Tak, aby se mi tu nenahromadilo přespřílíš námětů k napsání článků a já na ně časem zapoměla, radši se dokopu právě teď a aspoň ve zkratce, letmo ke zmínění se o všem. Jedním takovým velkým tématem jsem současné problémy v rodině. Nejsem dost šílená, abych to tu jentak zveřejňovala, ale ono to zkrátka ven chce.
Rozhodla jsem se tedy svůj blog ubírat směrem Kdo chytá v žitě od Salingera. Hezky stroze, upřímně a s trochou puberťácké duše a lhostejností popisovat vše okolo a události, které se dotknou mých citů tu budou především. Samo Kdo chytá v žitě má podtitul Cesta k dospělosti, takže to ani zas tak mimo mísu není :).
Vždy s hrdostí a radostí v srdci říkám, jak jsem za svou rodinu ráda, nedám na ni dopustit a velice si vážím, že mám "normální" rodinu. Protože normální je pojem relativní, chci jím v této souvislosti říci, že mí rodiče si nikdy na nic nehráli, odmala mě učí, že můj život, je můj boj, ať si dělám, co chci, ale zároveň mě drží v určitých mezích. Dávají mi tak nevídané šance do života. Vedle šíleností, kterých se dopouštím, se zároveň umím přetvařovat a chovat se tak, jak si to dnešní společnost žádá, aniž bych byla odsouzená. Vedle skrytého smyslu pro rebelii, což je srovnatelné s nutkáním hrát si s náušnicí, umím odhadnout, co se smí a nesmí, co se hodí a nehodí.
Dále je má rodina značně upřímná a šiřoká škála jednotlivých osobností mi poskytuje krásné cvičiště pro vycházení si s většinou lidí, se kterými se v životě setkám. Vždy mluvíme otevřeně, ať už se jedná o sex nebo o rodinné problémy, což není nikdy na škodu. Navzájem se tolerujeme a bereme zkrátka jako rovnocenné osoby. Má to vliv na naše obě generace, rodiče chytají druhou mízu a chovají se jako puberťáci, čímž nám potvrzují, jak se navzájem i po těch stresujících letech manželství mají rádi. Na druhou stranu nám dětem je přičítána značná míra zodpovědnosti, která se tváří jako samozřejmost, takže se ji ani nebojíme. Ono zodpovědnost zavání totiž dospělostí.
S dalšími příbuznými se setkáváme hodně často. Babička z tátovy strany ke konci svých let trpěla stařeckou demencí, dědu si ani pořádně nepamatuju. Jediný zážitek s dědou, který si pamatuju, jako by byl včera - jeden z těch momentů zapsaných ve vaší paměti, kdy jejich smysl pochopíte až za hodně dlouhou dobu, se odehrál na záchodě. Ve starém domě, jsme měli místnost s kotlem, vanou, pračkou a záchodem, který byl schovaný za příčkou. A jediná má vzpomínka na dědu se právě odehrála na tom záchodě, kdy jsem jako malá byla líná namotávat si toaletní papír na ruku a oproti tomu jsem byla nerada, když jsem si svůj dětský, skvostný zadek musela utírat zmuchlaným papírem. Vždy, když jsem šla na záchod, předem jsem si zamluvila dvě minuty času mé babičky, aby mi papír na záchod přišla krásně složit. A taky že vždycky přišla. Ale teď babička chodila někde venku a do místnosti přišel děda, který přinesl nějaké věci a věnoval se své práci. ANi na vteřinu jsem nezaváhala ho obtěžovat, aby mi právě on utrhl papír. Dědu si pamatuju jako velmi autoritatvního člověka s vážnou tváří, vždy jsem z něho měla respekt. On se na mě podíval, s kamennou, vážnou tváří, jak si ho pamatuji, přistoupil k malé Štěpánce sedící na záchodu nervózně pohupující ve vzduchu nohama (nedosáhla jsem na zem) a stiskl konec role toaletního papíru, zatáhl, utrhl kus a smuchlal ho do kuličky, podal mi ho. To mi tedy dalo přemáhání, poprosit ho, abych neměla zmuchlaný papír a on ho bez jediného tiku v oku zmuchlá,... poděkovala jsem.
Smrt tohohle dědy byla prvním střetem mého dětství s tvrdou, krutou realitou. To je má druhá živá vzpomínka na dědu, který už byl tou dobou však po smrti.
Babička mě často vodila na vesnické pohřby, protože s ní nikdo nechtěl chodit, kromě mě. Já jsem na pohřbech obdivovala ty překrásný kytky, který tam lidi nanosej na jednu hromadu a ozdobí jimi další místo na hřbitově, to že v kontrastu k těm květinám bylo jejich černé oblečení a uplakané tváře mi nepřišlo vůbec depresivní stejně tak jako smuteční hudba, jenž zněla od smutečního průvodu.
Když pak ale pláčou členové vaší úzké rodiny, už to k zamyšlení bylo. To, že děda nebyl doma, mi nepřipadalo nijak podezřelé, vždyť poslední dobou byl doma jen zřídka, ostatní ho jezdili navštěvovat pryč a já nechápala, proč jako není s námi a nestará se s námi o všechna ta zvířata.
Po nějakém čase mi řekli, že bude pohřeb, ale nikdo mi nic bližšího nevysvětloval, já se pochopitelně těšila. Předcházely velké přípravy doma - úklid, pečení, nakupování, oblékání. Jen žádný kytky jsem ještě neviděla.
Domů začaly přijíždět auta plný lidí oblečených právě v černý, všichni brečeli a já to nebrala jako nic zvláštního, tak brečej no, já taky brečím, vždyť to je normální. A přijela i teta! Teta z Paky! Sice není sobota - přijížděli totiž každou sobotu a vždycky nám přivezli nějakou sladkost, ale co, rozeběhla jsem se jim napřed z vrátek rovnou na náves!... ale teta mě vůbec nepřivítala... ...ani se na mě nepodívala.
Jediný, kdo mi věnoval pohled byla moje sestřenice, nechápavě jsem se koukala a ona jediná zachytila můj pohled a povídá: " Víš, děda se už nikdy nevrátí, děda je mrtvej, proto jsou všichni tak smutný.".
A já to konečně pochopila... Tu černou, ten pláč, ty kytky....
Babička s námi vydržela mnohem déle jak děda, byla o dost mladší a nekouřila, aby měla rakovinu, takže když už se její zdravotní stav začal zhoršovat, vzali jsme si ji k sobě do Jičína. A právě mamka byla ta, kdo s ní všude jezdil a pečoval o ni. Mamka byla vždycky silná a všechno zvládala i ve chvílích, kdy táta nesnesl pohled na jeho vlastní mámu, která zešílela.
Nebylo to nic příjemného, ale bylo to dlouhodobé a máma nás na to už připravovala, vždycky povídala, že to bude ještě horší, že už to nebude dobrý. A stejně tak upřímně, jak mi tohle řekla, tak stejně tak jsem to chápala. Prostě jsem to tak brala, i když jsem si už moc dobře uvědomovala, o co tady kráčí.
Návštěvy sanitek u nás doma byly docela běžné, nic nového, stejně jako telefon mamky, že po škole nebude nikdo doma, že jedou s babičkou do nemocnice.
Když jsem přišla ze školy domů, babička se vždycky vyptávala na školu, tak jsem ji ve zkratce řekla, co se dělo a když jsem se zeptala já, co celý den dělala, nedočkala jsem se výčtu seriálů, kterými strávila svůj přebytečný čas, ale tentokrát se vždy rozbrečela a povídá mi, že není šťastná, že ji tady nic nečeká, že nás akorát otravuje, že ji srdce bolí a že chce umřít, že se těší, až umře...
A pak když jednou byla delší dobu v nemocnici a jednoho rána nám začal zvonit telefon, nijak mě to nepřekvapilo. Rozbrečela jsem se ve chvíli, kdy jsem na pohřbu před začátkem obřadu stála mezi blízkými příbuznými a celou dobu hleděla na tu ozdobenou rakev. K rakvi přicházeli lidé, a další lidé, a další, a dalští, některé z nich jsem znala, někteří plakali, jiní přišli se zarudlýma očima, kdy jim už žádné další slzy nezbyly, a další lidé, všichni pokládali k rakvi květiny. A další, a další.
Nikdy jsem nenabyla pocitu, že to všechno chápu dobře. To mě dovedlo až k tomu, že jsem se v rámci přípravy na svoje další studium, skutečně těšila do domova důchodců, kam jsem docházela jako dobrovolník. S první optimistickou paní jsem si vždycky hrozně moc pokecala, výčet jejích vnoučat a pravnoučat byl doslova nekonečný, takže (i když to blbě vyzní) odpracované hodiny vesele naskakovaly. Ke střetu došlo až ve chvíli, kdy mě šoupli k paní, která trpěla depresemi. Výčet vnoučat byl skromný, zato výčet nešťastných osudů a náhod v celém jejím životě neměl konce. S paní jsem se nakonec suprově skamarádila a její stav byl o něco lepší, takže jsme zkrátka vždycky pokecali a dokonce mi přestala na každé schůzce brečet, z čehož jsem měla fakt radost, ale to, že byla zoufalá ze svého života, z manžela, který pil a neměl ji rád ani její děti, kdy se staral vždycky především o sebe. Nedostatek jídla za války a po válce tyto jejich vzájemné city o to více vyhrocoval..... Zkrátka se mi honilo hlavou, co bych měla v životě udělat a dokázat, abych při bilancování nad vlastním životem nebyla takhle nahraná. Ale někdy žijete v takové době, že vám třeba ani nic jiného nezbyde.
Můj třetí klient byl pan inženýr. Ležák, nepohyboval se, jen ležel, koukal a nebyla jsem si jistá, zda mě vnímá, nebo ne, vůbec jsem nevěděla, co mu mám povídat, protože jsem byla zvyklá, že se potřebují klienti vypovídat, vedla jsem monolog s někým, nebo možná už s něčím. Nechci přemýšlet, zda duše existuje, zda se odděluje od těla, ale pokud by duše byla životní energie a pokud se všichni lidé smíří se smrtí, tak kde je pak smysl žití v samotném životu? Jak by tento smysl něco takového vůbec nechal dopustit?
A abych se konečně dostala k tomu současnému problému v naší rodině, tak naše jádro právě prošlo pořádnou zkouškou, vlastnosti lidí se ukážou ve své celé šíři právě ve vyhrocených situacích. Takovéto přísloví, že v nouzi poznáme přítele, změnila bych ho na : v nouzi poznáš člověka. Těžko říci, zda přestat považovat člověka, který se v dané situaci neumí zachovat přátelsky, za svého přítele.
Tak jestli ho rodiče doma učili, aby hrál sólo a vždy se staral jen o sebe a byl nám nejlepším přítelem a právě v určité situaci by nás nechal ve štychu, nemůžeme mu to snad zazlývat, když to zkrátka není naučený? Nechci tím samozřejmě nikoho obhajovat, mě naši učili vždycky pomáhat, ale tak jako o někom můžeme říct, že je hloupý, můžeme o druhém říci, že je egoistický.
Takže se teď stala událost, která mi otevřela okno do vzorců uvažování a cítění, jednání mých členů rodiny. A protože je to doma tolik omílané téma, sama ho nadále nechci omílat. A musíme pamatovat, že objektivní pravda neexistuje, protože nikdy neznáme všechny pohledy a i kdybychom je znali, nemůžeme si být jisti, nakolik jsou ty jednotlivé pohledy pravdivé a objektivní. Dále se všechno neustále vyvíjí právě díky vyplouváním jednotlivých pohledů na danou věc.
Tak abych se k tomu už fakt dopracovala, už vás musím unavovat, tak to není ani čtyři měsíce, co se muž jedné mé sestřenice vyboural v autě. Než ho začnete litovat, musím poznamenat, že se k ní vždy choval jako otec, vychovatel, diktátor. Netoleroval ji, shazoval ji před její rodinou, nadával jí. Jejich vztah nebyl nijak idylický a já si vždycky říkala, tak to by po mě někdo mohl chtít, žít s takovýmhle příšerným chlapem.... To tak...
I ostatní členové rodiny na něj měli takovýhle pohled a když neváhal řídit opilý a všichni víme, že řídil jako dobytek, předjížděl, troubil na okolní auta a patřil k těm agresivním řidičům, tak jsme už tak nějak tušili, že se někdy vybourá, jen jsme si říkali, snad přitom nesejme někoho nevinnýho, aby za to jiní nezaplatili životem. To lehkovážně říkala většina rodiny, ale ani je nenapadlo, že by se to vážně mělo stát a v takhle blízké době a ještě s tím faktem, že po sobě nechá ani ne roční dítě!
Dohromady má tři děti, každé s jinou, s jedním se ani nevíděl, ani ho neznal. Ani nevíte, jak blbě jsem si připadala, když já ho znala, znala jsem jeho syna, který neznal svého otce a jeho otec žil s mou sestřenicí. Chodí do vedlejší třídy a o svém otci nic netušil, jen mu od něj chodily peníze v podobě alimentů. Do svízelných situací nás naši milí příbuzní staví...
Starat se tedy o svou sestřenici a její dítě - to byl náš úkol. A víte, kde je příčina? za vše mohou rodiče mé sestřenice, je špatně vychovaná, neví, jak by se měl pravý partner chovat. Kdyby jí její matka nepředkládala vzor hádek a nesnesitelných vztahů v rodině, byla by si bývala našla normálního partnera a byla schopná založit normální funkční rodinu. Zkrátka, socializace je pěkná svině! - protože probíhá neustále, nevědomky a pak nám dělá takovouhle neplechu.
A protože moje jádro je hodný a hloupý, vždycky se bude starat o rodinu jen proto, že je to rodina a to i přesto, že to bude samotnému jádru škodit, čehož jsem byla svědkem právě díky této události. Hned se vytvořila spousta pák, které často působily proti sobě a velkou silou. Těmhle pákám se podařilo rozdrtit babičku i mojí vždycky jindy silnou mamku. A problém je tam, kde je vždycky....
Žádné komentáře:
Okomentovat