S Denisem jsme neměli moc chuť plánovat předem, a tak se nám stalo, že jsme na dovolenou s našim neplánováním vyrazili sami s na poslední chvíli zamluveným ubytováním přes AirBnB apod.
Jeli jsme přes Rakousko, kde jsme si udělali zastávku v překrásném městě GRAZ, kde jsme strávili noc. Zaparkovat byla teda parádní mise... v info centru jsme si vyzvedli bezplatnou brožurku s tím nejdůležitějším a vyrazili jsme objevovat. Po městě byla velmi příjemná procházka se spoustou zajímavého k vidění, kromě historické architektury člověk potkával i vymykající se architekturu současné doby. Za zmínku stojí také chodbami provrtaná skála města, která dříve sloužila jako úkryt před bombovými útoky, v současnosti využívané jako bar, místo pro skluzavku či výstavy,... Přenocovali jsme ve sdíleném bytě obývaném přátelskými studenty vysokoškoláky.
Další den nás čekala o něco kratší cesta autem, abychom spatřili první vrcholky Alp. První zastávka SPODNJE JEZERSKO. Ostré skalnaté vrchy nás uhranuly, jen co jsme spočinuli na hranici Občina Jezersko. Ubytovali jsme se v místním kempu (https://www.kamp-jezersko.si/cs/), kde nás uvítala slovinka s výhružnou zprávou, že má v následujících dnech pršet, nechtěla se zdržovat placením a administrativou, dala nám mapu se svými doporučeními k "simple hiking, just a bit of climbing, no equipment needed", a tak jsme s Denisem umíchali Manu a vyrazili. Byla nám doporučena okružní trasa na Českou koču. Nejsme s Denisem zdatní lezci, každopádně jsme si uvědomili, že slovinské turistické trasy budou mít docela jinou náročnost. Já osobně jsem se vyléčila ze strachu z výšek, protože jsem měla před očima tu trasu, kterou jsme již ušli a vzhledem k náročnosti stoupání nahoru, bylo zřejmé, že směrem dolů by to bylo o to náročnější. Rychle jsme pochopili, co Slovinka v kempu myslela tím "a bit of climbing", protože část trasy byla s železnými řetězy nad srázem či železnými kolíky ve skále. Zvládli jsme to! Uf! Adrenalin to byl pro nás oba. Následující dny jsme nepotkali tak dobrodružnou trasu. Vystoupali jsme na Goli Vrh, což bylo dlouhé strmé stoupání, avšak po bezpečných cestách s naprosto božským výhledem. Nebezpečnou a ne úplně úspěšnou výpravou byl výšlap na Virnikov Grintovec, kde se nám nepodařilo obejít lavinu utržené skály s naštípanými stromy. I přesto, že byla vyznačena nová cesta, byla natolik neprošlapaná, a přechod přes žlab plný podjíždějícího kamení a dřeva, ve kterém jsme museli lézt doslova po čtyřech kvůli jeho strmosti, jsme nakonec po hodinovém výstupu vzdali, neboť příjemnější cesta byla v nedohlednu, stejně tak jako možnost sestupu jinou cestou, který byl nepříjemný už po cestě nahoru, natožpak dolu. Odpoledne a při večerech přicházely bouřky, vydávali jsme se tedy na výšlapy hned k ránu. Když nám to počasí dovolilo, vydali jsme se ještě k místnímu vodopádu a minerálnímu prameni.
A celý rodinný kemp s velmi příjemným vybavením byl prosím pěkně plný převážně Čechů :D.
Po několika dnech se přiblížil další přejezd k jezeru Bohinj, do obce Ravne při Bohinjske Bystrici. Ubytování jsme sehnali přes AirBnB u Branka a jeho ženy při penzionu, kdy jsme mohli spát na seníku, cenově to vycházelo jako v kempu s bonusem přítomnosti koček a koz s krásným výhledem na Triglav. Brankova žena přikrmovala dle jejích slov "divokou kočku", která má tři koťata a nestíhá je krmit, na její dobroty však přicházely i další kočky ze sousedství. "Divoká kočka" se za námi však přicházela seznamovat a ke konci našeho pobytu se nechala podrbat na hlavě. Před dveřmi do penzionu tak po několika dnech nevysedávala jen jedna dospělá kočka, nýbrž ji doprovázela tři koťata a další dvě - tři kočky z okolí. Aneb život s divokými kočkami...
V dojezdové vzdálenosti bylo jezero Bohinj a další, odkud vycházelo několikero zajímavých tras. Při příjezdu jsme měli čas zajít k řece Rybnici, kde jsme nepotkali jediného živáčka. Rybnica by byla ještě krásnější v době dostatku vody s několika přebrody, v červenci jsme šli především přes kamením a pod námi jsme slyšeli proudit vody stékající se z přilehlých vršků. Procházka okolo jezera s tokem řeky Savice a vodopádem nám zabrala celý další den. Savice však byla v obležení turistů. Všude v Triglavském národním parku jezdily placené turistické autobusy, či bezplatné autobusy jezdící z placených parkovišť. Branko se svou ženou pro nás měli spoustu tipů, kde odstavit auto, jaká je aktuální předpověď,... Když už se počasí přes den umoudřilo, ráno jsme se vydali pokořit dvoutisícovku Viševnikov z biatlonového centra v Pokljuce. Výstup byl po předchozích dnech velmi příjemný, celkem mírný, stejně tak jako okolní trasy. Nedařilo se nám dostatečně nasytit se výhledu a tak jsme si výlet ještě prodloužili okruhem po přilehlých hřebenech a údolích. Čas na horách utíkal rychle, a tak se přiblížil náš poslední přejezd k jezeru Bled.
Bled nás tolik neuchvátil, Denisovi se už něchtělo na výstup - Galetovec, tak jsme během jednoho dne a půl prošli městečko, okolní vyhlídky, placenou soutěsku Vintgar. Stihli jsme se poflakovat u jezera, objevit cukrárnu s domácí zmrzlinou. Na naše poflakování jsem si vzala pouze své vyrobené huaraches, protože jsem chtěla dát svobodu palcům... fakt byla prča pozorovat japonce, francouze, jak se škrábou s vypětím sil na vyhlídky nad jezerem, které jsme s Denisem vyběhli téměř na jeden nádech. Jeden Čech si neuvědomil, že jsme také Češi a povídal s nepochopením svému synovi "Koukej na ty botičky", dost ho asi udivilo, jakou obuv jsem zvolila, myslel to spíše urážlivě,... kdyby jen tušil :D. Také jsme se konečně odhodlali k ochutnání slovinského národního dezertu Kremšnit, který jsme jedli z krabičky na lavice rukama - což byl skvělý identifikátor Slovinců... Slovinci nás totiž počastovali neuvěřitelnými pohledy, kdežto cizince to nijak nezaujalo. Také jsme zavítali do místní expozice info centra o slovinské přírodě, kde jsme obdivovali letecké záběry míst, která jsme již navštívili, a která nikoliv. A v neposlední řadě jsme vystoupali k Bledskému hradu, který byl však placený a po dalších expozicích se nám chodit nechtělo. Když jsme byli na trase od Vintgarské soutěsky, tak jsme potkali Vítka, se kterým jsem víkend před dovolenou byla na desáté výroční Polné v plamenech :D. Takovou náhodu prostě nepochopíš. :D. K večeru přišla opět bouřka.
A protože se nachýlil čas celé naší dovolené, vydali jsme se na cestu zpět s myšlenkou, jak nás Slovinsko zaujalo, že bychom se rádi naučili přecházet ferraty a že bychom se mohli vrátit k některým trasám, které jsme v krátkém čase nestihli absolvovat.
