večer a já nevěděla, jak odtamtud utéct. Když už jsem sebrala odvahu a vstoupila mu do toho jeho monologu byl neodbytný a trval na tom, že mě vyprovodí domů. Nemohla jsem se ho pro nic za nic zbavit a tak jsem šla domů s tou myšlenkou, že je to v háji, že teď bude vědět, kde bydlím. O tom, jak mě pak nesnesitelně naháněl všemi dostupnými prostředky vám tu vyprávět nebudu, to bych se totiž nemusela k tomu valentýnu dostat.
I datum toho obávaného dne se přiblížilo. Byla to úterý, můj nejdelší den ve škole, kde se mi sešly hend dva maturitní semináře a já byla vážně z celého dne hotová, nehledě na to, že jsem byla nachcípaná. Vážně jsem se těšila do postele. Přišla jsem domů a s kruhama pod očima říkám důrazně tátovi:"Kdyby kdokoliv přišel! Nejsem doma! Je mi blbě a jdu spát." "Copak někdo má přijít?!" "No právěže nemá" - nehledejte v mých odpovědích logiku, neboŤ jsem byla vážně vyčerpaná a z představy, že by ten exot přijel, jsem byla vyčerpaná i psychicky. Někdy okolo šesté mě ze spánku vytrhl zvonek. Okamžitě jsem vystřelila z postele a běžela se podívat k oknu, v rozespalosti jsem ještě zporážela všechny věci, které mi nepřišly do cesty. Ano, kdo to stál před vraty. Dalším sprintem jsem se dostala po schodech dolů na chodbu, kde už se táta obouval:"Tati, nejsem doma, jasný? prosím! nejsem doma!!! On je psychopat! on mě prostě všude stíhá a pronásleduje a já už nevím, jak se ho mám zbavit! prosím! neříkej mu, že jsem doma!". Div jsem si na kolena před tátu neklekla. A asi jsem působila dost naléhavě a zoufale, když kvůli mě lhal, že skutečně nejsem doma. Přinesl mi obrovskou bonboniéru a puget kytek. To mi pak samozřejmě ještě pěknou řádku dní vyčítal i se slovy:"Vždyť působil slušně, hezky, pěkný auto, byl slušně oblečenej, příjemně působil... " "V tom je jejich zákeřnost!" "Jsi blbá". A takhle blbá jsem byla ještě pěkně dlouho pro všechny svoje spolužačky, kamarádky a jediný, kdo mi rozuměl a kdo se mě tehdy zastal byla Lenka a mamka, která z jeho fotek an facebooku usoudila, že je to slizák... No... mějte potom rádi Valentýn...

A doufejme, že mou kletbu zlomil letos bráška svým nejúžasnějším a nejupřímnějším přáníčkem, jaké jsem kdy dostala...

Týden "volna"

Můj týden volna po zkouškovém začal tím, že mi maminka vymyslela činnost, že jí vymaluju ložnici. Nejprve jsem si myslela, že jí budeme malovat společně, ale nakonec to zbylo téměř celé na mě. Ložnice vymalována, prví úkol volna splněn.
Ve středu jsem se vydala navštívit do Prahy Verču Kočku! Člověk by neřekl, jak bude ve středu večer v Praze sehnat někde volné místo v příjemné restauraci/baru/kavárně. Tak jsme pokecaly, probraly spoustu věcí a druhý den jsem zase utekla zpátky do Jičína.
Navečer jsme se dohodli s Patrikem, Bárou a Jedlou. Jako první dorazil Patrik s Majdalénkou, pak Jedla a nakonec i Bára, byli jsme kompletní!Mámě to nedalo a na Majdalenku se přišla podívat místo přestávky, je to prostě zlatíčko, jako každý mimino! :) Z ní bude žonglérka!

V pátek jsem se pak po dlouhém domlouvání konečně dostavila na supervizi Pět P. Byla mi nabídnuta praxe a pomocná ruka, kdybych cokoliv potřebovala do školy, To se vždy hodí. Obzvlášť, až tu praxi vážně budu shánět :). A dašlí vystoupení s Ascaryí! Tentokrát nejela Kačka, ale místo ní Patóča. Zase to byl kopec srandy, jako vždycky. Vystoupení se povedlo a první velký aplaus, kdo rozvařil lidi, byl Patóča s diabolama, prostě luxusní diabolař. Stačilo by mi umět tak polovinu toho, co s diabolem a diaboly umí on.
V neděli nás pak čekal klasický výlet do lesa na dříví a hurá zpátky do Hradce. Neděli večer mi jen znepříjemnil rozhovor s Tomášem... Hmmm... tak fajn no... okej... co se dá dělat...

Týden dobrovolného vyučování?! Jasně!!!To je tak, když vám nabídnou týdenní přednášek zdarma.aneb výběrový modul Práce s kleintem v prevenci sociálních deviací!
Rozhodně toho týdnu nelituju! Přednášeli nám všechny báječné osobnosti, které jsme si mohli jen přát. Pondělí jsem si "zpříjemnila" ještě za příomnosti Tomáše rockovou operou Krypta, i když to bylo těžce amatérské, byl to příjemný večer. No a největší formát pro mě byl pan Erich Stündl, snad ani nemá cenu, vám to tady všechno, co řekl popisovat, podstatný je, že mě vážně namotivoval a dokonce jsem na chvíli i uvěřila, že jsem na správné škole.
A ve středu jsme s Tomášem společně zatloukly poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Jo, už je to tak. Nebudu tu vznášet dost opodstatněné domněnky, teřba až časem, až se mi potvrdí, ale jo, vyklopím to, myslím si, že má jinou a že ji dokonce i znám, jak řekla Verča Kočka:"Buď ráda za to, že se zachoval jako ženská a vyklopil to včas.". No těžko říct, jestli je na takovéhle zprávy někdy včas, ale asi je lepší "Včas" a horší "včas" to rozhodně.

Jičín nám už nestačí! Vyrostly jsme!
S holkama z gymplu jsme se probudily k životu a shodly se na tom, že bychom se rády viděly. Sepsala jsem přes google tabulku, aby každý vyplnil políčka podle toho, kdy může. I přesto, že v jednom řádku byla všechna políčka zelená, polovina samozřejmě nakonec nemohla, ale i tak jsme se sešly a večer si užily po svém, se spoustou trapasů, jak jinak. A Jičín nám nestačil, protože i přesto, že byla sobota večer, jsme neměly kde posedět. Jsme rozmazlené z větších měst a naše nároky se taky zvýšili. Nakonec jsme tedy stejně skončily v Kauflandu, kde jsme nakoupily zásoby a procházely se po městě. Ty Jičínské restaurace a bary jsou buď plné, nebo stojí za nic.

A hurá do dalšího semestru!

First mission is complete!

Ano, je tomu skutečně tak, podařilo se mi zvládnout první semestr a vcelku i úspěšně, i když takový kafíčko to zase nebylo, spíš čajíček, kterým jsem byla nadopovaná, abych vydržela.
Opět jsem si potvrdila, že čím více mám na něco čas, tím spíše to nestihnu a do příštího semestru si program nalinkuju tak, aby mi zkrátka na učení moc času nezbývalo, jinak se k těm tentokráte šesti zkouškám skutečně nestihnu naučit. K tomu by mi mělo pomoci i předsevzetí, že všechny zkoušky chci mít už v květnu hotové. A taky že hotové budou! Neboť už teď jsem proti dostatku času přijala jistá opatření.
Mezi jedno z těch opatření patří zapojení se do časopisu naší katedry, už teď mám na starost dva články a ještě s Lenkou a Míšou si zakládáme vlastní rubriku. Elegantnější způsob, jak se dostat k aktivnějším lidem ze starších ročníků jsem vymyslet nemohla! :)
Další a mnohem časově náročnější opatření je rozhodnutí splnit si jedno z nejobjemnějších novoročních předsevzetí a to, začít se sebou něco dělat. S Kačkou (spolužačkou z gymplu, která mimochodem studuje taky na peďáku) nás přestalo bavit jen povídat o tom, jak kyneme a rozhodly jsme se s tím také něco udělat. Už jsme si vyhlédly jedno fitko (ano, já, odpůrce shromažďování potících se lidí na jednom místě, půjdu do fitka). A protože nás nejlevněji vyjde měsíční permanentka s neomezeným vstupem, daly jsme rozvrhy dohromady a budeme ve výsledku chodit každý den, no, jsme na nás vážně zvědavá!
A posledním takovým opatřením je to, že jsem se ohlásila diecézní charitě coby dobrovolník. V příštím týdnu půjdu na "pohovor", kde jim sdělím to, jak si naši spolupráci představuji a co jim nabídnu. :) Jentak mimochodem, tato charita vysílá i na EVS, nejvyšší čas vyzískat kontakty :).

Asi by bylo elegantní nějak okomentovat to zkouškový, když jsem si taky jedno sáhla na svoje dno. Před maturitou jsem se stíhala všechno naučit a tak moc jsem litovala toho, že jsem si na své "učící" dno nesáhla, že se mi to poštěstilo při učení se k ústní na somatologii. Celou dobu jsem na to pekla a večer před zkouškou, kdy jsem uměla sotva půlku, jsme se sešly s Janou u nás na bytě. Nejprve jsme si dvě hodiny stěžovaly, jak to obě dvě neumíme, pak jsme si další hodinu a půl povídali o všem, o čem si tak dvě holky můžou povídat a pak jsme si dokonce řekly, že už se půjdeme učit. Bylo nám jasné, že o půlnoci to nezabalíme. A tady přichází ten čajíček, nadopovaly jsme se pravým čínským čajem Pu-Erh a vyzkoušely na vlastní kůži jeho dopovací účinky. Člověk spát nepotřeboval, jen ten mozek to už pak nezvládal a paměť začala fungovat opačně, co si člověk přečetl, to jakoby z paměti vymazal. Tak jsme to ve tři ráno zabalily a ráno si někdy v sedm přivstaly a pokračovaly v učení. Bylo to teda nářez, mozek se za těch pár hodin spánku nestihl zpamatovat a když to na mě dolehlo, začaly se mi klepat ruce. Říkám Janě:"Je čas.". Je čas na můj protistresový rituál, který jsem však nemohla provést na 100%, protože zahrnuje brutální hudbu puštěnou na hlasitost poškozující sluch. Musela jsem si teda vystačit s mp3kou. Dala jsem hodinku pauzu a po té hodince relaxu jsem byla čerstvá, doučila se poslední otázky a na zkoušku jsem se těšila!
Když jsme dorazily na kliniku pracovního lékařství, kde nás měl pan docent zkoušet, vyděsily jsme se už jen toho nechutného nemocničního prostředí.
A potvrdila se mi má teorie rostoucí nenávisti mezi prezenčními a dálkařema. Když jsme přišly do té čekárny, na jedné lavičce seděli dálkaři s mrtvolnými pohledy a na lavičce naproti deňáci, nedej bože, abyste si sedly k druhému táboru! Tak jsme se s Janou vmáčkly na přeplněnou lavičku prezenčních a začali jsme se mezi sebou bavit. S každou další zodpovězenou otázkou se hlavy dálkařů natlakovávaly více a více. Nejspíše ani netušili, o čem jsme se bavili, soudě dle jejich pohledů. Ale tak co, na dálkaře jsou jemnější.
"Další!" "Další!" "Další!"
"Jano, prosím tě, já to už nevydržím, můžu jít prosím už teď???"
"Další!" Zmatení nepřítele pomocí sebevědomého, nenuceného úsměvu s pozitivně naladěným "Dobrý den!".
Hlavně ne svaly a klouby, hlavně ne svaly a klouby... První otázka: Kyčelní kloub a Reflexní oblouk. A ku*va...
Tak jsem si stále se sebevědomou přetvářkou sedla k potítku a začala táhat z paměti všechno, co s mou otázkou souviselo i nesouviselo. Další taktika zmatení nepřítele, plný papír! Ještě že povídání u jednoho stolu máme se spolužáky nacvičené z hospody. Navzájem jsme si radili, jen mě vždycky nikdo neporadil a jen ten můj kyčelní kloub politoval. Pak dorazila na potítko i Jana a něco málo mi hodila.A už jsem přišla na řadu. Víte, co mě nejvíce na celé té zkoušce zaskočilo?
Pan docent si mě přivedl do své pracovny a řekl mi, ať se posadím, šel pro dalšího zkoušeného, aby si vytáhl otázky. A já tak v té jeho praacovně stojím, rozhlížím se a vážně netuším, kam bych si jako měla sednout??? Malý stolek se dvěma židlemi naprosti sobě a pak velký pracovní stůl s velkým křeslem. Když si sedne do toho svého křesla, tak bych si měla sednout na tu židli blíže jemu, ale co když si sedne právě na tuhle židli? Pak by bylo blbé si na ni sednout, no,... tak si sednu na tuhle, ale bude to pěkně debilní, vůbec se nebudu cítit dobře, to je proti všem slušným zásadám... Pan docent po chvíli přišel a sedl si pochopitelně do svého křesla... A ksakru, takhle blbě daleko, ani na sebe pořádně nevidíme...  Tak jsem začala povídat, to bych nebyla já, abych se v hned první kilometr dlouhé větě, do které jsem chtěla nahustit všechny možné informace, nezamotala. Ach ta komplikovaná souvětí... A to jsem to zkoušela ještě říci na jeden nádech a v krku mi přitom vyrostl knedlík. Zasekla jsem se a zalapala po dechu. "No, držme se tématu, nezamotáme se přeci hned na začátku, v klidu." Dobrej týpek je to, to bude za jedna... :)
Nasadila jsem taktický úsměv a pustila jsem se do vyprávění, pak mě vyzval, abych mu na monitoru popsala obrázek právěo bávaného kyčelního kloubu. Samozřejmě to byl obrázek, který jsem ani neviděla, za to jsem se učila z deseti jiných. Jednu velkou výhodu to mělo, ihned jsem jí využila, vzala si svou židli a naprosto spontánně jsem si ji přisunula vedle jeho křesla. Přes jeho papíry rozložené na stole jsem si dala svůj výtvor z potítka. Ano, ano, Štěpánka se bezmyšlenkovitě opět chovala naprosto neformálně. A tak roztály poslední kousky ledů, pan docent se už také usmíval a smál na celé kolo. A nejvíce v ten moment, kdy jsem se ho snažila přesvědčit, že čtyřhlavý sval stehenní jde nejen přes kloub kyčelní, ale ještě přes kloub loketní, a vše jsem dokreslila tím, že jsem si ukázala na své koleno. Nikdy mě nenechal doříct, co jsem chtěla a řekl."To mi stačí, dál..". Výborně! Přeplněný papír zafungoval!
A když jsme přešli ke druhé otázce... "Pane docente, prosím, je tu pan... z .... a potřeboval by se s vámi domluvit na .... ". Nevím, na kolik se mi podařilo skrýt mou radost ve tváři, řekla bych, že spíš ne, protože jsem se na něho s dětským výrazem očekávání ve tváři obrátila, jako bych už věděla, co řekne:"Jméno?... za jedna... Nashledanou". JE TO DOMA!
Protože náš originální spolužák neudělal ani zkoušku z práva, která byla zlomek somatologie a ptal se na naší stránce, kdo si s ním to právo půjde za týden zopakovat, nějak mi to nedalo a nabídla jsem mu tam svoje zápisky. (Na první termín se mu podařilo zaspat a na druhý termín si večer před zkouškou přes facebook sháněl Ústavu. Bylo víceméně jasné, že to nedá, když Ústavu očividně doslova neměl v ruce a na zkoušce jste se bez orientace v Ústavě zkrátka neobešli.) Nehledě na to, že zápisky, které jsem měla vytištěné a dávala jsem je dohromady se zápisky jedné holky a svých, jsem poskytla všem na naší facebookovské stránce, stačilo by mu, si toho všimnout a vytisknout si je. "Jojo, to bys byla moc hodná." "Tak zítra, mám zkoušku ze somárny a pak se stavím na áčku." Bylo k neuvěření, že se Rado (Bob Marley, jak ho nazval Kubaú dostavil včas, něco málo jsme pokecali a když se zeptal na somárnu, říkala jsem mu, z čeho jsem se učila. Všechny knihy na somárnu jsem samozřejmě měla sebou a Radovi se rozsvítily oči. Tak ode mne Rado vyzískal naprosto všechny moje materiály k učení ke všem (oběma) zkouškám. Tomu se říká recyklace a šetření našich lesů! :) Každopádně to Rado zvládnul za jedna, takže super, sranda s ním bude i v dalším semestru! :)
Večer jsme s Tomášem měli další double rande s Petrem a jeho přítelkyní, tentokráte jsme se vydali za kulturou na Labutí jezero do Klicperáče. Bylo to super představení, dodnes vzpomínám na jejich báječně postavenou scénu z pohyblivé průhledné stěny, kde když přešla scéna do jezera, stěna se jednoduše zvedla a na zbytek jeviště se vyvalila mlha, kterou za pohyblivou stěnu vytvořil mlhostroj za posledních pět minut. Pak si vzpomínám na chvíli, kdy osvětlovač vytvořil botu, kdy která z labutí přešlápla nebo byla nesehraná s ostatními... To je už naprosté zoufalství, neumím si takových věcí nevšímat a i přesto si to vystoupení užívám!
No a v pátek přijela Lucka, vydali jsme se s Tomem a Rošťákem do Artu, kde jsme ještě s nejspíš přítelkyní Rošťáka hráli hry, jak jinak, byla to vážně sranda. A před koncertem jsme s Luckou utekly na autobus a vydaly se směrem domů. A teď si užít ten týden volna!