Náhoda jako Hradec

Při prvním setkání s profesorkou na Fakultě sociální práce, médií a kultury, vždy pozitivně naladěnou, designově oděnou, drobnou Imbke, mi sdělila informaci, že se na fakultě pohybuje student, který v příštím semestru pojede na Erasmus k nám do Hradce. Protože nemáme žádný společný předmět, úspěšně jsme se v prvních čtyřech týdnech semestru míjeli.
A to, že jsem byla podrobena žonglérské abstinenci způsobenou nedostatkem žonglérů, je smutný fakt a hluboko uvnitř jsem byla rozhodnutá se bez rozmyslu rozeběhnout za jakýmkoliv žonglovátkem, které uvidím.
A konečně mé modtlitby byly vyslyšeny...
To vám takhle končím později ve školce, protože se jeden roční chlapeček zavřel ve spací místnosti a nechtěl pochopit,ač jsem se mu to svou omezenou němčinou a pantomimickými posunky snažila vysvětlit, že dveře s proskleným pruhem se otevírají jeho směrem a proto musí udělat tři krůčky dozadu. A toto příjemné zpoždění zajistilo, že jsem se strefila do přestávky blokové výuky, kde si jeden kluk na chodbě TOČIL S POIKAMI! Můj podvědomý žonglérský instinkt bil na poplach a v dalším okamžiku jsem se lámanou němčinou představovala, co že jsem zač a o co mi jde. Na oplátku mě skropil otázkami, odkud přesně z Česka jsem a z jaké univerzity. Po mé odpovědi se začal radostně smát, že se snažil naučit vyslovovat název mého univerzitního města, ale že na tom furt stále pracuje a přidal sdělení, že v příštím semestru jede na Erasmus právě do "H---h-r-rra-de-k K-ralo-ve.". A já tak splnila jednu dílčí misi, o které jsem vtípkovala při loučení se s žongléry, že z Německa přivezu nějaké žonglérky (ale žonglér se také počítá!), a že domluvím šňůru vystoupení - turné po Německu (na tom je ještě třeba zapracovat).

Jazykový kapitál

Angličtinu, univerzální jednoduchý jazyk, bez kterého se v Evropě a ve velké části světa téměř neobejdete, jsem se v provnání s němčinou učila jen pár let, a přesto ho ovládám v porovnání s němčinou lépe. Avšak věřím, že dalšími kontakty s Němci a německy mluvícími studenty se mé dovednosti vylepší. Jako velmi přínosnou nesmím opomenout praxi ve školce pro "univerzitní" děti studentů, to víte, když čtete společně dětské knížky, je to ideální způsob, jak si osvojit názvy zvířat, věcí, rostlin,... čili rozšiřovat si slovní zásobu. 

Protože žiji na koleji převážně s anglický mluvícími studenty, mé skromné dovednosti se staly velmi váženými, například při vyjednávání v bance, objednávání jídla v restauraci, komunikaci se stewardy a stewardkami v autobusech, vlacích,... Překvapivým zjištěním bylo, že studenti z Ruska, některých zemí Evropy a Číny mluví buď anglicky, nebo buď německy, protože se vyučují převážně jen jeden jazyk. A když vám chybí anglické slůvko v konverzaci se studenty z Ruska, Polska nebo Ukrajiny, není nic jednoduššího, než slůvko říct ve vlastním jazyce, pravděpodobně budete rozumět. A po krátkém poslouchání polštiny rozumíte asi tak jako slovenštině. A já tak pocítila neuvěřitelnou výhodu a neomezenost znalosti němčiny a angličtiny v Německu s mateřským slovanským jazykem.

Dobrým tréninkem pro můj jazykový mozek je i výuka španělštiny v němčině, to víte, když si potřebujete zapsat více kreditů, jazyk na úrovni A1 je ideálním předmětem. A pokud se z toho časem nezblázním, tak svůj mozek parádně posílím :-). 

Italský velikonoční dort, německý velikonoční zajíc a česká pomlázka...

Pobývat v multikulturní komunitě je velmi obohacující, obzvlášť během oslav svátků, které jsou napříč světem slaveny naprosto odlišně.
Na Velikonoce v Německu jsem se těšila, neboť jsem si z hodin němčiny od střední školy pamatovala, že Němci nejsou v průběhu svátků vůbec násilní a pro koledu si chodí na zahradu nebo do parku, kde ji schoval velikonoční zajíc!
Naším velikonočním zajícem byli němečtí studenti, kteří si pro nás připravili honbu za koledou po celém univerzitním kampusu. Se skupinkou ruských studentů jsme schodili celý kampus křížem krážem a na základě skromných indícií se nám podařilo pro každého vyzískat jednu koledu. Poté jsme se odebrali do jedné z učeben a malovali vejce a vyráběli papírové košíčky, během čehož jsem vyzískávala od německých studentů informace o hudebních interpretech, a porovnávala s nimi svoje znalosti o německé hudební scéně, něchtěli si připadat zahanbeni a lámaně odříkali část textu písně Jožin z bažin.
Anna nám po svátcích z Itálie zavezla obrovský, výtečný italský dort s pomerančem a mandlemi a během svátků mě přijel navštívit Denis s českou pomlázkou. No to by bylo, aby nechal dopustit, že bych uschla. Pomlázku se pokusil schovat, ale to bych nebyla já, abych ji čirou náhodou neobjevila...
Během svátků jsme s Denisem prochodili Merseburg a navštívili Leipzig. Koleje byly vylidněné a počasí nám příliš nepřálo. V Leipzigu jsme natrefili kromě na tisíce lidí také na velikonoční, rukodělné trhy.

Česká pomlázka sklidila úspěch skoro jako italský dort, já jsem se stala profesionálním vysvětlovačem českých tradic a je zajímavé, že nejvíce zaujati takovým objektem byli pánové a jen co si pomlázku vzali do ruky, ihned je na první dobrou napadlo, k čemu a jak ji používat. :-)

Byrokratický stát

Ne jeden celý krásný den jsme strávili obíháním rozličných úřadů a kanceláří... Nejprve kancelář správy kolejí, kde jsme si zařídili smlouvy o ubytování, pak mezinárodní kancelář, kam jsme po donesení rozličných dokumentů získali dokument o imatrikulaci, který však byl zároveň potřeba zanést zpět do kanceláře správy kolejí, poté jsme museli zaplatit poplatek studentské unii, dále jsme pokračovali do kanceláře sportovního centra pro získání kartiček ke kurzům a přístupu do tělocvičny, městský úřad kvůli nahlášení o ubytování a získání adresy. Po té, co nám přišel dopis s přidělenou adresou městem nám začali chodit dopisy o zaplacení poplatků za užívání veřejných médií. Podobné kolečko proběhlo na univerzitě. Kancelář mezinárodních vztahů mi domluvila schůzku s vedoucí fakulty. Po absolvování rozhovoru s ní jsem měla seznam dalších schůzek se všemi svými učiteli o předmětech, na kterých se budu podílet. Poté, co jsem absolvovala všechny schůzky a ozkoušela výuku daných předmětů bylo třeba zanést změny do smlouvy o vzdělávání, což znamenalo další návštěvu mezinárodní kanceláře a po sepsání smlouvy další návštěva vedoucí fakulty, po získání jejího podpisu jsem opět zašla do mezinárodní kanceláře, kam jsem po pár hodinách musela znovu kvůli dalšímu podpisu, na který má koordinátorka zapomněla.
Vrátila jsem se tak do dětských let, hry na slepičku shánějící vodu pro kohoutka. Německý smysl pro pořádek se proměnil v nesmyslnou vládu papírů. V o to jednodušší jsem situaci, neboť jsem Evropanka, nebohí Brazilci ještě tři týdny po svém příjezdu a obíhání bank neměli přístup ke svým penězům ze zablokovaných účtů, nehledě na problémy s pojištěním. Protože je němčina vzácným kapitálem mezi Erasmovskými studenty, ochotně jsem se vydávala na výpravy do bank společně s nimi, abych přeložila aspoň to málo, co jsem schopná.
Banka jim s radostí založila nový účet, ale už opomněla v radosti ze získání nového klienta fakt, že nebude moci klient účet využívat. Po dvou týdnech čekání na dojití karet, hesel a pinů poštou došli ke zjištění, že je nelze používat, a tak jsme se vydali do banky po druhé, kde jsme konečně narazili na osvícené pracovníky, kteří založili účet nový, zažádali o odblokování účtu a po třech dlouhých týdnech bez přístupu k financím, hurá! Už zbývalo jen zajít znovu do obou bank s novými účty, protože stále někdo neměl piny. Zato už však mohli líní pošťáci, kteří si nedali práci s hledáním jména na schránce a proto piny nedoručili k fungujícím kartám a účtům. Naštěstí však byly vráceny na pobočku banky, což jsme zjistili až po další návštěvě banky v podezření, že je opět něco špatně.

...

Po celou dobu jsem se nerozčílila a nechala na sebe působit optimismus Brazilců, kteří se radovali z každého dalšího úspěšného krůčku. :-)

Svobodný stát Bavorsko

Bylo velmi obtížné shodnout se v tom, jaký výlet o víkendu podnikneme, museli jsme zahrnout požadavky všech a po několikerých změnách cíle našeho putování, padl konečný verdikt - město München a hrady Neuschwanstein a Hohenschwangau.
Naše výprava čítala dohromady šest lidí - 4 holky Lina, Louisa, Anna a já v doprovodu Andrého a Lucase. V Mesrseburgu jsme nasedli do vlaku, který nás zavezl do Halle a odtud jsme pokračovali Flixbusem. Moc nechápu, odkud ke mě vítr zavanul stereotyp, že jsou Němci studení čumáci, neustále se mi děje, že si se mnou některý Němec či Němka chtějí pokecat, a tak se mi během nastupování do autobusu jeden z nich svěřil, že má obavy z jednoho našeho řidiče, který na něj působil jako notorický alkoholik, popřáli jsme si tedy bezpečnou cestu a protože byl autobus přeplněný, byla jsem na šest hodin odsouzena sedět vedle velkého Řeka mluvícího rusky, neustále mi vnucoval sladkosti a chtěl si povídat.... Byl to fakt opruz, se zavřenýma očima se mi ho dařilo úspěšně ignorovat, avšak usnout se mi opakovaně nedařilo. Došla jsem ke zjištění, že bych stále měla pracovat na své asertivitě.
Cítila jsem, že autobus zastavil, nepřikládala jsem tomu žádný význam a měla dál zavřené oči, dokud jsem důraznou němčinou neslyšela příkaz k předložení pasu a občasnkého průkazu. Otevřela jsem oči a přede mnou byla zbraň v pouzdře, po autobusu se pohybovalo několik policistů a chtěli pasy po několika klucích včetně přes uličku sedícího Andrého. Moc jsme celou situaci nechápali, usoudili jsme, že zřejmě po někom pátrají a pokračovali dál.
Dorazili do probouzejícího se Mnichova, protáhli jsme svá zlámaná těla a vydali se na dvou hodinovou procházku městem, kterou jsme si krátili čas čekání na vlak do Flüssen. Zbloudili jsme do Arabské čtvrti, kde jsem se necítila jako v Evropě, ale přenesla jsem se do docela vzdálených částí světa. Ulice plná zahalených žen s dětmi, nápisy v arabštině na návěstních cedulích restaurací, obchodů, kadeřnictví, nahlas hrající hudba z projíždějících aut,... Evropa se mění...

Po dalších dvou necelých hodinách jízdy jsme se přiblížili k hranici se Švýcarskem, na obzoru se vyrýsovaly první vrcholky Alp a v údolích zasazené farmy a chalupy, jako ze seriálu Doktor z hor - na několik okamžiků jsem uvěřila, že skutečně existuje :D. Jako malí jsme se těšili, protože jsme věděli, že jsme blízko pohádkovému hradu. Spolu s asi tak dalšími čtyřmi sty turistů jsme nemuseli hledat trasu a stačilo se držet davu, který se nevměstnal ani do tří po sobě jedoucích dlouhých, harmonikových autobusů. Podobnému čekání jsme byli podrobeni při koupi lístků, takže na nás zbyla audio prohlídka za dvě a půl hodiny, které jsme produktivně využili kocháním se překrásným okolím a zasazením hradů v krajině, obcházeli jsme je ze všech možných stran a obdivovali je. Z prohlídky interiéru jsem byla značně zklamaná, neboť to byl jeden velký nechutný kýč a zároveň mě rušil fakt, jaký je hrad Neuschwanstein tahák na peníze uzpůsobený k masové konzumaci davů - audio prohlídka možná téměř ve všech jazycích světa v desetiminutových intervalech ve skupinách o asi třiceti lidech... Ne, tohle se mi opravdu nelíbilo. Nehledě na fakt, že většinu lidí, soudě dle jejich chování, více zajímalo tvoření stovek nových selfie a v logů, než aby skutečně vnímali, co je okolo nich.

Než jsme se v davu dočkali autobusu, do kterého jsme se vešli, dorazili jsme na nádraží které bylo opět narvané a bylo nám jasné, že bude boj o místa, se skupinkou dvaceti Italských středoškoláků jsme měli štěstí, protože se vlak zastavil jedněmi z dveří přímo před námi, davově skupinka začala ječet a tleskat, protože bylo jasné, že dvě hodiny nebudeme muset stát. Nadšená z krajiny, zklamaná nechutným konzumem jsem s naší cestovní skupinkou dorazila do AO hostelu u hlavního nádraží. Noc pokročila a okolí hostelu bylo velmi hlučné, proudili jím holky vymóděné na párty, rockeři s kytarama na zádech, vyběhli jsme několik pater a zapadli unavení do peřin, vděční za možnost spánku.
Druhý den našeho výletu byl věnován samotnému Mnichovu, prošli jsme všechny významné památky v centru, obdivovali jsme Englischer Garten - aneb, je hezky, jdi se opalovat do parku uprostřed města. Zdarma jsme měli i přehlídku policejního arzenálu. Červená trička s logem a jmény hráčů FC Bayern-Mnichov nám napověděla, že se zaplňuje Alianz Arena 75tisíci fotbalových diváků. Jednalo se zřejmě o zápas vyhodnocený jako rizikový... A já jsem tak zjistila, že všichni hezcí němečtí kluci, které jsem doposud nepotkala, pracují právě u policie.  Následně jsem byla přehlasována skupinou, Deutsche Museum prohrálo a vyhrálo Museum BMW. S tím souvisel i přesun do vzdálené části Mnichova a nezbývalo nám nic jiného, než se zorientovat ve spleti veřejné hromadné dopravy, cha! kam se hrabe Pražské A, B, C metro a busy s šalinama.... Překvapivě jsem byla právě já, kdo se v tom zamotaném klubíčku zorientoval a absolvovala jsem tak adrenalinový zážitek. Přesně dle mých očekávání jsem neoceňovala vývoj jednotlivých motorů a designů aut, z čeho jsem byla nadšená bylo architektonické řešení budovy a řešení interiérů. Celé muzeum jsem považovala za geniálně promyšlený reklamní tah, který lidé zhltli i s navijákem, Po prohlídce Olympiaparku jsme se vrátili zpět do centra, kde jsme zabíjeli čas do té doby, než nám jel další Flixbus. Jakmile padla tma, probudili jsme se všichni k životu a přispívali jsme tak hlučným ulicím Mnichova svým bouřlivým smíchem. Nejednou byli k vidění i skupinky mladých lidí oděných v tradičním oblečení "bavora", s vlastním tuplákem jdoucí zapařit.

Svobodný stát Bavorsko na mě zapůsobil velmi čistým a sofistikovaným dojmem, Mnichov je překrásné město, které stojí za navštívení a u hradu Nuschwanstein bych se příště rozmyslela, zda stojí jít na prohlídku interiéru, či ne :-). A taky jsem zjistila, že někteří Němci fakt snídají klobásy a párky!

Vasilina připravuje svou ByeBye party, pozvala okolo jedné desítky lidí a další se nejspíš ještě připojí, tak moc nevím, jak se mi na zítra podaří dospat víkend, zřejmě tu bude dost divoko :D.