...proč?
Že společnost užívá ritualizovanou řeč, prozradila lidem ve svých publikacích spousta PhDr., prof., PaedDr., Mgr,...
Všichni lidé se arogantně domnívají, že když umí mluvit, tak že mají také i právo mluvit, dále se také domnívají, že mluvit je už jen smyslem mluvení. Nebo si tak aspoň někdy připadám. Právo mluvit nikomu nemůžeme odebrat, já nad ním však uvažuji v té souvislosti, že někomu bychom to měli zakázat už jen pro jeho dobro a to v tom případě, kdy tento člověk za smysl mluvení považuje právě mluvení pouhé.
Že už lidé druhého člověka v této společnosti netolerují a nerespektují, jsem si už zvykla. Také jsem si zvykla na to, že musím často absolvovat bezduché konverzace, které, ač by je všichni odborníci kategorizovali jako neformální, ve své podstatě jsou formální zcela zřetelně.
Na co si však nezvyknu je to, že tito lidé si to neuvědomují a to, co říkají, nebo spíše, že nic říkají, myslí vážně. Jak mohou brát vážně to, co neříkají konkrétněji - že říkají nic? Křičím!
Tudíž budu dále trpět ty konverzace, kdy jedna strana převládá a druhou stranu- mě vůbec nebere v potaz. A já se procvičím v navození si velmi zvláštního stavu mysli v uchránění se před pláčem, kdy druhou osobu nevnímám, přetvařuji se a chovám se tak, aby si myslela, že je vnímána a sama se odeberu do útočiště těchto úvah, aby mi můj mozek nezakrněl.
A pak, zabrána do svých úvah, člověka, který poslouchá, nepovšimnu si...
Asi brzy začnu křičet skutečně...
Žádné komentáře:
Okomentovat