Soužití s jinými národnostmi Dorm.N.5...

...není vždy zrovna lehké...

Tímto nechci urazit žádný z národů, jen to jsou postřehy, jež byste měli brát s nadhledem a kritickým humorem :).

- Být blondýnou je nebezpečné.
- Turci nerespektují naše intimní vzdálenosti a neustále na vás šahají a tím zrovna nechtějí dát najevo, že vás chtějí sbalit.
- Španělé nemají oproti Turkům asi už vůbec žádnou intimní vzdálenost.
- Němci na nás působí vcelku arogantně, vždy se ozvou, vždy jsou se vším hned hotoví.
- Indové a vůně jejich jídla zamoří vždy celé poschodí, stejně tak jako jejich hudbu slýcháme deno-denně i přes dvoje zavřené dveře. Nevědí, k čemu dveře slouží a nevědí, k čemu slouží postele a stoly - spí na zemi, vaří na zemi, jí na zemi. A nejen vůně jejich jídla zamoří celé poschodí, nýbrž zamoří i celou kuchyň, která je po jejich působení nepoužitelná... (minimálně to tak funguje u našich sousedů - aneb, testování psychické odolnosti a vážně lituju paní uklízečku.).

A to mé vysněné Německo je mi asi souzené, řekla jsem si, že bych si mohla začít dělat čárky, ale už by jich bylo zase tak moc, že by to bylo zbytečné. Spousta lidí, když mě osloví, povídá: "Where are you from? Germany?". A pak když jsem potkala pár dalších Erasmáků v supermarketu, dohadovali se, jestli mě znají, jedna Francouzka povídá: "Yesss, you know her, that is the German girl from Dormitory N.5.. Everybody knows her." Ok, proč ne :D.
Taky se musím pochlubit, že dávám lekce kytary jednomu Tádžikistánci, který do našeho setkání nevěděl, co to jsou akordy.
Tolik zatím o mezinárodních vztazích na Dorm.N.5.

A cože tu vlastně budu dělat?

Asi není žádným překvapením, že jako Erasmáckému studentovi mi většinu mých předmětů neotevřeli a že na většinu předmětů chodím s litevskými studenty.
Po asi tisíci změnách nakonec budu mít předměty Litevská studia, Litevština, Němčina B2 (chtěla jsem B1, na B2 fakt nemám, ale ta učitelka je báječná, prostě si budu muset víc máknout :)) a posledním předmětem jsou Základy komunikace. Těch se bojím nejvíc, protože budeme vypracovávat i nějaké projekty, prezentovat a budeme mít i ústní zkoušku - to vše bude zajímavé právě díky mojí angličtině.
Sportuji! Nebo se aspoň snažím, občas vyběhnu ven a teď budu zkoušet i nějaké sporty, které nabízí univerzita, tak se uvidí, jestli dostojím svých slibů a budu na sobě makat (zatím nehubnu, protože žeru jako dobytek... - omlouvám se za ta hrubá slova, výstižněji se to napsat nedá :)).
Objevili jsme jednu příjemnou přehradu přímo v Kaunasu (na periferii, ale stále v Kaunasu). Na výlet jsme přizvali Bo-Sunga. A počasí bylo tak nechutné pěkné....

Podnikli jsme výlet do Vilniusu a já si Vilnius zamilovala, i když opomenu street art, tak jsem byla unesená z toho, jak na každém rohu blbnou nějací skejťáci na prknech, nehledě na to, že jsem potkávála každou chvíli týpky typu Čajda, Renda,... Potkala jsem i jeden báječný, zapadnutý galerio-ateliér. A básnit o kostelech a historickém centru nebudu, to si můžete domyslet.
Když jsme pak večer dorazili na nádraží, s tím, že poslední vlak jede v devět, bylo divné, že na návěstní tabuli napsaný nebyl, šli jsme se zeptat k okénku a paní, ač neuměla anglicky, pochopila, že se chceme dostat do Kaunasu, na papírek napsala čas před deseti minutama, kdy odjel poslední vlak a rozhazovala rukama do kříže: "Ně,ně,ně, over...". :D
Naše vypořádání se s takto náhlou stresovou situací pobavilo asi všechny přítomné na hale - kolektivně jsme chytli výtlem a pak jsme si našli autobusy, i když se nám ta myšlenka zůstat ve Vilniusu přes noc, líbila.

Tak, takhle si tu užíváme :)

Welcome week+

V rámci Welcome weeku jsme měli být vpraveni do studentského života v Kaunasu.
Naše snahy o navazování mezinárodních vztahů byly už od začátku zkomplikované tím, že jsme právě během welcome weeku narazili na dalších šest Čechů a jednoho Slováka studujícího v Čechách, potom další tři Slováky a ještě měla dorazit jedna Češka.
Tím číšlo naší Česko-Slovenské komunity, bohužel, asi nekončí, protože jsme se dozvěděli o dalších Češích na sportovní univerzitě a při výletu do Vilniusu jsme narazili na další Češky z mediny.... Achjo... :D Samozřejmě to má i své výhody, mít tu takovou báječnou grupu, ale víte jak, anglicky mezi sebou vážně nemluvíme.

Univerzita nás podarovala krásnými batůžky s logem KTU, připravila pro nás Bus tour městem, spoustu proslovů jednotlivých významných osob tady na univerzitě jehož součástí byly i litevské tance, hudba a hry. Tak si představte, jak tolik národů společně skotačí jakousi litevskou mutaci polky a různé kolové tance (připomívající mi historické tance), cosi jako letkis a pak samozřejmě i otce abraháma - v litevštině samozřejmě :D. Na to, jak nesnáším zapojování se do takových aktivit, kdy se má publikum zapojit, jsem si tohle vážně užila! Aneb, když do něčeho jde člověk po hlavě, tak si to užije :).

Ve volných chvílích jsme se sházeli na koleji a kolektivně porušovali snad veškerá kolejní pravidla. Občas se knám připojil Polák Gleb, Jirkův spolubydlící Turek Fatich, nebo Ind Shanky. Tolik o snahách o komunikaci v angličtině :D.
Další program nalinkovaný univerzitou byla tour po studentském kampusu a vážně to ti Litevci mají dobře vymyšlené... Bezplatné poradenství v Career Centru, které vám najde nějakou brigádu, či stáž... (tohle propojení teorie a praxe v Česku na naší univerzitě postrádám). Další geniální věc je Startup Space - pokud máte nějaké nápady, přineste nám je, s naší pomocí si je zrealizujete - a takovýhle nápad dal za vznik spoustě firmám. No jen si to představte, že si jako student založíte vlastní firmu! Která navíc funguje a nějakou tu korunu taky vydělává.... (Češi, učte se...)

A přišlo 1. září - oficiální začátek školy, celé město bylo zahlceno studenty různého věku v uniformách (taky chci zavést uniformy v Česku - geniální počin!). 1. září je tu očividně svátkem. O čemž jsme se přesvědčili, když jsme dorazili do sportovní areny, kde se měla konat Opening ceremony školního roku univerzitou. Studenti byli rozděleni podle fakult a my, jakožto zahraniční studenti, jsme vyfasovali sluchátka s překladem do angličtiny... A asi to nemá smysl víc komentovat a doplním to fotkou....

Po skončení se nám podařilo přimíchat se na raut k učitelům a dalším škoským pracovníkům, tak jsme drze ochutnali jejich víno a dobroty a pak se nenápadně vypařili.

Volné nenalinkované chvíle jsme využili k poznávání města, touláním se po historickém  centru a mé postřehy? - všude je nasprejovaná kočka, wtf?; litevci jsou vážně chladní - nezdraví, jsou jako stroje, bez známky emocí; hodně si tu v supermarketech potrpí na odkládání věcí do skříněk; pokud chcete na ulici najít koš s odpadky, trvá vám to minimálně půl hodiny, buďto tam žádné nejsou, nebo jsou dokonale zamaskované, což pak nechápu, že odpadky se po městě nikde kdovíjak neválí; litevci nemají rádi toulavé kočky; litevci jsou velmi důvtipní co se streetartu týká; v každém obchodě mají tvarohové tyčinky, ujíždí na nich všichni, už i já; vždy mě překvapí, kdo všechno tu umí anglicky; mladí litevci jsou velmi příjemní, osloví vás a když promluvíte anglicky, jenom přepnou na angličtinu a baví se s vámi dál; téměř všichni litevci jsou sportovci; holky jsou tu krásné, vysoké, hubené, s dlouhýma přírodníma vlasama; na ulici občas potkáte nějakého drnkálka (žongléry jsem zatím nenašla :-/).

Po nabitém týdnu už jsme se konečně dostali také ke koordinátorům na našich fakultách. Naše fakulta sice sídlí v centru, ale od kolejí, je to přeci jen 45 minut pěšky a mhd asi tak 40 minut :D. No vyberte si...

A konečně se propracováváme k těm nejzajímavějším akcím!

Reception for international students - dress code: smart casual. Vůbec jsem nenašla odvahu si představit, o co asi tak půjde, smart casual, ok, budiž, ale co se tam bude dít? Ze strachu jsem se tam ani netěšila a víte, jak to chodí, když se na něco netěšíte... :) Vyfasovali jsme jmenovky odlišené barevně podle fakult, celá tato recepce se odehrávala v sálu s báječným rautem pro nás... Zahájeno bylo jen krátkýmy proslovy a pak už volná zábava, měli jsme se poznávat, hledat své spolužáky z fakult a učitelé a koordinátoři měli hledat nás. Díky tomuhle večeru jsme s Nikčou ukořistili kamaráda Bo-Sunga Jounga z Jižní Koreje. Zvládli jsme se bavit celý večer a udělali jsme dohodu, že si navzájem uvaříme večeři, bude to taková výměnná večeře s pro naše země typickými jídly. Bo-Sung pro nás už uvařil a příště jsme na řadě já s Nikčou. O co zajímavější ten večer byl, když jsme si povídali o zvyklostech v našich zemích a jak to u nás a u nich vlastně chodí. Bo-Sung nám vysvětloval jejich abecedu a porovnával to s čínštinou, vysvětloval nám, co je to vlastně Gangnam style a já už se vážně těším na příště :).

City rally - obrovská městská stopovaná se spoustou úkolů, jako např. donést od startu do cíle vajíčko, nerozbít ho a někde ve městě ho uvařit; sehnat kluky v kvádru a vyfotit se s nimi ve stylu Jamese Bonda; zatancovat makarénu;vyfotit se ve výloze obchodu; sehrát, že někdo je slavná filmová hvězda; vysměňovat svorku na papír za co nejcenější věc; vyfotit se s nějakým domácím mazlíčkem v náručí; jít přes přechod jako kačenky; postavit lidskou pyramidu, atakdááál. Díky tomu jsme viděli další kus města, zaskákali si v Jumspace, dozvěděli se, kde se hraje airsoft a tak dál. (Mám takový pocit, že v Hraci něco podobného existuje, ale jestli je to až takováhle sranda? :)) Jen škoda, že jsme nefungovali jako tým, takže jsme občas plnili úkoly a nevěděli jsme jaké vlastně. A také byla city rally setsakramentsky dlouhá, takže jsme byli po řádce našlapaných kilometrů a spoustě splněných úkolů unavení a free hugs jsme si tak moc neužili a úkol: kolik nejvíce lidí se vejde do telefonní budky, jsme splnili tak, že si tam vlezli tři lidé a to bylo vše.

Zasloužená odměna v cíli :)...

A International dinner, to vám byla žranice - fotky dodám :).

Cesta byla dlouhá, místy rozbitá...

Kdybych nebyla chudý student, jistě bych zvolila jiný dopravní prostředek než autobus stavící v různých větších městech, jedoucí tak nekonečně po rozbitých silnicích Polska (že se jim ty jejich dvoupatrové autobusy ještě nerozpadly, pokud jezdí tyto trasy často...). Na některých nádražích jsme si občas připadaly jak ve slumu. Nepohodlnost a moji nemožnost usnutí v autobusu zmírňoval fakt, že jsme před sebou měli každý malou obrazovku, na které jsme mohli pařit piškvorky, sudoku a ještě pár jednoduchých her (věřte, že i to vám po pár hodinách začne lézt krkem...). Mp3 jsem vyždímala do posledního zbytku energie v baterce.
A taky nastal ten moment, kdy lituji svých dlouhých a teď i velkých nohou :D.
Na jednotlivých zastávkách jsme postupně přišly na další tři holky jedoucí na Erasmus, z toho dvě přímo do Kaunasu a jedna z nich má být ubytovaná na stejné koleji, jako my. No není to trapný? Člověk i jede na Erasmus za cizincema a Čechů tu je jako kobylek - a bohužel to nebyl konec poznávání Čechů na Erasmu v Kaunasu :D.
Přijetí do Litvy jsme poznaly díky nerozbitým silnicím a krásné přírodině a jen pár vesničkám. Poslední zastávka v Marianpoli a další zastávka - Kaunas!
Už jsme nedočkavě vyhlíželi z okna autobusu, u každého domečku kravka a pak konečně nápis "Kovno" - napětí stoupá. Jako na potvoru to ten autobus bral přes nehnusnější průmyslovou část města a tak jsme se trochu obávaly, kamže to vlastně jedeme... :D I ten autobusák byl docela dooost hnusnej. Můj mentor Vainius tam na mě čekal ještě s mentorkou další Češky Léňi.
Naše broušení anglických dovedností nechť započne! Vyměnit peníze do banky a hurá na MHD.
A aby ten první dojem nebyl vůbec pozitivní, nasedli jsme do troleje staré snad 300 let, nehledě na to, že řidiči MHD bývají ženy a děsní dobytci, řídí stylem brzda, plyn a troubím. Po té pekelné jízdě jsme s batohy doslova vypadli z té děsivé zelené troleje a netušili jsme, jak dlouhá cesta před námi je (s těmi bágly byla o to dělší). Rozbité chodníky, úzké silnice,... ano jsem rozmazlená z Hradce, vím to... :D
A finálně jsme dorazili před naši horu Říp, panelák s nápisem "Bendrabutis N. 5". _Naše nadšení hned v zápětí opadlo, když jsme se s Nikčou dozvěděly, že bydlíme ve čtvrtém patře a páternoster tu vážně není, - díky bohu za ty ochotné mentory, kteří nám batohy do čtvrtého patra vytáhli! Po dalším administračním chaosu jsme na pokraji vyčerpání dorazily na náš pokoj, sedly si na postel... (tak tady budeme budoucí semestr bydlet... why not? :)).

Odjezd

Okej, tak už jsem měsíc na Erasmu+ a uznala jsem za vhodné, že bych mohla spatlat dohromady pár slov, než to všechno zapomenu a emoce pominou. (Mám teď náhodou chvíli času, protože jsem si zpletla rozvrh a hodinu, kvůli které jsem vstávala vlastně nemám... :D) Zkusím to vzít tedy od začátku.

Ten úkol, zabalit se na čtyří měsíce mi připadal ještě dva týdny před odjezdem docela zvládnutelný. Poslední týden jsem si užila v Kacandě se psem a kočkama (hlídala jsem ségře dům, když jela na dovolenou) a Artur mě naučil každé ráno běhat - jak by se mi ten pes hodil právě tady a teď, aby mě každé ráno vytáhnul z postele a já se po půl hodině nakazila jeho radostí z nového dne započatého hodinovou běho-cházkou lesem a loukami.

Tak, a přišlo postupné závěrečné loučení se všemi lidmi, dalo by se říci, že prakticky toto údobí začalo už před půl rokem, kdy jsem se v květnu loučila s Lenkou a společně jsme si uvědomily, že tenhle rok už se spolu neuvidíme. A znáte to, doufala jsem, že to všichni budou brát s odstupem a nebudou z mého odjezdu ronit slzy, pak bych je totiž ronila i já a kdo se neudržel? Nezvládla to babička a pak mi připadalo, že občas uronil slzu u skypu tatínek, ale o tom za chvíli.
V Hradci jsem se chtěla ještě naposledy rozloučit s Ascaryany a pár spolužáky, tak jsem si plánovala do Hradce příjezd o den předem, autobusem, že si ještě zajdu do nějaké té hospůdky, mamka: "No to ne, to já jsem si vzala na pondělí už dovolenou, to já si tě tam dovezu!".

K balení jsem zvolila takovou taktiku, že jsem si na hromádky skládala  obdobné věci jako např. trička a věřte, že jsem si tím zahltila celý pokoj. Poté následovala druhá fáze - z každé hromádky odebrat jednu věc, poté následovala třetí fáze - z každé hromádky odebrat jednu věc. A na co jsem zapoměla? Brýle! Kdo mě zná, ví, že mám vážnou úchylku na sluneční brýle a vlastním obdobně vypadající brýle jen různých barev, vždy je zkrátka musím mít sladěné s dalšími věcmi. Vážně jsem si lámala hlavu, které brýle si s sebou vezmu a nevezmu. A jak už víme, podvědomí funguje, během tří dnů se mi podařilo hned troje brýle zlikvidovat a nechtěně!!! (ovšem z pohledu podvědomí...) Brýle, které mě nejvíce mrzely byly brýly cat eye, ihned jsem celá zoufalá běhala do second handu, ve kterém jsem je koupila, a tomu byste nevěřili, tento second hand právě likvidovali a já jsem si za cenu jedněch hned koupila ty samé a ještě jedny v červené barvě! :)
Pak jsem tedy dobu přemýšlela, které z brýlí si vzít, dovolila jsem si jen jedny a po hodinovém uvažování jsem zjistila, že odpovídající barvu, aby se mi hodily ke většině věcí, nemám. Pár hodin před odjezdem (samozřejmě jsem nic nestíhala), jsem propásla dvě hodiny cesty do města a zpátky pro brýle bílé! (bez nich by to vážně ale nešlo...).
Tatínkovi jsem odcizila litr rumu a maminka vyžadovala něco ještě typicky českého - Becherovku, "No to mi teda trhá srdce, tu tu mám poslední, ale myslivců mám hodně!" pravil, vyzískala jsem tedy rum a myslivce a co ještě zbývá si zabalit? (na tuto otázku jsem schopná odpovědět až teď, v Litvě :D)

Na finální ládování do kufru a krosny jsem si přizvala maminku, neboť v její nadlidské schopnosti věřím a vůbec jsem neprohloupila, během půl hodiny se mamince podařilo naládovat všechny ty věci do kufru a krosny s nižším objemem v porovnání s objemem věcí, které tam naládovala.
Za půl hodiny máme vyjíždět z domu a cestovní horečka stále nikde? Vážně? Asi už budu přeci jen trochu dospělá...

A soundtrack dnešního dne...

Vstříc Hradci jsme se vydali (já, mamka, taťka, brácha). Nejhůř to nesl cholerický tatínek, který byl od pohledu nervní, neustále přešlapoval, snažil se uvolnit se omezením kyslíku v mozku kouřením jedné cigarety za druhou. Nejdřív jsem navigovala naše auto na byt, kde jsem potkala hned dva spolubydlící před bytem, to bylo nečekané loučení, se kterým jsem ani nepočítala, ale zato milé. Pak ještě do knihovny a hurá na Terminál!

Ani jsem nevěděla, odkud autobus bude odjíždět a žila jsem v domnění, že jede jen přímo z Hradce do Kaunasu, jak bylo napsáno na lístku, nikoliv - jel z jedné půlky Evropy do druhé až do Ruska - s russkou posádkou. Rozloučit se s námi přišla Eliška se Zuzkou, což bylo vážně milý! :) (Až někdo bude odjíždět na Erasmus, půjdu se s ním taky rozloučit na nádraží! :))

Po deváté hodině večerní s mírným zpožděním si to přihasil na Terminál a začal ten pravý zmatek - tak rodiče, odteď se o sebe starám sama, první domlouvání v angličtině se stewardkou ohledně kufrů a místa sedaček,... Sedíme, vyrážíme vstříc Litvě s myšlenkou vrtající v hlavě, že zpátky se už nevrátíme, ne my....