Na cestu jsme se vydávali s GPS navigací z roku 2008 a s kocovinou (den předtím jsem měla už nevím v kolikátém pořadí zapíjení maturity, kdy jsem ten divoký mix v žaludku rozdýchávala s melancholickým vzpomínáním s Lenkou na ta slastná školní léta a to až do brzkých ranních hodin - bylo to víc než fajn :) a já samozřejmě opět přísahala, že už nikdy v životě pít nebudu - jak už to tak bývá). Když jsme zastavili pár kilometrů za Jičínem u benzinové pumpy k dotankování, nevěděli jsme, že se díky tomu naše cesta prodlouží o hodinu a půl. Auto se totiž rozhodlo nechtít nastartovat (to je tak, když máte koupené nové auto, které před půl rokem vyšlo ze záruky...). Pohotově jsme z auta vyskočili a s dotankovanou nádrží auto odtlačili od stojanů. Kapota otevřená, máma se stále snaží nastarovat, všichni koukáme, aniž bychom měli tušení, co všechno takový motor auta obsahuje a přitom jsme se tvářili velice rozumně, jako kdybychom měli po prvním chytrém pohledu přijít na kloub poruše našeho auta... Co kdyby nás osvítil duch automechanika... Nakonec se máma po uplynulých zkušenostech rozhodla nakoupit pojistky, kdy každou podezřelou vyměníme. I měnili jsme, chodili jsme kupovat další a další a měnili jsme i ty vyměněné za ty staré a naopak. Po čase se zdála být každá vyhořelá, až jsme se tři ženské vzdaly a jediný, kdo nad otevřenou kapotou zůstával vytrvalé stát byl táta a měnil a pokračoval v prohlížení stále těch samých pojistek neustále dokola... Když už jsme rezignovaly, dožadovaly jsme se toho samého i po tátovi, který se ne a ne vzdát... A protože existuje pojem "zbytkáč" po půl hodině na sluníčku se mi začalo všechno valit do hlavy, že jsem si sedla na patník a snažila se odolávat ředěním vodou. To na nás musel být pohled...
Po hodině konečně tatínek sedl do auta a naplnil svou potřebu být hlavou rodiny nepostradatelnou pro ostatní členy a ukojil své ego, skutečně se mu auto podařilo nastartovat!!! Zoufalá slova Simony, že chce domů, že nikam dál nejede, vyslyšena nebyla a tak jsme se přibližovali k Praze.
Kde si máma - řidič nebyla jistá, kudy jet, měly jsme radit já se Simonou pomocí navigace, jenže máma se dovolávala rad právě v těch chvílích, kdy jsme dle navigace jeli polem po neexistujících silnicích, to jsme vždy elegantně zatajily a když jsme po dalších dvaceti kilometrech zjistily, že skutečně jedeme správně, radovaly jsme se právě my dvě. Máma si těch příjemných pocitů tolik neužívala, neboť jsme ji úspěšně držely v poklidné nevědomosti po celou dobu cesty. Kolik jsme si jen vyměnily se Simonou pohledů při zatloukání...
Když jsme konečně dorazili do Velkých Popovic při vjezdu na provizorní parkoviště vytvořené na posekané promáčené louce jsme tlačily auto po druhé (praxe není nikdy dost), tentokráte z důvodu uvíznutí v bahně. Tehdy bylo parkoviště ještě poloprázdné, v myšlenkách jsem se hrozila, jak to tu bude vypadat za pár hodin, před propuknutím hlavního programu a také tehdy, až se budeme snažit i my z parkoviště vyjet.
Prohlídka pivovaru mě zaujala ze všeho nejvíc, kdy jsem se dozvěděla, že většinu českých pivovarů vlastní firma se sídlem v Londýně, také to, že na jednu směnu je potřeba tří lidí a že je v celém pivovaru zaměstnáno necelých 300 lidí, z toho dobrých 150 jen v administrativě.. - a pak proč nejsou pracovní místa. Také se nemůžu dočkat, až se někdo bude chvástat, jak jediné dobré pivo je "géčko" a že "kozel" je splaška, je tomu totiž naopak. V pivovaru Velkopopovického kozla je vyráběno i "géčko" a není hlavní prioritou :D.
A měla započít cesta domů... Při příchodu na parkoviště i přes všechna naše nejhorší očekávání jsme se zhrozili ještě více, vážně, situace na poli/parkovišti, byla mnohem horší, než jsme si všichni dohromady v duchu představovali. Dodávka u výjezdu zahrabaná předními koly dobrých 40 centimetrů v zemi nás vyděsila dostatečně na to, abychom se vzdávali nadějí, že se nám podaří vyjet na poprvé. BMW čtyřkolák situaci zachránilo, kdy ochotně tu dodávku vytáhnlo ven, i když tlačilo deset lidí, zdálky to vypadalo, že auto pojede do země, jak tam bylo předními koly zapíchnuté. Radost z tohoto úspěchu (byly nám navráceny ukradené naděje) vystřídala další komplikace.
Díky druhé dodávce jsme nebyli schopni vyjet, neboť jsme byli zablokovaní, naštěstí řidič právě této dodávky přišel a ochotně chtěl popojet. Vše by proběhlo až podezřele bez problému, kdyby vskutku popojel, ale jeho kola se také jen protočila. Když chtěl pocovnout jeho auto se tak moc rozjelo, že na centimetr přesně zastavil od našeho auta, už jsem viděla, jak pojedeme domů nabouraní, i tedy vytlačili jsme nejprve tuto dodávku, která by to bez naší pomoci také nezvládla a mohli jsme se modlit, aby to máma šikovně projela a nezahučela do všech těch bahnitých kolejí, jež zde byly na auta nastražené jako pasti na medvědy téměř na každém roku. Naše modlitby byly vyslyšeny!
Tlačení auta se tedy zaseklo na čisle tři a my spokojeně dorazili domů. Spokojeni jsme nebyli ani tak ze samotného výletu jako z toho, že jsme vůbec dorazili duševně zdraví přes všechny ty strasti konečně domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat