Druhý prosincový víkend jsem se Flixbusem vydala za hustého sněžení a absolvování dvou policejních prohlídek vstříc Nürnbergu, kam jsem dorazila již za tmy. Po cestě do hostelu, kde jsem měla sraz s Luisou, jsem si užívala vánoční atmosféry. Po přivítání s Luisou a zapsání v hostelu jsme si šli do pokoje odložit věci. Místo jinde než v devítilůžkové smíšené ložnici nebylo a tak jsme s klidem v duši doufaly, že hostel bude fajn, ale znejistěl nás pán lámající angličtinou říkající nejistě "...it should be, it should be....", když nám sděloval číslo pokoje a postelí, které byly třípatrové. Pochopitelně po příchodu na pokoj byly naše postele obsazené a obsadily jsme postele někomu jinému, pokoj obývaly tři kašlající a smrkající Italky zachumlané v postelích, které hulvátsky rozebraly polštáře z volných postelí, s Luisou jsme tak pokračovaly v řetězové reakci a vzaly si polštáře z jiných postelí, v tichosti, neboť se Italky snažily o spánek, jsme si uchruly své věci, a v tom přišel přibližně třicetiletý ázerbajdžánec s obrovským kufrem. Světaznale nás pozdravil s úsměvem a šel si zabrat také svou plechovou skříňku a volnou postel s posledním polštářem, jeho snahu být ticho zmařila vylomená dvířka skříňky, kterou si zvolil, jenž se s rachotem zřítila na zem. Byly jsme vyděšeny všechny a protože si mistrovsky získal naši pozornost, showmansky využil své chvíle slávy pronesením věty: "I am really strooooong today.". S Luisou jsme přidušeně chytly záchvat smíchu, dobalily si své věci a vydaly jsme se do Silasova bytu, kde už byl i André.
Nadšeně jsme si vyprávěli, jak se nám žije a jaké máme nejbližší životní plány, a jak se potýkají s tak krutými podnebnými podmínkami, povečeřeli jsme a vrhli se do noční prohlídky města a následně na nádraží, kde jsme vyzvedli Ahmeda, Gustava, Lucase a Leitha. Ahmed již zdálky sršil svou jednoduchou angličtinou se silným jordánským přízvukem své hlášky, kterými mě kropil v Merseburgu každý den a nostalgický víkend tak mohl začít. Po procházce městem a večeři, jsme se s Luisou vydali do hostelu, kluci se poskládali ke spánku u Silase v bytě. Ložnice byla plná spících lidí, zapluly jsme do svých postelí a snažily se usnout za kašlotu a chrchlání Itálek a nových nocležníků, které jsme ještě neměly tu čest poznat.
Ráno jsme vstaly po deváté hodině a šly si shánět snídani, procházely jsme probouzejícím se městem a na jednom z menších náměstí jsme potkaly Starbucks v krásné historické budově, nejsem fanouškem takových globálně proslulých řetězců, ale Luisa mě nalákala na vůni kávy, sedly jsme si v patře, v klidu popíjely a pozorovaly z tepla běh města za povídání svých životních příběhů. Neváhaly jsme jít se podívat do města stejnou trasu, jako včerejší večer, s návštěvou hradu, náměstí a dalších významných budov za svitu světla. Po dvanácté se konečně ozvali probouzející se kluci, se kterými jsme znovu prošli město, avšak se znalostí Silase, který nám povídal zajímavé informace a procházka byla tak o to zajímavější. Největší část jsme pak strávili na trzích. Všechny ulice byly naprosto přeplněné lidmi třímajícími hrníčky s Glühwein, za vůně pečených ořechů, kaštanů, vaflí a spousty dalších dobrot (pro masožrouty obzvlášť - Německo, čili nepřeberné množství na ohni připravovaných klobásek a buřtů rozličných délek, tvarů, barev, koření,...). Zajímavá byla část vánočních stánků z různých státu světa. Nejvíce se nám líbilo v části trhů věnované dětem s naprosto pohádkovými atrakcemi a obchůdky jak z jiného světa. Užívali jsme si zpívání všem nám známých koled, avšak ve svém mateřském jazyce - ostatní okolo námi byli pobavení. Stejně tak jako když jsme šli po náledí, které kluci neznají, nebo když se kouličkovali a já jsem se jim snažila vysvětlit, ať si sníh opráší z oblečení a šály u krku, jinak se jim sníh časem rozteče a bude jim velká zima. Pozdní odpoledne jsme se odpojily s Lucasem a vydali se do Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände, odkud jsme odcházeli s velmi silným zážitkem a docela novým pohledem na tak "krásné" město. Po další procházce městem jsme zakempili u Silase na bytě, společně si připravili večeři. Spolubydlíci Silase z Ázerbajdžánu připravil kotel polévky, který nám velmi ochotně nabízel, neboť nebylo v jeho moci takový kotel někdy sníst. Bylo spoustu témat k povídání a náš "klidný" rozhovor s občasným smíchem přerušilo zazvonění sousedky ze spodního bytu ve dvě ráno, že bychom se měli ztišit, jinak zavolá policii. S omluvou jsme se rozloučili a naše setkání pro dnešní noc jsme ukončili. Čímž končilo dobrodružství klukům, ale mě a Luise nikoliv.
Po cestě na hostel se nám podařilo zabloudit a tak jsme viděly hodně z nočního života v Nürnbergu a po příchodu do ložnice v hostelu jsme se málem přerazily o přistýlku a cesta ke skříňkám a postelím nám nebyla znemožněna, neboť byla zavalena spoustou kufrů, krosen a má postel byla těmi všemi věcmi zavalené taktéž. Lidé spící v postelích byli proházené. V první chvíli jsem si říkala, zda v mé posteli někdo pod všemi těmi věcmi nespí. Opravdu jsme nerozuměly té logice, že si na rozchrutou postel (kterou jsem tak zanechala záměrně), rozloží své věci, které tam ponechají a samozřejmě jsem měla i zcizený polštář.... Australský pár byl vzhůru a sdělil nám, že věci jsou jejich, moc jsme nedbaly ticha rozčílením, věci jsme sházely z mé postele a přímo od páru jsem si vzala svůj polštář. Potom, co jsme zapluly do postelí, nám pár dal určitý časový odstup na usnutí, ale rozhodně spát v plánu neměl... naštěstí byl vzhůru i třicetiletý Ázerbajdžánec, který v jedné větě použil hned několikrát slovo "fucking" a pokaždé v jiném významu, což bylo o to vtipnější a žádal tak pro sebe ticho ke spánku, čehož se mu dostalo od usnutí páru jen pár hodin, protože ve čtyři hodiny se rozřinčely budíky Italek, které si nezabalily do svých obrovských kufrů věci předchozí večer, nýbrž se řídily italskou verzí "Ráno moudřejšího večera"... Hodina, kdy jsem se snažila spát i přes jejich bordelaření a produkování hluku, byla dlouháááááááátáááánskáááá. Ráno jsme s Luisou konstatovaly, že jsme měly na spolunocležníky opravdu smůlu a že bychom mohly na základě této zkušenosti napsat manuál, jak se NEchovat v hostelu :D. Zůstávala jsem klidná, neboť mě čekaly čtyři hodiny v autobuse po cestě zpět. Ráno jsem tedy vyběhla z postele vzrušená posledními pár hodinami, které můžeme společně strávit. Došly jsme k Silasovi na byt, kde proběhla naše Poslední snídaně, po které už byl čas rozejít se na nádraží v různých časových rozestupech. A protože už s loučením máme velkou praxi, rozloučili jsme se relativně rychle a bez slz s úsměvem na tváři větou "See you yesterday...".
Žádné komentáře:
Okomentovat