Proces internacionalizace započat

Start byl o něco línější, neboť většina zahraničních studentů měla po mém příjezdu teprve dorazit a poznala jsem akorát milou a ochotnou spolubydlící z Ruska. Univerzitní kampus zel prázdnotou, bylo ho možné projít skrz na skrz, aniž bych potkala jediného člověka… Parťákem mi byla jedna toulavá kočka.

Mé úzkostné pocity umocňoval fakt, že jsem prozatím nebyla registrovaná u koordinátorky zahraničních studentů a tudíž jsem neměla ani připojení k internetu. Z celoodpolední mise, jež měla za cíl ve městě najít nějakou free Wi-Fi, jsem se vrátila bez úspěchu. Věnovala jsem se tedy sobě, dvakrát denně jsem si zaběhala a zacvičila jógu, prochodila celé město křížem krážem, a že je opravdu krásné,… Vedle historického centra jsem prošmejdila i okrajové lokality, objevila skate park, graffiti stěny,…  A dva dny na to konečně začali přijíždět další studenti.

Bydlím v buňce se dvěma Belgičany Vicem a Mathiasem, jednou Italkou Annou a jednou Brazilkou Luciou, díky nim jsem poznala dalšího Belgičana a Ira. Společně jsme se hned v neděli vydali na průzkumnou procházku městem. Kromě toho, co jsem měla nachozeného sama, jsme objevili navíc zajímavý výhled na hrad. Všichni jsou velmi přátelští a šprýmaři, naší největší zábavou bylo pozorování Merseburgských kachen, takže jsem byla ve svém živlu. Zároveň jsme se navzájem poznávali a mnohdy i vtipně porovnávali, co jak v jeho zemi funguje či nefunguje. Potom, co mi Ir vysvětlil, jak je jejich národ velmi šťastný, jsem mu vysvětlila, jak si Češi neustále na něco stěžují a furt o tom jen mluví. Vzápětí, když přešla řeč na naše studia, jsem si skvěle postěžovala, jak mě mé studium nebaví, ale že ho potřebuji kvůli uplatnění J. Minimálně Ir Ethan zjistil, že mluvíme pravdu. Zábavné bylo i vysvětlování funkce háčků a čárek v naší abecedě.

Na koleji jsou též důkazy o pobytu jiných českých studentů...

Streetworkerka srdcem i duší.... ...i na Erasmu

Každý pátek jsem zvyklá od dvou do šesti odpoledne brázdit ulice města a oddávat se sociální práci. Drahé kolegyně s jedním kolegou při loučení dělali vtípky, abych Merseburg zmapovala a připravila tak expanzi naší organizace do Německa. Shodou náhod jsem v čase mezi druhou a šestou první den ve městě brázdila jeho ulice a při návratu překrásným parkem jsem potkala ukázkovou skupinku, kterou bychom jistě v práci oslovili.

Tři kluci, dvě holky ve věku 14-17let, subkulturně odění, poslouchající německé techno z repráku a pěkně nahlas, pokuřující, bavící se o to hlučněji, aby přehlušili hrající hudbu a s vyskládaným arzenálem k vypití. Neváhala jsem je tedy oslovit s prosbou, zda bych si nemohla vyfotit jejich zátiší, že by mi to mí přátelé neuvěřili, kdybych jim to vyprávěla. Lehce jsme se dali do řeči, byli velmi přátelští a ochotní překonávat jazykové bariéry. Neváhali mě zasvětit do znalosti drinku, na kterém ujíždí všichni mladí, Beer + Cola v jedné láhvi prodávaný namixovaný v klasické pivní láhvi. Že bych opustila jen na moment svou abstinenci a okusila takový trhák?

Jako důkaz, že bych tu měla dost práce, coby terénní sociální pracovnice, přikládám…

Rozdíl mezi teorií a praxí

Slovní spojení „rozdíl mezi teorií a praxí“ nebyl ustálen bezdůvodně a lze ho aplikovat i na jazykové dovednosti a to se ani nezamýšlím nad propastí mezi učebnicovou němčinou a mluvenou němčinou samotnými Němci. V prvních lekcích němčiny jsem se učila neutrální, slušný pozdrav, který mohu používat kdykoliv a kdekoliv, na přivítanou „Guten Tag“ a na rozloučenou „Auf Wiedersehen“. To ví i každý, kdo němčinu nestudoval.

Protože jsem na Erasmu v malém městě a jsem velmi zvídavá, takže ustavičně na obyvatele Merseburgu civím tak, že se nelze vyhnout nesmělému úsměvu a pozdravu, zjistila jsem velmi rychle, jak si stojí učebnicová němčina s autentickou praxí. „Guten Tag“, jsem na oplátku slyšela od jednoho z patnácti Němců, nejčastěji se mi dostalo odpovědi „Hallo“ vyslovené „Ha-ló“ s úsměvem na tváři. Při loučení se slovy „Auf Wiedersehen“ jsem všechny prodavačky vykolejila tak, že zvedly oči od kasy, aby se podívaly, kdože se to s nimi takhle loučí a zřejmě s pochopením neaktualizovaného slovníku zaštěbetaly „Tschüsieee“.

Pokud si tedy nechcete připadat jako starci nebo jako já v prvním dnu v Merseburgu, aktualizujte si ve svých slovnících tyto základní podzravy J. 

Cesta+ do Merseburgu

Dva týdny sběru objetí a pusinek od přátel vyvrcholily čtvrtečními pusinkami od rodiny a následně od Denise, který mě hrdinně odvezl ve 3:30 na ÚAN Florenc do Prahy s vědomím, že od sedmi hodin má školu. Odtud jsem Flixbusem plným Němců vyrážela vstříc novým dobrodružstvím. Po prvních větách, které jsem musela prohodit s německy mluvícími řidiči autobusu ohledně místa sezení a ohledně batohů, jsem si řekla, že mi přece rozuměli a má němčina na tom nebude zas až tak bídně.

Vystoupila jsem v Hallu a měla jsem přestoupit na vlak DB (Deutsche Bahn), to byla teprve výzva. Po vystoupení z autobusu jsem se rozhlédla po logu DB… na první dobrou! nadšeně jsem vyrazila obtěžkána jen kufrem, krosnou a taškou s notebookem, libujíce si, že v téhle části cesty zádrhel nebude, avšak v nádražní hale jsem zůstala stát jako ochrnutá… Automaty! Tady nejsou okénka, ale automaty! Imaginárně vedené rozhovory poslední hodinu jízdy, jak si budu objednávat lístek do Merseburgu, přišly vniveč! A to jsem započítala všechny možné scénáře a hypotetické otázky všetečné prodavačky, ale že ani s prodavačkou nepřijdu do kontaktu?! To mě tedy nenapadlo… Chvilku jsem u nepřátel-automatů postávala a pomrkávala jsem po lidech nakupující jízdenky, zda místní systém odkoukám. Ale to po mě začal pomrkávat i holohlavý securiťák, a čas odjezdu vlaku do Merseburgu se neúprosně  blížil, musela jsem přejít k akci.

Vyhlédla jsem si jednu sympatickou slečnu a svou němčinou jsem jí s použitím složitého souvětí vysvětlila, jak si s automaty nevím rady a že se obávám, abych si nekoupila špatnou jízdenku a jaký že je v tom systém. Slečna bez mrknutí oka a s kamennou tváří naslouchala mému několik vět dlouhému monologu v němčině a mě začalo docházet, že je něco špatně… Když jsem ji odvyprávěla celý příběh, řekla: „Do you speak english?!“. Ou…!!! to byl pěkně ostrý nůž vražený přímo do středu srdce mého jazykového sebevědomí… Takže než aby se snažila rozumět mojí němčině, radši jí to mám znovu vysvětlit v angličtině?! Položila mi otázku: „And where are you from?“. „I´m from the Czech republic.“ odpověděla jsem s hlavou sklopenou, ztišeným hlasem, myslíce, jakouže ostudu svému národu v tuto chvíli dělám… „Hej, vraj já som ze Slovenska, poďme mluviť takto… Ja německy neumim jediné slovo…“.

Vyzískala jsem tedy slovensky mluvící průvodkyni Hallským nádražím a cestováním DB s bonusem jejího životního příběhu, kdy do Merseburgu dojíždí za přítelem, který zde pracuje, nabídku o ukázání cesty po vystoupení z vlaku jsem již odmítla, protože na mě čekala Sarah, usměvavá, energická a upovídaná studentka z  Hochschule Merseburg starající se o zahraniční studenty, rozloučili jsme se.

Dvě léta v pár řádcích

Sama jsem v udivení, jak rychle čas letí. Je to chvíle, co jsem se vrátila z jednoho Erasmu a ve čtvrtek odjíždím na druhý, tolik se toho stihlo stát...

Stihla jsem se zamilovat až po uši.

Stihla jsem udělat státnice z oboru Sociální patologie a prevence a vysloužit si se skvělým průměrem rovnou červený diplom.

Stihla jsem zvládnout přijímačky na magisterské navazující obory Resocializační pedagogiku a Sociální pedagogiku a rozhodla jsem se pokračovat v Hradci Sociální pedagogikou.

Stihla jsem se začít na studovaném oboru příšerně nudit.

Stihla jsem změnit byt a bordelářku spolubydlící za bordeláře spolubydlícího :-), ale dalo se s ním domluvit, to je tak, když bydlíte s žonglérem.

Stihla jsem přečíst pár knih od Paula Coelho.

Stihla jsem si nechat udělat tetování.
Stihla jsem se stát vegetariánkou.

Stihla jsem se párkrát vysekat na longboardu.

Stihla jsem tisíc a jednu blbost se svým bráškou.

Stihla jsem pracovat jako terénní sociální pracovnice.

Stihla jsem poznat pár skvělých lidí.

A vedle toho jsem se stihla i trochu trápit a smutnět.... ....to je podmínkou samotného života.