Konečný verdikt terafauxpas a Kolik váží vaše touha?

Konečný verdikt z mého druhého kola přijímacího řízení na obor Psychologie zněl: "Příjímací zkoušku jste složila úspěšně, avšak nesmíme se vyjadřovat k výkonům ostatních..."
Vzhledem k tomu, že ti, kteří dosáhli ještě vyššího počtu bodů, šli ke druhé komisi a se mnou se rovnou rozloučili, s radostí jsem jela okolo dvanácté na Čerňák, že v Praze nezkejsnu do šesti do večera čekáním na druhou komisi a v klidu stihnu představení s hudebním doprovodem Zrní v Hradci (to bych nemohla být obyvatelem České republiky, abych na Čerňáku nenarazila na někoho známého, kdo pojede stejným autobusem - Jirka si šel zrovna pro oběd do jednoho stánku s rychlým občerstvením - ty nejhorší stravovací návyky, to už k Jirkovi zkrátka patří, ale nekoupil si ani pizzu, ani kebab, ale nudle! což je pokrok!).
Rozbor ukázky videa o mezilidské interakci jsem pojala na Adama, neboť jsem vůbec neměla šajn, co bych tam asi tak měla psát, i psala jsem tam všechno, co mě napadlo a nejspíše to zafungovalo, protože se mi papír nebezpečně zaplnil a při pročítání mého výtvoru si komisařka s úsměvem pokyvovala.
Chodba s pár lidmi, čekající právě k té subkomisi, před kterou jsem měla předstoupit i já, byla naplněna totální nervozitou, jak jen pár lidí dovede vytvořit takové megalomanské množství negativní energie...  (na druhou stranu,... taky bych byla asi nervózní, kdybych si zaplatila 5 000 za přípravný kurz a na tento obor se hlásila bezmála po páté, čerstvých maturantů nás tam bylo skutečně pramálo).
Na otázku, jak se mi jevil test, jsem spustila žadoněním o matice a člen komise mě ihned vyvedl z omylu... Schopnosti mám prý nadprůměrné, v této části testu jsem si vedla nejlépe, kdežto rezervy mám v ZSV a Psychologii, při otázkách mířených směrem k mému seznamu přečtené odborné literatury, který jsem vyčarovala předchozí večer, jsem vcelku obstojně odpovídala, praxe jsem měla také dostatek,...  (ty slepice jedna!!! kdyby ses jenom připravovala! matiky ses bála nejvíc a tu jsi dala levou zadní! a ty vyhoříš na tom, že se něco nenašprtáš?! vždyť to je jenom o našprtání, to není nic nepřekonatelnýho! kdyby ses na to byla bývala jen podívala, tak jsi to mohla dát!!!....). Ale kdyby, kdyby, kdyby,... a Praha smrdí a Hradec je krásnej, proč se teda stresovat?!  :) Aspoň vím, že na psychologii, kam se hlásí 1200 lidí není vůbec těžký se s trochou přípravy dostat, jen nebýt líná a opravdu tam chtít! tak třeba za pár let.

A večer následovala  cesta do Hradce! Jupí!
Sice jsem přesně nevěděla, kde Vojta bydlí (odkud jsme měli vyjíždět), ale věděla jsem, že je to někde u knihovny a auto jako Vojta nikdo jiný v Jičíně nemá, nehledě na to, že má vzadu samolepku malého potápěče (jooo, detaily si člověk pamatuje, podstatný věci ne). Když jsem se ke knihovně přibližovala, na kašně jsem už zahlédla Jedlu se Zuzkou. Hned po pozdravení jsem na ně začala chrlit svoje čerstvé zážitky z Prahy a Jedla mě přerušil se slovy, zda nás nemá představit... (Zuzka chodila na základku s mou o dva roky starší sestrou a pak chodila i na gympl, známe se tedy už pěkných pár let a máme spoustu pro konverzace nevyčerpatelných témat... gympl přece :D a tím bylo naštěstí zažehnáno i všem trapasům spojeným s tím, když vám bejvalej představí svou současnou - a pak že si něčí bejvalka se současnou nemůžou rozumět a nerezervovaně se bavit - opět vyhlašuji boj institucionalizovanému jednání!). Když jsme se po chvíli všichni sešli, vydali jsme se na cestu, jako vždy je cestování s takovými lidmi děsná sranda jako všechno ostatní s nimi, věřím, že i pohřeb by byla zábava, jen na mě trochu dolehla únava za celý ten den, takže jsem se uvedla do úsporného režimu, ze kterého jsem se pak už nesvedla dostat.
Po příjezdu do Hradce trvalo sotva pár vteřin a hned jsme se bez problému našli s Terkou. Já a Terka jsme byly opět společně na Zrní! Poslední koncert - náš první, na kterém jsme byly, jsme strávily také spolu a tím se mi vybavily všechny milé vzpomínky na báječný Grabštejn worldfest :).

Kolik váží vaše touha?

Celé vystoupení Kolik váží vaše touha s hudebním doprovodem Zrní bylo perfektní! Užila jsem si ho až dokonce, ač bylo vcelku dost feministicky laděný, tak jsem si připadala, jako kdyby mi mluvili z duše.
Po několika letech jsem také navštívila prostory divadla Drak (naposledy a opět poprvé to bylo, když se nám pod vedením Dana povedlo šílené zpracování Kytice, které mělo na naší vánoční akademii ve škole nevídaný úspěch, v opilosti z toho úspěchu nás Dan přihlásil do soutěže divadelních sborů, kde jsme neměli se svým amatérským "divadlem" jediné šance a celé naše vystoupení muselo být vedle profesionálních divadelních sborů, jež hrají svá představení již několik let, totálním fiaskem :D ale užili jsme si to a byla to sranda, dokonce jsme nebyli ani poslední ani předposlední a vyzískali jsme i zvláštní ocenění!) - i takové vzpomínky mi vyvstaly na mysl.
Když se mě pak během přestávky Terka ptala, zda je Bára těhotná, nebo tak ztloustla, přitakala jsem jí svoje neskrývané podezření :D. Otevřeně se na to zeptat neumím, protože jsem od mamky naučená, že přeci jen se těhotné se svým těhotenstvím nechlubí většinou tehdy, když mají nějaký problém a je jim to nepříjemné, zbytečně jsem se teda obávala a potvrdil mi to až Jedla, kdy mi prozradil, že se na můj účet i bavili, že jsem nejspíš jediná, kdo to ještě neví, a já s omezeností úsporného režimu nic nepostřehla a zareagovala jsem jen slovem:"Co?" s odpovědí: "Ale niiic, niiiiiiiic... " :D
Jen jsem si myslela, že se třeba dříve dočkáme svatby, protože už před těmi lety, kdy jsme začínali točit a mamka tenkrát Báru s Patrikem poznala, tak mi povídala:"Ten Patrik je ale zamilovanej do tý Báry!". A já jí tenkrát odpověděla:"Jojo, to pro ně bude konečná, mami :)". Kryspínky se nemýlily! A můžeme se těšit na malé teď už neoficiální Pirilampátko!

Teambuildingový rodinný výlet

Když jsme se v sobotu ráno vydávali na cestu do Velkých Popovic v počtu čtyř - naši a já se Simonou, nikdo nemohl tušit, jak velké dobrodružství tak nevinný výlet skrývá. Asi vás nepřekvapí, že to byl výlet do pivovaru, na jiný výlet by s námi táta nejel, už to tedy bylo teambuildingové, že jsme se dohodli, že pojedeme.
Na cestu jsme se vydávali s GPS navigací z roku 2008 a s kocovinou (den předtím jsem měla už nevím v kolikátém pořadí zapíjení maturity, kdy jsem ten divoký mix v žaludku rozdýchávala s melancholickým vzpomínáním s Lenkou na ta slastná školní léta a to až do brzkých ranních hodin - bylo to víc než fajn :) a já samozřejmě opět přísahala, že už nikdy v životě pít nebudu - jak už to tak bývá). Když jsme zastavili pár kilometrů za Jičínem u benzinové pumpy k dotankování, nevěděli jsme, že se díky tomu naše cesta prodlouží o hodinu a půl. Auto se totiž rozhodlo nechtít nastartovat (to je tak, když máte koupené nové auto, které před půl rokem vyšlo ze záruky...). Pohotově jsme z auta vyskočili a s dotankovanou nádrží auto odtlačili od stojanů. Kapota otevřená, máma se stále snaží nastarovat, všichni koukáme, aniž bychom měli tušení, co všechno takový motor auta obsahuje a přitom jsme se tvářili velice rozumně, jako kdybychom měli po prvním chytrém pohledu přijít na kloub poruše našeho auta... Co kdyby nás osvítil duch automechanika... Nakonec se máma po uplynulých zkušenostech rozhodla nakoupit pojistky, kdy každou podezřelou vyměníme. I měnili jsme, chodili jsme kupovat další a další a měnili jsme i ty vyměněné za ty staré a naopak. Po čase se zdála být každá vyhořelá, až jsme se tři ženské vzdaly a jediný, kdo nad otevřenou kapotou zůstával vytrvalé stát byl táta a měnil a pokračoval v prohlížení stále těch samých pojistek neustále dokola... Když už jsme rezignovaly, dožadovaly jsme se toho samého i po tátovi, který se ne a ne vzdát... A protože existuje pojem "zbytkáč" po půl hodině na sluníčku se mi začalo všechno valit do hlavy, že jsem si sedla na patník a snažila se odolávat ředěním vodou.  To na nás musel být pohled...
Po hodině konečně tatínek sedl do auta a naplnil svou potřebu být hlavou rodiny nepostradatelnou pro ostatní členy a ukojil své ego, skutečně se mu auto podařilo nastartovat!!! Zoufalá slova Simony, že chce domů, že nikam dál nejede, vyslyšena nebyla a tak jsme se přibližovali k Praze.
Kde si máma - řidič nebyla jistá, kudy jet, měly jsme radit já se Simonou pomocí navigace, jenže máma se dovolávala rad právě v těch chvílích, kdy jsme dle navigace jeli polem po neexistujících silnicích, to jsme vždy elegantně zatajily a když jsme po dalších dvaceti kilometrech zjistily, že skutečně jedeme správně, radovaly jsme se právě my dvě. Máma si těch příjemných pocitů tolik neužívala, neboť jsme ji úspěšně držely v poklidné nevědomosti po celou dobu cesty. Kolik jsme si jen vyměnily se Simonou pohledů při zatloukání...
Když jsme konečně dorazili do Velkých Popovic při vjezdu na provizorní parkoviště vytvořené na posekané promáčené louce jsme tlačily auto po druhé (praxe není nikdy dost), tentokráte z důvodu uvíznutí v bahně. Tehdy bylo parkoviště ještě poloprázdné, v myšlenkách jsem se hrozila, jak to tu bude vypadat za pár hodin, před propuknutím hlavního programu a také tehdy, až se budeme snažit i my z parkoviště vyjet.
Prohlídka pivovaru mě zaujala ze všeho nejvíc, kdy jsem se dozvěděla, že většinu českých pivovarů vlastní firma se sídlem v Londýně, také to, že na jednu směnu je potřeba tří lidí a že je v celém pivovaru zaměstnáno necelých 300 lidí, z toho dobrých 150 jen v administrativě.. - a pak proč nejsou pracovní místa. Také se nemůžu dočkat, až se někdo bude chvástat, jak jediné dobré pivo je "géčko" a že "kozel" je splaška, je tomu totiž naopak. V pivovaru Velkopopovického kozla je vyráběno i "géčko" a není hlavní prioritou :D.

A měla započít cesta domů... Při příchodu na parkoviště i přes všechna naše nejhorší očekávání jsme se zhrozili ještě více, vážně, situace na poli/parkovišti, byla mnohem horší, než jsme si všichni dohromady v duchu představovali. Dodávka u výjezdu zahrabaná předními koly dobrých 40 centimetrů v zemi nás vyděsila dostatečně na to, abychom se vzdávali nadějí, že se nám podaří vyjet na poprvé. BMW čtyřkolák situaci zachránilo, kdy ochotně tu dodávku vytáhnlo ven, i když tlačilo deset lidí, zdálky to vypadalo, že auto pojede do země, jak tam bylo předními koly zapíchnuté.  Radost z tohoto úspěchu (byly nám navráceny ukradené naděje) vystřídala další komplikace.
Díky druhé dodávce jsme nebyli schopni vyjet, neboť jsme byli zablokovaní, naštěstí řidič právě této dodávky přišel a ochotně chtěl popojet. Vše by proběhlo až podezřele bez problému, kdyby vskutku popojel, ale jeho kola se také jen protočila. Když chtěl pocovnout jeho auto se tak moc rozjelo, že na centimetr přesně zastavil od našeho auta, už jsem viděla, jak pojedeme domů nabouraní, i tedy vytlačili jsme nejprve tuto dodávku, která by to bez naší pomoci také nezvládla a mohli jsme se modlit, aby to máma šikovně projela a nezahučela do všech těch bahnitých kolejí, jež zde byly na auta nastražené jako pasti na medvědy téměř na každém roku.  Naše modlitby byly vyslyšeny!
Tlačení auta se tedy zaseklo na čisle tři a my spokojeně dorazili domů. Spokojeni jsme nebyli ani tak ze samotného výletu jako z toho, že jsme vůbec dorazili duševně zdraví přes všechny ty strasti konečně domů.

Terafauxpas na můj vlastní účet

Vzhledem k povodním bylo přijímací řízení na FF UK v Praze někdy v deset hodin večer přeci jen zrušeno a následně přesunuto na pátek (už od rána jsem v to doufala, neboť můj orientační smysl je dost nevyvinutý, tudíž jsem se naprosto děsila představy, že bych nepřijela metrem přímo k budově FF)...
Po celé budově byli rozseti lidé, hlásící se na ten jeden jediný obor, různého věku s různě objemnýmy štusy papírů. Se spolužačkou Blankou jsme si z toho už od rána dělali srandu, nebýt Blanky, nejspíš bych ani nedorazila, neboť bych netrefila (ano, pár stanic metra bylo stále ještě uzavřených a jako naschvál zrovna i ta, na které bychom vystoupily).
Měly jsme být na stejném patře, ale v různých třídách, musely jsme se tedy zařadit každá do nekonečné fronty vyplňující celou chodbu končící právě ve třídě uvedené na pozvánce. Při podepisování prezenční listiny jsem si povšimla, že v této třídě je přítomna i Kryšpínová, škoda jen, že jsem s ní neměla tu čest. Sázeli nás jednoho vedle druhého do lavic, které znemožňovaly dodržování intimní zóny osobního prostoru (i slepice na bidýlku mají více prostoru, fakt nic pro klaustrofobiky). Řekla bych, že jsem pro své sousedy kolem dokola představovala výrazný stresor, ono když jsem byla zvyklá sedět sama ve školní lavici, kde jsem si bez zdráhání mohla natáhnout nohy na vedlejší židli a mít všechny věci všude, jen ne ve školním batohu a teď jsem se měla vejít do prostoru 40x50cm.... Starou kozu novým kouskům nenaučíš.... Neustále jsem se jim omlouvala za to, že jsem jim drkla, že nemají pod stolem místo pro své nohy, že jsou mé věci pod mou "židlí" i mým "stolem" i jejich "židlemi" a jejich "stoly", že jsou mé vlasy na stolu sedícího za mnou,... Fakt to nebylo vůbec lehký! Když říkali že to nebude náročný jen psychicky ale i fyziologicky, pochopila jsem, co tím mysleli...! A taky jsem pochopila, jak se asi cítí takoví chudáci brojleři. Naštěstí to bylo "jen" na budoucí tři hodiny...
Po shlédnutí dvou listů papíru velikosti A4 plných stovek miniaturních okének jsem si uvědomila, že to, co jsem si stáhla předchozí večer před předáváním maturitního vysvědčení, aby mi mohla Lenka pomoct s řadama a logikou (3 stránky A4) - ukázka testu přijímacího řízení - má příprava na přijímací zkoušky, byl jen ubohý úryvek, nikoliv celý test a mnohem nižšího levelu...  Dostala jsem oddělení A, růžově označenou tlustou obálku (má noční můra - růžová). A pak už jsem jen hrabošila a snažila se najít právě ten test, který jsme zrovna měli psát. Pár metrový test ze ZSV, budiž,... test z psychologie velikosti dálnice, ano, taky by se to ještě dalo (jenže aby jste došli na konec testu, měli jste dost času pouze na přečtení si otázky s okamžitým vyplněním odpovědi, opět jsem zvolila taktiku představy, že jsem velice inteligentní a znám odpovědi na všechny otázky bez zaváhání...vážně jsem si připadala chytře, když jsem už otáčela na třetí stránku a mí sousedí byli stále na první - jak umím být škodolibá...). Test paměti, dostali jsme papír snad s 10-15 osobami (jméno, věk, povolání, hobby, vlastnost) a na konci následujícího testu byly otázky typu: Jakou vlastnost měl člověk tanečník? Pak už následoval jen vrchol neuměřenosti, test, k jehož zvládnutí byste museli být snad absolventi MAT-FYZu. Nebyl nepřekonatelný obtížností, ale tou časovou tísní, jestli jsem někdy o nějakých přijímačkách řekla, že to byla sportka, tak jsem lhala, teď už ale lhát nebudu - byla to sportka... A pak už jen esej na dvě témata: Kdy jsme pocítili pocity vděčnosti, v jakých situacích, ke komu, za co,... a Kdy jsme se nejvíce přiblížili profesi psychologa a jak si profesi psychologa představujeme teď... Hračka :) Eseje jsem psala celých šest let na gymplu (jednou jedinkrát jsem zkusila vyprávění a měla jsem 2-!!!).
Když jsem se pak na chodbě potkala s Blankou jen jsme se dobrou chvíli smály, ani jsme to nemusely komentovat :D...
Odvážili jsme se to komentovat až v autobusu, kdy k nám zády seděl od poslechu Moravák, který se okamžitě nebál přidat do debaty. Chudák byl v Praze už v neděli, jel na Hlavák, a zapoměl si sluneční brýle, což ho velmi naštvalo, protože není připravený na hezké počasí, jaké ten den panovalo, zuby si vylámal také na matematice a neváhal poznamenat, že ve středu snad bude lepší počasí (ve středu je druhé kolo a moje a Blanky pocity byly téměř totožné - dostat se do druhého kola?! - nemyslitelné!). Když jsem si tipla odkud je a strefila jsem se, nechtěl mi uvěřit, jak jsem to uhádla "To ses jako na mě zkrátka podívala a povídáš, ten je z Moravy?" :D
Jestli si říkáte, kde je to "Terafauxpas", odpověď je jednoduchá "postupuje do 2.kola".
"2. kolo - ústní část

1. analýza videozáznamu mezilidské interakce
2. rozhovor o psychologických souvislostech mezilidské interakce, motivaci uchazeče, jeho zájmech a sebehodnocení předpokladů ke studiu
3. rozhovor o přečtené odborné literatuře a odborných aktivitách uchazeče

další požadavky ke zkoušce: seznam přečtené odborné literatury, podrobný přehled odborných aktivit doložených adekvátními potvrzeními, osvědčeními, konkrétními texty apod., přehled podstatných životních událostí (podrobnější životopis) (předkládá se u ústní části přijímací zkoušky)"
 :D :D :D

LG představuje divadelní adaptaci absurdního dramatu: Předávání maturitního vysvědčení

Vážně nechápu, proč si lidé, Jičíňáci obzvlášť a Jičíňáci z gymplu ještě víc obzvlášť, potrpí na rozličené formální akce, které jsou přeplněny od začátku do konce jedním faux-pas za druhým. Proto se těchto formálních akcí účastním velice nerada, nejspíš jsem imunní proti atmosféře okamžiku, díky které bych se měla cítit důležitě. Naopak, připadám si trapně a velice směšně, že si tito lidé opět na něco hrají a zrovna dvakrát se jim to nedaří...
Prvním velkým faux-pas bylo, že oktáva měla předávání zvlášť a my se 4.A dohromady. To jak 4.A. zrovna dvakrát v lásce nemáme, podotýkat nemusím. Aula byla včetně balkonu k prasknutí, takže byl vzduch vydýchaný mnohem dříve před začátkem a teplota v místnosti se blížila teplotám sauny. Takže tři body společenské formální akce by už splněny byly.
Třídní profesorka vedlejší třídy se hned snažila všechno organizovat, dokonce i tu odpornou škváru sextu, která tu nemá co dělat a následující okamžiky její milované třídě jistě zkazí svým neurvalým chováním. Seřadit se do trojstupu se nám dle jejích opakovaných nevraživých pokynů nechtělo, vždyť zbývala do nástupu dobrá půl hodina...
Nešťastné hudební představení studentů nižších ročníků otevírající tuto "sešlost" jsem neslyšela avšak bylo jasnou předzvěstí, co bude následovat. A pak už jsme si nastoupili v dříve zmiňovaném trojstupu, avšak přeci jen trochu uvolněnějším než na centimetr přesný trojstup čtvrťáků, vyslechli jsme si znovu studentskou hymnu Gaudeamus Igitur a všichni jsme si jen vyměnili pohledy, že jsme od maturiťáku zapoměli její text, nebo spíše, že nemáme taháky s jejím textem schované za podprsenkami a v kapsách kváder...  Proslovy ředitele byly směrovány k nám, jak jsme jako třída průserářů překonali sami sebe a je svými výsledky překvapili (samozřejmě zaobaleně řečeno).
Protože jsme byli seřazeni podle abecedy, byla jsem pod přímou palbou neustálých poznámek kluků na účet jednotlivých čtvrťáků postupně přistupujících ke stupínku. Nejspíš kluci bavili celou polovinu auly, která byla v doslechu jejich velmi poučných poznámek... Pak už jsme přišli na řadu my, věhlasná, živočisná, neurvalá třída sexta. Gazela s Danem se naštěstí postarali o přípravu proslovu, takže jsme nebyli zaskočeni jako vždy dokonalí čtvrťáci a vědomí, že máme méně čtyřek, více samých jedniček a více vyznamenání než oni, je tak osvobozující! Takže jsme jim to nandali!

Na závěř bylo zapomenuto na proslovy třídních učitelů a skutečně na ně mělo být zapomenuto, neboť ten naprosto nevhodný a nekonečný proslov dokonalé paní profesorky čtvrťáku perfektně posunul hranici směšnosti takovýchto akcí o něco výše. Jak jsem byla ráda za těch pár upřímných slov naší paní profesorky. A pak už se jen ta masa lidí snažila přes půl hodiny dostat z auly a všichni se rozprchli, jakoby těch uplynulých šest let neexistovalo...

První várka přijímacích zkoušek

Když jsem měla v plánu přihlásit se na pouhé dva obory, s tím že pravděpodobnost přijetí na ten první je velmi nízká až žádná (psychologie), se na mě všichni se zděšením v očích obraceli, zda si to chci risknout, podat si pouhé dvě přihlášky.
A takto mě lidé z mého okolí natolik vystresovali, že jsem si nakonec podala přihlášky čtyři a to do HK na obory: Sociální patologie a prevence, Sociální vzdělávání se zaměřením na etopedii a Sociální práce, do Prahy pak na FF UK obor Psychologie.
Na první přijímačky Sociální patologie a prevence jsem jela hned s několika spolužačkami a celý ten dvoukilometrový test jsem vyflákla z oleje, protože den předtím jsem maturovala a vážně jsem neměla náladu ani energii se připravovat, nakonec jsme si jen v autobuse pročítaly jednotlivé papíry z přípravného kurzu, kdy jsme se konce těch papírů nikdy nedobraly.
Držela jsem se dobré nálady, že jsem na výletu do Hradce a mám aspoň zajímavé zpestření jinak volného odpoledne, těžko říci, zda mě těšilo vidět ty, kteří se stresovali a doslova se ztráceli v tunách papírů s poznámkami. Zasedly jsme si celou jednu řadu, jenže pak došlo na přesedávání a nikdo z naší řady se ne a ne zvednout, tak jsem se postavila a z úplného konce auly jsem došla až do první řady, kde zbývalo jedno z posledních tří volných míst. Rozhodnost!
Hlídalo nás přibližně deset perfektně vycvičených psů, kteří zaregistrovali každý větší sebemenší pohyb. Takže jsem jakožto člověk s optickou pamětí, který při snaze rozvzpomenout se hledí po všech zdech a stropech, byla neustále na ráně. Naštěstí jsem seděla v té nepříjemné první řadě, takže se jich nejímalo podezření, aby byli nuceni mou přijímací zkoušku přerušit. Zaškrtávala jsem i takové odpovědi, které jsem neznala a představovala jsem si, že jsem v tomto oboru velice sečtělá, snažila jsem se na lidi okolo působit velice jistým dojmem a i když jsem si docela nebyla jistá, o čem daná otázka je, zaškrtla jsem tu odpověď, která mi jako první padla do oka. A jak to všechno dopadlo? Umístila jsem se na 36.-44. místě!
Další den následovaly přijímačky na obor Sociální vzdělávání se zaměřením na etopedii, protože jsem dva dny předtím maturovala a dělala přijímačky, vážně jsem neměla náladu ani energii se připravovat. Snažila jsem se držet se zase dobré nálady, ale ještě před vyplňovaním čtyřkilometrového testu se jim podařilo mě konečně trochu znervóznit, neboť povídání ohledně přijímacích zkoušek bylo natáčeno a promítáno do všech ostatních tříd, kdy se všechno osazenstvo hlásilo právě na tenhle obor. Ta milá paní se vůbec nezdráhala zdravit všechny ty třídy a v ten moment mi to došlo... Nestojím jen proti lidem v téhle aule, ono je nás totiž mnohem víc!
Blok filosofie byl hračka, cosi co bych zařadila do Základů společenských věd bylo také překonatelné ale pedagogika, s tou jsem se nikdy v teorii nepotkala, a otázkami všeobecného přehledu typu: Kdo nakreslil Krtečka? jsem se nenechala vůbec zastrašit a vsadila jsem na své estetické cítění, které však ve všech případech nejspíše nezafungovalo. Nad logickými úlohami na konci jsem strávila nejvíce času, dokonce i všelijaké rovnice se mi podařilo sestavit, vážně by mě zajímaly správné odpovědi! A umíštění? 63.-65.... slabý... :D
A další přijímačky mě teprve čekají, tak se uvidí...

Zdravému duchu zdravé tělo!

Inu, je tomu tak, rozhodla jsem se každý den dvě hodiny věnovat k posílení své tělesné schránky.
Už odmala jsem trpěla vážnými problémy se zády, roky jsem pravidelně chodívala na rehabilitace a dodnes si pamatuji, jak se zhrozila paní doktorka, když jsem se před ní tehdy dle mých představ postavila "rovně". Své neklenby na nohách radši ani nepopisuji, spíše se daly přirovnat k plácačkám na mouchy (po dvou letech, kdy se mi klenby cvičením vytvořily, se mi zmenšilo číslo bot rovnou o tři) .
Prvních pět minut mi nadávala, že jsem snad dost inteligentní na to, aby mi došlo, že tohle není zrovna normální, bylo mi tehdy tak trapně, že jsem se málem rozbrečela.  Více než tři roky jsem cvičila vojtovou metodou a další roky už přeci jen běžnější cviky. Před dvěma lety jsem byla osvobozena od cvičení před bachařem a odvážila jsem se začít navštěvovat kurzy Tai-chi, ty mi pomohly ze všeho nejvíce a po půl roce cvičení, kdy jsem semtam nějakou tu slzu zoufalství z nemožnosti provedení nějakých cviků uronila, jsem byla od podrobování se rozličným vyšetřením osvobozena zcela!
Kvůli maturitnímu ročníku jsem zrušila všechny své mimoškolní aktivity, a že jich bylo... Pro nastínění jsem v pondělí přicházela domů v půl deváté večer, aniž bych se během dne stavila doma, to samé platilo i o úterý do sedmi do večera a další dny jsem měla dokonce i čas trochu pro sebe, domů jsem přcházela už v pět nebo ve čtyři hodiny. Spolu se všemi těmito aktivitami jsem zrušila právě i lekce Tai-chi, ke kterým se mám v plánu opět vrátit.
A i když jsem se na maturitu zrovna moc neučila, spoustu času jsem strávila sezením na židli u pracovního stolu. Začala jsem si připadat doslova rozkydnutá a to se mi přestalo líbit. Vzpomínka na rozkydlou Štěpánu na židli mě bude snad dost motivovat po celý budoucí měsíc, kdy se budu snažit dodržet cvičební plán.
Nejde mi vůbec o to zhubnout, neboť i přesto, že žeru jako dobytek a věčně se přežírám, zůstávám stále hubená (ano, patřím k těm šťastnějším). O to více se bojím, abych se nedostala do podváhy, ale svaly jsou prý těžší jak tuk, tak snad!
Čeho si jsem jistá už teď, že nejen k posílení svalů dojde i k posílení mé vůle. Člověk by řekl, že po několika dnech cvičení půjde cvičení snáz, kdepak... Ono s namoženými svaly se cvičí mnohem hůře...
Tedy další plus, posunu si i své hranice bolesti!
Sama jsem na sebe zvědavá...

Den, kdy mi přestala stačit Knihovna Václava Čtvrtka

Na pátek jsem se těšila ze všeho nejvíc, neboť jsem si naplánovala jít za odměnu do knihovny, kde si vypůjčím konečně všechny knihy, které pouze já sama chci a které jsem vracela zpět do knihovny před několika měsíci nepřečtené, abych se věnovala maturitě.  Vzala jsem si batoh. Rozhodla jsem si vypůjčit i knihy ze svého seznamu "náročných knih", na které člověk potřebuje mnohem více času než na beletrii.
Udělala jsem si radost vypůjčením si své oblíbené knihy Duše moderního člověka od C.G.Junga, další knihy od E. Fromma a S. Freuda a měla jsem zálusk i na spoustu dalších. Když jsem je nenašla v regálech, šla jsem se na ně zeptat paní knihovnice, která se je snažila vyhledat v seznamech, kde však nebyly vůbec zmíněné a jedna z nich byla kdesi na skladu, že mi ji do pondělí připraví. A nakonec mě neuspokojila ani nabídka beletrie... Ach jo... Musím začít jezdit do větší knihovny. A v tu chvíli jsem si také vzpoměla na svou spolužačku Týnu, která už roky jezdila do HK do vědecké knihovny ve dnech, kdy se jí zkrátka nechtělo do školy.

Zkoušku dospělosti mám, zbývá už jen dospět...

Řidičák mám, řídit neumím, maturitu mám, dospělá nejsem, těmito slovy bych započala dost obsáhlou zprávu o průběhu mé maturity. Jistě jste postřehli, že jsem se zrovna dvakrát zevrubně nepřipravovala. Ono když máte tak dlouhý svaťák, těžko se budete učit celou dobu, naopak, máte na všechno dost času. Tedy, první týden, jsem neudělala nic, druhý týden jsem se rozhodla zpracovat si učební plán, aby mi poslední tři dny zbyly pouze na opakování a odpočinutí si před samotnou maturitou. Ale to bych nebyla já, samozřejmě jsem se učila z těch dvou perfektně naplánovaných týdnů sotva týden jeden a poslední tři dny jsem si pročítala ty otázky, které jsem doposud ani neviděla... A neděli jsem celou doslova protancovala na takovou hudbu, kterou jsem poslouchala naposledy ve své pubertě...
Do školy jsem vcházela s tím, že češtinu jsem četla jednou, němčinu ani jednou, v základech společenských věd mi zbývalo doučit se deset otázek ( 5 jsem si jich přečetla jednou a zbývajících pět nikoliv) a u ekonomie jsem si čtením došla k patnácté otázce, kdy jsem měla problém i pochopit názvy otázek vyšších čísel, v batohu jsem si nesla všechny ty desky, jak mám celé dopoledne se vše doučit a mp3 nabušenou samýma oblíbenýma písničkama. Protože byla docela zima a jediné šaty, které mi jsou, jsou jedny takové velmi odvážné, červené s černou krajkou a kanýrovatou sukní, radši jsem zvolila černé minišaty. A protože mám takový problém, že když mám studené nohy, začnu pšikat, jako obuv jsem zvolila své zimní kozačky (ano v květnu... a na převléknutí jsem si pak vzala boty na podpatku). Musel na mě být veselý pohled.
Dopoledne byli zkoušeni čtyři, já šla až odpoledne, z těch čtyř se rozbrečeli tři! Vycházeli ubulení se zarudlýma očima, s rozmazanýma řasenkama, klepali se... ..."To jim tam ubližují?" Tak jsem si řekla, že už se přeci jen nic nenaučím, začala jsem všechny povzbuzovat, abych si nepřiznala, že jsem sama nervózní a když už došlo na krizi, tak jsem čapla svoji mp3, hlasitost jsem si dala na maximum a představovala si, že jsem v kotli. Ty úštěpačný poznámky kolemjdoucích jsem ignorovala, i když to byl předseda komise.
První předmět - Základy ekonomických předmětů, otázka číslo 18. Sledování reprodukčního procesu v podvojném účetnictví - jestli netušíš, o co jde, buď v klidu, já to taky nevěděla, všechny body zadání jsem ignorovala a začala jsem vysvětlovat podvojné účetnictví, pak jsem se chytla někde u pátého bodu ohledně materiálu, mluvila jsem sice o něčem úplně jiném, ale jak sama zkoušející povídá :"V účetnictví a ekonomii je všechno krásně propojený, můžete mluvit o čemkoliv". - vzala jsem ji tedy doslova.... A vrchol byl, když jsem začala povídat o materiálu z pohledu výrobku, jako základní materiál (materiál vyplňující podstatu výrobku - jedna z mála chytrých vět, kterou jsem si pamatovala) a říkala jsem, že třeba u... (nemohla jsem si vzpomenout na slovo nábytek) třeba u... třeba u... skříně... nebo stolu....  by to bylo dřevo a v tu chvíli zkoušející povídá:"A co myslíš, z čeho je vyrobený tenhle stůl? To by byl velmi drahý nábytek.. "

přísedící pohladila stůl rukama a odhrnula papíry:"To nebude dřevo..." - já si připadala trapně, zmateně jsem se podívala na předsedu, co se to právě děje, co je předmětem rozhovoru a on se rozhlédne po třídě: "No, to vypadá na dřevotřísku......"...

Druhý předmět - Základy společenských věd - "Hlavně sociologii, nebo psychologii, sociologii nebo psychologii, vytáhnu si sociologii nebo psychologii... " - A) je vždycky otázka z filosofie a B) je psychologie, sociologie, právo, ekologie, globalistika,... A psychologie a sociologie jsou na začátku, tudíž jsem si byla jistá, že i i filosofii bych zvládla (jako každý inteligentní člověk jsem se učila otázky postupně, kdy jsem k posledním pěti otázkám ani nedošla). Do třídy jsem vešla brzo, tak jsem si ještě sedla na židli posluchačů, kde seděla učitelka, kterou jsem měla na seminář minulý rok. Najednou, jako rána z čistýho nebe... "Tomáš Akvinský! Panika! Okno! Co napsal?!". Neváhala jsem se ji zeptat, ale odpovědi se mi nedostalo a pak blik, cvak, hned jsem si vybavila celou křesťanskou filosofii a přeříkala jsem ji tam celé jeho dílo... (zahřejvačka) Šla jsem si tahat 9. A) Počátky křesťanské filosofie B) Člověk a sociální prostředí!!! Nekontrolovaně jsem zadupala, vydala podivný skřek, čapla papír se zadáním a šla si zvesela sednout. Předseda byl tak báječný, že občas z nudy chodil lidem na potítko koukat přes rameno, já mu odpověděla, že snad všechno vím, tak se mě pak zrychleně ptal, tohle umíš vysvětlit, tohle taky, tohle vyjmenovat, všechno to máš napsaný super, a jaký byl smysl apologetiky víš? - Přesně jsem si vybavila stránku, na které u tohohle pojmu bylo jenom spisy apoštolů, takže mi osvětlil, že to byly spisy obhajující křesťanství. Když si šla další spolužačka tahat a ta, která byla zrovna zkoušená se na mě podívala, co jsem si vytáhla (opět za doprovodu horečných posunků), jsem ji sdělila, že devítku. Tentokrát tam bylo v řadě vysázených okolo deseti lidí z nižších ročníků, takže se začali smát, a to se to člověku pak povídá, když má dobře naladěný publikum! (vždycky jsem z posluchačů měla strach, že budu zbytečně nervózní) Když jsem vysvětlovala emanaci (že Bůh je někde v kosmu a vyzařuje čirou energii do svého okolí a tak vyzařuje ideje, v nichž je zakódované to, jak mají věci vypadat), tak jsem se rukama natolik rozpřáhla, že se ředitel optal, zda si nemá odsednout, pokud potřebuju víc prostoru (a já si na potítku říkala:"Hlavně si dej pozor na ruce při vysvětlování emanace!" marný...). U sociálních pozicí se mě pak snažil dostat na vysvětlení pozice a role a dokonce mi uštědřil jeden vtípek na mou osobu (a já na ty jejich vtipy za celý den už byla tak alergická, že jsem si nedala říct), na otázku, jaké sociální role tu teď my dva zastáváme jsem se chopila šance:"Vy jste zkoušející, já zkoušená, vy jste učitel, já student, já jsem teenager a vy jste... no... starší" a při vysvětlování transferu rolí:"No, to máte, když třeba takový učitel přijde domů a začne pedantsky nadávat svému dítěti..." i předseda se zasmál!

Na češtinu jsem se vážně těšila "Na všechno si vzpomenu (i když na něco s obtížema, ale vzpomenu), co by mi ale udělalo radost, vytáhnout si Salingera, americkou literaturu, Kdo chytá v žitě". Do třídy jsem vcházela od otevřených desek na stránce právě se Salingerem a tu stránku jsem si v paměti uchovala jako fotku.
Neznala jsem čísla, sama jsem si to seřadila dle období a Salingera jsem měla jako posledního... 14.... "Ksakru, to bude Rais, nebo tak někdo..." A kdo na mě z papírů u 14. vykouknul?! NO PŘECI SALINGER! Předseda se zase na vteřinku zastavil u potítka, koho že to mám, rovnou jsem odpověděla: "Všechno mám, všechno vím, děkuju...". A pak už se nikdo z nich nedostal ke slovu, po dvou minutách se i vyhlášená učitelka "rejpalka" opřela a dala ruce v kříž s úsměvem na tváři.

Když jsem čekala na chodbě před němčinou, potkala jsem bývalou dějepisářku, která ke mě přišla se vztyčeným palcem se slovy:"Teda, předseda si chválil tvůj neverbální projev, o tom povídá, kudy chodí :D"... - jo... to ta emanace.... povzdechla jsem si.

Na němčinu jsem vcházela s myšlenkou, že je to 1:2, že si vytáhnu povídavé téma, které uvařím z vody, nebo zeměpisné založené na faktech, na kterém si vylámu zuby, padlo číslo 17. s tématem Massenmedien (masová média - nejhorší z těch povídaných témat, ale z vody se uvařit dá!). Sedla jsem si na potítko a začala vařit, dvacet minut jsem si hledala jenom členy ke slovíčkům (upřímně, být zkoušená, zabila bych se, neboť jsem neustále listovala ve slovnících a dělala tím hluk, že jsem si vyžádala pozornost všech ostatních, kteří ze mě začínali být nervózní). A pak už jsem jenom lhala a lhala a lhala, na takové zákeřné otázky typu:"Jaký byl tvůj poslední výlet s rodinou" jsem odpověděla:"Můj poslední výlet s rodinou byl.... do Hradce Králové... Navštívili jsme tam kostel.". Pak už jsem se než na samotné odpovědi soustředila na použití co nejvíce gramatiky, kterou ovládám. Připadala jsem si jak v absurdním dramatu a v tu chvíli jsem pochopila drama Plešatá zpěvačka od Eugene Ionesca, kdy je celé drama vystaveno na příručce k mluvení z anglického jazyka a výsledkem je absurdita dorozumívání, kdy všichni mluví pomocí naučených frází a dělají, že mluví, aniž by se navzájem poslouchali a rozuměli si.

Než jsem si sbalila věci roztroušené všude po chodbě, už jsme byli pozváni k přednesení závěrečného ortelu. Ve třídě v řadě stálo dohromady snad 20 učitelů (všichni zkoušející, předsedové, místopředsedové a přísedící za celý den ze všech předmětů) a my čtyři chudinky jsme nastupovaly se sklopenýma hlavama jak ve filmu Vyšší princip na popravu. Jen ty matrace za náma chyběly...

A pan předseda si neodpustil ani protentokrát být vtipný:"Oficiálně prohlašuji, že maturitní zkoušku složily ty z vás, jejichž přijímení začíná na K" (Kiričuková, Kobrlová, Kryspínová, Kolářová). Vážně, ale vážně jsem se snažila zapamatovat známky ostatních, ale ve chvíli, kdy začal říkat:"Tak a teď ke studentce, která mě zaujala svým verbálním i neverbálním projevem..." ("Ach ta emanace..."), jsem je zkrátka zapoměla. A pokračoval "Základy ekonomických předmětů - výborně, Základy společenských věd - výborně, Český jazyk - 9bodů z devíti, takže - výborně, no a Německý jazyk - tam nám to trochu ujelo" (v ten moment mnou projel mráz: " A do háje, takže jsem si tam vymejšlela až moc! Vážně to bylo tak špatný?!?!") "37 bodů... z 39.". "Fůůů..." A dobrá nálada mi nedala, aby si mého neverbální projevu ještě trochu užil, tak jsem si na rozloučenou za ty dva ztracené body z němčiny začala trhat vlasy z hlavy, dupat a odfukovat. Samozřejmě jenom na pár vteřin, aby všichni přítomní pochopili mé pravé pocity... Aneta se při dozvědění se jejích známek docela rozbrečela se slovy:"Já budu brečet, je to konečně za náma..", což mě naprosto fascinovalo, jako kdybych viděla, jak jí ze srdce spadla hora.

A tak jsem odcházela domů s blaženým pocitem o výborně úspěšně složené zkoušky z dospělosti a s pocitem, že jsem memaplnila prognózy skeptiků, kteří mi záviděli, že se nacházím v kotli metalové koncertu a ne na chodbě vyplněné napětím před maturitní zkouškou (pro další nervozitu už tam holt místo nebylo!).
A po cestě domů, jsem hned zavolala Báře, která mi napsala smsku, že na mě myslí a drží mi spolu s ostatními palce, já jsem prosila, aby mi poslali trochu pozitivní nálady (bylo to v době, kdy ze dveří vyšel další ubrečený a strhaný člověk) a zabralo to!) A pak už jsem stihla zavolat jen svojí nejbáječnější spolužačce, poradit jí všechny tipy, jak výborně, úspěšně odmaturovat, a byla jsem doma (domů mi cesta trvá půl hodiny a ještě jsem to vzala zacházkou okolo rybníka, abych správně rozuměla, co mi ten na druhé straně říká). Kredit si dobíjím jednou za půl roku s nepochopením, jak někdo může provolat více jak stovku za měsíc, mě se teď konečně a poprvé podařilo provolat přes tři stovky během jediného dne, je to můj osobní rekord! Po příchodu domů se naši ptají:"Tak co? Dalas to?" odcházejíce do svého pokoje odpověděla jsem: "Ale joo, no joo...".
Další dny jsem chodila podporovat téměř každé odpoledne svoje spolužáky. Když šel předseda Lence vytknout její triky s propiskou, aby si příště vzala tužku, aby nemusela propiskou tak zběsile klikat, netušil, že tužku div nezlomí a nebude ji vystřelovat na příchozí posluchače. A nebyl by to on, pokud by si ze mě neutahoval, že se i při mém výkladu Kdo chytá v žitě celou dobu bál o brýle mé zkoušející. Nejspíše pak vše pochopil, když jsme mu s Lenkou prozradily, že jsme spolu v jedné lavici strávily spoustu let. 
Holkám ve čtvrtek jsem pak slíbila, že jim donesu pugét čtyřlístků, našla jsem sice jen jeden, ale o to větší radost udělal. Háňa nenašla jiné vhodnější místo, než si ho vložit do podprsenky a štěstí měla! Pak večer na zapíjení maturit ho vytáhla docela usušený.
Následovalo zakončení, na které jsme se měli dostavit v plném počtu. Předseda měl velmi vtipný a vhodný proslov. Chybělo nás devět. Jeho proslov byl vystavený tak, že už končí ta léta, kdy my, utlačovaní studenti jsme zcela bezbranní vůči učitelům, jež jsou vybaveni zbraněmi jako například pětkami, zápisy do třídnice, důtkami... A to, že právě dnešním dnem skončilo. Jeho slova potvrdila Péťa nevyplými zvuky u mobilu, všichni učitelé se začali tvářit trapně, ovšem to by v další minutě neměli během předsedova proslovu neformálně vcházet naši zapomenutí spolužáci, jako za "starých časů" po zvonění do třídy:"Pardon!" "Jé, dobrej, pardon..." "Ále dobrý dén" "Dobrej" ..... Zkrátka, jací jsme byli, takoví jsme byli i v posledních nejvíce vážných a formálních chvílích. Nebyli bychom to my, sexta.