A jsem z Erasmu doma, těch zážitků, těch vzpomínek, těch lidí, to sebepoznání,...
Nedá se to vše zpětně dopsat a ani průběžně to moc nešlo, za to se omlouvám sama sobě. protože ty vzpomínky nejspíš upadnou časem v zapomění, ano budou postupně vytlačeny novými vědomostmi ze sociologie, psychologie, práva a poradenství.
Nikča, spolužačka, u které jsem si před Erasmem nebyla jistá ani jménem, se stala parťákem přeživším v Litvě. Předinulý týden slavila narozeniny a po pár hodinách popíjení a klábosení s různými lidmi v jejím studentském bytě jsme samozřejmě skončily spolu a s poslední litrem 999 (litevská kořalka). Anýzovka nebyla bezedná, za to náš sentiment ano, zhodnocení toho všeho, co nám Erasmus dal (a nevzal nám nic) s odstupem času s jediným člověkem, který vás v tomhle ohledu jako jediný může pochopit, vážně stálo za to.
A cože všechno mi to Erasmus dal? Za největší přínos označím SEBEPOZNÁNÍ. A skutečně, konečně můžu říci, že se znám a jsem ve svém životě o něco jistější, dokonce se ani nebojím dospět, jen ještě překonat strach z druhých, se kterými bych si teoreticky mohla něco začít.
Také jsem poznala JENODUCHOST SVĚTA. Skutečně, život a svět okolo nás je až příliš jednoduchý na to, abychom si to připustili. Jen se obávám, že budu příliš strohá, věcná a emočně chladná vůči ostatním, než dříve. Dříve, jsem si občas připadala, že se brodím bahnem mezilidských vztahů a toto bahno mě zpomalovalo a dusilo, topila jsem se v něm, teď si jen tak zlehka procházím, a ostatní jen pohladím, jako když vás pohladí letní vánek, mír, klid. Těžko se mě někdo dotkne, těžko mi někdo ublíží.
Také jsem se dozvěděla, že BÝT ŠŤASTNÝ znamená pouze a jenom POZITIVNĚ INTERPRETOVAT OKOLNÍ SVĚT.
Ze svého života jsem plná pochybností utekla, zpátky jsem skočila a dopadla na pevné nohy, které ví, kam jít. Začala jsem pracovat v NZDM, učím se, nabývám skvělých kompetencí. Ano, naučila jsem se učit, přiznat chybu, nebrat ji jako osobní selhání, nýbrž jako nepřenosnou zkušenost, která je jen a jen moje.
Ten železný klid mě však paradoxně zneklidňuje a přemýšlím, zda se ve mě nerodí psychopat v přístupu k druhým lidem - nechovám se impulzivně, necítím tak bouřlivě jako dřív, dovedu vše objektivně zhodnotit a jsem nezvykle věcně směřující k cíli.
Zpátky mezi spolužáky i v rodině jsem se zprvu cítila zvláštně. Hranice z odcizení jsem se spolužáky za pomoci několika piv a panáků na uvítanou zdárně a zvesela překonala. Podařilo se mi skončit v jedné posteli s Jardou a Radem, kteří mě do té postele doslova museli dotáhnout. Sranda byla a od svých 21 abstinuji.
A co se rodiny týká? Nejradši bych si odstřihla pupeční šňůru nadobro. Ano budeto zezačátku zajímavé plácání se a počítání každé koruny, ale blíží se to. Nejpozději jako Bc. budu spát v rodičovském hnízdě, a pokud se přeci jen rozhodnu a budu pokračovat na Mgr. studium, už si najdu práci na poloviční úvazek, za 3 500 s tím děsným, rozpadajícím se bytem, který mám, zvládnu vyžít :).
Ségra se mi bude vdávat a na tábor budu oddílová vedoucí s Punkáčem! (proběhly rozsáhlé personální změny, a když jsem před měsícem přemýšlela, s kým bych ráda skončila v oddíle, napadnul mě Punkáč - a stejně mi bylo absolutně jedno, s kým budu, protože bych si vyšla s kýmkoliv a hle! budu s Punkáčem!)
Minulý týden jsem také konečně za tenhle semestr zavítala na diskuzní klub (předposlední). Holt jsem to nějak nestíhala. Mé pocity byly velmi smýšlené. Překvapivě jsem zvládala klást otázky a vstupovat do diskuze (před Erasmem bych se neodvážila ani zvednout ruku, natož ze sebe vyloudit jedinou kloudnou otázku). Co jsem ale nějak nemohla vystát, byli prváci. Jak se neustále všemu hihňali a korunu tomu nasadila hned na začátku Péťa (prvačka, spolužačka z gymplu), která hned při mém příchodu povídá: "No ne, ty taky zavítáš na Stoa?". Ano, vím, že tenhle semestr začala na diskuzní klub chodit, v tu chvíli, co to řekla, jsem si připadala jako naprostý cizák ale naprostým neprávem, vše jsem uvedla na pravou míru odvětěním: "No, minulej rok jsem nevynechala jedinej klub, a teď po Erasmu jsem si ještě nesrovnala režim a vždycky jsem ten klub prošvihla, mám toho teď docela dost..." "Aha". Ten pocit žárlivosti mě dost zaskočil, jste někde "doma", na chvilku (půl roku) si odskočíte jinam, vrátite se a nějací zelenáči vás takhle překvapí :D.
Ani byste neřekli, jak je těžký rozjet novou žonglérskou skupinu. Můj věcný pragmatismus mě bez dlouhého rozmýšlení dovedl k vystoupení z Ascarye. Skutečně mě nebavilo s nimi neustále řešit kdo, co, komu, jak a vůbec, dlouho jsem se chtěla odstřihnout a nabalit akční lidi schopný pořádnýho vystoupení. A tak jsme se já, Jedla a Martin ocitli doslova na dlažbě. Ascarya furt nesvedla srovnat svoje vztahy s Martinem, a já bych s nimi tak ráda spolupracovala, ale Martina holt neskousnou, jak se v posledních dnech ukázalo. Tak mě dokonce napadlo, že se VYSE*U na absolutně všechny skupiny a prostě si budu točit sama s čistým štítem s kým chci. To by ale ty děcka z žonglérskýho kroužku nemohly být tak šikovný, abych je v tom jednoduše nechala, dost mě bavěj! A taky, jak má člověk holej zadek, tak ho to dost nakopne v tom začít se zase něco novýho učit. Pořídila jsem si novou obruč na cvičení a dokonce i kuželky! Poznala jsem nových žonglérů a točičů za poslední měsíc jako ne za poslední rok!
A to mi připomělo, v souvislosti s jednoduchostí poerasmovského světa, že jsem se naučila ŘÍKAT CO CHCI. Vážně, když si o to neřeknete, nemáte to. Čili, když si o něco řeknete, aspoň to zkusíte a nemusíte toho litovat, že jste to nezkusili. Takže třeba například jednoho sentimentálního večera, kdy jsem si stýskala po pořádném zažonglování a zatočení, jsem zkrátka napsala Fáčovi z JBC, proč že jenom není v tom Hradci, že by to bylo tak super a hle, teď domlouváme workshopový víkend, kdy se do Hradce skutečně přijede podívat! Nebo jsem taky byla v NZDM zvědavá, jak probíhá práce v terénu, stačilo se zeptat, hned jsem byla připsaná na rozpisu na další týden a že jsem si to v tom terénu užila. A to je to tak primitivní věc, zeptat se, říct si o to... dříve jsem to skutečně neuměla. Asi to souvisí i s ODVAHOU, kterou jsem si přibalila do svého hadry z litevských sekáčů přeplněného kufru. A na to se váže i upřímnost, ne že bych dříve nebyla upřímná... Neměla jsem ODVAHU BÝT UPŘÍMNÁ. A tu teď mám, třeba mi to vypomůže i v té mé neschopnosti navazování bližšího vztahu.
A to už bude asi všechno, co jsem tak potřebovala ve spěchu vyblít na stránku svého blogu. Jo vlastně! Ještě něco, v pátek jsem byla na Majálesu a že jsem si ho sakra užila, moc se mi teda nechtělo zpátky v Česku tancovat (člověk si na Erasmu zvykl, že může dělat bordel a kraviny na parketu bez jakýchkoliv následků - a ještě k tomu přičtěme znalost povahy české - jak vás všichni soudí a pomlouvají, moc se mi nedařilo se odvázat). Ivetu jsem ukecala na Skyline a dost se jí líbili a pak se zprvu netvářila ani moc na můj nápad zajít na Marpa a Trouble gang (potřebovala jsem zjistit, co na tom rapu ti klienti z nízkopraháče mají), nakonec se však jejich koncert zapsal do jednoho z nejlepších Majálesových zážitků. A poslouchám teď Looptroop Rockers, Chase and Status, B - complex, a dubstep a elektro a baví mě to a nezajímají mě ti, co tohle neposlouchají a chtěli by mi to kritizovat, ať si trhnou třeba nosem! :) JÁ JSEM SVOJE!
