Naše výprava čítala dohromady šest lidí - 4 holky Lina, Louisa, Anna a já v doprovodu Andrého a Lucase. V Mesrseburgu jsme nasedli do vlaku, který nás zavezl do Halle a odtud jsme pokračovali Flixbusem. Moc nechápu, odkud ke mě vítr zavanul stereotyp, že jsou Němci studení čumáci, neustále se mi děje, že si se mnou některý Němec či Němka chtějí pokecat, a tak se mi během nastupování do autobusu jeden z nich svěřil, že má obavy z jednoho našeho řidiče, který na něj působil jako notorický alkoholik, popřáli jsme si tedy bezpečnou cestu a protože byl autobus přeplněný, byla jsem na šest hodin odsouzena sedět vedle velkého Řeka mluvícího rusky, neustále mi vnucoval sladkosti a chtěl si povídat.... Byl to fakt opruz, se zavřenýma očima se mi ho dařilo úspěšně ignorovat, avšak usnout se mi opakovaně nedařilo. Došla jsem ke zjištění, že bych stále měla pracovat na své asertivitě.
Cítila jsem, že autobus zastavil, nepřikládala jsem tomu žádný význam a měla dál zavřené oči, dokud jsem důraznou němčinou neslyšela příkaz k předložení pasu a občasnkého průkazu. Otevřela jsem oči a přede mnou byla zbraň v pouzdře, po autobusu se pohybovalo několik policistů a chtěli pasy po několika klucích včetně přes uličku sedícího Andrého. Moc jsme celou situaci nechápali, usoudili jsme, že zřejmě po někom pátrají a pokračovali dál.
Dorazili do probouzejícího se Mnichova, protáhli jsme svá zlámaná těla a vydali se na dvou hodinovou procházku městem, kterou jsme si krátili čas čekání na vlak do Flüssen. Zbloudili jsme do Arabské čtvrti, kde jsem se necítila jako v Evropě, ale přenesla jsem se do docela vzdálených částí světa. Ulice plná zahalených žen s dětmi, nápisy v arabštině na návěstních cedulích restaurací, obchodů, kadeřnictví, nahlas hrající hudba z projíždějících aut,... Evropa se mění...
Po dalších dvou necelých hodinách jízdy jsme se přiblížili k hranici se Švýcarskem, na obzoru se vyrýsovaly první vrcholky Alp a v údolích zasazené farmy a chalupy, jako ze seriálu Doktor z hor - na několik okamžiků jsem uvěřila, že skutečně existuje :D. Jako malí jsme se těšili, protože jsme věděli, že jsme blízko pohádkovému hradu. Spolu s asi tak dalšími čtyřmi sty turistů jsme nemuseli hledat trasu a stačilo se držet davu, který se nevměstnal ani do tří po sobě jedoucích dlouhých, harmonikových autobusů. Podobnému čekání jsme byli podrobeni při koupi lístků, takže na nás zbyla audio prohlídka za dvě a půl hodiny, které jsme produktivně využili kocháním se překrásným okolím a zasazením hradů v krajině, obcházeli jsme je ze všech možných stran a obdivovali je. Z prohlídky interiéru jsem byla značně zklamaná, neboť to byl jeden velký nechutný kýč a zároveň mě rušil fakt, jaký je hrad Neuschwanstein tahák na peníze uzpůsobený k masové konzumaci davů - audio prohlídka možná téměř ve všech jazycích světa v desetiminutových intervalech ve skupinách o asi třiceti lidech... Ne, tohle se mi opravdu nelíbilo. Nehledě na fakt, že většinu lidí, soudě dle jejich chování, více zajímalo tvoření stovek nových selfie a v logů, než aby skutečně vnímali, co je okolo nich.
Než jsme se v davu dočkali autobusu, do kterého jsme se vešli, dorazili jsme na nádraží které bylo opět narvané a bylo nám jasné, že bude boj o místa, se skupinkou dvaceti Italských středoškoláků jsme měli štěstí, protože se vlak zastavil jedněmi z dveří přímo před námi, davově skupinka začala ječet a tleskat, protože bylo jasné, že dvě hodiny nebudeme muset stát. Nadšená z krajiny, zklamaná nechutným konzumem jsem s naší cestovní skupinkou dorazila do AO hostelu u hlavního nádraží. Noc pokročila a okolí hostelu bylo velmi hlučné, proudili jím holky vymóděné na párty, rockeři s kytarama na zádech, vyběhli jsme několik pater a zapadli unavení do peřin, vděční za možnost spánku.
Druhý den našeho výletu byl věnován samotnému Mnichovu, prošli jsme všechny významné památky v centru, obdivovali jsme Englischer Garten - aneb, je hezky, jdi se opalovat do parku uprostřed města. Zdarma jsme měli i přehlídku policejního arzenálu. Červená trička s logem a jmény hráčů FC Bayern-Mnichov nám napověděla, že se zaplňuje Alianz Arena 75tisíci fotbalových diváků. Jednalo se zřejmě o zápas vyhodnocený jako rizikový... A já jsem tak zjistila, že všichni hezcí němečtí kluci, které jsem doposud nepotkala, pracují právě u policie. Následně jsem byla přehlasována skupinou, Deutsche Museum prohrálo a vyhrálo Museum BMW. S tím souvisel i přesun do vzdálené části Mnichova a nezbývalo nám nic jiného, než se zorientovat ve spleti veřejné hromadné dopravy, cha! kam se hrabe Pražské A, B, C metro a busy s šalinama.... Překvapivě jsem byla právě já, kdo se v tom zamotaném klubíčku zorientoval a absolvovala jsem tak adrenalinový zážitek. Přesně dle mých očekávání jsem neoceňovala vývoj jednotlivých motorů a designů aut, z čeho jsem byla nadšená bylo architektonické řešení budovy a řešení interiérů. Celé muzeum jsem považovala za geniálně promyšlený reklamní tah, který lidé zhltli i s navijákem, Po prohlídce Olympiaparku jsme se vrátili zpět do centra, kde jsme zabíjeli čas do té doby, než nám jel další Flixbus. Jakmile padla tma, probudili jsme se všichni k životu a přispívali jsme tak hlučným ulicím Mnichova svým bouřlivým smíchem. Nejednou byli k vidění i skupinky mladých lidí oděných v tradičním oblečení "bavora", s vlastním tuplákem jdoucí zapařit.
Svobodný stát Bavorsko na mě zapůsobil velmi čistým a sofistikovaným dojmem, Mnichov je překrásné město, které stojí za navštívení a u hradu Nuschwanstein bych se příště rozmyslela, zda stojí jít na prohlídku interiéru, či ne :-). A taky jsem zjistila, že někteří Němci fakt snídají klobásy a párky!
Vasilina připravuje svou ByeBye party, pozvala okolo jedné desítky lidí a další se nejspíš ještě připojí, tak moc nevím, jak se mi na zítra podaří dospat víkend, zřejmě tu bude dost divoko :D.
Žádné komentáře:
Okomentovat