Byrokratický stát

Ne jeden celý krásný den jsme strávili obíháním rozličných úřadů a kanceláří... Nejprve kancelář správy kolejí, kde jsme si zařídili smlouvy o ubytování, pak mezinárodní kancelář, kam jsme po donesení rozličných dokumentů získali dokument o imatrikulaci, který však byl zároveň potřeba zanést zpět do kanceláře správy kolejí, poté jsme museli zaplatit poplatek studentské unii, dále jsme pokračovali do kanceláře sportovního centra pro získání kartiček ke kurzům a přístupu do tělocvičny, městský úřad kvůli nahlášení o ubytování a získání adresy. Po té, co nám přišel dopis s přidělenou adresou městem nám začali chodit dopisy o zaplacení poplatků za užívání veřejných médií. Podobné kolečko proběhlo na univerzitě. Kancelář mezinárodních vztahů mi domluvila schůzku s vedoucí fakulty. Po absolvování rozhovoru s ní jsem měla seznam dalších schůzek se všemi svými učiteli o předmětech, na kterých se budu podílet. Poté, co jsem absolvovala všechny schůzky a ozkoušela výuku daných předmětů bylo třeba zanést změny do smlouvy o vzdělávání, což znamenalo další návštěvu mezinárodní kanceláře a po sepsání smlouvy další návštěva vedoucí fakulty, po získání jejího podpisu jsem opět zašla do mezinárodní kanceláře, kam jsem po pár hodinách musela znovu kvůli dalšímu podpisu, na který má koordinátorka zapomněla.
Vrátila jsem se tak do dětských let, hry na slepičku shánějící vodu pro kohoutka. Německý smysl pro pořádek se proměnil v nesmyslnou vládu papírů. V o to jednodušší jsem situaci, neboť jsem Evropanka, nebohí Brazilci ještě tři týdny po svém příjezdu a obíhání bank neměli přístup ke svým penězům ze zablokovaných účtů, nehledě na problémy s pojištěním. Protože je němčina vzácným kapitálem mezi Erasmovskými studenty, ochotně jsem se vydávala na výpravy do bank společně s nimi, abych přeložila aspoň to málo, co jsem schopná.
Banka jim s radostí založila nový účet, ale už opomněla v radosti ze získání nového klienta fakt, že nebude moci klient účet využívat. Po dvou týdnech čekání na dojití karet, hesel a pinů poštou došli ke zjištění, že je nelze používat, a tak jsme se vydali do banky po druhé, kde jsme konečně narazili na osvícené pracovníky, kteří založili účet nový, zažádali o odblokování účtu a po třech dlouhých týdnech bez přístupu k financím, hurá! Už zbývalo jen zajít znovu do obou bank s novými účty, protože stále někdo neměl piny. Zato už však mohli líní pošťáci, kteří si nedali práci s hledáním jména na schránce a proto piny nedoručili k fungujícím kartám a účtům. Naštěstí však byly vráceny na pobočku banky, což jsme zjistili až po další návštěvě banky v podezření, že je opět něco špatně.

...

Po celou dobu jsem se nerozčílila a nechala na sebe působit optimismus Brazilců, kteří se radovali z každého dalšího úspěšného krůčku. :-)