Kultury není nikdy dost!

Díky Verče "z ústavu" jsem byla obohacena o více než kulturní zážitek a to, že mě vytáhla promítání Dvořákovy Rusalky z Met, musím přiznat, že i přes to, že Rusalka trvala okolo tří hodin, vůebc mi to nevadilo a naopak mi to dost dalo, u takové Rusalky se člověk zvládne zamyslet, když si celý děj Rusalky představí jako metaforu na život. Doteď mi utkvěla v hlavě slova:

"I kdyby tě měl člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat."

 

A já jsem stíhala obdivovat zpěv, scénu, choreografii, kostýmy a do toho přemýšlet i nad dějem.

Festival Jeden Svět zavítal tento rok do Hradce, nikomu se na žádný film nechtělo jít i přes mou bohatou propagaci na facebooku, až se ozval Martin, že by klidně i rád na něco zašel a díky tomu by nezcvoknul z práce. Tak jsme zašli na film S chutí do toho!. A já jsem byla překvapená, protože byl tento film koncipovaný podle knih, bestsellerů jednoho anglického spisovatele, které jsem všechny četla. Každopádně vám tento film jedině doporučuji!

A aby té opery nebylo málo, Martinovi se pak podařilo strhnout ještě další akci a to, že jsme jeli na zámek do Pardubic podpořit Aničku v její opeře, tak jsme shlédli povedenou netradiční, vtipnou operu Divadelní ředitel aneb Ředitelské patálie v Rytířském sálu. Když jsme pak vyrazili domů, fascinovali mě pávi spící na stromě, kteřé kýhali s rozsvěcenými světly každého okolo projíždějícího auta.

Patrik: "Štěpánko, jedeš s náma v pátek na Trabandy do Turnova?". "No jasně že jo!" "Vyrážíme po šestý z Jičína." "Super, to stíhám!" "Tak fajn, tak v pátek, ahoj!" Vcelku nezvykle krátký rozhovor s Patrikem a ať žijí "rychloakce". Jedinou chybou na tomto koncertu byla převážná část posluchačů, kteří po celuo dobu koncertu seděli jako pecky na židlích a největšími rebely jsme tam byli my, když jsme na koncertě tak skvělé kapely nechtěli sedět a chtěli jsme si ho užít. A taky že jsme si ho užili, jela i Barča s Majdou, Heléne, Renda s Betty, Jedla a Anička a samozřejmě i Patrik.

Trupkin:"Štěpánko, za deset minut tě vyzvedneme.." "Počkej, co se děje? co se stalo? proč?..."
Aneb, ať žijí hurá akce po druhé, tentokrát s jediným háčkem, že jsem zrovna čekala na Tomáše, ale co, o to příjemnější to bude a sejdeme se místo v Čajovně v Artu... Tomáš si potřeboval popovídat, no něco jsme stihli, i když ve dvou bychom toho zvládli asi víc, zkrátka práce ho nebaví, čekal od toho víc, chce dát výpověď a neví, jestli má přijmout jinou práci... Doufám, že se takovýmhle situacím v životě vyhnu, protože budu svoji práci milovat.