Při prvním setkání s profesorkou na Fakultě sociální práce, médií a kultury, vždy pozitivně naladěnou, designově oděnou, drobnou Imbke, mi sdělila informaci, že se na fakultě pohybuje student, který v příštím semestru pojede na Erasmus k nám do Hradce. Protože nemáme žádný společný předmět, úspěšně jsme se v prvních čtyřech týdnech semestru míjeli.
A to, že jsem byla podrobena žonglérské abstinenci způsobenou nedostatkem žonglérů, je smutný fakt a hluboko uvnitř jsem byla rozhodnutá se bez rozmyslu rozeběhnout za jakýmkoliv žonglovátkem, které uvidím.
A konečně mé modtlitby byly vyslyšeny...
To vám takhle končím později ve školce, protože se jeden roční chlapeček zavřel ve spací místnosti a nechtěl pochopit,ač jsem se mu to svou omezenou němčinou a pantomimickými posunky snažila vysvětlit, že dveře s proskleným pruhem se otevírají jeho směrem a proto musí udělat tři krůčky dozadu. A toto příjemné zpoždění zajistilo, že jsem se strefila do přestávky blokové výuky, kde si jeden kluk na chodbě TOČIL S POIKAMI! Můj podvědomý žonglérský instinkt bil na poplach a v dalším okamžiku jsem se lámanou němčinou představovala, co že jsem zač a o co mi jde. Na oplátku mě skropil otázkami, odkud přesně z Česka jsem a z jaké univerzity. Po mé odpovědi se začal radostně smát, že se snažil naučit vyslovovat název mého univerzitního města, ale že na tom furt stále pracuje a přidal sdělení, že v příštím semestru jede na Erasmus právě do "H---h-r-rra-de-k K-ralo-ve.". A já tak splnila jednu dílčí misi, o které jsem vtípkovala při loučení se s žongléry, že z Německa přivezu nějaké žonglérky (ale žonglér se také počítá!), a že domluvím šňůru vystoupení - turné po Německu (na tom je ještě třeba zapracovat).
Žádné komentáře:
Okomentovat