Svědkyní na plný úvazek

Podzim jsem měla vyplněný hned dvěmi svatbami. Svatba Vojty a Markétky byla velmi příjemnou přírodní svatbou v závěru měsíce na kopci ve vesnici Cidlina, kousek za Jičínem. Po celou dobu panovala přátelská, pohodová, neformální atmosféra, asi tak jako v celé Lodžijské komunitě a oddávající - kamarád novomanželů tomu dodal překrásnými, vážnými slovy. Kromě samotné svatby jsem si užila setkání se spoustou známých z mého gympláckého života a mého samotného působení v Lodžii. Po obřadu se svatebčané přesunuli do Lodžie ke svatebnímu stolu, kam jsme my dorazili až v pozdním odpoledne na koncerty, kdy jsem stihla získat tanec s nevěstou i ženichem. Kromě vymýšlení svatebního daru mě vlastně nic moc netrápilo :-) a svatbu jsem si velmi užila.

Mnohem náročnější však byly přípravy svatby Ivety a Jakuba. Iveta se mě doptávala již kdysi dávno, zda bych jí byla svědkem a  ještě po Skypu z Německa se budoucí manželka ujišťovala, zda již budu v Česku, abych se mohla role svědkyně zhostit na plný úvazek, doslova :-). Od výběru svatebních šatů jsem pletichařila s druhou svědkyní, která pak však ze zdravotních důvodů bohužel odpadla a svědectví přebral Kubův bratránek. Také jsem byla účastna smrtelného vtípku na tchýni, že si nevěsta vybrala paví šaty místo bílých, které dlouhou dobu odmítala. Spolu s prací a se školou toho byly spoustu a ani zdaleka jsem si nepřipadala, že mám dost času na veškeré přípravy. 

Online jsem koordinovala rozlučku se svobodou pro nevěstu, kdy mi všichni vyhejtovali původní program, ale nepřicházeli s žádnou konstruktivní kritikou a návrhy, jak jinak by to mohlo probíhat, aby to nebylo srkání čaje v restauraci. Aneb když vymyslíte mistrnný plán, kterému věnujete spoustu času a pak vám ho smetou ze stolu bez udání pádných argumentů. Využila jsem tam svůj bezedný soudek trpělivosti a vymyslela program jiný, aby to i ty "sušší" účastnice strávily. Nakonec jsem vymyslela dotazník, který jsem zaslala předem ženichovi, chtěla po něm odpovědi, rozdělila role a budoucí nevěsta se tak ucházela o osvědčení pro způsobilost ke vstupu do manželství. Její znalosti o manželovi a budoucím společném životě multidisciplinárně prověřovaly odbornice (psycholožka, sociální pracovnice,...). A následně dostala nevěsta výbavu v podobě rozličných praktických a některých odvážných dárků. A protože si nevěsta rozlučku užila - konec dobrý, všechno dobré :-).

Další přípravy následovaly záhy...

Na štěstí bydlím s Martinem, který se každého nápadu chytl a zhostil, takže jsme po večerech sepsali a vydali Novomanželoviny, vyrobili novomanželské pexeso a během svatby jsme pak využívali her sepsaných v nemocnici druhou původní svědkyní. Také se nade mnou vršily dotazy ze všech stran ohledně svatebních darů a přesnějších informací ohledně svatby. A proslov jsem psala večer před svatbou asi tak v jednu ráno - ale zato byl velmi od srdce :-).  A také jsem přece neměla žádné modré šaty (to byl teda velký boj, sehnala jsem je až s Denisem v Kolíně a neuměla si udělat drdol a nikdo neměl čas mi ho udělat! (rady od sestry jsem sice měla, ale i tak asistenci trénoval Denis :D)

Ráno jsem vyrazila brzy pomoci nevěstě se šaty a líčením. Málem bychom zapomněli na všechny květiny ve vázách na půdě :D, které jsem s ženichem balila, když už se řadila svatební kolona k odjezdu :D. Denisovi byla předána zodpovědnost řidiče nevěsty a Martin měl k obřadu dovést nevěstu s maminkou.

Celé dopoledne pršelo štěstí, tvrdohlavě chtěli obřad venku a hned co svatebčané seřazení vyšli do zahrady, déšť jen zesiloval. Obdivuji je, že si zatím stáli a vypozorovala jsem skvělý tmelící efekt takového deště, že se téměř všichni svatebčané vešli do malého altánku a tchýně se zahřívaly tím, že se k sobě tiskly. Kromě novomanželů takové počasí tmelilo všechny svatebčany bez výjimky.

Denis musel ujet na hokej a já jsem byla velmi vděčná, že jsem se po dlouhé době setkala s Lenkou, ostatní svatebčané byli docela suchaři, tak jsme museli trdlit spolu s Martinem a neustále jsme vymýšleli, co bychom tak ještě mohli vyvést :D (tanec s plyšáky, založení vlastní kapely, ptáček, makarena, mašinka.... a všechny podobné zvrhlosti). Zapnout pubertální mód se nám s Lenkou podařilo docela lehce. Denisovi se po jeho návratu příliš nechtělo zapojovat do našeho způsobu zabávy, ale chachu se na písničku od Rammstein učil. Jakmile pokročil večer, měla jsem pro novomanžele připravenou ještě lightshow, na kteoru se velmi rádi dívají. Protože nebylo kde jinde, ještě jsem ve svém pokoji připravila ubytování pro tři páry hradeckých svatebčanů, které ráno Denis naskládal do auta a dovezl je zpět do Tuře, odkud pokračovali svými auty domů. 

Novomanželé se bavili a to je hlavní :-) 

Velmi ráda bych měla více času na přípravy, abych z toho nebyla tolik ve stresu, ale rozhodně to za to stálo :-). A lichotky typu: "Ty jsi skvělá svědkyně, jak se o všechno hezky staráš, takovou svědkyni bych také chtěla mít." mě spíše vyděsily než potěšily :D.
A přesvědčila jsem se o tom, že je super prožít takové chvíle se všemi svými přáteli a rodinou - co jiného by svatba byla, než rodinnou záležitostí :-). Avšak mnohem více je to o manželech samotných a proto by mi vyhovovala i velmi malá svatba klidně jen s minimem lidí bez bujarých oslav na zajímavém místě se skvělou atmosférou, aby nebyla stresovou událostí :-).