Opět jsem si potvrdila, že čím více mám na něco čas, tím spíše to nestihnu a do příštího semestru si program nalinkuju tak, aby mi zkrátka na učení moc času nezbývalo, jinak se k těm tentokráte šesti zkouškám skutečně nestihnu naučit. K tomu by mi mělo pomoci i předsevzetí, že všechny zkoušky chci mít už v květnu hotové. A taky že hotové budou! Neboť už teď jsem proti dostatku času přijala jistá opatření.
Mezi jedno z těch opatření patří zapojení se do časopisu naší katedry, už teď mám na starost dva články a ještě s Lenkou a Míšou si zakládáme vlastní rubriku. Elegantnější způsob, jak se dostat k aktivnějším lidem ze starších ročníků jsem vymyslet nemohla! :)
Další a mnohem časově náročnější opatření je rozhodnutí splnit si jedno z nejobjemnějších novoročních předsevzetí a to, začít se sebou něco dělat. S Kačkou (spolužačkou z gymplu, která mimochodem studuje taky na peďáku) nás přestalo bavit jen povídat o tom, jak kyneme a rozhodly jsme se s tím také něco udělat. Už jsme si vyhlédly jedno fitko (ano, já, odpůrce shromažďování potících se lidí na jednom místě, půjdu do fitka). A protože nás nejlevněji vyjde měsíční permanentka s neomezeným vstupem, daly jsme rozvrhy dohromady a budeme ve výsledku chodit každý den, no, jsme na nás vážně zvědavá!
A posledním takovým opatřením je to, že jsem se ohlásila diecézní charitě coby dobrovolník. V příštím týdnu půjdu na "pohovor", kde jim sdělím to, jak si naši spolupráci představuji a co jim nabídnu. :) Jentak mimochodem, tato charita vysílá i na EVS, nejvyšší čas vyzískat kontakty :).
Asi by bylo elegantní nějak okomentovat to zkouškový, když jsem si taky jedno sáhla na svoje dno. Před maturitou jsem se stíhala všechno naučit a tak moc jsem litovala toho, že jsem si na své "učící" dno nesáhla, že se mi to poštěstilo při učení se k ústní na somatologii. Celou dobu jsem na to pekla a večer před zkouškou, kdy jsem uměla sotva půlku, jsme se sešly s Janou u nás na bytě. Nejprve jsme si dvě hodiny stěžovaly, jak to obě dvě neumíme, pak jsme si další hodinu a půl povídali o všem, o čem si tak dvě holky můžou povídat a pak jsme si dokonce řekly, že už se půjdeme učit. Bylo nám jasné, že o půlnoci to nezabalíme. A tady přichází ten čajíček, nadopovaly jsme se pravým čínským čajem Pu-Erh a vyzkoušely na vlastní kůži jeho dopovací účinky. Člověk spát nepotřeboval, jen ten mozek to už pak nezvládal a paměť začala fungovat opačně, co si člověk přečetl, to jakoby z paměti vymazal. Tak jsme to ve tři ráno zabalily a ráno si někdy v sedm přivstaly a pokračovaly v učení. Bylo to teda nářez, mozek se za těch pár hodin spánku nestihl zpamatovat a když to na mě dolehlo, začaly se mi klepat ruce. Říkám Janě:"Je čas.". Je čas na můj protistresový rituál, který jsem však nemohla provést na 100%, protože zahrnuje brutální hudbu puštěnou na hlasitost poškozující sluch. Musela jsem si teda vystačit s mp3kou. Dala jsem hodinku pauzu a po té hodince relaxu jsem byla čerstvá, doučila se poslední otázky a na zkoušku jsem se těšila!
Když jsme dorazily na kliniku pracovního lékařství, kde nás měl pan docent zkoušet, vyděsily jsme se už jen toho nechutného nemocničního prostředí.
A potvrdila se mi má teorie rostoucí nenávisti mezi prezenčními a dálkařema. Když jsme přišly do té čekárny, na jedné lavičce seděli dálkaři s mrtvolnými pohledy a na lavičce naproti deňáci, nedej bože, abyste si sedly k druhému táboru! Tak jsme se s Janou vmáčkly na přeplněnou lavičku prezenčních a začali jsme se mezi sebou bavit. S každou další zodpovězenou otázkou se hlavy dálkařů natlakovávaly více a více. Nejspíše ani netušili, o čem jsme se bavili, soudě dle jejich pohledů. Ale tak co, na dálkaře jsou jemnější.
"Další!" "Další!" "Další!"
"Jano, prosím tě, já to už nevydržím, můžu jít prosím už teď???"
"Další!" Zmatení nepřítele pomocí sebevědomého, nenuceného úsměvu s pozitivně naladěným "Dobrý den!".
Hlavně ne svaly a klouby, hlavně ne svaly a klouby... První otázka: Kyčelní kloub a Reflexní oblouk. A ku*va...
Tak jsem si stále se sebevědomou přetvářkou sedla k potítku a začala táhat z paměti všechno, co s mou otázkou souviselo i nesouviselo. Další taktika zmatení nepřítele, plný papír! Ještě že povídání u jednoho stolu máme se spolužáky nacvičené z hospody. Navzájem jsme si radili, jen mě vždycky nikdo neporadil a jen ten můj kyčelní kloub politoval. Pak dorazila na potítko i Jana a něco málo mi hodila.A už jsem přišla na řadu. Víte, co mě nejvíce na celé té zkoušce zaskočilo?
Pan docent si mě přivedl do své pracovny a řekl mi, ať se posadím, šel pro dalšího zkoušeného, aby si vytáhl otázky. A já tak v té jeho praacovně stojím, rozhlížím se a vážně netuším, kam bych si jako měla sednout??? Malý stolek se dvěma židlemi naprosti sobě a pak velký pracovní stůl s velkým křeslem. Když si sedne do toho svého křesla, tak bych si měla sednout na tu židli blíže jemu, ale co když si sedne právě na tuhle židli? Pak by bylo blbé si na ni sednout, no,... tak si sednu na tuhle, ale bude to pěkně debilní, vůbec se nebudu cítit dobře, to je proti všem slušným zásadám... Pan docent po chvíli přišel a sedl si pochopitelně do svého křesla... A ksakru, takhle blbě daleko, ani na sebe pořádně nevidíme... Tak jsem začala povídat, to bych nebyla já, abych se v hned první kilometr dlouhé větě, do které jsem chtěla nahustit všechny možné informace, nezamotala. Ach ta komplikovaná souvětí... A to jsem to zkoušela ještě říci na jeden nádech a v krku mi přitom vyrostl knedlík. Zasekla jsem se a zalapala po dechu. "No, držme se tématu, nezamotáme se přeci hned na začátku, v klidu." Dobrej týpek je to, to bude za jedna... :)
Nasadila jsem taktický úsměv a pustila jsem se do vyprávění, pak mě vyzval, abych mu na monitoru popsala obrázek právěo bávaného kyčelního kloubu. Samozřejmě to byl obrázek, který jsem ani neviděla, za to jsem se učila z deseti jiných. Jednu velkou výhodu to mělo, ihned jsem jí využila, vzala si svou židli a naprosto spontánně jsem si ji přisunula vedle jeho křesla. Přes jeho papíry rozložené na stole jsem si dala svůj výtvor z potítka. Ano, ano, Štěpánka se bezmyšlenkovitě opět chovala naprosto neformálně. A tak roztály poslední kousky ledů, pan docent se už také usmíval a smál na celé kolo. A nejvíce v ten moment, kdy jsem se ho snažila přesvědčit, že čtyřhlavý sval stehenní jde nejen přes kloub kyčelní, ale ještě přes kloub loketní, a vše jsem dokreslila tím, že jsem si ukázala na své koleno. Nikdy mě nenechal doříct, co jsem chtěla a řekl."To mi stačí, dál..". Výborně! Přeplněný papír zafungoval!
A když jsme přešli ke druhé otázce... "Pane docente, prosím, je tu pan... z .... a potřeboval by se s vámi domluvit na .... ". Nevím, na kolik se mi podařilo skrýt mou radost ve tváři, řekla bych, že spíš ne, protože jsem se na něho s dětským výrazem očekávání ve tváři obrátila, jako bych už věděla, co řekne:"Jméno?... za jedna... Nashledanou". JE TO DOMA!
Protože náš originální spolužák neudělal ani zkoušku z práva, která byla zlomek somatologie a ptal se na naší stránce, kdo si s ním to právo půjde za týden zopakovat, nějak mi to nedalo a nabídla jsem mu tam svoje zápisky. (Na první termín se mu podařilo zaspat a na druhý termín si večer před zkouškou přes facebook sháněl Ústavu. Bylo víceméně jasné, že to nedá, když Ústavu očividně doslova neměl v ruce a na zkoušce jste se bez orientace v Ústavě zkrátka neobešli.) Nehledě na to, že zápisky, které jsem měla vytištěné a dávala jsem je dohromady se zápisky jedné holky a svých, jsem poskytla všem na naší facebookovské stránce, stačilo by mu, si toho všimnout a vytisknout si je. "Jojo, to bys byla moc hodná." "Tak zítra, mám zkoušku ze somárny a pak se stavím na áčku." Bylo k neuvěření, že se Rado (Bob Marley, jak ho nazval Kubaú dostavil včas, něco málo jsme pokecali a když se zeptal na somárnu, říkala jsem mu, z čeho jsem se učila. Všechny knihy na somárnu jsem samozřejmě měla sebou a Radovi se rozsvítily oči. Tak ode mne Rado vyzískal naprosto všechny moje materiály k učení ke všem (oběma) zkouškám. Tomu se říká recyklace a šetření našich lesů! :) Každopádně to Rado zvládnul za jedna, takže super, sranda s ním bude i v dalším semestru! :)
Večer jsme s Tomášem měli další double rande s Petrem a jeho přítelkyní, tentokráte jsme se vydali za kulturou na Labutí jezero do Klicperáče. Bylo to super představení, dodnes vzpomínám na jejich báječně postavenou scénu z pohyblivé průhledné stěny, kde když přešla scéna do jezera, stěna se jednoduše zvedla a na zbytek jeviště se vyvalila mlha, kterou za pohyblivou stěnu vytvořil mlhostroj za posledních pět minut. Pak si vzpomínám na chvíli, kdy osvětlovač vytvořil botu, kdy která z labutí přešlápla nebo byla nesehraná s ostatními... To je už naprosté zoufalství, neumím si takových věcí nevšímat a i přesto si to vystoupení užívám!
No a v pátek přijela Lucka, vydali jsme se s Tomem a Rošťákem do Artu, kde jsme ještě s nejspíš přítelkyní Rošťáka hráli hry, jak jinak, byla to vážně sranda. A před koncertem jsme s Luckou utekly na autobus a vydaly se směrem domů. A teď si užít ten týden volna!
Žádné komentáře:
Okomentovat