"Keep away from fire"

A tak dnes krásného pobouřkového dopoledne Štěpánka se do města Jičína vydala. Hodlala si kostým k ohňovce doobstarati i prošla spousty sekáčů a hrabáků, a co neobjevila...
...sukni krásnou, dlouhou černou, jednoduše zdobenou, ihned věděla, že je to právě ona, jež s ní stráví spoustu žhavých chvil. Před zrcadlem za špinavým závěsem s mezerou, kterou museli všichni do provizorní kabinky viděti, shlédla Štěpánka budoucí upravený střih této sukně jako hotové boží vnuknutí. Obešla tedy i všechny galanterie a dokoupila vše potřebné pro budoucí úpravu sukně (rolničky, penízky, flitry, ozdobný pás, gumičku,... a byla do vybírání natolik zabraná, že si v jedné galanterii zapoměla dokonce i džus za 18 korun, 100%ní bez konzervantů a přidaného cukru, pouze pasterovaný!!! - jak na ten džus byla hrdá a své kamarádce a jejímu příteli pyšně předčítala to krátké složení nahlas na celé podloubí, jakou radost měla. Na konci ulice po poobědvání pizzy se chtěla napít a vzpoměla si, že od Chramostů džus už v ruce nenesla, odhodlaně se pro něj vrátila, ale došla pouhého zklamání, neboť Chramostovi měli zrovna poledí pauzu....). Ta sukně bude překrásná!!!
Doma půl hodiny před zrcadlem špendlíky na tisíc způsobů vymýšlela budoucí tvář sukně do posledního detailu, ano, bez párání se to tedy neobejde, začala párat jeden pás sukně za druhým s bedlivou pozorností o neporušení látky (s takovou pečlivostí jaktěživ ještě nikdy nic nepárala..). A tak párala a párala až přišlo i na spodničku...
(běžně si cedulky u oblečení nečte) To ji  na očích utkvěl červený nápis "KEEP AWAY FROM FIRE". Ihned tedy na sukni vyhledala cedulku, z jakéže látky je tato sukně vyrobená, jevila se jí, jako stoprocentní bavlna,... ...jevila se jítak správně "100% COTTON". "To je určitě sukně z Ameriky, kde jsou ženské schopny žalovat výrobce za to, že se v návodu k mikrovlnné troubě zapoměli zmínit, že neslouží k sušení domácích mazlíčků a může jim způsobit smrt" Tak si akorát poklepala na čelo "To tam jistě stojí na každém oblečení...". Odvaha ji nedala dost kuráže najít cedulku, zda tato sukně z Ameriky skutečně pochází, když byla pořízena v "British Second Hand" zato právě žhářská zvědavost Štěpánku nenechala v klidu párat dál, když tedy vypárala nepotřebný pruh, sešla dolů do kuchyně, kde má otec ve skříňce sbírku svých zapalovačů. První, který ze skříňky vzala, samozřejmě nefungoval, chopila se tedy druhého, u něhož už měla ohledně funkčnosti úspěch. Ségra odtušila, co bude následovat:"Prosimtě koukej s tím okamžitě vypadnout ven!!!" "V klidůůů, vždyť to je stoprocentní bavlna, jak by to mohlo hořet... natož smrdět, já chci jen vědět, že je to sukně z Ameriky...".
K plamínku zapalovače v pravé ruce přiblížila vypáraný pruh látky... ...nic... Očima probodla svou sestru:"Vidíš! Kecali!!!" a v ten okamžik ucítila na ruce nenadálé teplo, oči tedy přesměrovala na svou ruku a co se nedělo, celý kus látky po dvou vteřinách působení zapalovače vzňal a v ruce už nedržela látku, nýbrž plamen. Pohotově zamáchala rukou a na zem dopadl už jen popel z kdysi vypáraného pruhu látky.

"Tak z týhle sukně si sukni na ohňovku už asi při svým punkovým točení (neustálé škrtání vším zapáleným o sebe sama - no co, hlavně když to vyberu a ten trik vyjde, tak se holt udělá o otočku navíc, aby se to srovnalo...) neudělám."

A pokud jste zvědavi, jak můj comeback k ohňošílení pokročí, jistě se brzy dočkáte dalších podrobností nejen o vymýšlení a výrobě samotného kostýmu. PS: "Sama jsem zvědavá.".

Výprava za Kočkou

A mezi prací se mi podařilo ukořistit pár chvil a věnovat je Verče Kočce z Prahy(nejsem si jistá, ale mám takový pocit, že na prvním masopustu byla za kočku a jak jsme se tam všichni ještě neznali jmény, byla to zkrátka Kočka a jak čas plynul, už jsme vyzvěděli, že křestní jméno Kočky je Verča, ale to už nezměnilo nic na tom, že je to Kočka)!
Už dlouho jsme měly s Bárou v plánu se za Verčou vydat, protože se nám po sobě stýská a aby naše stýskání se nebylo dostatečně živeno... Verča totiž napsala, že se celý měsíc do Lodžie nedostane, nezbývalo tedy nic jiného, než abychom se my vydaly za Verčou!
Termín bylo jednoduché vybrat, Bára měla v Praze supervizi a já měla ten den v Kauflandu ranní. Když jsem si nakráčela s batohem s nezbytnými věcmi k přežití na jednu noc (ano, jsem holka, takže jsem zvolila velmi objemný batoh) a ptala jsem se infačky, zda mi musí označit (olepítkovat všechny věci, které si nesete dovnitř s datem a podpisem - abyste si je náhodou nevzali v nějakém z regálů) úplně všechny věci a ukázala jsem na ten k prasknutí narvaný batoh, odpověděla mi s trochou zoufalosti v hlase:"Ano". - Tak jsem navrhla jednodušší řešení, že si zkrátka batoh nechám mezi věcmi odloženými ostatními lidmi a vyměnila jsem ho za pouhou kartičku s číslem (nebezpečí dnešního dne č. 1 zažehnáno).
Pak už jsem si sedla do autobusu a kdo se mě to nezeptá, jestli mám místo (pravé jméno neznám, pro mě je to mladá, pěkná paní učitelka ze ZUŠky, - bílá kočička, kterou táhly o druhém Jičínském masopustu její žačky s flétničkami v rukou a na vozíčku - myší spřežení). Cesta s někým známým uběhne vždycky rychle...  (když jsem takhle jela s Ivetou do HK na přijímačky, jela s námi autobusem dokonce i Bára a Prochor :D). V Praze mi pak chvilku trvalo, než jsem se spojila s Bárou, kam se mám metrem přepravit (já!!! sama!!! - ale to už jsem měla nacvičené z přijímaček :D). I dohodly jsme se tedy na jedné zastávce, kde mám vystoupit, vystoupila jsem (nebezpečí č. 2 zažehnáno), ale bylo to takové bludiště, že jsem zvolila takovou taktiku, že se pokusím vyjít na povrch zemský a najít nějakou význačnou pamatáku, o které budu vědět, jak se jmenuje a podle ní si mě už Bára najde, což nakonec nebylo vůbec nutné, protože jsem zkrátka vyšla z metra, chvilku přemýšlela, kterým směrem se vydat a vyšla jsem u Newyorkeru a najednou na mě z boku bafla Bára. :) (nebezpečí č.3 zažehnáno)
Pak jsme se pomalu přesunovaly pěšmo (pršelo) na místo setkání s Verčou a pak už jsme šly všechny tři na nákup (kde se nám podařilo se všem třem navzájem ztratit a trvalo nám snad dobrých dvacet minut, než jsme se zase našly, kdy Verču jsme našly už s košíkem plným k prasknutí a samy s Bárou jsme hledaly Rubín :D s jednou tabulkou čokolády v ruce).
Dámská jízda to byla příjemná, jenže co takový holky asi tak budou řešit, jasně že po čase dojde na chlapy, ale k nim já moc co říct nemám, tak jsem spíš poslouchala a o to větší jsem měla radost, když se nám Verča Kočka přiznala, že taky někoho poznala :)!
Když jsem pak s Bárou vyšly z autobusu v Jičíně, samozřejmě jsme zase potkali tu, kterou o Jičínském masopustu táhlo myší spřežení. (Ta Česká republika je fakt jedna velká vesnice...)

Zpátky v Pět P

A ano, to by stálo asi také za zmínku, po roce jsem opět v programu Pět P a myslím si, že to bude mnohem zajímavější...

Comeback jak se patří... ?

Ruce té překrásné, obrovské chobotnice města Hradce Králové na mě v poslední době úspěšně dosahují a vždy si mě o kousek přitáhnou k sobě, aby mě mohly pohltit celou.
Protože jsem přijata na obor Sociální patologie a prevence a také ho jsem rozhodnutá studovat, začala jsem si v Hradci shánět byt. Ihned jsem spojila síly s mi vcelku neznámou holkou z bývalé oktávy, která se hlásila také na tento obor a také na Psychologii do Prahy - Janou. Když jsem už pak nevěděla a jentak střílela odpovědmi na různé inzeráty, na jeden se mi přeci jen dostalo odpovědi s dodatkem, že pokoj bude volný celý a je ideální pro dva obydlivší. Ihned jsem se chopila šance a další týden jsme s Janou zavítaly do Hradce.
A do toho se Jedla nudí a co se vystoupení týká je nevyužitý, tak napsal do jiných ohňovkářských skupin, včetně hradecké Ascarye. Já věděla v Hradci také o obchodu s žonglérskými potřebami a sepsala jsem si seznam, co všechno v něm chci koupit, že se v něm stavím, i Jedla na tento seznam připsal pár věcí, takže byl překvapivě dlouhý a já měla v plánu nakráčet s ním do obchodu a tu spoustu věcí koupit, to by ale Jedla nemohl napsat, že ten den - v úterý k pozdějšímu odpoledni, pojede na jeden tábor na Pecce u Nové Paky, kde bude Ascarya pořádat workshop a večer podnikne ohňovku. A protože mi můj rozpis brigády moc volnosti neposkytuje, rozhodla jsem se, že pojedu taky, jen mi v hlavě problesklo, že asi nestihnu zajít do toho obchodu (no co, tak si ty věci při nejhorším objednáme na jejich e-shopu).
Stejně mi to ale nedalo a rozklikla jsem si mapu, kde jsem si našla na mapě s MHD zastávku Pyrám, na kterou jsme měly s Janou dorazit a na druhé mapě jsem si našla dříve zmiňovaný obchod. Mrknu na jednu mapu, mrknu na druhou, mrknu na jednu mapu, mrknu na druhou... (ne, to je někde úplně jinde, fakt nevím, kde bych tam bloudila, ještě když budu pospíchat, nechám to být...).
A tento den musím nazvat dnem, pro který jsem se narodila, když jsem šla z pošty na autobusové nádraží v Jičíně, křivolaké, souběžné uličky zinscenovaly doslova teatrální setkání s Janou, že v místě, kde se tyto dvě nepřímo rovnoběžné ulice schází v jednu, jsme se nad autoobusákem sešly. Autobus přijel po chvíli. A vážně mě rozesmálo, když jsem do toho stojícího autobusu viděla nasedat Ivetu s Kubou! (prostě jsem se neudržela a zařvala jsem na ně:"To si ze mě děláš p.. srandu, že jedete taky do Hradce?! - všichni lidé z autobusu se okamžitě podívali mým směrem - nedá se nic dělat, všichni vědí, kam ti čtyři mladí pojedou :D)
MHD v Hradci pak navazovalo taky hned. Zpravila jsem smskou současnou obyvatelku našeho snad budoucího bytu o tom, že za chvíli dorazíme na Pyrám, kde si nás má vyzvednout, hned odpověděla. A co se vám nestalo, vystoupily jsme na zastávce Pyrám a k mému neuvěření jsem stála přímo naproti obchodu, kde mimochodem prodávají žonglérské hračky (byl to přesně ten moment, kdy jste začali pochybovat o svém duševním zdraví - mě to opět utvrdilo v mé neschopnosti číst v mapách a mého nedostačujícího orientačního smyslu, tak jsem se jen v duchu pousmála a vzpoměla si na Jedlu - kdybys jen věděl, to ti snad ani nebudu moct říct...).
Byt jsme si prohlídly během chvíle a ihned jsme se jednohlasně shodly, že ho bereme. Pavla s námi pak šla zase na zastávku, kde se s námi s úsměvem rozloučila a za necelých pět minut opět přijelo naše MHD, se kterým jsme přijely na Terminál, kde už stál náš autobus zpátky do Jičína - bylo vážně k nevíře, jak na sebe všechno ten den navazovalo - a to byl teprve začátek. Samy jsme se s Janou divily a chválily si tenhle den, po příjezdu do Jičína Jana povídá, že za pět minut jí pojede z autobusáku autobus domů, že i to perfektně navazuje. Jen co jsem se rozloučila s Janou, zahlédla jsem na další zastávce bývalou spolužačku ze základky, která také čekala na autobus a já už se s ní delší dobu chtěla sejít a pokecat, sice to bylo jen na pár minut a autobus byl na místě, ale i to se počítá! Pak jsem si skočila do Kauflandu, podívat se na svůj rozpis a běžela hned do konkurenčního Lidlu nakoupit pečivo. Během čekání ve frontě se ozval Jedla, jak to se mnou vypadá, s radostí jsem mu napsala smsku, že za pět minut u něj - opět všechno navazovalo :D.
Počkala jsem, až se nají a sbalí a vyrazili jsme k nám, kde jsem se sbalila a najedla já a pak jsme se vydali na cestu. Po své dnešní zkušenosti jsem naprosto spoléhala na jeho orientační smysl a jeho mapy v paměti a jeli jsme na jistotu a ani jednou jsme špatně neodbočili (nechápu to). A pak už následovaly báječné hodiny seznámení se s novými, fajnovými lidmi - žongléry. Že to byl workshop pro děti bylo super, jak se okolo vás vždycky děti samy od sebe seskupily a pak vyžadovaly vaší pozornost (vzhledem k tomu, že ji vyžadovaly všechny, neměly jste jí pochopitelně dost, ale i tak to bylo super a vážně jsem se bavila).
Já se pilně učila s dětmi a naučila jsem se částečně žonglovat se třemi míčky (a to mi připomělo, sama jsem si ušila jak jinak - červeno černý míčky, ale to už před dobrým necelým měsícem) a občas jsme prohodili pár slov.
K večeru pak dorazila druhá várka žonglérů. Takovéty všelijaké drobné momenty mi připoměly vystupování s Pirilampem (vážně je to v každé skupině stejné :D). Ohňovky jsem se sama neúčastnila, zato jsem se horlivě snažila natáčet (snažila, protože to bylo poprvé, co jsem kdy něco natáčela). Rozhodně bych si v jejich vystoupení pořádně pohrála s hudbou, aby nabylo na dramatičnosti, ale sami říkali, že chtějí použít nějaký příběh, což by tomu taky přidalo šmrnc, ale nebudeme jim do toho jakožto nováčci kecat, to by se nehodilo :) a i tak to bylo příjemné vystoupení (jsme holt zvyklí na něco trochu jinačího - pouhá síla zvyku). A tak moc se mi zasteklo po samotné ohňovce, že v blízké době navštívím obchod s ochrannými pracovními pomůckami, abych si opatřila nějakou super roušku proti kouři a hned nato zajdu do hrabáku a dovymyslím si k té roušce kostým! A bude to!

Jinak je úplně super, že už v Hradci budu aspoň pár lidí se stejným zájmem znát, to není nikdy na škodu a pro začátek v novém městě je to naprosto perfektní! Do Hradce se těším o to víc (jo Jedlo, tohle se ti povedlo, to byl dobrej stimul :D) !

...práce, práce a práce

Ono sehnat brigádu, která je aspoň DOBŘE zaplacená a u které víte, že peníze vážně dostanete, je vcelku nemožné.
Za ty roky už jsem stávala každý den v půl čtvrté ráno, abych do půl osmé rozvezla na kole noviny. Také jsem dělala u pásu dvanáctky za 40korun za hodinu,...
A nejbáječnější brigáda, kdy jsem zaskakovala za kamarádku a chodila fotit čerstvě narozená mimina do porodnice.
A teď jsem si řekla:"Dost! Štěpáno, najdeš si pořádnou brigádu a vyděláš si hodně peněz!(peníze teď potřebuju čím dál víc, ono tak bohatej kulturní život není lehký uživit a pak taky není lehký ukojit svou znovu probuzenou žonglérskou vášeň - neboť mám už seznam všech žonglovátek, které si chci obstarat a to nejsou žádný rohlíky...).
I sestra mne vpravila do jednoho nejmenovaného, velkého supermarketu k obslužnému pultu u uzenin, sýrů a salátů, kde tedy trpím, nebo spíše jsem trpěla. Člověk by neřekl, že není možné, aby to nebyla brnkačka, ale je to vcelku fuška. PRvní dny byly vážně jako dny strávené v pekle (nebo tak bych si je aspoň představovala). Uvržena v naprostém chaosu a takové prkotiny, jako odtrhnout igelitový pytlík, do kterého chcete vložit salám, se zdály být nepřekonatelné (ono v těch gumových rukavicích a odlepit od sebe ty špatně strojově rozříznuté strany pytlíku...).
Ale s dalšími a dalšími dny jsem techniku rychloodtrhávání a rozlepování igelitových pytlíků natolik vychytala, že mě spíše obtěžovaly kódy (každý salám a sýr musíte zapisovat do váhy pod kódem), nebo nandávání salátů (salát ze stresu rozkydaný po všech okolních salátech, po samotném kelímku zevnitř i zvenčí, po pultu a nakonec i po váze) a sýrů (ve tkerých se vůbec nevyznám a zpravidla je kupují ti lidé, kteří v nich přehled mají) nebo z balení uzené makrely do už tak malého pytlíku (vždycky mi vykukovala ven ploutvička).
Ale lidé bývaji trpěliví a párkrát se mnou soucítili a když viděli, jak jsem zoufalá, nevadilo jim, že jsem se o 5 deka sekla.
Po těch dvou týdnech jsem už zjistila, že být plna energie a usměvavá se vyplácí, protože se s vámi pak lidé baví, prohozují vtípky a nevadí jim váš nepřesný odhad. (teď jsem si vzpoměla na vlasatého pána, cca 40let, který kupoval dva druhy salámů a špekáčky a nakonec řekl:"To není pro mě, to mám pro kočky, jen ať si dají do nosu,... bude víkend... Já tohle nejím víte, já jsem slavný bylinkář." Se  zápornou odpovědí na mou otázku:"Další přání" naše velmi zajímavě se vyvíjející konverzace, bohužel, utichla).
Dnes se povedlo to, že došly i malé kelímky na saláty (takže ti lidé beroucí na oslavu třeba 4 druhy pomazánek po 20 dekách dostaly dva vzduchem objemné balíčky - nehledě na to, že už druhým týdnem chybí víčka, takže s každým kelímkem musíte k celofánové baličce a každý balit zvlášť... a když jsem přišla ráno do práce, hledám krabici s rukavicemi velikosti L, protože mám vážně velké ruce a byly jenom S, dokonce i v zásobovací skříni mezi těmi 30ti krabicemi nebyla krabice s žádným jiným písmenkem než S, tak jsem měla mezi prsty třícentimetrové blány, které velmi rády praskaly a má vrchní bříšká se s nandáváním každého druhého salátu nebo salámu prodraly z rukavice ven... - báječné strávit polovinu pracovní doby soukáním svých rukou velikostí L do rukavic velikosti S...)
A já si říkám:"Štěpánko, v klidu, to zvládneš, ono ti to půjde líp a ty peníze si vyděláš a ještě to tam začne bavit!" ......................................................- už aby to bylo!!!

Měsíc hudby absolvován a teď už jen...

Tento hudbou přeplněný "měsíc" (nemyslím tím klasický měsíc, nýbrž zkrátka přibližně 30ti denní časový úsek) odstartovalo vystoupení s hudebním doprovodem Zrní.

Těžko říci, kdy pak kullminoval, každopádně hned o víkendu následoval Votvírák (pravda, tak super kapely jako na Grabštejn worldfestu tam jisto jistě nenajdete, ale já jsem vždy zvědavá, jak se český mainstream za ten rok změnil nebo spíš nezměnil, tudíž to beru jako takovou exkurzi do hudebních duší tísíců posluchačů masové hudby). Letošní ročník byl jiný tím, že jsem na něj vytáhla svou třikrát zšenštělou sestru, což můj pobyt na Votvíráku obohatilo o nejeden ze zážitků.
Ve vlaku, ve kterém jsme jely z Jičína do Nymburku, mi stihla třikrát vyjmenovat všechny kvasinky, žloutenky a další nechutné nemoci, které na vás s úsměvem mávají ze zapařených toi toiek s neustálým se ujišťováním, zda jsem skutečně vzala ty vlhčené ubrousky. Sama také ještě naivně věřila, že na Votvíráku bude dostupná sprcha nebo pořádné, teplé jídlo včetně toho, že stan bude příjemný pohodlný a že ve stanovém městečku bude panovat během noci ticho a klid vhodný ke spánku.
Vagón byl téměř plný a to všech opozdilců, jež se nemohli na Votvírák dopravit už ráno. Ségra zůstala koukat, když parta z vedlejších sedaček nechala kolovat svoje pití (najednou byly kvasinky a žloutenky tytam!). Když se pak začalo zpívat, což rozpoutala parta pár šílených kluků - hokejistů, jak jsme se dozvěděli, všichni ostatní spolucestující si zacpávali uši a hluk se snažili přebít se sluchátky v uších... marně...

Nebylo také překvapením, že se u nás - tří holek střídali, vždy si k nám jeden na chvíli sedl a snažil se s námi vtipně konverzovat, což bylo především vtipné, když jsme zjistili, že je synem nadřízeného našeho táty a že se zná s naším bratrancem (jooo,... to neznáte, pokud nemáte tak velkou rodinu). Kdo by byl býval řekl, že k písničce (otec Abraháám, měl sedm sýýnůů, sedm sýýýnůů měl otec Abrahám, oni nejedli, ani nepili, jenom takhle dělali...) se přidají i ti cestující, kteří působili velmi úzkostně z těch rozjívených mladých. Nevím v jaké verzi tuto písničku znáte, ale po rukou, nohou, ramenech a hlavě přišel jazyk, takže jste se v tu chvíli teleportovali z vagónu vlaku do psychiatrické léčebny, kde propukla vzpoura proti klidnému chodu a všichni se snažili s tancujícím jazykem přezpívat poslední sloku. V Nymburce jsme se od této party odpojili, i přesto, že jsme jim řekli, že jedeme autem, ať za námi nechodí, za námi šli až na parkoviště v domnění, že víme, kde je nástupiště na přesedající vlak.
Nacpali jsme se do malého autíčka ségřiny spolubydlící z koleje a při zastavení u vlakového přejezdu na nás doslova vybafl (no, vybafl, on normálně přišel a slušně se zeptal, ale v tu chvíli to byl zkrátka šok) řidič z auta jedoucího za námi s otázkou, jestli jedeme na Votvírák, že vůebc nezná cestu. Důvěřovali jsme Kaččinýmu orientačnímu smyslu a tak jsme nakonec úspěšně a bez zajížděk navedli do Milovic i další auta. Pak už jsme si jako tři grácie koupily všechny kloubouk a u vchodu se snažily pak najít dalšího ségřina spolustudenta z Harcova - Tomáše (alias Hodor).
Pak už následovala jedna injekce adrenalinu přímo do žíly za druhou. K jednotlivým koncertům kapel se tu nemohu vyjadřovat, neboť bych to pojala jako kritiku a tím vás nechci nudit, takže vypíchnu jen ty nejpikantnější zážitky...

Nemohu tedy zapomenout:
- na ten pohled, kdy sestra doslova vyběhla z toitoiky a jak vybíhala, samozavírací dveře ji taktak nepřiklaply, vypadala, jako kdyby ji ta toi toika chtěla spolknout a jak se vám oklepala s husí kůží a mrázem v zádech.
- na ten okamžik, kdy jsme unavení seděli a poslouchali před hlavní stage a okolo nás šel (sotva šel,.. spíše kolébavou chůzí, nebo spíše, abych byla přesnější, představte si člověka snažícího se udržet na tom otáčecím a pohyblivém býkovi) tak nepřéhlédnutelný týpek a nesl si pivo (bylo až k neuvěření, že ho stále nerozlil). Všimla jsem si, že i Simonu zaujal a tak ji povídám: " Říkám ti, ten si to pivo nedonese, ať ho nese kamkoliv". A v ten moment!!! Okolo něj prošel někdo druhý, jen loktem do něho drkl, nebo spíše o něj pouze rukou zavadil, dotkl se ho a to našeho hrdinu zápasícího s pivem v krvi a pivem v ruce proti neviditelnému býkovi natolik vyvedlo z míry, že mu ten překvapivě ještě plný kelímek, vypadl z ruky. Sám nevěřil vlastním očím a budoucích několik vteřin se upřeně díval na prázdnou ruku, jakoby v ní stále kelímek držel. V momentu, kdy mu, konečně avšak opožděně, do mozku přišla informace, že už pivo v ruce nemá a že okolo něj někdo prošel a drkl do něj, se otočil, pak se podíval na rozlité pivo a smutně pohodil rukama. Pravda, byla to velice nešťastná událost a se sestrou jsme s ním soucítily, ale okolnosti nám nedaly a naplno jsme se rozesmály a pak následovalo to, co jsme ani jedna nečekala. S adlší časovou prodlevou jeho mozek vyplodil docela prosté řešení, chopil se kelímku, kde zbývalo trochu pěny a z betonu začal kelímkem seškrabovat zbytky piva a vskutku byl úspěšný! - podařilo se mu ukořistit jeden lok!
- na druhou hodinu ranní, kdy se partička obývající vedlejší stan rozhodla pokračovat v hýření noci:"Noc teprve začínááá! Noc začííínááá, noc je ještě mladááá...!!!"
- na čtvrtou hodinu ranní, kdy partička obývající vedlejší stan, jde konečně spát se slovy vyřvávanými na celé stanové městečko:" My nespíme, vy taky nebudete spááát, když nespíme vy, nebudete spát ani vyyyy!!!"
- na šestou hodinu ranní, kdy se z nevysvětlitelných důvodů jeden člen partičky obývající vedlejší stan probudil se slovy:"Kdee mááám ty smaženýý vajííííčkka! Já chci smaženýý vajíčka.... ....a s cibulkou!!!"
- na neurčitou hodinu, kdy jsme se snažily s Kačkou přitáhnout Tomáše do stanu (předchozí dvě hodiny jsme strávili v Prima Cool Tube, kdy těsně předtím do sebe Tomáš oklopil pracně propašovanou do festivalového areálu vodku Pražskou. Vzhledem k tomu, jaké tam bylo vedro - byla to spíše Prima Cool Sauna Tube, mu všechna ta vodka okamžitě přešla do krve a nebýt tam tolik lidí, tak by nejspíše upadl na zem, neboť usnul vestoje a díky lidem okolo se udržel klimbat ve svém uzoučkém prostoru. Dokonce pak byl i v jednom kolečku s další partičkou a bylo neuvěřitelné, že stále držel rytmus! Když se nám s Kačkou zachtělo spát, probudily jsme ho...) on samozřejmě začal protestovat a protestoval i u stanu, kde jsme se ho už snažily přísně umlčet, aby šel konečně spát. Chovaly jsme se k němu jako k mentálně retardovanému (ono to ale jinak nešlo, vážně) a nevím jak si to jeho mozek uvědomil, ale jakožto pravý fanoušek Game of Thrones ze sebe začal loudit slova:"Hodollrl, Hodor, Hodor..... ....Hodor... Hodor....". A s těmito slovy nakonec i usnul.
- na ranní frontu u toi toiek, ve které stojí tři jedinci opačného pohlaví a vy jste si natolik jisti, že čtvrtý je právě v toi toice a je vám úplně jasný, že i když se pohne fronta o jednoho, stále vás od toitoiky dělí necelá hodina (v porovnání s čekateli ryze ženskými, by jich tam mohlo stát na dvacet a čekali byste bezmála deset minut...)
- na báječné dvě hodiny strávené v autě na parkovišti na sluníčku, kdy se snažíte spolu s dalšími tisíci auty jet jednou jedinou cestou domů, kdy jsou policisté velice zevrubní a dávají dýchat každému řidiči - tento čas jsme strávili pojídáním rozteklých tatranek a hrou "hádej, co si myslím"

Dalším nezapomenutelným hudebním zážitkem tohoto měsíce Svátek hudby v Jičíně. K neštěstí bylo ten den neuvěřitelné vedro, takže jsem vcelku dobrovolně propásla Matěje Tchei-Chana a zúčastnila jsem se až výstavy fotek Martina v židovské synagoze, kde jsme se sešli všichni Lodžijští a pak už jsme společně zamířili k zámku, kde jsme neobdivovali tak hudbu těch božích hippie (kožené boty a neboty, těhotná zpěvačka, tibetské misky), jako právě auto, kterým přijeli. Vrcholem celého Svátku hudby, jisto-jistě nejen pro mě, byl koncert Orchestry v hospodě U Kata a pak večer v parku Koláční (hráli mám takový pocit Chopina - paměť mi nedovoluje tvrdit to s přesností) a když jsme s Jedlou procházeli Jičín, kde se co ještě děje, narazili jsme na Cestárium, kteří mimo program hráli v času před půlnocí u vchodu do parku za kostelem sv. Jakuba (dost dobře chápu, proč si vybrali právě tohle místo, bylo doslova magické a až Jedla pustí fotky, které při jejich koncertu, hraném pro šest lidí, nafotil, rozhodně je sem přidám).

Dalším povedeným hudebním zážitkem byl koncert Květů ve Valdštejnské lodžii a tuto kapelu vám mohu jedině doporučit. Ta "bicí souprava" bubeníka, kdy měl na dřevěných příčkách připevněné všechno všemožné cosi, co jste během koncertu nedovedli s přesností identifikovat, ale znělo to báječně, mě okouzlila stejně tak, jako celá kapela a já se nezmohla na nic víc (jako při prvním koncertu Zrní) než jen sedět, poslouchat a usmívat se. (PS: Květy by mohly být na Grabštejnu, věřím, že budou! :))

A v neděli jsem se pak zúčastnila se ségrou, Zdendou a Jedlou (tak částečně) koncertu staré dobré Killerpandy (na té jsem ujížděla tak před dobrýma třema rokama -- jóóó,... ty Majálesy ve Valdštejnské lodžii, kdy pro mě Killerpanda znamenala vrchol večera a vůbec jejich první koncert právě na Majálesu, kdy už ze mě do konce života přestala být festivalová panna a vůbec na ně jsem poprvý pogovala - takže pro mě zkrátka znamenají hodně - hotová srdcovka) , která však nebyla kompletní, což mě velmi mrzelo a pak mě bolely mé vlastní hlasivky za pouze chraptící hlasivky Hynka, ač se snažil a hrdinně se pokoušel zpívat/řvát/blít až do konce koncertu, jeho hlasivky to zkrátka odmítaly a naschvál na truc ne.

Další kapely hrající ten den v zámecké zahradě jsem si už neposlechla, protože se v Jičíně ukázal Patrik s Bárou+Minipirilampátko a Muffem/Muflonem. Pak jsme skončili zase U Kata a šli jsme zevlovat s kebabem v ruce k rybníku, kde se Patrik snažil Mufa naučit skákat do vody s břehu, což byla velmi vtipná podívaná, chudák Muf :D).

A to je konec mého hudebního měsíce, neboť na další naplánované koncerty mám naplánovanou směnu v práci...