Od svého pětiletého bratrance jsem se dozvěděla, že u mě bydlel spidervepř (strop s miliardou šmouh od na červenou a černou nabarvených poiek). Vybíleno! Už u mě spidervepř nebydlí.
Také jsem se byla podívat na Valdštejnu za RTM na jejich vystoupení, uvědomila jsem si, jak se mi po nich vlastně stýská - krom Jarouše a docela jsem začala uvažovat, že bych zase začala navštěvovat jejich tréninky. Vzhledem k tomu, že se mnou měl jet brácha, který, když jsem přišla z odpolední už spal a máma vedle něho říkajíc:"Zítra nikam nejede, furt mu teče z nosu krev", a že to tedy vypadalo, že nakonec nedorazím, ale když jsem se sama vydala na tu pouť ze zastávky Turnov-město na Valdštejn netušila jsem, jakým překvapením pro ostatní budu a že měli i radost a za to to stálo :). Pak už jsem pospíchala zpátky na vlak, který jsem stihla taktak, abych se stihla dopravit až do Kacandy na noční hasičskou. Tolik jsem se snažila vyhnout závodění, že mi za trest přidělili hodnost zapisovatelky - to je ten člověk, co zapisuje časy a sepisuje výslední listinu - tudíž se do konce soutěže nehne z místa. Před rokem moje sestra na vozu seděla s dalšími třemi lidmi, rozhodčími.... Ale po tom fiasku z loňska, kdy byla celá soutěž anulována (rozbila se časomíra a nakonec i druhá časomíra), byli tito všichni staří vážení protivní rozhodčí doslova poslání do prdele a celé soutěži vládli samí mladí s časomírou vyrobenou jedním z hasičů z Tuře :D zapisovatelkou jsem byla jen já, téměř bez rozhodčího, neboť on sám soutěžil a povídal o každém z družstev - stát se mi to před pár lety, tak se z té čiré zodpovědnosti psychicky sesypu... A pak jsem si všechny ty hodiny strávené těžkou psychickou prací vynahradila u "musicstage", kde se zrodil můj KALIBOUK. (KALÍcí kloBOUK) Na otřesný diskárny jsem po hodinovém čekání se Zdendou začala parodovat tanec všech ostatních - nechtělo se nám jít spát a normální věci furt ne a ne zahrát.... MImochodem - Kalibouk pochází z kiku v Milovicích, kde jsem si ho pořídila na letošním Votvíráku - s kloboukem se kalí suprově, ale s pravým, nefalšovaným KALIBOUKEM... to je teprve nářez...
Nejbáječnější brigáda, na kterou jsem si šla odpočinout byla brigáda v jedné lisovně technických výlisku z plastů, báječný kolektiv, báječná práce, báječný peníze, co víc si přát? Ty tři týdny utekly jako nic a byly plné samých vtipných momentů. Například, když doplňovač hmoty jede s ještěrkou přes celou halu a jede pomaleji než chůzí, potichu, bez jediného pohnutí - to vás vždy naprosto vyleká a on se vaší reakcí báječně pobavil. Zmatený šéf, díky kterému jste během dne prostřídali tři až čtyři místa. Ten moment, kdy na opracovně po šéfově rozvržení práce bylo dohroamdy pět ženských nao smihodinovou směnu se třemi krabicemi práce. Ty hodinové přestávky na odpolední - "Je přeci teplo! nebuď blázen, abys se nepředřela! jen jim nech něco na ráno...".
První týden jsem pracovala s jednou brigádnicí Maruškou - no a to byla taky sranda, když jsem měla být na opracovně a ona byla u lisu, který lisoval snad dokonce pět minut, tak jsem si práci vzala k jejímu stolu a mohly jsme si ten čas zkrátit kecáním. Druhý den dopoledne měla jet na výměnu rovnátek a furt přes telefon naháněla všechny svoje kamarády, kdo pojede s ní, kdyby se jí náhodou udělalo špatně. A už seb lížil konec směny v deset večer a stále ještě nikoho nesehnala, tak jsem se nabídla, svou úchylku - jezdění autem delší cesty a čekánní jsem jí radši neprozrazovala - vážně hrozně ráda čekám, ani nevím proč, i kdyby jen proto, že všichni ostatní čekání nenávidí no a cesty autem radši nezmiňuju - když se takhle jede autem v noci... nějakým městem.... uááá.... A tak jsme hned ráno vyrazily do Vrchlabí - ve třech - ještě s Amy, její borderkólií! Původně měla chudák Amy čekat v autě, ale toho jsem zneužila, čapla Amy a vyrazily jsme do Vrchlabí, bylo to neuvěřitelné! - já nezabloudila! I přesto, že jsem se nevracela tou samou cestou, kterou jsem šla, jsem nezabloudila!!! A když jsme s Amy prozkoumávaly a toulaly se po centru ještě spícího Vrchlabí - bylo tam neuvěřitelně mrtvo i navzdory tomu, že bylo osm ráno, ozvala se nám po telefonu Maruška, že už je hotová, ano - tehdy jsem se zeptala jedné paní, kudy nejrychleji se k poliklinice dostanu, aby na nás Maruška nečekala, za pět minut jsme tam byly :).
Workshop poi v Jičíně! Byla to neuvěřitelná zpráva a fake to nebyl. Jakýsi Tuleň Kuželozubý z Prahy k nám měl přijet - že bych se konečně naučila trik hyperloop? S Jedlou jsme bez váhání vyrazili i kdyby jen s tím, že poznáme nové Jičíňáky - žongléry a točiče. A poznali, hned druhý den jsem založila skupinu se všemi těmi lidmi, abychom si vždy dali echo, kdo si kdy kam půjde zatočit. A pár pokusů tu bylo, sice jsme dorazili vždy jen čtyři - já, Jedla, Paola a Radek, ale i tak, poznali jsme Paolu, která je dost slušně střeštěná a to jakože dost a rovnou se nabízela k vystoupení, že ráda něco podnikne, tak i kdyby jen ten jeden člověk, i ten za to stojí a šikovná je.. Že by v budoucnu partner poi - dvě holky? - hmmmh? :)
PONORKA! - chtěla jsem se sejít se všema těma kámošema z gymplu ještě před tím, než se rozutečou do všech měst po celým Česku a tak jsem na ně byla i nepříjemná a řvala jsem na ně v tom smyslu, že když si to nejsou schopni zařídit, tak o nás asi nestojí a jsme jim volní... Ironií bylo, že mi nakonec šéfová přehodila směnu, takže jsem nemohlá já sama... A tak jsem se hend ten den sešla s holkama, co mohly a pak se v Jičíně dokonce ukázala i Lenka! :) S Týnou jsme podnikly zase jednu hurá akci, když jsem končila v kaufu večer a viděla jsem ji na kase (taky tam brigádničí) a končila za necelou půlhodinu, počkala jsem na ni, zašly jsme si nakoupit... ...něco... a pak šly zevlovat do parku :) Ten samý týden jsem se ještě viděla s Bárou v lodžii, docela jsem se ale naštvala, protože jsem se dozvěděla, že to tam už není tak super, jako to bylo dřív... že už v lodžii panují pestré rozepře, vztahy se rozpadají pod tíhou jedné rány za druhou a že už to zkrátka není to, co to bývalo...
Přehrada Art Fest v Jablonci! Ano, JBC Fireshow pořádá prý jednu žonglovací akci, jasně že jedeme! Jedla nakonec nejel, zato holčičí trio Hanczul, Terka a já obohatil mužský faktor Jarouš, ale i tak to bylo fajn, po tom, co jsem se dozvěděla, jak jsou tyhle dvě docela na ostří, právě kvůli Jaroušovi, jsem se chtěla od každé z nich dozvědět, proč zrovna Jarouš, že to vážně nechápu, prostě ne, kdyby kdokoliv jinej, ale Jarouš?! A pak, když jsem se dozvěděla, jak se k oběma chová u mě chlapec pěkně klesl a ano, jsem vůči němu krapet vysazenější... A PAF bylo super, na workshopu od Martina jsem se naučila zase pár dalších vylepšovátek a když mi to po chvíli šlo, chudák Martin se nezdržel poznámek : "Mrda! Hustý! Dobrý no...". :D Modřiny na bocích jsem si odnesla z workshopu hula hoop - chci taky tak širokej a těžkej kruh a vůbec nevím, kde ho sehnat! Samozřejmě jsem si s sebou nezapoměla vzít Kalibouk, upozornila jsem na to den předem i holky, takže si i Hanka vzala Klobouk a teď mě napadlo jméno, co třeba Pařibouk? Hudební doprovod workshopů - takovej underground všech hudebnmích stylů, včetně těch nejtěžších alternativ, byl báječnej, v Jbalonci to zkrátka žije a hraje všemi barvami! Proč tam není nějaká vejška. S Hanzcul jsme si se svými klobouky pak šly zahrát imaginární voleyball, občas nás i někdo pozoroval a nechápal - asi byli nervózní z našeho (ne)míče. A večerní blok ohňovek byl báječnej, Petik mi ukázal, že jde udělat one man fire show plnou důvtipu a celou ohňovku vzít vlastně jako frašku a sklidit i tak obrovský úspěch a po ohňovce JBC... jsem ztratila slov...
PRvní nájem na září zaplacený...
A měla přijet Verča, jen jsem tušila ty neshody, ale že se to až tak vyostří, jsem vážně nečekala. Ani mi nedošlo, že jsem celé setkání domlouvala tak trochu já a já tam byla tou spojkou... A když jsme pak byly v kavárně ještě s dobrovolnicí přes EVS Španělkou - celá kavárna nás pozorovala a snažila se nám rozumět... angličtině holek a mé pochybné angličtině, znakovací angličtino-španělštině Yolandy. To byly poslední vtipné momenty toho dne. Když šla Verča na záchod, Bára mi ihned vyzradila, že se to Verči hrozně dotklo a že chce jet domů. Když se pak na chvíli zjevil Patrik, s Bárou jsme je chtěly nechat osamotě, to oba dva odmítali a mluvili oba v takových hádankách, abych nevěděla o co jde ani já, ani Bára, že se v tom nakonec i oni dva ztratili. Verče ujel poslední bus a tak jsme skončily U Kata (už bez Patrika, který si šel popíjet víno s Rendou a Vojtou do parku). Když už si pánové řekli (Vojta v tom je nevinně, ví toho asi tolik, co já), že psobírali dost kuráže, přišli za námi ke Katovi, kde se ani po třech hodinách ani jeden z nich neodvážil navázat na neuzavřené téma a to ani potom, co odešel Vojta. Tak se mě Verča ptala, jestli u mě může přespat (nabízela jsem jí to už dřív), zaplatily jsme a šly domů....
Nic nevyřešeno a co mě nejvíce štve? Jak jsem slyšela všechny možné verze všem říkajíc, že to není moje věc a nechci se do toho motat, tak mi připadá, že všechny tyhle nešťastné události stojí na nedorozumění si, kdy někdo něco řekl, jinak to myslel, druhý to jinak pochopil, řekl to někomu dalšímu v jeho verzi, a toho to pochopitelně mrzelo, že by to tak ten, co to řekl, v životě nemyslel a tím ho tedy zklamal. Jak lze zklamat někoho slovy - zklame ho už myšlenka druhého reprodukujícího... achjo...
ZÁPIS - dostavte se minimálně půl hodiny předem - když to sečtu, měla jsem tedy 45minutové zpoždění, ale k zápisu jsem se s Janou nakonec dostavila. Zapoměla jsem si totiž přečíst, že "předložím úředně ověřenou kopii maturitního vysvědčení". Čekaly jsme tedy půl hodinu před poštou do jejího otevření a teprve pak jsme se vypravily přes Hradec do budovy C. A poslední jsme nebyly! Po nás ještě dorazil jeden pár holek s omluvou:"My jsme zabloudily v Hradci".
Rodinného srazu jsem se letos moc neúčastnila... jen v pátek jsem babičce pomáhala s přípravama, pobyla jsem chvíli večer, než naši byli unavení a chtěli jet domů, takže jsem si ani moc nepokecala se všema těma příbuznejma, který během celýho roku nevidím... Tak snad za rok! :) To mi připomělo minulý ročník, kdy naši hrozně moc chtěli, abych zatočila a já jsem tak moc nechtěla... A táta to všem hrozně moc vnucuje a furt se mě ptal, kdy zatočím a já mu furt říkala, že nezatočím, ať je zticha, jenže to zaslechla moje zákeřná sestřenice přes dvě nebo tři kolena Jana (je to fakt zákeřná mrcha... další rok zpátky na srazu, kdy propukla vodní bitka - neuvěřitelné, zapojili se všichni, všeho věku a vyváděli jako malí a polívali se vodou a vymýšleli na sebe lsti, takže vylezli i do patra a vylili na vás kýbl vody, když jste vyšli z chráněné zóny domova... nebo přišli se dvěma kýbli ke stolům. kde se snažili zšenštělejší členové rodiny založit další chráněnou zónu, jejichž neúspěch byl zmařen vychrstnutím na ně všech těch kýblů plných vody - říkám to proto, že Jana byla tou nejzákeřnější a tím spouštěčem a podněcovatelem všech těch zákeřných promyšlených plánů), a hned to začala vykřikovat a uslyšela to i moje méně oblíbená, nejrozmazlenější sestřenice (vážně ji nemám ráda, neumí pozdravit, poprosit, poděkovat a hrozně se rozchcapuje) a začala pochopitelně řvát, že to chce vidět, až to začali řešit všichni, cožeto ta Mařenka brečí a tak se mi to nevyhlo... Zatočila jsem s poikama a sklidila úspěch a vždy aktivní a vdžy vtipný strejda Honza si to chtěl vyzkoušet (už tehdy jsem točila pod nohama a ti lidé, co to mají v ruce poprvé, chtějí zkrátka zkoušet to, co viděli) i strejda si dohořívací poiku hodil pod nohy a samozřejmě se mu zasekla mezi prsty nohou, ale nic se mu nestalo, byl to fakt jen vtip :D)
Moje nejstarší ségra neudělala státnice, možná to byl i hlavní popud ke špinění mý druhý ségry, o které na srazu rozhzlašovala, jak je otřesná, že není schopná samostatně fungovat, že je to děvka a že si nenajde nikdy nikoho normálního.... Přitom to v pátek vypadalo, že to bere v pohodě, nějak se stalo, jak jsme byla celá rodina rozkouskovaná všude možně po domě a po zahradě, že jsme v kuchyni byli jen my Kryspínovic a na státnice tam samozřejmě přišla řeč, všichni jsme Vlastinu utěšovali a když tam pak přišla teta Martina, divila se, co soukromničíme, přidala se k nalaďování Vlastiny na pozitivní myšlení a pak odešla. Vlastina opkračovala dál a začala mluvit o svatbě... Nejdřív, že se o tom s Láďou jentak baví, ale když už začala říkat, že to má spočítaný a jaký chce šaty a nakolik vyjdou prstýnky, všichni jsme si v duchu říkali, že se dočkáme brzo... A ty státnice fakt nevzala dobře a fakt si potřebuje honit svoje ego na nedostatcíh ostatních sourozenců.... Ten její komplex, že musí být ve všem nejlepší než my, mě už fakt nebaví a měla by s tím něco začít dělat... Ono když jsem ráno potkala po Básníkách doma Simonu, která mi uřvaná přišla říct, že Vlastina je větší píča než Hanka (to je ta božská nezodpovědná sestřenka, co má dítě, které je mým budoucím sourozencem a taky si do pusy nevidí) a řekla to tak rozklepaným hlasem, že v další vteřině propadne dalšímu závodu v nejvíce vyprodukovaných slz, tak jsem si řekla, že ty lidský vztahy vážně stojej za hovno a i když chcete sebevíc, korigovat v dobrém je nejde, protože se vždycky najde nějakej kretén, kterej ten domeček z karet sfoukne.Takže sestro Vlastino, tohle byla poslední kapka, kdy se vůči tobě s konečnou platností vyhrazuji a stanovuji velmi ostré a nepřekročitelné hranice, kdy se ti nebudu svěřovat, nebudu ti říkat nic a nebudu řešit tvé všetečné urážky na mé samotné bytí (i mě tehdy řekla, že nikdy nebudu moct mít děti, že jsem prostě vadná se všemi svými zdravotními problémy a že brzo umřu - tehdy jsem ji nebrala vážně, ale bohužel se mi potvrdilo, že to vážně brala - prostě super mít takovýhleho člena rodiny!).
A v sobotu jsem vyrážela na hudební festival Básníci ticha do Turnova, kdy mělo být, jak jinak Zrní a spousta dalších kapel, jenže já musela druhý den do práce, takže jsem u Terky nemohla spát... Vypravila jsem se tam se ségrama Crhovejma a Terkou, bývalou spolužačkou ségry. Asi tak polovina všech lidí byla Jičíňáci, tomu jsem se smála, když dokonce i zpěvačka Budoáru staré dámy prohlásila:"Já zapoměla, že Jičín odsud není moc daleko". Takže jsem tam znala spoustu lidí a po super koncertu a konverzování s Terkou a občasným připojením se Lukáše jsem se s blaženým pocitem mohla v neděli pustit do práce.... Jeden vtipný moment se nám povedl... zevlovali jsme na boku na trávě u plotu, zrovna já, Terka i Lukáš a kdosi za plotem si náramně prdnul, to byla tak komická situace, kdy Lukáš podezříval mě, já jeho a Terka nejspíš nechápala nebo nevím :D Nakonec jsme tedy zjistili, že nikdo z nás to nebyl a zpoza plotu potom vyšel objemnější pán, tak jsem se smáli dál...
a příští týden Grabštejn worldfest! - tak ráda bych řekla, že se nepříčetně těším, ale trochu se i strachuju, až tam budou všichni ti lodžijští v podnapilém stavu pohromadě.... jestli se ty komplikace mezi nimi budou zamotávat dále, nebo jestli se něco rozmotá? Kdoví... a taky už to bude rok, co budu znát Vojtu, který nám dělal řidiče na minulý ročník - Vojta je hrozně moc zajímavej a zvláštní a nikoho takovýho neznám, těžko přirovnávat nebo popisovat... a poslední dobou má depky, protože dělá na lince po neúspěchu podnikání s bioplynovou stanicí...
