Perníčky, perníčky, perníčky... ...a taky vánoce.

Letošní vánoce přišly překvapivě rychleji, než v předchozím roce.
S Denisem jsme šli chladným počasím na výlet do Ratboře a ohřáli jsme se v indické restauraci, kde jsem si dala nepálivé jídlo, které pálilo :-).

Stihla jsem se spolu s Denisem shledat s Terkou a její kamarádkou při příležitosti irského jammu v Lodžii. Do Lodžie se vždy velmi ráda navracím, protože se tam člověk vždy může těšit té samé kouzelné atmosféry. S Terkou jsme si tak popovídaly, jak se máme a jak naše životy probíhají a příjemně znaveni celým týdnem a ukolébáni energickou hudbou jsme se rozloučili.
S bráchou a jeho kamarádem jsme se prošli po městě, kdy jsme přišli pozdě na slavností rozsvěcení stromu, při našem příchodu již davy odcházely a vše bylo rozsvícené :D. I tak jsme si procházku užili a aspoň se nemačkali s tisíci jičíňáků u malého podia, kde probíhal program - Abyseneřeklovánoční.
V práci proběhlo perníčkové šílenství, neboť jsme byli zapojeni do projektu s nadačním fondem a měli jsme tak do vánočních obchůdků napéct obrovské množství perníčků.
Perníčkování mě čekalo i doma. Protože mamka jela na tři týdny do lázní, veškerá zodpovědnost a koordinace rodiny padla na Simonu, s čímž se skvěle popásovala a kromě úklidu na mě padl úkol "napéct znovu perníčky", které byly sprostě sežrány krátce po upečení.

V práci se nebezpečně přiblížil vánoční večírek v Náplavce, neboť se kryl s oslavou 20ti let od založení naší organizace. Při vyplňování prezenčky jsem byla zděšena, že v organizaci působím již pátým rokem. Přišlo také loučení s Marťou, neboť to byl zároveň její první pracovní den v nové práci, čili na večírku byla již jako bývalá pracovnice. A mě se stýskalo po Achmedovi, protože všichni byli jen posedávající suchaři, kteří nechtěli tancovat či podnikat nějaké pitominy.
A aby nebylo perníčků málo.... Martin také pekl perníčky a výborné, protože jsem mu je sežrala, uprosila jsem ho k dalším dvěma dávkám - jedné pro něho a jednu pro mě. A také sehnal stromek, protože dostal v práci vánoční kolekce. Skoro to tedy vypadalo, že budeme mít vánočně vyzdobený byt. Stromek jsme nakonec zdobili na poslední chvíli před mým odjezdem na svátky domů (stromek letos doma ozdobili beze mě - což byl argument, tkerý jsem uplatnila na Martina, ve skutečnosti bych beztak přijela po Novém roce a ještě by byl chudák stromek na balkonu nechat to jen na něm). Spolu s nasušeným pomerančem jsme stromek oběsili spoustou medvědů, tučňáků a hvěziček z perníku, že k navěšení kolekcí už nezbylo místo. A protože nám nestačily háčky, použili jsme papírové svorky (pro mě naprostá novinka, ale fungují a skvěle!).
S Jedlou jsme si ve vánočním městě v Jičíně dali trdelník, u kterého jsme kritizovali jeho "staročeskost" za podávání kritiky koncertu Václava Noida Bárty, který zpíval písničky cizích interpretů, různých žánrů, totálně na přeskáčku... Ale mamka se ségrou byly nadšené, tak jsme si je po koncertu vyslechli, jak to bylo skvělé, přikyvovali a šli domů.
Dárky... ach ty dárky.... Přešla jsem k velmi pragmatickému pojetí, řekněte, co byste rádi,.. .a ať je to něco praktického, užitečného, aby to nebyl čistě "konzumní" dárek. Mé ségře se tak zasekla v puse slova jako "další oblečení", "hadříky", "botky", které jsem odmítala nakupovat, neboť jich má nepřeberné, zbytečné množství. Bylo tedy těžké něco vymyslet, ale dalo se a i tak dárky dělaly radost! Také jsem byla otrávená s kupováním nového papíru a o to více jsem si dala záležet, aby bylo na dárcích poznat, že byly zabalené v papíru, který byl funkční již několikráte, přišel mi pod ruku i papír ze svatebního daru,  i ten našel využití! Mé umělecké pojetí trumfla nejstarší ségra, která dárky zabalila do novin z posledního měsíce.
S mamkou jsme se na Štědrý den dopoledne vydaly do skal, vzaly jsme to odlehlou trasou, nikoliv tou nejnavštěvovanější, a tak jsme musely chvílemi překonávat popadané stromy, lezly jsme po čtyřech na neudržované vyhlídky a ztrácely se v málo značených cestách. Úspěšný výlet jsme zakončily uvíznutím v bahně :-).
Velké přiznání - nesledovala jsem jedinou pohádku! Ne! Popelka ani Anděl Páně k vánocům nepatří! Ano, vánoce se nemají trávit u televizí!
Co se těch praktických dárků týká.... pod stromečkem jsem večer našla malířský stojan, sadu štětců, po domácku vyrobená mýdla a metr vykopané studně v Etiopii O:-).
Také jsme ekonomicky přistoupili i k množství jídla během celých vánoc a tak jsme zažili první vánoce, kdy byl sněden všechen kapr, téměř všechen salát a kromě cukroví ještě pro pár posledních návštěv příbuzných nám nezbudou ani zásoby, které bychom do sebe museli tlačit ještě na Silvestra a po něm.
Další den jsme se setkali klasicky u babičky s příbuznými nad dobrým jídlem - to je klíčovým smyslem vánoc - potkat se s rodinou. A odpoledne přijela klasicky teta se strejdou z tátovy strany.

Docela fajn prožité ty nechutně profanované vánoce, které jsem docela vyignorovala :-).

Nürnberg+ reuinion

Dost Brazilců a Jordánců, se kterými jsem pobývala v Merseburgu, se na vánoce vrací domů, a do Německa se už nejspíš nevrátí v dohledné době. A tak se zrodila potřeba zrealizovat předvánoční rozlučku, kterou jsme si slibovali ještě v Merseburgu. Někdo vznesl nápad na město Nürnberg kvůli jeho proslulým vánočním trhům a nacistickou historií, také leží blízko Stuttgartu, v jehož okolí se ostatní nachází. A Silas dokonce v Nünrbergu bydlí, jiné návrhy nepadly a tak bylo rozhodování jednoduché. Sešlo se nás dost :-). Avšak z největší dálky jsem dorazila akorát já. Matthias a Vik neprojevili žádný zájem o společné setkání a Carol s Annou to nevyšlo, protože letenky z Portugalska a Itálie již byly velmi drahé.

Druhý prosincový víkend jsem se Flixbusem vydala za hustého sněžení a absolvování dvou policejních prohlídek vstříc Nürnbergu, kam jsem dorazila již za tmy. Po cestě do hostelu, kde jsem měla sraz s Luisou, jsem si užívala vánoční atmosféry. Po přivítání s Luisou a zapsání v hostelu jsme si šli do pokoje odložit věci. Místo jinde než v devítilůžkové smíšené ložnici nebylo a tak jsme s klidem v duši doufaly, že hostel bude fajn, ale znejistěl nás pán lámající angličtinou říkající nejistě "...it should be, it should be....", když nám sděloval číslo pokoje a postelí, které byly třípatrové. Pochopitelně po příchodu na pokoj byly naše postele obsazené a obsadily jsme postele někomu jinému, pokoj obývaly tři kašlající a smrkající Italky zachumlané v postelích, které hulvátsky rozebraly polštáře z volných postelí, s Luisou jsme tak pokračovaly v řetězové reakci a vzaly si polštáře z jiných postelí, v tichosti, neboť se Italky snažily o spánek, jsme si uchruly své věci, a v tom přišel přibližně třicetiletý ázerbajdžánec s obrovským kufrem. Světaznale nás pozdravil s úsměvem a šel si zabrat také svou plechovou skříňku a volnou postel s posledním polštářem, jeho snahu být ticho zmařila vylomená dvířka skříňky, kterou si zvolil, jenž se s rachotem zřítila na zem. Byly jsme vyděšeny všechny a protože si mistrovsky získal naši pozornost, showmansky využil své chvíle slávy pronesením věty: "I am really strooooong today.". S Luisou jsme přidušeně chytly záchvat smíchu, dobalily si své věci a vydaly jsme se do Silasova bytu, kde už byl i André. 

Nadšeně jsme si vyprávěli, jak se nám žije a jaké máme nejbližší životní plány, a jak se potýkají s tak krutými podnebnými podmínkami, povečeřeli jsme a vrhli se do noční prohlídky města a následně na nádraží, kde jsme vyzvedli Ahmeda, Gustava, Lucase a Leitha. Ahmed již zdálky sršil svou jednoduchou angličtinou se silným jordánským přízvukem své hlášky, kterými mě kropil v Merseburgu každý den a nostalgický víkend tak mohl začít. Po procházce městem a večeři, jsme se s Luisou vydali do hostelu, kluci se poskládali ke spánku u Silase v bytě. Ložnice byla plná spících lidí, zapluly jsme do svých postelí a snažily se usnout za kašlotu a chrchlání Itálek a nových nocležníků, které jsme ještě neměly tu čest poznat. 

Ráno jsme vstaly po deváté hodině a šly si shánět snídani, procházely jsme probouzejícím se městem a na jednom z menších náměstí jsme potkaly Starbucks v krásné historické budově, nejsem fanouškem takových globálně proslulých řetězců, ale Luisa mě nalákala na vůni kávy, sedly jsme si v patře, v klidu popíjely a pozorovaly z tepla běh města za povídání svých životních příběhů. Neváhaly jsme jít se podívat do města stejnou trasu, jako včerejší večer, s návštěvou hradu, náměstí a dalších významných budov za svitu světla. Po dvanácté se konečně ozvali probouzející se kluci, se kterými jsme znovu prošli město, avšak se znalostí Silase, který nám povídal zajímavé informace a procházka byla tak o to zajímavější. Největší část jsme pak strávili na trzích. Všechny ulice byly naprosto přeplněné lidmi třímajícími hrníčky s Glühwein, za vůně pečených ořechů, kaštanů, vaflí a spousty dalších dobrot (pro masožrouty obzvlášť - Německo, čili nepřeberné množství na ohni připravovaných klobásek a buřtů rozličných délek, tvarů, barev, koření,...). Zajímavá byla část vánočních stánků z různých státu světa. Nejvíce se nám líbilo v části trhů věnované dětem s naprosto pohádkovými atrakcemi a obchůdky jak z jiného světa.  Užívali jsme si zpívání všem nám známých koled, avšak ve svém mateřském jazyce - ostatní okolo námi byli pobavení. Stejně tak jako když jsme šli po náledí, které kluci neznají, nebo když se kouličkovali a já jsem se jim snažila vysvětlit, ať si sníh opráší z oblečení a šály u krku, jinak se jim sníh časem rozteče a bude jim velká zima. Pozdní odpoledne jsme se odpojily s Lucasem a vydali se do Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände, odkud jsme odcházeli s velmi silným zážitkem a docela novým pohledem na tak "krásné" město. Po další procházce městem jsme zakempili u Silase na bytě, společně si připravili večeři. Spolubydlíci Silase z Ázerbajdžánu připravil kotel polévky, který nám velmi ochotně nabízel, neboť nebylo v jeho moci takový kotel někdy sníst. Bylo spoustu témat k povídání a náš "klidný" rozhovor s občasným smíchem přerušilo zazvonění sousedky ze spodního bytu ve dvě ráno, že bychom se měli ztišit, jinak zavolá policii. S omluvou jsme se rozloučili a naše setkání pro dnešní noc jsme ukončili. Čímž končilo dobrodružství klukům, ale mě a Luise nikoliv.

Po cestě na hostel se nám podařilo zabloudit a tak jsme viděly hodně z nočního života v Nürnbergu a po příchodu do ložnice v hostelu jsme se málem přerazily o přistýlku a cesta ke skříňkám a postelím nám nebyla znemožněna, neboť byla zavalena spoustou kufrů, krosen a má postel byla těmi všemi věcmi zavalené taktéž. Lidé spící v postelích byli proházené. V první chvíli jsem si říkala, zda v mé posteli někdo pod všemi těmi věcmi nespí. Opravdu jsme nerozuměly té logice, že si na rozchrutou postel (kterou jsem tak zanechala záměrně), rozloží své věci, které tam ponechají a samozřejmě jsem měla i zcizený polštář.... Australský pár byl vzhůru a sdělil nám, že věci jsou jejich, moc jsme nedbaly ticha rozčílením, věci jsme sházely z mé postele a přímo od páru jsem si vzala svůj polštář. Potom, co jsme zapluly do postelí, nám pár dal určitý časový odstup na usnutí, ale rozhodně spát v plánu neměl... naštěstí byl vzhůru i třicetiletý Ázerbajdžánec, který v jedné větě použil hned několikrát slovo "fucking" a pokaždé v jiném významu, což bylo o to vtipnější a žádal tak pro sebe ticho ke spánku, čehož se mu dostalo od usnutí páru jen pár hodin, protože ve čtyři hodiny se rozřinčely budíky Italek, které si nezabalily do svých obrovských kufrů věci předchozí večer, nýbrž se řídily italskou verzí "Ráno moudřejšího večera"... Hodina, kdy jsem se snažila spát i přes jejich bordelaření a produkování hluku, byla dlouháááááááátáááánskáááá. Ráno jsme s Luisou konstatovaly, že jsme měly na spolunocležníky opravdu smůlu a že bychom mohly na základě této zkušenosti napsat manuál, jak se NEchovat v hostelu :D. Zůstávala jsem klidná, neboť mě čekaly čtyři hodiny v autobuse po cestě zpět. Ráno jsem tedy vyběhla z postele vzrušená posledními pár hodinami, které můžeme společně strávit. Došly jsme k Silasovi na byt, kde proběhla naše Poslední snídaně, po které už byl čas rozejít se na nádraží v různých časových rozestupech. A protože už s loučením máme velkou praxi, rozloučili jsme se relativně rychle a bez slz s úsměvem na tváři větou "See you yesterday...".

Svědkyní na plný úvazek

Podzim jsem měla vyplněný hned dvěmi svatbami. Svatba Vojty a Markétky byla velmi příjemnou přírodní svatbou v závěru měsíce na kopci ve vesnici Cidlina, kousek za Jičínem. Po celou dobu panovala přátelská, pohodová, neformální atmosféra, asi tak jako v celé Lodžijské komunitě a oddávající - kamarád novomanželů tomu dodal překrásnými, vážnými slovy. Kromě samotné svatby jsem si užila setkání se spoustou známých z mého gympláckého života a mého samotného působení v Lodžii. Po obřadu se svatebčané přesunuli do Lodžie ke svatebnímu stolu, kam jsme my dorazili až v pozdním odpoledne na koncerty, kdy jsem stihla získat tanec s nevěstou i ženichem. Kromě vymýšlení svatebního daru mě vlastně nic moc netrápilo :-) a svatbu jsem si velmi užila.

Mnohem náročnější však byly přípravy svatby Ivety a Jakuba. Iveta se mě doptávala již kdysi dávno, zda bych jí byla svědkem a  ještě po Skypu z Německa se budoucí manželka ujišťovala, zda již budu v Česku, abych se mohla role svědkyně zhostit na plný úvazek, doslova :-). Od výběru svatebních šatů jsem pletichařila s druhou svědkyní, která pak však ze zdravotních důvodů bohužel odpadla a svědectví přebral Kubův bratránek. Také jsem byla účastna smrtelného vtípku na tchýni, že si nevěsta vybrala paví šaty místo bílých, které dlouhou dobu odmítala. Spolu s prací a se školou toho byly spoustu a ani zdaleka jsem si nepřipadala, že mám dost času na veškeré přípravy. 

Online jsem koordinovala rozlučku se svobodou pro nevěstu, kdy mi všichni vyhejtovali původní program, ale nepřicházeli s žádnou konstruktivní kritikou a návrhy, jak jinak by to mohlo probíhat, aby to nebylo srkání čaje v restauraci. Aneb když vymyslíte mistrnný plán, kterému věnujete spoustu času a pak vám ho smetou ze stolu bez udání pádných argumentů. Využila jsem tam svůj bezedný soudek trpělivosti a vymyslela program jiný, aby to i ty "sušší" účastnice strávily. Nakonec jsem vymyslela dotazník, který jsem zaslala předem ženichovi, chtěla po něm odpovědi, rozdělila role a budoucí nevěsta se tak ucházela o osvědčení pro způsobilost ke vstupu do manželství. Její znalosti o manželovi a budoucím společném životě multidisciplinárně prověřovaly odbornice (psycholožka, sociální pracovnice,...). A následně dostala nevěsta výbavu v podobě rozličných praktických a některých odvážných dárků. A protože si nevěsta rozlučku užila - konec dobrý, všechno dobré :-).

Další přípravy následovaly záhy...

Na štěstí bydlím s Martinem, který se každého nápadu chytl a zhostil, takže jsme po večerech sepsali a vydali Novomanželoviny, vyrobili novomanželské pexeso a během svatby jsme pak využívali her sepsaných v nemocnici druhou původní svědkyní. Také se nade mnou vršily dotazy ze všech stran ohledně svatebních darů a přesnějších informací ohledně svatby. A proslov jsem psala večer před svatbou asi tak v jednu ráno - ale zato byl velmi od srdce :-).  A také jsem přece neměla žádné modré šaty (to byl teda velký boj, sehnala jsem je až s Denisem v Kolíně a neuměla si udělat drdol a nikdo neměl čas mi ho udělat! (rady od sestry jsem sice měla, ale i tak asistenci trénoval Denis :D)

Ráno jsem vyrazila brzy pomoci nevěstě se šaty a líčením. Málem bychom zapomněli na všechny květiny ve vázách na půdě :D, které jsem s ženichem balila, když už se řadila svatební kolona k odjezdu :D. Denisovi byla předána zodpovědnost řidiče nevěsty a Martin měl k obřadu dovést nevěstu s maminkou.

Celé dopoledne pršelo štěstí, tvrdohlavě chtěli obřad venku a hned co svatebčané seřazení vyšli do zahrady, déšť jen zesiloval. Obdivuji je, že si zatím stáli a vypozorovala jsem skvělý tmelící efekt takového deště, že se téměř všichni svatebčané vešli do malého altánku a tchýně se zahřívaly tím, že se k sobě tiskly. Kromě novomanželů takové počasí tmelilo všechny svatebčany bez výjimky.

Denis musel ujet na hokej a já jsem byla velmi vděčná, že jsem se po dlouhé době setkala s Lenkou, ostatní svatebčané byli docela suchaři, tak jsme museli trdlit spolu s Martinem a neustále jsme vymýšleli, co bychom tak ještě mohli vyvést :D (tanec s plyšáky, založení vlastní kapely, ptáček, makarena, mašinka.... a všechny podobné zvrhlosti). Zapnout pubertální mód se nám s Lenkou podařilo docela lehce. Denisovi se po jeho návratu příliš nechtělo zapojovat do našeho způsobu zabávy, ale chachu se na písničku od Rammstein učil. Jakmile pokročil večer, měla jsem pro novomanžele připravenou ještě lightshow, na kteoru se velmi rádi dívají. Protože nebylo kde jinde, ještě jsem ve svém pokoji připravila ubytování pro tři páry hradeckých svatebčanů, které ráno Denis naskládal do auta a dovezl je zpět do Tuře, odkud pokračovali svými auty domů. 

Novomanželé se bavili a to je hlavní :-) 

Velmi ráda bych měla více času na přípravy, abych z toho nebyla tolik ve stresu, ale rozhodně to za to stálo :-). A lichotky typu: "Ty jsi skvělá svědkyně, jak se o všechno hezky staráš, takovou svědkyni bych také chtěla mít." mě spíše vyděsily než potěšily :D.
A přesvědčila jsem se o tom, že je super prožít takové chvíle se všemi svými přáteli a rodinou - co jiného by svatba byla, než rodinnou záležitostí :-). Avšak mnohem více je to o manželech samotných a proto by mi vyhovovala i velmi malá svatba klidně jen s minimem lidí bez bujarých oslav na zajímavém místě se skvělou atmosférou, aby nebyla stresovou událostí :-).