Tak třetí Divovánoce v Lodžii uběhly. Jak ten čas letí, jako by to bylo včera, kdy za náma Jirka přišel coby neznámý podivín a táhal nás do Divobetléma jako účinkující coby zlé posly Herodovy.
A čím byly tyhle třetí Divovnoce jiné a nemám teď na mysli program? Do Lodžie jsem se těšila, protože jsem věděla, že uvidím Verču, která přijela ještě se svýma dvěma kamarádkama z práce, kdy Barču jsem znala z posledního Grabštejnu.
Letošní Divovánoce byly také jiné tím, že Patrik s Bárou nedorazili coby účinkující, ale pouze jako diváci a nedorazili ve dvou, ale ve třech, i s Majdalenkou! (Když jsme s Jedlou vymýšleli, jak jim popřát a co jim k narození Majdalenky koupit, splašila jsem u babičky starého klasického medvídka, babička hned v paměti spočítala, kolik desetiletí ten vypelichaný medvěd má. Do rychlozavazovací plíny jsme naházeli peníze, takže medvěd řádně přibral. A vůbec to byla válečná výprava, s Jedlou jsme dorazili večer na vlakáč a zjistili jsme, že náš vlak bude mít spoždění hodinu a půl, zachránila nás mamka, která nás do Železnice hodila.Chvilku jsme pobyli, probrali spoustu věcí, pochovali si Majdalenku a už bylo dost hodin na to se vypařit, aby ti naši novopečení rodičové něco málo naspali.) A v Lodiži máme ještě jeden pár novopečených rodičů a to Iamme s Čermákem, kterým se narodila také dcerka!
Nakonec dorazil i Jedla a v Lodžii člvoěk vůbec vždycky potká spoustu známých, se kterými rád prohodí pár slov.
A vedle toho, jsem na Divovánocích byla i s Tomášem. (V Lodžii jsme byli společně už na koncertu Der Šenster Gob, z čehož jsem byla ze začátku více než nesvá, ale večer se vydařil a všechny nesmyslné obavy byly naprosto zbytečné. Pak jsme se ještě spolu s Lennonem svezli úžasnou dodávkou s celou kapelou. V Lodžii jsme zanechávali snad už jen Jirku a možná ještě Míšu.) S Tomem jsme po Divovánocích vyprovodili do bytu kamarádku z EVS od Heléne. Snažila jsem se s ní domlouvat v angličtině, šlo to, ale o to víc mě naštvalo, když jsem se dozvěděla, že je z Rakouska a mohla jsem mluvit v němčině. Tak jsem z ní tahála otázky na odpovědi typu, zda má ráda naše pivo, jací jí jako Češi připadáme a další bulvárové infromace, na které se ptá rád každý Čech cizince, který tu delší dobu pobývá.
Yetti mě poprosil, jestli bych mu neopravial knihu, když jsem se nabízela, že se na něj jeho kamarád vybodl. Takže, moje první fantasy a rovnou ho opravuju. No a to bych nebyla já, kdybych se držela jenom gramatiky. První dvě kapitoly jsem Yettimu vrátila vymalované jako velikonoční vajíčka se spoustou poznámek i k jednotlivým scénkám v knize. Divím se, že si ještě nesehnal radši někoho jiného. Třeba jo, jen o tom ještě nevím. I kdyby, mé opravy se teď dočká až po zkouškovém. Jak já se na to těším... Když nemám ráda nedočtené příběhy,.
Dárky jsem letos (teď už v minulém roce), vůbec nestíhala nakupovat a poslední dny před Štědrým Dnem mi ještě zkrátil Tomáš, protože jsme s jeho bráchou a jeho přítelkyní jeli na chatu někde za Tanvaldem. Takže hezky po zápočtu z němčiny, vydala jsem se na vlakové nádraží. (Zápočet z němčiny byl vtipnej. Věděla jsem, že od nás z oboru ho bude dělat ještě Lucka a během seminárů jsem se seznámila se dvěma holkama, se kterýma jsem si zkracovala ty nudné, bezsmyslné hodiyn seminářů. PRoto se mi hned na začátku povedlo faux pas, protože když jsem vešla a postavila se do řady k profesorce s občanskou v ruce, Lucka na mě mávala z jednoho konce učebny a ukazovala, že mi drží místo a do toho i má stála spolusedící na němčině, avšak na druhém konci učebny. To bylo dilema, ale držela jsem se nakonec svého oboru, kde jsem byla vlastně i dost užitečná všem lidem okolo, protože si nikdo nevěděl rady s přihlášením a nastavením si klávesnice... Poskytovala jsem tam takové rychloporadenství zdarma, oheldně počítačů.... já.... )
Vlakové nádraží v Hradci patří k těm místům, kde je piano volně k hraní. Krom toho, že Tom zkoušel, jak je naladěné si k pianu ač zdráhavě nakonec přisednul jeden kluk a začal hrát snad všechny skladby Yana Tiersena z filmu Amélie z Montmartru.
Na horách jsem si konečně letošní zimu užila aspoň trochu sněhu! I když to vypadalo setsakra špatně, protože při našem příjezdu poprchávalo. Za ten víkend jsem si zahrála tolik spoelčenských her, jako snad ne za posledních deset let. Další den pak dorazil ještě Rošťák, to je vám taky taková figurka. Fajnovej reggae zpěvák s kytarou v ruce, žijící pouze z ječmínku, čajů a arašídů. Teď u něj Tomáš bydlí. Rošťák je zkrátka takový ten člověk, jehož štěstí je neohrozitelný čímkoliv na světě.
A Štědrý Den u nás doma proběhl nezvykle v poklidu, vše jsme stíhali, jídla jsme neměli trojnásob, ale pouze dvojnásob a Simona se konečně u prostírání naučila, na které straně má být lžíce, nůž a vidlička. A aby nám z těch Vánoc nohy nezdřevěněly, z donucení jsem zašla na se Simonou a Luckou na koncert do Valdic. Už si ani nevzpomenu na jméno té první kapely se zpěvákem, který měl hlas skoro jako zpěvák AC/DC, druhá kapela se jmenovala Hand grenade, jejíž zpěvák vypadal jako zmenšenina Edwarda Cullena ze Stmívání, jak mě zpravila ségra a poslední kapelou byli Harlej. I přesto, že jsem fakt neměla chuť na nějaký koncert jít a ještě ke všemu ne na takovýhle koncert, jsem si ho nakonec užila. V kotli se zjevil týpek z autoškoly, kterého potkáváme jedině na podobných koncertech. Protože byla zima, měla jsem kozačky a po první kapele mě přestalo bavit pogovat v zimních vysokých kozačkách, tak jsem si je sundala. Chudák "týpek z autoškoly" pak nevěnoval pozornost ničemu jinému, než tomu, že bosa tančím mezi střepy. A víte jak to bývá, kdybych ty boty měla, nohy bych si pořezala, ale že jsem byla bosa, nemusela jsem se ničeho bát. Pravda, ve chvílích, kdy se tam zjevil Babula (Borec při těle, bydlí v Kacandě a jako první člověk nás už jako děti v Kacandě učil kalit. Je to takovej expert, že když tancuje, tak tancuje se všema ženskejma okolo a jestli tam ta holka má přítele zrovna dvakrát neřeší. A to tancuje se spoustou záklonů, otočkami... Když se chlapi u nás ve vesnici tenkrát vsadili s kusem holčičího týmu hasiček, že dají dohromady tým a že v soutěži, na kterou pojedou, se umístí, Babula běžel rozdělovač. Vím, že tenkrát šlo o nějakou sázku ohledně kalhotek, už přesně nevím co to bylo, i když jsem ten rok běhala. Babula do toho šel se stylem, protože odmítal běžet v našich modrých montérkách a červeném tričku, na soutěž si to nakráčel v pravém hasičském oblečení. Prostě borec a když už, tak už. Trénink našeho mužského družstva proběhl pouze v hospodě a pouze slovy, tak jsme se dost báli o jejich zdraví, oprávněně. Tenhle Babula přiběhl na základnu, hadice a rozdělovač popadl do rukou, utíkal, "zadek" byl dost rychlej na to, že Babula měl spojený jen jeden spoj a koncem rozdělovače si mířil přímo do obličeje a voda byla už nasátá a rychle se blížila ještě k nepozapojovanému rozdělovači. Tenkrát jsem koukala na zadek, kde až už je voda a na Babulu, furt nezapojeno, voda, postoupila už o značný kus, Babulovi se spoj vyvrtl v ruce, vodu už měl tak tak v rozdělovači a přesně v ten moment druhý spoj zapojil, rozdělovač hodil na zem, zasedl ho a zavřel! K nevíře, jaký měl štěstí! Kdyby jen tušil!), jsem měla trochu obavy, když jsem si vybavila, jakým způsobem tancuje a taky že se mnou vymetal všechny střepy, které mohl. Ten večer jsem se učila fakýrskému řemeslu. Že bych byla fakýrkou?
Tak věřím, že jsem si ten večer protáhla všechny klouby, svaly včetně hlasivek a mohla jsem si zase doma sednout s našima a koukat se napohádky a přitom se cpát cukrovím.
Před Silvestrem pak Tom přijel a Silvestra jsem tradičně strávila hlídáním našeho zvířectva. Ono je každou Silvestrovskou půlnoc sranda s naším psychicky labilním psem. Původně jsme měli v plánu vyšlápnout si před půlnocí na Zebín a všechno sledovat hezky z vrchu (já si to plánuju pravidelně už asi tři roky na každý Silvestr). To se však neudálo, už když jsem s Tomem šla z autobusáku, už tehdy málem umrznul. Dája se mi laskavě nabídla, že mi vypůjčí svoje maturitní otázky z biologie k mé zkošuce somatologie a z původně plánovaného pětiminutového setkání jsme u Dáji skejsli pár hodin kecáním, no jo no, holt jsme se dlouho neviděly.
A ještě než propuklo to půlnoční šílenství, čekali jsme celý večer na Aničku. Chvílema jsem si připadala jak v Čekání na Godota. Padaly neustálé otázku, zda Anička/Godot tenhle rok ještě přijde. (Před rokem to nestihla. Je to taková rodinná přítelkyně, neuvěřitelně akční důchodkyně a když nás tenkrát navštívila v létě, když jsme zrovna grilvoali s lidma z gymplu, všichni říkali, že až budeme příště zase něco takového podnikat, ona tam musí být) Půl hodiny před půlnocí jsme už začínali být trochu nervózní, že to skutečně nestihně, přijela ve tři čtvrtě a než se se všemi stihla přivítat, půlnoc jsme nestihli. (Za její zdržení mohlo to, že byla na cestě k nám už někdy v předvečer, ale to by nemohla potkat někoho známého. Takže než se pak stihla rozloučit a dorazit k nám, už bylo tři čtvrtě na dvanáct. Nejvtipnější bylo, že Anička vždycky vozí spoustu jídla, na celý večer, člověk by řekl, že ve tři čtvrtě na dvanáct už nic nepřiveze, i omyl, přivezla zase poustu jídla, jakoby bylo teprve pět odpoledne a celý Silvestr teprve začínal. Prostě Anča)
A druhého jsem chytla totální paniku ze zkoušek, ke kterým jsem neměla ani nashromážděné materiály. Byla jsem asi tak nesnesitelná, že jsem Tomáše s omluvou poslala druhýho domů, protože jsem začínala být z toho učení zoufalá. (Mimochodem, nejsem naučená ani teď)
Do Hradce jsem si pak jela odprezentovat zápočet a pak na exkurzi do vazební věznice. Jen si říkám, k čemu já si ten byt držím... Obzvláště teď, v Hradci skoro vůbec nebývám a když už, tak stejně s Tomášem a nikdy tam nespím.
Zkouška z práva... (doplním - protože jsem si, já debil, pootvíraná okna, uložila konečný dopsaný článek, který jsem překvapivě nezapoměla aktualizovat, ale pak jsem si vzpoměla na jednu větu, kterou jsem chtěla vecpat hned k začátku, ale už jsem ji vepsala do okna neaktualizovaného článku a dala "aktualizovat" A tím jsem ztratila nejvtipnější část, tohohle článku. Tak si ji tu prozatím domyslete ,))
Ségra si chtěla koupit mp3. Nadiktovala mi svoje požadavky se slovy:"Já tomu vůbec nerozumím a byla bych za debila, když bych si ji šla koupit, tak mi ji, prosím, kup.". S malinkatým růžovým papírkem jsem zabrousila rovnou do Elektra U Herzánů. (Takový jedno z posledních nekomerčních elektro obchodů, kam mě naučili chodit nakupovat naši. Syn majitelů a teď už asi i spolumajitel - to je taky jedna roztomilá kapitola trapasů. Ani nevím, jak se jmenuje a ani nevím, u jaké příležitosti jsme se vlastně začli zdravit, každopádně to bylo vždycky trapný. Jednoho dne, už si nejsem jistá, jestli jsem si ho já s někým spletla nebo si on s někým spletl mě, pozdravili jsme jeden druhého. Od té doby si tykáme, i když se známe jen od vidění a vždycky, když mamka potřebuje něco v elektru povídá:"No tak zajdi k Herzánům, když se s mladým kamarádíš a znáš ho". Buďte v klidu, já to taky nechápu.) Mp3 jsem jí objednala a nebojte, už se dostáváme k té vtipné části.
Mp3ku si šla Simona vyzvednout sama, já přijela domů až v sobotu
((Měla jsem vystoupení s Ascaryí. Jak jsem vždycky lightshow odsuzovala, teď se mi to dost líbilo a taky mě docela chytly vějíře. Takže si doma občas zaimrpovizuju a ve čtvrtek mi volá Trupkin, jestli mám druhý den večer čas a že by se odjíždělo mezi pátou šestou. Známe to, řekne se mezi pátou a šestou, myslí se mezi sedmou a osmou a jede se mezi osmou a devátou. V 17:09 telefon - ano? -No, jak to s tebou vypadá, Štěpánko. - no, teď jsem přišla na byt, ještě bych se potřebovala zabalit - aha, no, za jak dlouho t ostíháš? - Za jak dlouho tu budete? - No, za pět minut jsme u tebe. - Ok, no, tak já se pobalím a jdu dolu (vážně pět minut? kecá, takže mám ještě tak čtvrt hodiny, pohodička, stíhám... ) takže... za jak dluoho tady budete? - pět minut... - ještě jednou, jsem asi špatně rozuměla (asi říkal patnáct minut) za jak dlouho že tu budete? - za pět minut, - jako fakt za pět minut? - jo - a teď jsem se o dobrý dvě minuty připravila, co? Tak zatím. To byl fofr a fakt si ze mě neutahoval! Nabrali si mě na Pyrámu a jelo se, dost dlouho. Ještě jela Anička, Kuba a Kačka. To bylo celé naše složení. Cestu jsme si krátili samozřejmě zase kolektivní slovní přestřelkou a Trupkin s Kubou si ještě navíc vzali špunty do uší. To jsme se ocitli ve filmu Blbý a ještě blbější.
Trénink s vějířema, který jsem neměla v ruce jsem měla na benzínce, kde byla kouřová pro Aničku. Tak se pár kamioňáků asi pobavilo.
Navíc jsem si vzala i svoje nový podpoi. Když jsme dorazili do toho města a Trupkin nevěděl, kudy jet dál a hledal cestu v navigaci a všichni se rozhlíželi z auta, vykoukla jsem z okna, abych viděla na celou tu ceduli před námi, kde stálo "Boskovický skleník 100m" s šipkou rovně. Kdo by to byl řekl... :D
Vystoupení s mlhostrojem bylo dost super a celkově se asi vydařilo a vydařilo by se víc, kdyby to Kačka furt neopakovala, jak se to dnešní vystoupení podařilo a jak to bylo její zatím nejlepší vystoupení. Já jsem si odtočila první vystoupení ve svý kapku přituněný, černý, sportovní podprsence a krátký sukni, která mi stejně překážela v točení, ale už ji zkrátit fakt nejde. Kačka podala dotaz, proč že mám tak červená kolena. Ono když se tam člověk válí po zemi a klečí na kolenou, tak ta kolena potom zčervenají - na příště bych si asi mohla pořídit návleky na kolena. A Kuba svižně odpověděl:"To ta náročná vysokoškolská léta....")) V podobném duchu se pak nesl i celý zbytek večera. Nevím, kdo měl ten šílený nápad, ale všichni jsme už tak byli přejedení chlebíčky, se slovy, že cesta bude dlouhá, někdo zabalil všechny chlebíčky do celofánu, kterým byly přikryté a vzal je sebou, ach ta naše povaha česká. Pak chlebíčky putovaly z jedněch rukou do druhých a nikdo je nechtěl, už se dokonce uvažovalo o soutěži, jak dlouho je vydržíme nevyklepat ze střechy auta. Nakoenc skončili u Kuby, že se svezou do Brna. Kuba se totiž ještě s Bárou? odpojil. Cesta zpátky byla vážně dlouhá, Trupkin udělal občas zastávku na benzíně a když už všichni usínali, bylo vidět, že by si potřeboval zdopovaný kafem povídat, aby nebyl unavený. Holky byly už delší dobu jen potichu, řekla jsem si , že ho v tom jako chudáka řidiče nenechám. Tak jsme s Trupkinem mluvili o spoustě filmů a to až do Hradce, pak už se to zvrhlo v dokumenty a na světě byla konverzace o systému bank a filosofii supermarketů. Tato konverzace pak pokračovala i přes hodinu na Pyrámu, kde jsme seděli v autě a vesele kecali dál. Holky se přidaly taky.
Ráno, když jsem se zabalená vydala rozespalá do výtahu, kde si ještě dooblékám kabát... co to v tý kapuci mám??? Doslova vylisovaný chlebíček zabalený v celofánu?!?! a teď jakoby se mi vrátila paměť... Slova Kuby při loučení: "Kdo najde po cestě domů chlebíček, vyhrává". Slova Aničky:"Ty chlebíčky skončej v kapuci kabátu Kačce nebo Štěpánce, je mi to úplně jasný...". No jo, vždyť se Kuba loučil objetím všech. Byla to jen sázka do lotynky!)).
- A zpátky k sestře kupující mp3! -
Ráno u snídaně, kdy se všichni vrhli s chutí na SImončinu bábovku si Simona stěžuje...:
"No, oni mi u tý mp3ky nejdou vůebc tlačítka!" -
- "Mi pověz, co přesně si s ní dělala, nemáš ty tlačítka zamknutý?"
"Ne, po nějakým tlačítku na zamknutí jsem koukala a nikde jsem žádný nenašla"
- "A není tam třeba zámek na podržení jinýho tlačítka?"
"No, to nevím... Prostě jsem... (a teď zdlouhavě popisovala, jak mp3k uvyndala z krabičky a dala do zásuvky nabíjet, pak jí zapla a dál ta mp3 nereagovala)
- "Se ti na to podívám, pochybuju, že by ji nevyzkoušel, když ji ještě spešl objedenával" (už jsem se viděla, jak si jdu zase pro nějakej trapas do toho báječnýho elektra)
Po snídani jsem přišla k Simoně do pokoje a vzala mp3ku do ruky, zapnu ji a zmáčknu play,:
-"Vždyť běží, a vůbec, zkouším všechny tlačítka a všechny fungujou..." podávám mp3ku Simoně.
"No jak je tohle možný? Ukaž... aha... já je málo mačkala... a podívej na ten displej, vždyť je poškrábanej a celá ta vrhní vrstva se mi odlepuje, asi jí zajdu stejně reklamovat"..
Bez jediného dalšího pohledu na mp3ku Simoně odpovídám:"Vždyť máš na tom displeji folii, aby se právě nepoškrábal!".
"Tak ještěže jsi mi to řekla, bych tam byla za debila". A dalších deset minut jsem se Simoně smála do obličeje a představovala si, jak jde reklamovat mp3ku, které nefungují tlačítka a má poškrábaný displej!
(fotky třeba časem dodám, jestli udělám zkoušky a jestli budete hodní a jestli budu mít čas a jestli budou padat trakaře!)
