Na brigádě ve společnosti vyrábějící drogistické zboží jsem nakonec zkejsla celé tři týdny a vyzkoušela si tak zařazení rovnou do třísměnného provozu - pochopitelně noční byla největší výzvou! Za ty tři týdny bych vám zvládla rozkreslit sociometrii tamního pracovního kolektivu, každých 8 hodin pracovního procesu jsem postupně strávila se všemi pracovnicemi a pár brigádníky, kteří se nebáli vás zpravit o všech ostatních. Tak jsem akorát tak naslouchala a pak si jen přiřazovala zjištěné informace k tvářím a přemýšlela jsem, jací ve skutečnosti asi jsou a čím se tak moc prohřešili vůči těm druhým, že o nich mají takové smýšlení!
Během těchto nekončených, avšak rychle ubíhajících pracovních dnů mi život zpříjemnila Kočka Verča z Prahy NAHOLO, která přijela na návštěvu a tak trochu se rozloučit, protože se v tomto roce už nesetkáme. Vyrazili jsme s Jedlou jakožto zaběhlým průvodcem na Prachov, příjemný den, a padla i výzva na příště, že až se příště sejdeme, půjdeme opět na Prachov a skolíme nějaký ten větší šutrák - tak se uvidí, proč ne, už to může být novoroční předsevzetí, nebude sice novoroční, ale dalšoroční, i tak se počítá!
Úterek druhého pracovního týdne jsem vyhlásila za organizační - zřizovala jsem si další účet (já, největší nemehlo s otevřenou nenávistí vůči byrokratovi a bankovnímu systému). A při cestě z Hradce si nasedne do autobusu Barča, že jede hrát do Jičína. Chvíli na to mi volal Yetti, jestli by bylo možné, aby u mě popřípadě přespal. Jasné. Tak jsem maminku psychicky připravila na to, že u nás bude spát dredatý Vítek, Barča a Yetti. Ustlala jsem jim v bráchově pokoji a chvilku poté, co přišli (Barča si ještě stihla ostříhat vlasy - co to teď všichni s těmi vlasy mají? - dohola, nakrátko,...), jsem jim popřála dobrou noc, protože ráno vstávám do práce.
Nadcházející víkend jsem jela na zdánlivě poslední workshop a ohňovku k Vojtovi od Páji na tábor kamsi za Ostravu, cesta to byla dlouhatánská, ale samozřejmě jsme si ji zvládli užít, např. s tyčema zabalenýma ve fusaku na lyže - tázající se na lyžařský areál - bylo neuvěřitelné, že jedna paní nás ani nenechala vyslovit, kam jedeme a začala nám vysvětlovat cestu - byli jsme zaskočeni a to jsme se mi snažili zaskočit ji. :D. Ohňovka se vydařila, s Pájou jsme si vymysleli kus společných vějířů a pak jsme dávali dohromady i poiky! :) A pak že je nesmysl snažit se v Ascaryi o choreografii! :). Ono to půjde... :)
Program na tábor jsem vůbec neměla domyšlený a samozřejmě se změnil můj oddílový vedoucí, Beckham si nevydobil dovolenou v nové práci a tak nám byl přidělen Adam - programový vedoucí. Takže spolu s Lídou budeme tvořit takový LG team (Lepařovo gymnázium, které jsme všichni navštěvovali). Díky Adamovi jsem byla přeci jen o něco klidnější, protože Beckham se s Lídou znali setsakra dobře a nebyla jsem si jistá, jestli by se mi podařilo se mezi ně nějak včlenit. Davsa nás pak vytáhnul ještě s Matesem na voleyball, nebo spíše snahu o voleyball, když jsme od hospody zamířili na hřiště - všichni kromě Davsy postupně řekli, že se jdou jen koukat, že voleyball hrát neumí :D Davsa tomu nasadil korunu veřejným prohlášením, že ani on ho neumí hrát :D. Tak jsme se nějakou tu hodinku snažili a pak už jsem utíkala zase na noční.
"Štěpánko, půjdeš s náma na šestou noční?" přišla za mnou přední dělnice! Kdybych neměla mysl zastřenou prachama, který potřebuju, abych je mohla utrácet a uvědomila si, že v sobotu mám odjíždět na dva týdny na tábor a ještě nejsem ani sbalená, řekla bych ne. "Jasně, že jo." "Tak bezva, počítám s tebou".
Takže jsem si to v sedm ráno v sobotu přišupajdila po noční domů a začala se balit - teda, jestli já budu mít všechno, tak to bude zázrak. Potom, co jsem se podívala na tu hromadu věcí jsem usoudila, že ten kus k náměstí nedojdu, byla jsem upřímně ráda, že jsem všechny ty věci donesla aspoň k autu... Vážně jsem byla ověšená jako vánoční stromeček! Nehorázně těžká, nad kapacitu vyplněná, krosna, na ní přivázané zvenčí všelicos včetně vějířů na ohňovku, spacáku, karimatky, mikiny, flowersticku, ruce obtěžkané igelitkami s jídlem, kytarou,.... nevešla jsem se ani do dveří! Ještě tmavými slunečními brýlemi schovat ty zarudlé, nevyspalé oči a může se vyrazit!
Naši mě vykopli pod náměstím a ten kus jsem musela vyjít nahoru, bylo to jako zdolávat Mount Everest (ne že bych ho někdy zdolávala, ale tak nějak bych si to představovala) se všemi těmi věcmi. Davsa už seděl na lavičce a okolo se to hemžilo zatím mi neznámými táborovými vedoucími, se všemi jsem si postupně podávala ruku a byla jsem s nimi seznamována, samozřejmě jsem v tom měla ze začátku pořádnej bordel. Co mi utkvělo v paměti, že Pankáč se choval jako gentlemen a začal mi sázet věci do auta - sympaťák, pohodář už od začátku. Pak jsme se přesunuli zpět pod náměstí a snažili se zorganizovat tu hordu dětí s hordou věcí a hordou rodičů. To byl parádní zmatek, nachomejtla jsem se k organizování ukládání věcí do autobusu (ideální práce pro holku), poprosila jsem o pomoc kluky okolo Koksy a byla jsem svědkem zářného případu roztříštěné zodpovědnosti (když je někomu špatně na ulici, nikdo mu nepomůže, protože si každý řekne, že mu přeci pomůže ten druhý...). A protože jsem tam dobře znala jenom Koksu, nakonec se akčně sebral, že mě v tom nenechá a byli jsme na křičení a vybírání si batohů (jooo tenhle se do tý malý skulinky ještě vejde, teď mi podejte něco malýho, hmmm sem můžeme dát něco většího,..) dva.
Jak nikdo nechtěl jet autobusem s dětmi, bylo rozhodnuto, že to budu zrovna já, Míra, Denis, pochopitelně Bóča a Davsa, protože všichni ostatní se bez zeptání vydali tranďákem, ve kterém jsem měla všechny věci, včetně pití - a před sebou jsem tedy měla dvouhodinovou cestu autobusem přecpaných dětí bez jedinné kapky vody a bez mp3 - tu noční prostě nedospím! + se přidal můj špatný dojem z ostatních ze stavění tábora a měla jsem zaděláno na parádní depku hned první den - spánek k životu vážně potřebuju a jsem bez něj dost zranitelná a abych si tu zranitelnost vykompenzovala, tak mi vyrostou rohy a bodliny, což jsem uznala - na první den na táboře není zrovna vhodný.
Po příjezdu na tábor se všechno otočilo, přivítala jsem se s Terkou, ze které jsem měla opravdovou radost - konečně někdo, s kým jsem v klídku pokecala. Okamžitě jsme si společně zabraly jeden volný stan, odsouhlasily si, že jsme bordelářky a vlastně jsme byly báječné parťačky, protože jsme tam obě dvě byly prvním rokem a tým vedoucích jsme znali jen po kouscích.
Vpravení se do rytmu tábora nebylo moc lehké, protože jsem vlastně v životě na žádném táboře nebyla, ostatní vedoucí byli díky bohu ochontí odpovídat na veškeré mé dotazy a tak jsem zdolala své táborové panenství vcelku úspěšně.
Po rozdělení do oddílů jsem si uvědomila, jak moc je důležité tu svoji skupinku dětí poznat a čím dříve se začne, tím líp :) Náš oddíl si vymyslel jméno Vlkoplesk! a v bojovném pokřiku jsme křičeli "Vlkooooo...-" a jako dovětek jsme se všichni plácli do čela. Byl to velmi výstižný pokřik na tu naši bandu, oproti ostatním oddílům, jsme byli mladší, složení ze spousty prcků a vůbec jsem nám nedávala naději, že bychom mohli v prvních celotáborových hrách obstát...
Avšak, hned při první celotáborovce - lodní bitvě, jsme přišli na to, že jak jsou ty děcka malý, tak jsou šílený, ničeho se nebojí a do všeho jdou po hlavě! Podařilo se nám tedy i s notnou dávkou štěstí elegantně zvítězit, dokonce i nad týmem vedoucích! Proč jen jsem nebyla taky takovej malej střelec!
Každý táborový den s sebou přinášel spoustu zážitků, obdivovala jsem některé vedoucí, kteří zvládali celý den lítat s dětmi a po uložení do spacáků kalit do rána a ráno už jim zase nandávat snídani..... ??? Jak to jenom dělají??? Mají obraceč času?! A ty večery bývaly vážně divoké...
V den, kdy k nám přijela na tábor Ascarya (jak jsem se na ně těšila, až uděláme workshop a ohňovku) přijela také televize Prima natáčet reportáž o dětských táborech...
A zbytek zážitků z tábora třeba někdy dopíšu, bylo jich setsakramentsky moc a celej tábor byl od začátku až do konce bezvadnej!!! (jen mě teď opustila psací nálada - tedy,..
TO BE CONTINUED :))
