Co po mě ty lidi chtěj?

Do situací, v nichž mi myslí proběhne tato věta: "Co po mě ty lidi chtěj?", se dostávám v poslední době čím dál častěji.
A vážně nechápu počínání si některých lidí. O smyslu právě tohoto počínání budeme těžko polemizovat. Neboť se tyto nesmyslné smysly snažím vždy marně najít, začínám se smiřovat se skutečností, že zkrátka ty lidi nikdy nepochopím, co po mě chtěj.
Vážně jim nalepení fotky druhého na tablu pomůže od jejich mindráků k druhému? Stejně tak je uspokojí telefonát v půl desáté večer, kdy jsou v podnapilém stavu a chtějí vám vyčíst vše, co jste kdy neudělali?
Lidé jsou zkrátka zoufalí a důsledkem toho je jejich rozezlení na celý svět! A protože na detailech a všech prkotinách stojí celý svět, nemůžeme se pak divit, kde to žijeme...

Snové kolonizátorství

A tak jsem se včera po dalších třech zpracovaných tématech rozhodla jít spát už v devět večer. Byla jsem unavená z celého dne a spánek jsem potřebovala, jenže.... Copak se stane, když Štěpánka spí vydatným spánkem přes osm hodin? Osm hodin je můj hraniční čas pro zapamatování si spousty snů a spousty šílených snů. Těžko posoudit, zda jsou sny, kterým nerozumíme děsivější, nebo zda je o to děsivější umět si své sny vysvětlit...
Sny mne děsily už od dětství, kdy jsem se probouzela z příšerných snů do černé noci a strach mě po probuzení nechtěl opustit. Pamatuji si i takové noci, kdy jsem se hned po probuzení rozeběhla k rodičům do postele.
Zjištění, že i má o dva roky starší sestra má také velmi živé sny, mě nepřekvapilo. Stejně tak mě nepřekvapilo, že má o čtyři roky starší sestra nemá sny téměř žádné, neboť oproti ní jsme se sestrou jiné a usuzuji, že máme v porovnání s ní velmi čilou fantazii a silné, pestré emoce.
Před třemi lety se v mých snech odehrávaly ty nejhorší sny. Pamatuji si, že jsem si stěhovala postel z místa na místo a tato změna mě vysvobodila od takových snů na pouhé dvě noci, pak se zny zase vrátily. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsou mé sny tak šílené, neboť jsem si připadala v té době vcelku vyrovnaná a nic mne natolik netrápilo, aby se mi to promítlo v takovéhle míře do snů. Rozhodla jsem se tedy svým snům porozumět...
Každé ráno jsem si poctivě zapisovala útržek každého snu, jenž mi utkvěl v paměti. Za necelých čtrnáct dní jsem musela vstávat už o dobrou půl hodinu dříve, abych si stíhala vše zapamatované zapsat, s psaním jsem pak pokračovala i o přestávkách ve škole, neboť zpětně na mysl vyplouvaly další části útržků snů. Netrvalo ani měsíc a celý zápisový deník jsem měla popsaný.
K ruce jsem si vzala diář a začala jsem pozorovat všechny sny, které se opakovaly, nebo si byly velmi podobné a začala vyplouvat jedna spojitost za druhou.
Nejenže jsem věděla, jak se mám najíst, abych si přivolala nebo se vyhla některým snům. Věděla jsem i po jakých časových intervalech se musím probrat, abych si sny pamatovala. Vypozorovala jsem tedy, že jakmile spím dvě hodiny, je téměř nemožné mě vzbudit, to mám spánek nejhlubší. Ideální čas pro zapamatování snů přichází po čtyřech hodinách spánku a pak po šesti a po osmi. Vím, že budit se musím postupně a co nejméně drastickým způsobem - ideální je nastavit si tichý budík, který se po dalším časovém úseku např. 10 minutách opět spustí a silnějším tónem. A to z velmi jednoduchého důvodu, podaří se mi tak totiž během snění uvědomit si realitu, že sním a tak si následně zapamatuji i spoustu snů. S tím souvisí i zvyk, že jsem se naučila vstupovat si do vlastních snů.
Pokud se mi zdá špatný sen, umím do něho vstoupit a upravit jeho průběh, aniž bych se probudila. Přirovnala bych to k pohybování se na hranici mezi spánkem a vědomím, je to stav, kdy jste jen krůček od snění a jen krůček od probuzení se. A ta hrancie je tak tenká. Trvalo mi velmi dlouho naučit se udržet se  právě na této hranici. Avšak po zpětném vykládání snů vím moc době, že upravovat si své vlastní sny za jejich chodu není nic žádoucího, neboť měníte vlastní obsah snu a jeho příběh třeba i zhoršíte, neboť i přesto, že do snu vstoupíte, tak se sen jednoduše nevzdá a drží se pevně svého smyslu(a to tehdy, pokud se vám podaří balancovat na té hranici). Často se mi pak stalo, že jsem se probudila.
Stejně tak je jednoduché ve snu pokračovat, pokud se proberete víc, než chcete, i to jsem se naučila. Párkrát se mi tedy i podařilo, že po zazvonění budíku jsem si byla schopná přenastavit budík na za pět minut a opět usnout a navázat na nedokončený sen.
A konečně k samotným snům.
Sny jsem si rozdělila do několika kategorií. Že ve snovém světě ubíhá čas rychleji nemusím zmiňovat. Takže tedy informace, že v tomto období snového kolonizátorství, jsem si byla schopna zapamatovat až odhadem 5 hodin materiálu vás nepřekvapí.
Sny se velmi opakují a řekla bych, že se odehrává hned několik snů v několika úrovních souběžně.
Volné asociace ve snech, dle mého názoru, probíhají tehdy, kdy se pohybujeme mezi těmito zároveň probíhajícími úrovněmi. Jako kdyby nám na deseti televizích šel jiný film a my díky volným asociacím skákali z jednoho filmu do druhého. Tyto sny jsou ty nejdivočejší, které se mi zdávají například při horečce nebo den předtím, než se na mě projeví nemoc natolik, že je mi špatně, spustí se mi rýma a podobně. To je prvním důkazem toho, že sny dovedou předvídat náš zdravotní stav z prostého důvodu. Vedle našich emocí máme i tak jemné emoce, kterých si běžně nepovšimneme, naše podvědomí však ano. I tyto emoce jsou zpracovávány a pokud svým snům nasloucháme, můžeme se jejich vysvětlováním dopracovat i toho, že se naučíme tyto jemné emoce rozpoznat. A pokud bych chtěla říct jednu informaci nepodloženou na faktech, mohla bych vám říct svou nejkrajnější domněnku, které však zatím nepřikladám dostatečnou váhu.- že mezi lidmi je schopné předat si tyto jemné, drobné emoce. Jak jeden můj spolužák jednou řekl - všechno to jsou jenom elektrické vzruchy. Mohli bychom se těmito jemnými emocemi dostat zpracováním v našich snech k jeho psychického vztahu - pokud je ve změťi snů nezaměníme za své.
Sny v nejvrchnější vrstvě, kterou se mi podařilo rozpoznat, jsou nejobyčejnější zkušenosti z reality. Ano, každý den se mi zdá předchozí den, ne ale to, co jsem dělala, nýbrž to, co jsem prožívala. Jako kdybyste si zkrátka z celého dnu nepamatovali události, ale jen to, co jste během těchto událostí prožívali. Je to tedy pozměněný předchozí den se všemi prožitými emocemi za ten den. Čím silnější emoce byly, tím silnější je i potom změněný příběh. Zkrátka tyto sny, jakoby celý den zaznamenávaly vaše emoce a bez ohledu na to, jak se předchozí den skutečně stal, zpracovaly, co jste cítili a to tak, že nastaví podmínky reality tak, abyste emoce znovu prožili, abyste prožili i to, co se ve skutečnosti nestalo, ale cítili jste to. Takže tedy když jsem se během dne měla s někým setkat a usilovně jem na toto setkání, které se v realitě neuskutečnilo, myslela, v tomto snu se uděje. Když máme potom zpětně špatné sny o tom, co se nestalo, zase to jen svědčí o našich obavách, které jsme z předchozího dne měli. A věřte, tyto sny byly důvodem, proč jsem se zapisovaním a pracováním na snech musela přestat, neboť jako člověk vím, že se nemohu stoprocentně spolehnout na paměť, která je omezená, spoléhala bych se tedy na svoje emoce, ale jak tento případ ukazuje i to není možné. Obzvlášť, když na tento předchozí den ve snovém světu navazoval nadcházející den - vše od dalšího dne čekáte, co do dalšího dne vkládáte jsem zase emocemi prožila a v realitě to byl den nadcházející.
Takže už chápete, proč jsem tohoto ponoření se do snového světa musela nechat, neboť jsem si přestávala být jistá sama sebou. Vážně jsem si nebyla pár dní jistá, co se stalo předcházející den, vzpomínky na předchozí den mi splývaly se zapamatovanými sny z předchozího dne a stejně tak zrovna přožívaný den s prožitým nadcházejícím dnem ze snového světa.
Tím by se také i vysvětlovalo, proč se sny tak jedndouše zapomenou a pak se vám z nevysvětlitelného důvodu z ničehonic zjeví na mysli. Je to jednoduché, sny jsou zkrátka zakódované emoce. Nejsem žádný specialista v psychologii ani neurologii či evoluci, ale pokud by jednoduše řečeno mělo naše abstraktní myšlení nahrazovat naši nedostatečnost v nevybavenost pudy, tak pak dle mého názoru, reakcí na to vznikly emoce, ještě před tím, než jsme se naučili formulovat své myšlenky. Výlet do vědomí zvířat zatím nebyl uskutečněný, co však víme, že se zvířata chovají pudově a vědí jak a kde a kdy se mají namnožit, jak se mají starat o své potomky, kdy jsou jejich potomci samostatnými, aniž by potřebovali číst brožurky o sexuálním pohlavním styku a knihy o péči o novorozené dítě. A o zvířecí potomky je stálo oproti těm lidským postaráno nejlépe, pokud bychom respektovali zákon přídody, kdy silnější zůstává a nemocná a slabá mláďata mnohá zvířata ani nekrmí.
Vůbec vývoj emocí začal u negativních emocí a kladné emoce vznikly až z důvodu absence těch negativních. I když jsme byli "obohaceni" o rozum (podotýkám, že si nejsem jistá, zda emoce jsou zbytkem pudů, nebo zda z důvodu absence vznikl rozum a zpětně na to emoce - náhražka pudů), stále neexistoval způsob, co by nás zastavilo před tím, abychom nelezli na tu vysokou skálu i přesto, že jsme věděli, že můžeme spadnout. A tato paměť, tento způsob přežití je, domnívám se, zakódován právě v emocích. Proto se sny nesoustředí na paměť, ale na emoce, protože jsou důležitější. Jenže jsme lidé... lidé, kteří mají "navíc" rozum, který je tak brzdí... V dnešním světě své emoce velmi potlačujeme, nedbáme na ně, míříme je dovnitř sebe a pak se divíme, že je nám stres tak nebezpečný a čím dál častěji rutinou. Naučili jsme tvořit si emoce na špatných místech, vážně je špatné vyhodnocovat školní písemku za životu nebezpečnou a je to neskutečně vyčerpávající, pokud takhle rozumem hodnotíme spousty denodenních situací v našich životech.
A i ten kult lásky by to jen potvrzoval, to je takový koktejl různých emocí. Nehledě na to, že se domnívám, že všechny emoce jsou fyzickou záležitostí, každou emoci cítíme v určíté části našeho těla, v určitém orgánu v případě některých emocí. I když vám můžu připadat jako nejtěžší materialista na světě, když máte radost, v tu chvíli, kdy ji máte, zamyslete se, co to ta radost je, zamyslete se, kde ji cítíte, stejně tak když jste nervózní nebo naštvaní.
A teď se vrátím i k tomu, že dle snů vím předem, že budu nemocná. Nemoc pro nás znamená změnu na našem těle, naše buňky jsou napadeny už delší dobu, než se nemoc v plném rozsahu projeví, stejně tak dojde ke spuštění našeho imunitního systému, aktivaci bílých krvinek, a teď sahám do balíčku fyziologie, který neovládám, ale tvrdím-li, že každá emoce sídlí v určitém orgánu a to, že ji "cítíme" je dáno velmi jemnou změnou, aktivitou v našem těle, a sny jsou jen zpracování našich emocí, pak je přeci samozřejmé, že se i tato změna v našem těle projeví na našich snech. Vždyť kdo jiný by měl vědět, co je na našem těle jiné, než právě naše tělo, náš mozek, který vše spravuje a řídí?

 A v rozdělení snů budu pokračovat příště, není možné tak rozsáhlý obsah podat nějak stručně, a nebojte se, budu muset všechny tyto své myšlenky nějak utřídit a zpravit vás o nich systematičtějším způsobem, než tímto volným proudem myšlenek. Je to způsob nespolehlivý a ve výsledku jsem pochopitelně neřekla to, co jsem chtěla :D. Také omluvte mou neodbornost, snad se v budoucích pár letech zlepším :).

Porozumění snů vede k jistému sebepoznání.

Snad kdyby výrobci kvalitní tužky a ořezávátka odpovídajících rozměrů vyráběli, trpělivějším národem bychom byli

Člověk by měl být v každý moment svého života spontánní. Já jsem toho živým příkladem. Vždy mám na všechno dost času, ale jakmile mě to chytne, jsem schopna práci, kterou jiní dělají měsíce s nechutí, zvládnout za jediný den s naprostým elánem.
A když mě takhle jednoho dne v jedenáct hodin večer popadnul tento elán mířený k uklízení, podařilo se mi po necelých deseti minutách zdolat nepořádek nahromaděný na pracovním stolu za dva měsíce. Když už jsem stůl měla vyprázdněný, nedovolila jsem si zapomenout na hrníček s propiskami, štětcema a tužkami, že na dně hrníčku leží ta samá nekvalitní negumující pryž už přes rok, radši nezmiňuji.
Po roztřídění propisek jsem popadla zelené plastové ořezávátko, abych ořezala všech těch 12 tužek neznámého původu - půjčené, zapomenuté, nevrácené, každá tedy zcela originální. I pustila jsem se do ořezávání a s úsměvem na tváři jsem si vybavila svého bratra, jak doslova nenávidí ořezávání tužek a pastelek, kdy tužky a pastelky nezbytnou výbavou prvňáka jsou. I já jsem pastelkám jako malá vyhlašovala válku a mučila je tím, že celý pobyt v mém školním penálu trávily neořezané. Už jsem ořezala 7 nejkratších tužek a postoupila jsem k těm delším. A ty mne rozčílily! Nejen že se natřikrát zlomily a zlomenou tuhu jsem z toho nedostatečně velkého, zeleného, plastového ořezávátka musela páčit malými nůžkami, dokonce se ořezávátko do nekvalitního dřeva tužky zakouslo natolik, že došlo k dalšímu zlomení tuhy a zničení dalšího centimetru tužky. Takže se mě jal ten samý pocit jako na základní škole, kdy jsem ztratila trpělivost s marněním času nad těmito protivnými, nekvalitními výrobky, kterým se tužka říká neprávem a zkrátka jsem je zahodila mezi odřezky z těch poctivých, smysluplných tužek. Těžko říci, zda jsou tyto "výrobky" hodny být pohřbeny v odřezcích voňavého dřeva úspěšně vysloužilé tužky, každopádně je to příběh smutný.
Oni si to to výrobci ani neuvědomují, kolik rodičů malých dětí kvůli nim denně s hořkostí zakleje a kolik dětí kvůli nim se naučilo být netrpělivými.
A já v ten moment pochopila, proč jsou některé tužky stejně dlouhé i několik let.

Elegie na degradaci pravdy

Kdybych lidi poprosila o definici pravdy, nevěděli by si s touto těžkou úlohou rady. Když bych se jich zeptala, zda jsou pravdomluvní, styděli by se odpovědět "ano" i "ne". Styděli by se za obě tyto odpovědi. Proč? Protože by si ani nebyli jistí, co to ta pravda je. Je rozdíl mezi tím, co se o pravdě říká a jaká ve skutečnosti je a největší propast odděluje to, čím pravda kdysi bývala.
Pravda bývala hodnotou všeobecně uznávanou, dnes bychom ji mohli přiřknout pojem přežitek.
Žijeme ve lži, že je náš život velmi komplikovaný a přitom je velice prostý, domníváme se, že tedy i všechno ostatní musí být komplikované - že musí být komplikované studium, že musí být komplikovaní lidé, že musí být komplikované vztahy. Vždyť když by něco komplikované nebylo nebo nám to komplikované nepřipadalo, hned by se nás jalo podezření!
Takže žijeme komplikovaný život s komplikovanými lidmi a vedeme komplikované vztahy, na všechny oblasti našeho života máme specialisty, za kterými docházíme pro rady. Jsou specialisté přes obuv, specialisté přes emoce, specialisté přes chůzi, specialisté přes stravování, specialisté přes oblečení, specialisté přes vlasy, specialisté přes papír, specialisté přes igelitové pytlíky,... Žijeme v této iluzi, jakmile máme potřebu nebo problém z této určité oblasti, jsme nuceni tyto specialisty vyhledat, jenže sami specialisté nám tuto komplikovanost nerozřeší, ba naopak, oni také neznají pravdu, mají určený jen svůj jakýsi pomyslný cíl. Tímto cílem je prodat své produkty a služby, nikoliv nám pomoci a tak své já zamotáváme do spousty dalších lží, aniž bychom se mohli pravdy dopracovat.
Jakmile pravda z našeho praktického života takhle degradovala, je zřejná degredace pravdy v obyčejné lidské interakci a zde se střetáváme a narážíme na největší mantinely, které nás nechtějí pustit z pomyslného kluziště a vše jen odráží zpět na herní pole.  My tedy stojíme uprostřed tohoto hřiště pod neustálou palbou a nemůžeme odejít. Domníváme se, jací jsme, domníváme se, jak nás vnímají ostatní, domníváme se, jak chceme, aby nás ostatní vnímali, domníváme se, že víme, jak chceme, aby nás ostatní vnímali, domníváme se, že víme, jak chtějí ostatní, abychom je vnímali, domníváme se, jak chtějí ostatní, abychom je vnímali, domníváme se, jak vnímáme ostatní, domníváme se, jací ostatní jsou.
A přitom je pravda tak prostá... nebo spíš to, co pravdou bývalo.