Začínalo to docela nevinně. Protože měl táta zlomenou nohu a máma byla na ranní, tak nezbývalo nic jiného, než vzít bráchu do toho chaosu s sebou. Nejdříve se mu ten nápad stříkat po ostatních vodu zalíbil, ale jakmile jsme v tom stádu rozjívených zvířat strávili deset minut, už chtěl jít do školy. Dalo mi dost práce, abych ho uchránila, nakonec vyvázl jen trochu pokropený s pomalovanou rukou. Zažil své první poslední zvonění na vlastní kůži.
Jakmile oktáva začala stavět neprostupnou hradbu z lavic a smrtící uličku s šílenou Lídou v čele, která neměla slitování ani s pozdě přijíždějícími maturanty, začínala jsem si říkat, že tohle poslední zvonění bude teda nářez.
Naše třída dorazila ve stylu hippies, což byla nejpohodlnější volba, neboť všichni měli kostým už ze stužkovacího večírku. Oktavánky se oděly spoře do kokosových bikin se sukní z chřástí a oktaváni přišli i s punčochami na hlavách. 4.A protentokrát vsadila na individualitu, kdy si každý zvolil kostým dle sebe. Nesmím zapomenout poznamenat "Venuši", která přišla za mléčnou dráhu! Vážně! (Pro vysvětlení, Venuše je nejvívce blonďatá barbie na gymplu, přezdívku Venuši si v našich řadách získala tím, že o hodinách dějin umění položila dotaz na naší profesorku, kdo že to tu Věstonickou venuši napsal. Její výkon trumfla už jen jedna holka z vedlejší třídy, které jsem se rozhodla o suplované, spojené hodině radit při zkoušení. Martička jí tenkrát dávala tak primitivní otázky, o kterých se mi ani nesnilo. Na vyzvání, aby pověděla cokoliv o benzenovém jádru a aby ho nakreslila, jen vykulila oči a následně se začala smát. Marta zoufalá zapisovala do třídnice a chrula se ve svých papírech, aby tak dala šanci k bezproblémovému radění a já tenkrát téhle holce na celou třídu šeptala "šestiúhelník!..., nakresli na tu tabuli šestiúhelník a uvnitř kolečko!" a já jsem se dočkala jen stejného vykulení očí a následné zasmání se slovy:"A to vypadá jak?". - ano vážení, i to se na výběrovém gymnáziu děje...)
Sice jsme měli zakázané kýble s vodou, ale představte si 90 lidí s vodními pistolemi a pet lahvemi. Já jsem se vybavila smíchanými starými voňavkami v jednom rozprašovači a krabičkou velkých třpytek hvězdiček. Ostatní se nestranili ani barevným sprejům na vlasy.
Hotové peklo se rozpoutalo po půl osmé. Ačkoliv jsem stála daleko od vrat a zároveň daleko od konce toho rozdováděného davu, už ke mě doráželi všichni od hlavy k patě zpromáčení, zčmáraní a bez peněz. Docela mě udivilo, že se někteří odvážili klást odpor, také že dopadli,... ...tvrdě. O dalším posledním zvonění si to už jistě nedovolí....
Tolik jsem se těšila, jak si poslední zvonění užiju se všemi svými spolužáky, ale je jsem v tom davu ani nezahlédla a ani čas jsem na ně neměla, nechtěla jsem vynechat jediného příchozího. Po opětovných neúspěšných pokusech lidí okolo některé odvážné zastavit chycením za ruku jsem přišla na dokonalou a neprůstřelnou taktiku, a to postavit se jim do cesty, neboť vás logicky neporazí. Nemuseli se ani úplně zastavit, stačilo je zabrzdit a už se okolo nich urojil třívrstvý kruh a jejich osud byl zpečetěn. Jo, byla jsem fakt zákeřná.
Učitelé přijíždějící v autech nemohli projet bez vypnutých stěračů, nehledě na to, že ten den museli jet nejspíše do myčky, neboť se na jejich autech objevily všechny hlášky a hesla jejich výroby. Avšak platilo, že čím počmáranější auto bylo, tím oblíbenějšímu učiteli patřilo, potěšilo mě, že jsem nápisy zahlédla na autech projíždějících kolem i tři dny po zvonění.
Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat na chvíli do předních řad, kde to však nebylo nic pro mě, šla jsem se podívat i do zadních řad do té gardy vedoucí Lídou a nestihla jsem se divit vlastním očím. Všichni, kteří mi prošli pod rukou tu stáli a neutíkali do školy se omýt, oni totiž nemohli, museli přistupovat všichni hezky jeden po druhém do smrtící uličky, na jejímž konci čekal bazének naplněný vodou. Zoufalí, zmáčení, na pokrajích sil a pod jistým tlakem otáčeli své peněženky vzhůru nohama, že už vážně žádné, vůbec žádné peníze nemají! Vážně jsem jich litovala a radši jsem šla do středu, kdy vrcholem zábavy bylo, když se nějaký neznalec rozeběhl k nejblížšímu vchodu do šaten, který byl však zamklý. Pozorovat ty zklamané, zrazené tváře, které si v ten moment uvědomily, že už neuniknou a proto, že kladli odpor, si schytají dvounásobnou dávku, byla vážně zábava.
A já si za těch šest let na gymplu nepamatuji, že bych někdy vypadala z posledního zvonění takhle příšerně, možná ani kdyby se sečetlo všech těch šest let dohromady, tak takhle zřízená jsem nebyla. A také si nepamatuji, že by to schytalo tolik učitelů.
Jakmile přestaly chodit davy lidí do školy, přední linie se nespokojily s nedostatkem terčů a spontánně se začaly strefovat do aut projíždějících kolem. Kdo jel kolem, byl i můj učitel autoškoly a jak jsem zjistila, nebyl to jen můj učitel, nýbrž i učitel dalších dvaceti maturantů, kteří se okolo jeho auta sesypali.
Člověk by řekl, že tím poslední zvonění končí, kdepak, tohle byla teprve předehra...
90 píšťalek a vuvuzel ani na chvíli neustalo ani po třetí vyučovací hodině. Všechny tři třídy se začaly neorganizovaně pohybovat po školních chodbách a navštěvovat jednotlivé profesory. Mám takový pocit, že jsme obešli opravdu všechny, včetně těch, kteří nás za celých šest let ani nevyučovali. Ve druhé třídě na tabuli nějaký chytrák nakreslil znak míru a pak po odchodu z další námi navštívené třídy museli tabuli smazat, neboť byla počmáraná celá, to však neplatilo jen o tabulích. Nápisy i mastnými barvami na obličeje a rtěnkami se začaly objevovat nejprve na kabinetech třídních učitelů a pak i na oknech, všech vitrínách, stolech, zrcadlech. Vše završil Speedy nápisem na dveřích ředitelny "loutka". Ironiíí či sarkasmem bylo pak pokárání těch, kteří všude psali nápisy "sexsta" a "6.C": "Kreténi! pište aspoň 4.A!!! Ať to nemuisíme uklízet!". O oktávánech jsme se také z počmáraných dveří, nástěnek a zrcadel dozvídali, kdo má největšího, kdo je příslušníkem jaké politické strany,... - jako na záchodech ze základky...
Večer před zvoněním jsem dostala také geniální nápad, že jsem mamce ukradla kýbl starých slamněnek, ty jsem rozdávala, komu se mi zachtělo a všichni si to hned s úsměvem na tváři správně spojili s květinovými dětmi. A ta vypelichaná květinka pár polámaných slamněnek vykouzlila úsměv nejen učitelům, ale i těm nejumordovanějším, mým známým, uklizečkám, bufetmamce a i jednomu klukovi, kterého jsme zastihli s čokoládou na stole během vyučování a byla mu zabavená kostičku po kostičce maturanty(on byl pobavený a milý, já jsem si od něj nevzala a stejně mi nabídl - tak se mají nižší ročníky k maturantům chovat! :D). Další úsměvy které tyto vypelichané, zlámané slamněnky vykouzlily byly pak ve městě, kdy jsem podarovávala malé děti, které netušily, co se to okolo nich děje.
Ve městě jsme už nic moc nevybrali a netrvalo dlouho a celá třída se začala rozpadat, když se snažilo pár lidí dohodnout, do jakéže hospody to půjdeme.
S Lenkou jsme se vrátily do šaten, kde jsme strávily posledních pár společných chvil a v šatnách jsme toho času strávily za své působení na gymplu vážně habaděj, to by bylo na dlouho,... Ještě jsme dostříkaly zbytky voňavek a vysypaly zbytky třpytek do igelitek tělocviků odemčených skříněk. Pak jsme dokonce nalezly odemčený zámek i s klíčky, nejdříve jsme ho škodolibě chtěly zamknout na jednu ze skříněk, ale pak jsme dostaly lepší nápad, někde ho zamknout s tím, že si každá vezmeme jeden z klíčů, jako je tomu v Praze na různých plotech mostů... :) A tak jsem ho nakonec zamkly u hlavního vchodu, jen lihovku na podpis jsme nesehnaly.
Když jsme pak odcházely a viděly uklízečky zběsile drhnoucí mastné barvy ze zrcadel a školníka kropícího podlahu, řekly jsme si, že to bylo nejspíše poslední poslední zvonění na naší škole vůbec...
Žádné komentáře:
Okomentovat