Už na základce pro mě tento den byl pekelný a výhružně vykukoval z kalendáře jako přicházející konec světa. Tento rok měl být od jiných ještě horší. Na škole se rozjela valentýnská pošta. Bylo to tak v mé čtvrté třídě a tato báječná inovace pro mě znamenala ortel smrti. Každý mohl do nechutné srdíčky polepené lepenkové krabice na chodbě vhodit vzkaz se jménem a třídou svého vyvoleného a to samozřejmě i anonymně. Celý měsíc předem jsme v odpolední školní družině neměli šanci vyrábět nic jiného než právě valentýnsky laděná přáníčka. Už mě přestávalo bavit vystřihovat srdíčka, tak jsem radši přestala vyrábět a hledala si jinou zábavu. Tuhle mou zábavu však vždycky přerušil Kovik nebo Janouch, kteří vždy okolo proběhli a v rukou měli zubatě vystříhaná růžová a červená "kolečka", jež měla představovat, nejspíš, srdíčka.
Zvrhlo se to tak moc, že mezi sebou začali soupeřit, párkrát jsem je zahlédla, jak se vykrádají ze třídy s rukama těchto "přáníček" s mým nadepsaným jménem a třídou. Achjo... To je zlej sen.
A nyní nadešel onen obávaný den. Po velké přestávce do naší třídy dorazili spolužáci mé nejstarší ségry rádoby převlečení za amory s rtěnkami a krabicí milostných psaníček pro naší třidu v rukou. Tolikrát jsem k tabuli vyvolaná nebyla za celý svoů dosavadní život a celý ten fakt zhoršovalo to, že za každé psaníčko jste si vysloužili srdíčko těžko smývatelnou rtěnkou na tvář. Když už jsem měla celý obličej pomalovaný, škodolibí ségřiny spolužáci se rozhodli i nadále dodržovat pravidlo "co psaníčko, to srdíčko" a tak jsem měla zmalovaný celý krk i ruce a když už v krabici zbyla všechna psaníčka pouze pro mě, uvědomili si, že by mě museli svléknout do naha a i tak by se na mé tělo všechna ta srdíčka nevešla, smilovali se, a za zbylých deset psaníček (která představovala již dříve zmiňovaná nekvalitně vystřižená rádoby srdíčka) jsem byla dalších srdíček oprostěna. Jakáto potupa!
V jídelně jsem se jen modlila, že červená srdíčka pokrývají dostatečně mou tvář, aby nebylo vidět, jak moc jsem rudá. Stejnou modlitbu jsem praktikovala i po té dlouhatánské, tehdy vážně nekonečné cestě na autobusák, ta cesta byla delší a delší s každým dalším kolem jdoucím člověkem. Neviditelnosti jsem se snažila naučit v autobuse domů, bezúspěšně. Ve vesnici jsem pak moc lidí, krom těch, kteří jeli autobusem a už tak mě viděli, nepotkala. Očekávala bych, že doma dostanu nějakou oporu, nikoliv, i doma se mi všichni akorát vysmáli a když se mi pak mamka všemi jejími odličovacími přípravky snažila dostat srdíčka dolů z obličeje i rukou nevydržela jsem to a začala jsem z té ostudy a potupy brečet. O co hůře, nekvalitní mastné rtěnky vůbec nechtěly jít dolů - to byl ten pravý důvod, proč jsem brečela. Můj obličej byl potom tedy rudý naprosto celý, jako ta samotná srdíčka,... No... mějte potom rádi Valentýn...
Můj další Valentýn byl o to závěžnější o kolik jsem byla starší. Že já hloupá jsem tam tenkrát chodila, psychopat jeden.
Bylo to hned druhý den po maturiťáku, Lucka mě prosila, abych šla na tu premiéru s jejím přítelem, aby se nenudil, protože po divadle se bude chtít bavit se všemi ostatními herci a její přítel je vždy protivný, že neví, co si tam s ostatními povídat. Lucka furt nikde a furt nikde, tak jsem se účastnila popremiérového večírku v plném proudu a v tom přišel on obávaný budoucí stalker. Zvláštní člověk. Nalepil se nejprve na nás a pak když přišla Lucka a svého přítele si odtáhla pryč, zůstala jsem s ním sama. Musela jsem si vyslechnout, jak má rád děti a jak bere každý vztah vážně a kdesi cosi. Hustil to do mě celý večer a já nevěděla, jak odtamtud utéct. Když už jsem sebrala odvahu a vstoupila mu do toho jeho monologu byl neodbytný a trval na tom, že mě vyprovodí domů. Nemohla jsem se ho pro nic za nic zbavit a tak jsem šla domů s tou myšlenkou, že je to v háji, že teď bude vědět, kde bydlím. O tom, jak mě pak nesnesitelně naháněl všemi dostupnými prostředky vám tu vyprávět nebudu, to bych se totiž nemusela k tomu valentýnu dostat.
I datum toho obávaného dne se přiblížilo. Byla to úterý, můj nejdelší den ve škole, kde se mi sešly hend dva maturitní semináře a já byla vážně z celého dne hotová, nehledě na to, že jsem byla nachcípaná. Vážně jsem se těšila do postele. Přišla jsem domů a s kruhama pod očima říkám důrazně tátovi:"Kdyby kdokoliv přišel! Nejsem doma! Je mi blbě a jdu spát." "Copak někdo má přijít?!" "No právěže nemá" - nehledejte v mých odpovědích logiku, neboŤ jsem byla vážně vyčerpaná a z představy, že by ten exot přijel, jsem byla vyčerpaná i psychicky. Někdy okolo šesté mě ze spánku vytrhl zvonek. Okamžitě jsem vystřelila z postele a běžela se podívat k oknu, v rozespalosti jsem ještě zporážela všechny věci, které mi nepřišly do cesty. Ano, kdo to stál před vraty. Dalším sprintem jsem se dostala po schodech dolů na chodbu, kde už se táta obouval:"Tati, nejsem doma, jasný? prosím! nejsem doma!!! On je psychopat! on mě prostě všude stíhá a pronásleduje a já už nevím, jak se ho mám zbavit! prosím! neříkej mu, že jsem doma!". Div jsem si na kolena před tátu neklekla. A asi jsem působila dost naléhavě a zoufale, když kvůli mě lhal, že skutečně nejsem doma. Přinesl mi obrovskou bonboniéru a puget kytek. To mi pak samozřejmě ještě pěknou řádku dní vyčítal i se slovy:"Vždyť působil slušně, hezky, pěkný auto, byl slušně oblečenej, příjemně působil... " "V tom je jejich zákeřnost!" "Jsi blbá". A takhle blbá jsem byla ještě pěkně dlouho pro všechny svoje spolužačky, kamarádky a jediný, kdo mi rozuměl a kdo se mě tehdy zastal byla Lenka a mamka, která z jeho fotek an facebooku usoudila, že je to slizák... No... mějte potom rádi Valentýn...
A doufejme, že mou kletbu zlomil letos bráška svým nejúžasnějším a nejupřímnějším přáníčkem, jaké jsem kdy dostala...
Žádné komentáře:
Okomentovat