Těžko říci, kdy pak kullminoval, každopádně hned o víkendu následoval Votvírák (pravda, tak super kapely jako na Grabštejn worldfestu tam jisto jistě nenajdete, ale já jsem vždy zvědavá, jak se český mainstream za ten rok změnil nebo spíš nezměnil, tudíž to beru jako takovou exkurzi do hudebních duší tísíců posluchačů masové hudby). Letošní ročník byl jiný tím, že jsem na něj vytáhla svou třikrát zšenštělou sestru, což můj pobyt na Votvíráku obohatilo o nejeden ze zážitků.
Ve vlaku, ve kterém jsme jely z Jičína do Nymburku, mi stihla třikrát vyjmenovat všechny kvasinky, žloutenky a další nechutné nemoci, které na vás s úsměvem mávají ze zapařených toi toiek s neustálým se ujišťováním, zda jsem skutečně vzala ty vlhčené ubrousky. Sama také ještě naivně věřila, že na Votvíráku bude dostupná sprcha nebo pořádné, teplé jídlo včetně toho, že stan bude příjemný pohodlný a že ve stanovém městečku bude panovat během noci ticho a klid vhodný ke spánku.
Vagón byl téměř plný a to všech opozdilců, jež se nemohli na Votvírák dopravit už ráno. Ségra zůstala koukat, když parta z vedlejších sedaček nechala kolovat svoje pití (najednou byly kvasinky a žloutenky tytam!). Když se pak začalo zpívat, což rozpoutala parta pár šílených kluků - hokejistů, jak jsme se dozvěděli, všichni ostatní spolucestující si zacpávali uši a hluk se snažili přebít se sluchátky v uších... marně...
Nebylo také překvapením, že se u nás - tří holek střídali, vždy si k nám jeden na chvíli sedl a snažil se s námi vtipně konverzovat, což bylo především vtipné, když jsme zjistili, že je synem nadřízeného našeho táty a že se zná s naším bratrancem (jooo,... to neznáte, pokud nemáte tak velkou rodinu). Kdo by byl býval řekl, že k písničce (otec Abraháám, měl sedm sýýnůů, sedm sýýýnůů měl otec Abrahám, oni nejedli, ani nepili, jenom takhle dělali...) se přidají i ti cestující, kteří působili velmi úzkostně z těch rozjívených mladých. Nevím v jaké verzi tuto písničku znáte, ale po rukou, nohou, ramenech a hlavě přišel jazyk, takže jste se v tu chvíli teleportovali z vagónu vlaku do psychiatrické léčebny, kde propukla vzpoura proti klidnému chodu a všichni se snažili s tancujícím jazykem přezpívat poslední sloku. V Nymburce jsme se od této party odpojili, i přesto, že jsme jim řekli, že jedeme autem, ať za námi nechodí, za námi šli až na parkoviště v domnění, že víme, kde je nástupiště na přesedající vlak.
Nacpali jsme se do malého autíčka ségřiny spolubydlící z koleje a při zastavení u vlakového přejezdu na nás doslova vybafl (no, vybafl, on normálně přišel a slušně se zeptal, ale v tu chvíli to byl zkrátka šok) řidič z auta jedoucího za námi s otázkou, jestli jedeme na Votvírák, že vůebc nezná cestu. Důvěřovali jsme Kaččinýmu orientačnímu smyslu a tak jsme nakonec úspěšně a bez zajížděk navedli do Milovic i další auta. Pak už jsme si jako tři grácie koupily všechny kloubouk a u vchodu se snažily pak najít dalšího ségřina spolustudenta z Harcova - Tomáše (alias Hodor).
Pak už následovala jedna injekce adrenalinu přímo do žíly za druhou. K jednotlivým koncertům kapel se tu nemohu vyjadřovat, neboť bych to pojala jako kritiku a tím vás nechci nudit, takže vypíchnu jen ty nejpikantnější zážitky...
Nemohu tedy zapomenout:
- na ten pohled, kdy sestra doslova vyběhla z toitoiky a jak vybíhala, samozavírací dveře ji taktak nepřiklaply, vypadala, jako kdyby ji ta toi toika chtěla spolknout a jak se vám oklepala s husí kůží a mrázem v zádech.
- na ten okamžik, kdy jsme unavení seděli a poslouchali před hlavní stage a okolo nás šel (sotva šel,.. spíše kolébavou chůzí, nebo spíše, abych byla přesnější, představte si člověka snažícího se udržet na tom otáčecím a pohyblivém býkovi) tak nepřéhlédnutelný týpek a nesl si pivo (bylo až k neuvěření, že ho stále nerozlil). Všimla jsem si, že i Simonu zaujal a tak ji povídám: " Říkám ti, ten si to pivo nedonese, ať ho nese kamkoliv". A v ten moment!!! Okolo něj prošel někdo druhý, jen loktem do něho drkl, nebo spíše o něj pouze rukou zavadil, dotkl se ho a to našeho hrdinu zápasícího s pivem v krvi a pivem v ruce proti neviditelnému býkovi natolik vyvedlo z míry, že mu ten překvapivě ještě plný kelímek, vypadl z ruky. Sám nevěřil vlastním očím a budoucích několik vteřin se upřeně díval na prázdnou ruku, jakoby v ní stále kelímek držel. V momentu, kdy mu, konečně avšak opožděně, do mozku přišla informace, že už pivo v ruce nemá a že okolo něj někdo prošel a drkl do něj, se otočil, pak se podíval na rozlité pivo a smutně pohodil rukama. Pravda, byla to velice nešťastná událost a se sestrou jsme s ním soucítily, ale okolnosti nám nedaly a naplno jsme se rozesmály a pak následovalo to, co jsme ani jedna nečekala. S adlší časovou prodlevou jeho mozek vyplodil docela prosté řešení, chopil se kelímku, kde zbývalo trochu pěny a z betonu začal kelímkem seškrabovat zbytky piva a vskutku byl úspěšný! - podařilo se mu ukořistit jeden lok!
- na druhou hodinu ranní, kdy se partička obývající vedlejší stan rozhodla pokračovat v hýření noci:"Noc teprve začínááá! Noc začííínááá, noc je ještě mladááá...!!!"
- na čtvrtou hodinu ranní, kdy partička obývající vedlejší stan, jde konečně spát se slovy vyřvávanými na celé stanové městečko:" My nespíme, vy taky nebudete spááát, když nespíme vy, nebudete spát ani vyyyy!!!"
- na šestou hodinu ranní, kdy se z nevysvětlitelných důvodů jeden člen partičky obývající vedlejší stan probudil se slovy:"Kdee mááám ty smaženýý vajííííčkka! Já chci smaženýý vajíčka.... ....a s cibulkou!!!"
- na neurčitou hodinu, kdy jsme se snažily s Kačkou přitáhnout Tomáše do stanu (předchozí dvě hodiny jsme strávili v Prima Cool Tube, kdy těsně předtím do sebe Tomáš oklopil pracně propašovanou do festivalového areálu vodku Pražskou. Vzhledem k tomu, jaké tam bylo vedro - byla to spíše Prima Cool Sauna Tube, mu všechna ta vodka okamžitě přešla do krve a nebýt tam tolik lidí, tak by nejspíše upadl na zem, neboť usnul vestoje a díky lidem okolo se udržel klimbat ve svém uzoučkém prostoru. Dokonce pak byl i v jednom kolečku s další partičkou a bylo neuvěřitelné, že stále držel rytmus! Když se nám s Kačkou zachtělo spát, probudily jsme ho...) on samozřejmě začal protestovat a protestoval i u stanu, kde jsme se ho už snažily přísně umlčet, aby šel konečně spát. Chovaly jsme se k němu jako k mentálně retardovanému (ono to ale jinak nešlo, vážně) a nevím jak si to jeho mozek uvědomil, ale jakožto pravý fanoušek Game of Thrones ze sebe začal loudit slova:"Hodollrl, Hodor, Hodor..... ....Hodor... Hodor....". A s těmito slovy nakonec i usnul.
- na ranní frontu u toi toiek, ve které stojí tři jedinci opačného pohlaví a vy jste si natolik jisti, že čtvrtý je právě v toi toice a je vám úplně jasný, že i když se pohne fronta o jednoho, stále vás od toitoiky dělí necelá hodina (v porovnání s čekateli ryze ženskými, by jich tam mohlo stát na dvacet a čekali byste bezmála deset minut...)
- na báječné dvě hodiny strávené v autě na parkovišti na sluníčku, kdy se snažíte spolu s dalšími tisíci auty jet jednou jedinou cestou domů, kdy jsou policisté velice zevrubní a dávají dýchat každému řidiči - tento čas jsme strávili pojídáním rozteklých tatranek a hrou "hádej, co si myslím"
Dalším nezapomenutelným hudebním zážitkem tohoto měsíce Svátek hudby v Jičíně. K neštěstí bylo ten den neuvěřitelné vedro, takže jsem vcelku dobrovolně propásla Matěje Tchei-Chana a zúčastnila jsem se až výstavy fotek Martina v židovské synagoze, kde jsme se sešli všichni Lodžijští a pak už jsme společně zamířili k zámku, kde jsme neobdivovali tak hudbu těch božích hippie (kožené boty a neboty, těhotná zpěvačka, tibetské misky), jako právě auto, kterým přijeli. Vrcholem celého Svátku hudby, jisto-jistě nejen pro mě, byl koncert Orchestry v hospodě U Kata a pak večer v parku Koláční (hráli mám takový pocit Chopina - paměť mi nedovoluje tvrdit to s přesností) a když jsme s Jedlou procházeli Jičín, kde se co ještě děje, narazili jsme na Cestárium, kteří mimo program hráli v času před půlnocí u vchodu do parku za kostelem sv. Jakuba (dost dobře chápu, proč si vybrali právě tohle místo, bylo doslova magické a až Jedla pustí fotky, které při jejich koncertu, hraném pro šest lidí, nafotil, rozhodně je sem přidám).
Dalším povedeným hudebním zážitkem byl koncert Květů ve Valdštejnské lodžii a tuto kapelu vám mohu jedině doporučit. Ta "bicí souprava" bubeníka, kdy měl na dřevěných příčkách připevněné všechno všemožné cosi, co jste během koncertu nedovedli s přesností identifikovat, ale znělo to báječně, mě okouzlila stejně tak, jako celá kapela a já se nezmohla na nic víc (jako při prvním koncertu Zrní) než jen sedět, poslouchat a usmívat se. (PS: Květy by mohly být na Grabštejnu, věřím, že budou! :))
A v neděli jsem se pak zúčastnila se ségrou, Zdendou a Jedlou (tak částečně) koncertu staré dobré Killerpandy (na té jsem ujížděla tak před dobrýma třema rokama -- jóóó,... ty Majálesy ve Valdštejnské lodžii, kdy pro mě Killerpanda znamenala vrchol večera a vůbec jejich první koncert právě na Majálesu, kdy už ze mě do konce života přestala být festivalová panna a vůbec na ně jsem poprvý pogovala - takže pro mě zkrátka znamenají hodně - hotová srdcovka) , která však nebyla kompletní, což mě velmi mrzelo a pak mě bolely mé vlastní hlasivky za pouze chraptící hlasivky Hynka, ač se snažil a hrdinně se pokoušel zpívat/řvát/blít až do konce koncertu, jeho hlasivky to zkrátka odmítaly a naschvál na truc ne.
A to je konec mého hudebního měsíce, neboť na další naplánované koncerty mám naplánovanou směnu v práci...
Žádné komentáře:
Okomentovat