Na dříví jsme nakonec jeli až v neděli, radost z mrazu - není bahno, dostaneme se do lesa, hned vystřídal fakt, že na promrzlé půdě se kola traktůrku s řádným nákladem dříví krásně protáčela. Naložený traktor několikrát uvízl a tak, že škoda, že nemám fotku. Práce málo platná - vyházet fůru, dostat traktor z díry, zase naložit a pak jet a sbírat všude po cestě odpadané špalky - super práce.
O to líp se mi pracovalo... sama ironie... Nikdy nepracujeme s ochrannými pomůckami k pile, zkrátka se nikdy nestav před a za pilu a třísky v očích mít nebudeš... A co se vám nestalo.
Zmrzrlé ostružiní, na rukou náklad, noha v ostružiní, balanc, vybalancováno!!! Co můj mozek už nezvládl vyhodnotit, byly ty klády na rukou, které se scukly a vylítly z nich třísky, přímo mě do očí. Okamžitě jsem je upustila na zem a oči si snažila vyčistit, neúspěšně. Když už se jednou daří...
Tak jsem si aspoň vyzkoušela na vlastní oko, jaké to je, když o někom říkáte, že je vám trnem/třískou v oku.
Jednooká jsem se pokoušela dál nosit a nakládat dříví, po třech fůrách, po dalších uvíznutí traktoru jsme se tedy všichni jednohlasně shodli, že bude lepší jít domů.
V neděli se prý prostě nedělá a tak to bude!
Žádné komentáře:
Okomentovat