Naslouchat myšlence, opomnět prázdněnce

Naslouchat myšlence, opomnět prázdněnce

Kdo ví, co chce?!
tiše, šepce,
křičím k uším
neslyšícím.

Nikdo neví, co chce,
kdo chce. TO CHCE!
Neví, křičí,
mít to MUSÍ!
Všem to zmíní -
Mít to musí.
Mít to MUSÍ!

Život ztíží
uši tišší,
prázdněnec...


Já jsem čísi,
ničeho nic,
já nicota, jen -
řici: "Čísi, ničeho nic!!! - "


hluši jsme, neb slyšet co nemáme,
co:

slyšet něco něčím míním
v prachu šumu, čuchnu k čemu,
něma měním, mysl cítím.
Ctím a cítím, uctívám,
mysl budím,
usínám.

Čehosi cosi trčelo čím,
nemoci tělo si muselo snít,
snít smysl v ničem, ničem.
Mečem řezy vedu týlem.
V myšlenku věřím skrytou, zralou, malou,
zkrvenou měřím pravou stranou zstárlou mladou -



naslouchám

já -

Zářný zářijový týden

Díky posledním dvěma odslouženým dnům v tom příšerném supermarketu se mi tento týden rozzářila mysl, i když to ze začátku nebylo tak zjevné. Měla jsem jít pracovat ještě další dva dny příští týden, ale pak Bára řekla:"Vyprdni se na to, vždyť ti končí prázdniny a furt jenom pracuješ, ať si taky něco užiješ." S těmito slovy Báry jsem si uvědomila, nojo, vždyť jsem toho za ty prázdniny zas tak mo nestihla a ten poslední týden bych si to mohla vynahradit, minimálně tím, že se pořádně připravím k vejšce. Když mi po pár neúspěších konečně šéfová telefon zvedla a já ji nahlásila, že nebudu přítomna, že už nejspíš od pondělí v Hradci zůstanu, z druhé strany telefonu se, i přesto, že jsem svou absenci hlásila včas ozvalo pouhé nevděčné:"No super_ *tů tů tů tů tů tů tů*".  S telefonem u ucha a překvapeným výrazem ve tváři jsem pár vteřin dívala před sebe a pak jsem se zhluboka nadechla:"ZAČÍNAJ MI PRÁZDNINY!!!". I když jsem nejspíš tímto momentem i ve své brigádě nadobro skončila, teď už mi povinnosti odpadly!

Před svým posledním dnem v Kauflandu jsem si zajela do Hradce na City Jam s Ascaryí. Trupkin mě svým telefonem brzo ráno v pondělí natolik překvapil, představil se svým jménem (vážně jsem si Honza Černík nespojila s Trupkinem) a já žila v domnění, že mi volá někdo z Kauflandu, ještě jsem nebyla nadobro probuzená a teprve po třech minutách nesmyslných, zmatených odpovědí jsem Trupkinovi do telefonu oznámila:"Už jsem vzhůru, už jsem vzhůru, ahoj, co potřebuješ." Dost se pobavil. Jestli se mnou prý může počítat. Do toho mi Lenka napsala, že je v Jičíně a že následující den si jede do Hradce něco zařídit, ihned se mi v hlavě zkonstruoval plán, že spolu pojedeme do Hradce a až si Lenka své věci vyřídí, dorazí za námi na workshop. Ráno mi ještě volal Patóča, který mi prozradil, že na workshopu bude jen on, já a snad že dorazí i Yetti. Docela jsem se zděsila, já a na workshopu, když jsem ještě nikdy na takhle organizovaném workshopu nebyla, kdyby nás tam bylo víc, ztratila bych se, ale takhle?
Odpoledne na terminálu jsme se s Lenkou dočasně rozloučily po celé prokecané hodině v autobusu  a já se vydala MHD k zastávce Hvězda, přesně jsem netušila, kde je dětské hřiště, kde za hodinu započne City Jam, spoléhala jsem na rady hradeckých obyvatel.
Ti však selhali, každý z nich mi radil cestu na jiné dětské hřiště, kdo mohl tušit, že je to sídliště o velikosti města Jičína s nesčetným množstvím hřišť, tak jsem se po téměř hodinovém bloudění po všemožných hřištích, kde bylo liduprázdno,vzdala a zavolala Patóčovi. I vrátila jsem se na zastávku Hvězda (ani jsem nevěřila, že to zvládnu) a z parkoviště na mě už Patóča mával. Yetti pak taky dorazil. Já jsem se naučila roztáčet talíře, pár triků s diabolem a na chvíli jsem si vzala do ruky i tři míčky - velmi produktivní workshop i pro mě samotnou. Když po nás chtěli vystoupení, které jsme neměli připravené, Yetti se rozhodl udělat úvod workshopů, jak to dělávají. Nabrali jsme od každého nástroje pár věcí, postavili se doprostřed hřiště a Yetti se zhostil mikrofonu, bylo neuvěřitelné, jak to uvařil z fleku, "vystoupení" jsme tedy přežili instruktáží ohledně žonglování s jednotlivými nástroji. Patóča i Yetti byli fajnoví a já měla radost, že je aspoň trochu poznám, když už jdu do toho Hradce :).
Pak dorazila i Lenka a pak už jsme spolu utíkaly před řítícím se deštěm směrem k terminálu, kde jsme nasedly na autobus a přijely do brečícího Jičína.
Ve čtvrtek jsem se sešla s Paolou a měly jsme nacvičit vystoupení na následující den JMP. Nářez, zvládly jsme to, sestřihly jsme si Pendulum, udělaly chorošku jak na vějíře tak na poiky, a docela dobrou na dvě ženský abyste věděli! A pak v pátek i přes pár zmatků jsme vystoupení s opakováním předvedly bez menší újmy na zdraví (krom mnou zaseknutého vějíře v mých vlasech - to je tak, když improvizujete a nestihnete se rozhodnou mezi dvěma triky a nedáte přímý rozkaz své ruce. Bylo fajn, že se na nás přišla podívat Bára, pak se ukázal i Jedla a já si v ten moment vůbec nebyla jistá, jestli mi ty vlasy nehoří, tak jsem se podívala na Báru a ta chytla výtlem, takže jsem si byla jistá, že nehořím a snažila jsem se točit dál).
Díky tomu vystoupení jsem začala být zase nadržená k dalšímu vystoupení, je to fakt závislost :).

A v rámci JMP se mi ještě povedlo v pátek vytáhnou Yolandu na koncert, moc jsme si to neužily, protože pršelo a Yolanda déšt doslova nenávidí. A jak je Jičín malej, byl to všude samej známej. Jednak jsem šla se ségrou a její od rány kamarádkou Marinou, Jedlou.. pak jsme potkali i Martina a když jsme se přesunuli z parku od koncertu Post Pubescentos na koncert na námko revivalovky Lucie, Yolanda využila chvíle, kdy nepršelo tak moc a odjela na kole domů. Po chvíli odpadl i Jedla a já tam zůstala s Davidem (ex Simony - mý ségry), takže reakce Martiny a Simony byla taková, že se taky vypařily... A pak mě překvapilo, když šla ještě okolo opilá a zmoklá Heléne (naše druhá dobrovolnice :)).
Zase jsme si trochu pokecaly a příští týden se už budu těšit vysokoškolskému životu!

Dobrodruhem proti své vůli

Už s předstihem jsem si zařizovala na čtvrtek volno, abych mohla jet na Grabštejn už ve čtvrtek. O víkendu na Básnících se Jirka dušoval, že se na Grabštejn pojede už ve středu,.. trochu naštvaně jsem ho poslala do háje s celým hloučkem holek v Lodžii pomáhajících a všechny jsme se shodly, že pojedeme ve čtvrtek a ještě jsme si předběžně přislíbily, že pojedeme společně vlakem.

 A už byl čtvrtek, ještě jsem psala Monče, v kolik tedy budeme vyjíždět a odpovědi se mi dostalo až od Aničky s nejasnou smskou, že to vypadá, že pojedeme spolu a v kolik vyrazíme. Moc jsem nechápala, proč nejedeme všechny holky pohromadě, rozhřešení se mi dostalo po přihlášení se na facebook, kde mi Monika zanechala vzkaz, že se holky rozhodly, že se pojede stopem a já budu ve dvojici s Aničkou. Já a jet stopem? V tu chvíli jsem to rozdýchávala a v hlavě se mi spustil souboj mého dobrodružného, svobodného já s mým rodiči naprogramovaným slušným, konzervativním já. A že to byl boj neúprosný, jednu chvíli jsem zjišťovala autobusy a vlaky a v druhé chvíli jsem mazala seznam časů odjezdů autobusů a vlaků v smsce mířené Aničce. Rodiče v mé hlavě na chvíli zvítězili, ale Aničky odpověd:"Já autobusem rozhodně nepojedu" mé dilema rozhřešila, neboť rodiče postavila do souboje svědomí: A: nechat jet Aničku samotnou stopem a sama si vézt prdel autobusem B: Nestopovat. Hádejte co vyhrálo... Napakovaná (jen ten slaný štrůdl, který měl před rokem úspěch, jsem nestihla upéct, respektive, neměla jsem dostatek zeleniny ani babičky báječný, domácí kečup) jsem se s Aničkou sešla v Jičíně na křižovatce na Letné a šly jsme najít nějaké dobré místo na stopování, tohle se Aničce nelíbilo, támhleto taky ne, takže jsme už byly mimo domy a stále jsme šly dál a najednou zastavilo nějaké auto. Asi se chce zeptat na cestu. Kdepak,  auta vykoukl Kuba Mílek (na Grabštejnu byl před rokem) :"Nazdar holky, nechcete hodit do Turnova?". Říkám si:"Tak jestli takhle budeme stopovat celou cestu, že nám auta staví, aniž bychom ruku zvedly, možná tam i dneska dojedeme!
Avšak v Turnově to po příjemné, promluvené cestě nebylo nejšťastnější, nemohly jsme  s Aničkou najít pěkné místo na stopování a ač okolo projížděla spousta aut s libereckou značkou, nikdo nezastavil. Pár chlapů projevilo lítost, že jedou na druhou stranu, že mají plno, zato ženské na nás hodily pouze opoverženíhodné pohledy.
Z obchodu, u kterého jsme stopovaly vyšel jeden pán a povídá:"Do Liberce pojedu za hodinu, tady nic nestopnete, zkuste jít na druhý konec Turnova, tady jezdí pouze lidé z města a jinými směry." Už jsem začínala být zoufalá a viděla jsem to černě, vážně jsem měla chuť na pána počkat a škoda, že jsme to neudělaly. Rozhodly jsme se tedy přejít na druhou stranu Turnova, kde taky nebylo žádný dobrý místo pro stopování (i kdyby nám někdo chtěl zastavit, neměl kde). Šly jsme se porozhlédnout ještě dál a v dálce jsme po mostu zahlédly jít Patrika! Na naše volání ani pískání nereagoval a tak jsem mu napsala smsku, ani té si nevšiml. S krosnou na zádech se mi běžet nechtělo, tak jsem mu zavolala, jen ať se chlapec zastaví a otočí. Přivítali jsme se navzájem, s Aničkou jsme mu sdělily, jak se nám nedaří nikoho stopnout, tak nám poradil, že máme jít ještě dál, že tam bude benzínka, tak u té. Šly jsme s ním svižně ještě kousek až k nádraží, kde se odpojil, zaúkolovali jsme se všemožnými pozdraveními, jež máme vyřídit a pokračovali jsme každý ve své výpravě.
Protože už bylo docela dost hodin odpoledne, doprava značně prořídla, ač jsem věřila, že někoho stopneme, mé já podarované rodiči už vymýšlelo různé krizové plány. Na benzínce jsme si s Aničkou sedly, rozbalily jídlo a jedly. Cedulku jsme nechaly postavenou a z těch pár projíždějících aut, která vyjížděla po natankování většina lidí projevila lítost, že jedou jiným směrem, nebo že jedou do Liberce až zítra ráno, samozřejmě jsme zavtípkovaly, že nás tu třeba ráno najdou a už jsme se pomalu vzdávaly posledních nadějí. Vždy když auto vyjíždělo od sloupu s čerpadlem Anička se postavila a stopovala, připadalo mi to vtipné, stavě auta odjíždějící z benzinové pumpy, ale zázraku jsme se dočkaly. Skutečně nám jeden mladý chlap zastavil. A k mému nepřekvapení, Čech to nebyl (skutečně jsme národ hulvátů a hlupáků). Byl ze Španělska, v Česku žije už dobrých sedm let, přistěhoval se kvůli ženě a naše město Jičín znal. Ještě jsem z něj vytáhla, zda bylo hodně těžké naučit se mluvit česky a nezapoměla jsem ani na naší drahou Yolandu (o té jsem se ještě nezmínila, právě nastal čas. Do Lodžie se podařilo zajet program EVS coby hostitelské organizaci, nyní v Lodžii byla už dva týdny 30ti letá Španělka Yolanda a tento týden přibyla další dobrovolnice Heléne z Francie. S Yolandou jsme byly venku tenrát s Bárou a Verčou, ten osudný večer, kdy jsem si uvědomila, jak se všechno posralo. To jsem se ale ještě ostýchala mluvit svou přes koleno lámanou angličtinou. Když bych byla začátečník, tak bych z toho tak špatné pocity neměla, protože bych neměla tušení o gramatice a všech těch časech. Takhle vím, že ta pravidla existují, ale já je nepoužívám. Mé sebevědomí v angličtině bylo tedy převelice mizerné. V kavárně jsem se tedy Yolandě zmohla říci pouze:"My english is very bad.". A pak jsem už jen nasluochala angličtině Verči a Báry. Byly jsme v jičínské Café-Café a bylo velmi vtipné, jak nás lidé ze všech okolních stolků pozorují a snaží se také rozumět. Hotové dívadlo se odehrálo v tu chvíli, kdy Yo chtěla jít zaplatit a přišel k našemu stolu s účtenkou sám majitel, který se rozvzpomínal na číslovky ve španělštině.).
A tak aby řeč nestála, povídala jsem mu o Yolandě, jak je chudák z češtiny zmatená a do toho je i její angličtina dost slabá na to, aby se domluvila. A už jsme míjeli barevné budovy Babylonu Liberec, ten Španělo-Čech (i když ta půlka Čecha v něm není, jinak by nám ani nezastavil) byl tak ochotný, že nás zavezl až přímo na nádraží, kde jsme se sním rozloučily, čtyřikrát mu poděkovaly a s úsměvem zamávaly. MISE SPLNĚNA! DOJELY JSME STOPEM DO LIBERCE! Já vám měla takovou radost! Nebo spíše rodiče v mé hlavně měli radost, ihned jsem napsala ségře Simoně smsku, že jsme v Liberci (doma jsem ji nakolenou prosila, aby našim nic neříkala - mimochodem, oni to asi nevědí doteď, že jsem jela stopem - a že se budu hlásit jí, že jsem v pořádku) a i mé svobodné já mělo radost, že má na kontě další dobrodružný zážitek. Tomu se říká pravá dvojnásobná radost!
Jirka nám sliboval překrásnou romantickou krajinu vlakem, až se budeme dopravovat do vesnice (prý je to prdel světa se špatným dopravním spojením), kde je konečný cíl naší cesty - hrad Grabštejn. O tuto romantickou krajinu jsme byly připraveny kvůli výluce. Byly jsme tedy smáčknuté v přeplněném MHD, stály jsme v kloubu té dlouhé ještěrky s velmi nepříjemným panem kontrolorem jízdenek, který se zcela bezdůvodně rozkřičel na paní, která měla něco s nějakou kartičkou či co, když se na něj ohradila, že na ní nemusí křičet, zvesela křičel dál, že ona jako cestující je povinna znát přepravní řád a že to říká tak nahlas, aby to slyšeli všichni cestující. Někteří lidé si nás natřikrát přemeřovali svými pohledy, nebo spíše Aničky bosé nohy (kdybyste nevěděli, co je Anička zač, tak je to ukázkový hipík s květovanými šaty, dredy svázanými do drdolu a drhnutou barevnou kytkou ve vlasech) a když si vytáhla z batohu bochník chleba, když dostala hlad, všechny pohledy se začaly opakovat v mnohem častějších intervalech. Suchaři... beztak samí Češi.
I vystoupili jsme konečně v té vesnici, jejíž název jsem už opět zapoměla a vzpomenu si na něj zase za rok, až budu potřebovat vědět, kde mám vystoupit, a vydaly se na poslední část naší cesty a to skrz vesnici a do kopce a do kopce a do kopce a už tam budem. Po snad půl hodinovém výšlapu jsme se okamžitě svalily vedle Moniky, Páji a toho báječnýho bubeníka z Divovánoc (Divovánoce - naše první akce v Lodžii, kde jsme dělali Herodovi poskoky, samo zlo. Na tyčích a poikách jsme měli černé cáry a když jsme se začali rojit z různých koutů arkád nádvoří jičínského zámku za doprovodu hry na didgeridoo tohohle bubeníka rozhodla jsem se, že na tomhle se chci podílet i v budoucnu. Když jsme pak večer točili na afterpárty s ohněm, hrál nám na djembe. Při loučení v noci k nám upřímně promlouval, jak jsme super parta, jak není samozřejmost takhle s něčím vypomáhat a že se máme držet navzájem jeden druhého. Pak nám ještě pochválil naše točení, že to bylo báječné, když nás mohl doprovázet a přitom koukat, jak točíme k tomu, jak on hraje. - nic z toho si už zjevně nepamatoval, ale co už). Jak jsme se povalovali a povídali si, občas k nám vítr zavál vůni trávy a nemyslím teď trávu, která se seká zahradním traktůrkem. Nakonec ten odér zesílil a s ním přišel Honza(?), jak se nám po chvíli představil. Takový extrovertní sympaťák. A Jirka - šéf všeho, který nám tolik kladl na mysl, abychom jeli už ve středu, dorazil až  ve čtvrtek po nás. I my, stopem, jsme tam byli dříve, než on. Ne že by nám vadilo vyhřívat se pod hradbami Grabštejnu na sluníčku...
A pak už přijela spousta dalších lidí a začalo se něco dělat. Všichni jsme se zhrozili výzdoby, která byla nad budoucí hlavní stagí (podium na nádvoří, které slouží jako venkovní sezení tamní zahrádky). A jak vám tu výzdobu popsat? Představte si obří karetní znaky z šílených krepáků a krepákových květin, kdy nejdominantnějším znakem byly káry - obrovská pí*a - kosočtverec, který nás všechny vystrašil. Všichni jsme jen zmateně říkali, to půjde pryč, že jo, to musí pryč... a pak už se jen vtípkovalo.
Pověsili jsme všichni společnými silami lampiony, občas jsme se s někým navzájem představili a pak dorazila i Verča!Z Honzy(?) se vyklubal hotový zásobitel, nebyla chvíle, kdy by na lavičkách před stagí nebylo nějaké jídlo. A všechno z jeho vlastní zahrádky - cuketová polévka,... Pak dokonce udělal talíře s rajčaty a mozarellou. Pak jsme se pustili do loupání brambor, cibule a česneku pro Jirkův sojový guláš (jako naše české kvedlo-vepřo-zelo, grabštejnský je sojový guláš). Všechno šlo neuvěřitelně rychle, sjelo se nás tam letos coby pořadatelů o dost víc. Večer nám už dorazivší hudebníci Soldán s Františkem spestřili večer svým hudebním "vystoupením", zpestřením byli i pro bandu dělníků, který trávili na Grabštejnu poslední večer, jak jsme se dozvěděli, jeden z nich slavil narozeniny a vážně měli radost, že se optali, zda si můžou kluky jít poslechnout a když jim pak zahráli na přání známku punku, částečně se rozezpívali a roztancovali.

A před námi byl první festivalový den! Ráno nás všechny vyděsil Jirka, když navážnou říkal, že se mu ta výzdoba líbí, bez ejho svolení kluci začali tu otřesnou výzdobu likvidovat a co na tom bylo nejvtipnější, ten největší strašák, ta obrovská pí*a uprostřed tam musela prozatím zůstat, neboť byla zvrchu přichycena ke kovové skobě ve zdi hradu. Lidi se tu stále objevovali další a další, všichni staří známí, jen tu byli skoro všichni a všechny nepříjemné práce byli hned hotové, jak nás bylo moc. A pak už dorazila i Daniela (Jirkova současná přítelkyně, ke které máme své výhrady) s Yolandou a Heléne. Heléne jsem do té doby neznala, ale ihned jsem to napravila. Pak už jsem jen cítila, jak padají mé jazykové zábrany a zvesela jsem se tam bavila s Yolandou a po chvíli i s Heléne (Heléne umí dost dobře anglicky a navíc i španěsky, když si tedy Yolanda nevěděla rady, zeptala se Heléne ve španělštině, aby mi to řekla v angličtině - když člověk chce, domluví se).
Společná hlavní schůzka všech pořadatelů... Jestli v něčem Jirka vyniká je to vyjádření jeho myšlenek, vždy volil jedině ta dvojsmyslná slova, takže se z organizační schůzky vyklubala perfektní one man show. Podělili jsme se o festivalová trička a já se dozvěděla, že budeme trhači lístků z poloviny polské národnosti. Nějakou cestou Jirka přišel k bandě aktivních seniorů z Polska, kteří chtěli vypomoci právě u lístků. Doprováděla je jedna slečna, která ovládala jak češtinu tak polštinu, shodli jsme se, že sestavíme česko-polské dvojice, právě kvůli jazyku a hned na první štaci jsem měla jít já. Když už jsem se rozmluvila anglicky, měla jsem se domlouvat s Poláky, kteří anglicky neumí ani slovo, tak fajn, bude to muset jít přes češtinu, přeci jsme si dost příbuzní, to bude muset jít... A nemožné se stalo možným! Po dobrých dvou hodinách jsem se s nimi naprosto bez jakýchkoliv problémů domluvila!!! A co bylo nejvtpnější? První festivalový návštěvník byl právě Polák, a to jsem si myslela, jak budu muset tlumočit, kdepak, s ním jsem si moc nepokecala... Ale když jsem ho pak potkávala během dne, už jsem s ním prohodila bez problémů pár slov, on se stal slavným mezi všemi polskými trhači lístků a vždy když procházel, na slůvko se stavil.

Festival v plném proudu! A jak nás byla spousta pořadatelů, za den člověk moc hodin neodsloužil. Já jsem se ale s těmi Poláky nakonec tak báječně bavila, že jsem jim vypomáhala i mimo svou službu a oni byli tak přátelští a vtipní, sprostá slova v jejich provedení... Všichni byli čísla! A hlavně Boďa a Ela :).
Jak měl člověk spousty času, stíhal koncerty i divadla. Nenechala jsem si ujít FUNEBRÁKY od divadelní skupiny Wariot Ideal, na které jsem se šla podívat s Yolandou a Heléne. Celé vystoupení spočívalo, jak název napovídá, ve smutečním průvodu. Bez mluvení vždy odehráli velmi vtipný kus svého vystoupení, seřadili se do průvodu, začali hrát a šlo se dál. Nejvtipnější bylo, když jsme dorazili na zahradu, což lidé posedávající a postávající u stánků s jídlem moc nechápali. Funebráci nás nakonec provedli po celém nočním Grabštejnu. Protože jsem byla unavená, šla jsem spát brzo, sobota bude dlouhá.

Pamatovala jsem si pořadatelskou sobotu z minulého roku, letošní sobotu jsem si moc jako pořadatel nebýt ranních příprav nepřipadala (snídani s Heléne nám přerušilo nošení laviček). Škoda, že tam nebyl Patrik s Bárou, nebo třeba i Jedla, Terka, abych zkrátka měla s kým chodit po jednotlivých vystoupeních. Yolandu a Heléne zašili do dílen, holky se držely pohromadě spolu, a Verča byla neustále zašitá na infu, tak jsem se bez občasného potkání někoho známého (jako třeba i Cedric z JBC) potulovala po celém areálu, poslouchala koncerty, shlížela divadelní představení, pochutnávala si na palačinkách se sýrem a bazalkovým pestem, vegetariánských těstovinách, léčila své nachlazení zázvorým čajem z čajovny, kecala s lidmi v kuchyni, střídala tu komiksovou holku u lístků (lístky prodávala holka, blondýnka na krátko ostříhaná s černě nabarveným obočím, líčením ve stylu retro, plugem v uchu, brýlemi s černými, tlustými obroučky, veganka, čtoucí velkou komiksovou knihu - fakt byla stylová). Pak také propukl antikvariát knih za pět korun, já jsem byla rozhodnutá žádnou knihu si nekoupit, ale to bych tam nemohla objevit Tolstého, Victora Huga, Brönteovou, Škvoreckého,...
A konečně se nad Grabštejn snesl večer a pořadatelé byli osvobození od své práce a párty mohla začít! S Yolandou a Heléne jsme stihly zajít na další divadelní představení a pak už jsme vymetaly koncerty a řešily chlapy. A to byl největší zážitek, řešit chlapy v angličtině a španělštině. Představte si, jak se Francouzka, Španělka a Češka baví o chlapech. Občas se holky zapoměly bavit v angličtině a mluvily ve španělštině, kdy se po mém upozornění, ať mluví v angličtině začaly samozřejmě neskutečně smát, až jsem z toho já chvílema mluvila dokonce i německy. Pivem jsme si připíjely ve všech našich řečích. Když pak byla uvolněná i Verča, opila se a zhulila a seděla schoulená na klíně Kahudovi, nechtěla jsem je rušit, takže jsem se s ní potkala až v ranních hodinách, kdy už přišla k sobě a kopla do mě panáka ještě spolu s Jirkou(?) a Kahudou. Už jsem začínala pociťovat únavu z těch všech řečí, ano, letos to byl skutečně worldfest a zítra už jen doťuknout celý festival  představením HUSO a bude to.

Ráno jsme už sundali lampiony, abychom je za rok mohli zase rozvěsit, omyli jsme plachtu z hlavní stage. Odvajglovávání nádvoří jsem se protentokrát vyhla. Když přijel Ondřej Smeykal (náš světoznámý hráč na didgeridoo) svěřil nám do rukou své didgeridoo a gongy, které jsme vynášeli na malé nádvoří, kde jsme se pak díky jeho hudbě na hodinu přenesli do své fantazie. Z kuchyně jsem vyfasovala spoustu obkládaných housek, prý pro Jičíňáky, jenže jsem netušila, že jich už polovina odjela, takže jsem pak houskama podarovávala každého pořadatele, kterého jsem ještě potkala. A tradičně jsme se všichni sešli na posledním vystoupení HUSO, tentokrát na zahradě. Pánové opět úspěšně utajili své plány až do poslední chvíle a všechny přítomné překvapili svým odkrytým šílenstvím (před rokem natočili film a zahájili parodii na talentovou soutěž, které se zůčastnili téměř všichni ještě přítomní hudebníci - co vystoupení, to originální nápad a další výbuch smíchu). Letos pánové přijeli přidělaní lyžáky k Jirkově dodávce obalené černou netkankou, prý "batmobil", když už má Jirka ten řidičák :).
Míša nabídla volná místa v jejím autě, tak jsme se k ní a jejímu muži nakonec přidaly já s Monikou a byla jsem doma. Zase ten Grabštejn tak utekl jako sen a kdybych nebyla tak unavená a neměla doma modré pořadatelské tričko, ani bych nevěřila, že se mi to skutečně nezdálo.