Odjezd

Okej, tak už jsem měsíc na Erasmu+ a uznala jsem za vhodné, že bych mohla spatlat dohromady pár slov, než to všechno zapomenu a emoce pominou. (Mám teď náhodou chvíli času, protože jsem si zpletla rozvrh a hodinu, kvůli které jsem vstávala vlastně nemám... :D) Zkusím to vzít tedy od začátku.

Ten úkol, zabalit se na čtyří měsíce mi připadal ještě dva týdny před odjezdem docela zvládnutelný. Poslední týden jsem si užila v Kacandě se psem a kočkama (hlídala jsem ségře dům, když jela na dovolenou) a Artur mě naučil každé ráno běhat - jak by se mi ten pes hodil právě tady a teď, aby mě každé ráno vytáhnul z postele a já se po půl hodině nakazila jeho radostí z nového dne započatého hodinovou běho-cházkou lesem a loukami.

Tak, a přišlo postupné závěrečné loučení se všemi lidmi, dalo by se říci, že prakticky toto údobí začalo už před půl rokem, kdy jsem se v květnu loučila s Lenkou a společně jsme si uvědomily, že tenhle rok už se spolu neuvidíme. A znáte to, doufala jsem, že to všichni budou brát s odstupem a nebudou z mého odjezdu ronit slzy, pak bych je totiž ronila i já a kdo se neudržel? Nezvládla to babička a pak mi připadalo, že občas uronil slzu u skypu tatínek, ale o tom za chvíli.
V Hradci jsem se chtěla ještě naposledy rozloučit s Ascaryany a pár spolužáky, tak jsem si plánovala do Hradce příjezd o den předem, autobusem, že si ještě zajdu do nějaké té hospůdky, mamka: "No to ne, to já jsem si vzala na pondělí už dovolenou, to já si tě tam dovezu!".

K balení jsem zvolila takovou taktiku, že jsem si na hromádky skládala  obdobné věci jako např. trička a věřte, že jsem si tím zahltila celý pokoj. Poté následovala druhá fáze - z každé hromádky odebrat jednu věc, poté následovala třetí fáze - z každé hromádky odebrat jednu věc. A na co jsem zapoměla? Brýle! Kdo mě zná, ví, že mám vážnou úchylku na sluneční brýle a vlastním obdobně vypadající brýle jen různých barev, vždy je zkrátka musím mít sladěné s dalšími věcmi. Vážně jsem si lámala hlavu, které brýle si s sebou vezmu a nevezmu. A jak už víme, podvědomí funguje, během tří dnů se mi podařilo hned troje brýle zlikvidovat a nechtěně!!! (ovšem z pohledu podvědomí...) Brýle, které mě nejvíce mrzely byly brýly cat eye, ihned jsem celá zoufalá běhala do second handu, ve kterém jsem je koupila, a tomu byste nevěřili, tento second hand právě likvidovali a já jsem si za cenu jedněch hned koupila ty samé a ještě jedny v červené barvě! :)
Pak jsem tedy dobu přemýšlela, které z brýlí si vzít, dovolila jsem si jen jedny a po hodinovém uvažování jsem zjistila, že odpovídající barvu, aby se mi hodily ke většině věcí, nemám. Pár hodin před odjezdem (samozřejmě jsem nic nestíhala), jsem propásla dvě hodiny cesty do města a zpátky pro brýle bílé! (bez nich by to vážně ale nešlo...).
Tatínkovi jsem odcizila litr rumu a maminka vyžadovala něco ještě typicky českého - Becherovku, "No to mi teda trhá srdce, tu tu mám poslední, ale myslivců mám hodně!" pravil, vyzískala jsem tedy rum a myslivce a co ještě zbývá si zabalit? (na tuto otázku jsem schopná odpovědět až teď, v Litvě :D)

Na finální ládování do kufru a krosny jsem si přizvala maminku, neboť v její nadlidské schopnosti věřím a vůbec jsem neprohloupila, během půl hodiny se mamince podařilo naládovat všechny ty věci do kufru a krosny s nižším objemem v porovnání s objemem věcí, které tam naládovala.
Za půl hodiny máme vyjíždět z domu a cestovní horečka stále nikde? Vážně? Asi už budu přeci jen trochu dospělá...

A soundtrack dnešního dne...

Vstříc Hradci jsme se vydali (já, mamka, taťka, brácha). Nejhůř to nesl cholerický tatínek, který byl od pohledu nervní, neustále přešlapoval, snažil se uvolnit se omezením kyslíku v mozku kouřením jedné cigarety za druhou. Nejdřív jsem navigovala naše auto na byt, kde jsem potkala hned dva spolubydlící před bytem, to bylo nečekané loučení, se kterým jsem ani nepočítala, ale zato milé. Pak ještě do knihovny a hurá na Terminál!

Ani jsem nevěděla, odkud autobus bude odjíždět a žila jsem v domnění, že jede jen přímo z Hradce do Kaunasu, jak bylo napsáno na lístku, nikoliv - jel z jedné půlky Evropy do druhé až do Ruska - s russkou posádkou. Rozloučit se s námi přišla Eliška se Zuzkou, což bylo vážně milý! :) (Až někdo bude odjíždět na Erasmus, půjdu se s ním taky rozloučit na nádraží! :))

Po deváté hodině večerní s mírným zpožděním si to přihasil na Terminál a začal ten pravý zmatek - tak rodiče, odteď se o sebe starám sama, první domlouvání v angličtině se stewardkou ohledně kufrů a místa sedaček,... Sedíme, vyrážíme vstříc Litvě s myšlenkou vrtající v hlavě, že zpátky se už nevrátíme, ne my....