LG představuje divadelní adaptaci absurdního dramatu: Předávání maturitního vysvědčení

Vážně nechápu, proč si lidé, Jičíňáci obzvlášť a Jičíňáci z gymplu ještě víc obzvlášť, potrpí na rozličené formální akce, které jsou přeplněny od začátku do konce jedním faux-pas za druhým. Proto se těchto formálních akcí účastním velice nerada, nejspíš jsem imunní proti atmosféře okamžiku, díky které bych se měla cítit důležitě. Naopak, připadám si trapně a velice směšně, že si tito lidé opět na něco hrají a zrovna dvakrát se jim to nedaří...
Prvním velkým faux-pas bylo, že oktáva měla předávání zvlášť a my se 4.A dohromady. To jak 4.A. zrovna dvakrát v lásce nemáme, podotýkat nemusím. Aula byla včetně balkonu k prasknutí, takže byl vzduch vydýchaný mnohem dříve před začátkem a teplota v místnosti se blížila teplotám sauny. Takže tři body společenské formální akce by už splněny byly.
Třídní profesorka vedlejší třídy se hned snažila všechno organizovat, dokonce i tu odpornou škváru sextu, která tu nemá co dělat a následující okamžiky její milované třídě jistě zkazí svým neurvalým chováním. Seřadit se do trojstupu se nám dle jejích opakovaných nevraživých pokynů nechtělo, vždyť zbývala do nástupu dobrá půl hodina...
Nešťastné hudební představení studentů nižších ročníků otevírající tuto "sešlost" jsem neslyšela avšak bylo jasnou předzvěstí, co bude následovat. A pak už jsme si nastoupili v dříve zmiňovaném trojstupu, avšak přeci jen trochu uvolněnějším než na centimetr přesný trojstup čtvrťáků, vyslechli jsme si znovu studentskou hymnu Gaudeamus Igitur a všichni jsme si jen vyměnili pohledy, že jsme od maturiťáku zapoměli její text, nebo spíše, že nemáme taháky s jejím textem schované za podprsenkami a v kapsách kváder...  Proslovy ředitele byly směrovány k nám, jak jsme jako třída průserářů překonali sami sebe a je svými výsledky překvapili (samozřejmě zaobaleně řečeno).
Protože jsme byli seřazeni podle abecedy, byla jsem pod přímou palbou neustálých poznámek kluků na účet jednotlivých čtvrťáků postupně přistupujících ke stupínku. Nejspíš kluci bavili celou polovinu auly, která byla v doslechu jejich velmi poučných poznámek... Pak už jsme přišli na řadu my, věhlasná, živočisná, neurvalá třída sexta. Gazela s Danem se naštěstí postarali o přípravu proslovu, takže jsme nebyli zaskočeni jako vždy dokonalí čtvrťáci a vědomí, že máme méně čtyřek, více samých jedniček a více vyznamenání než oni, je tak osvobozující! Takže jsme jim to nandali!

Na závěř bylo zapomenuto na proslovy třídních učitelů a skutečně na ně mělo být zapomenuto, neboť ten naprosto nevhodný a nekonečný proslov dokonalé paní profesorky čtvrťáku perfektně posunul hranici směšnosti takovýchto akcí o něco výše. Jak jsem byla ráda za těch pár upřímných slov naší paní profesorky. A pak už se jen ta masa lidí snažila přes půl hodiny dostat z auly a všichni se rozprchli, jakoby těch uplynulých šest let neexistovalo...