S předpokládaným zpožděním přijel ve středu večer do Merseburgu, ve čtvrtek jsme vzhledem k horkému počasí zvolili projít město a zajet se smočit v Geisetalsee kousek od Merseburgu, což je 1900 hektarový uměle vytvořený drobeček, kterému se říká jezero. Tak velký umělý počin působil nepřirozeně a neoplýval přílišným množstvím pláží, a tak jsme místo původně plánované koupačky prošli celý ostrov s chutí najít pláž bez ostrých velkých šutráků, ze kterých jsme postavili pár věží a krátce před začátkem deště jsme se stihli na nalezené plážičce doslova jen smočit v průzračné vodě. Nechybělo ani krátké zažonglování a učarování skupinky dětí na škole v přírodě.
V pátek jsme s předpokládaným krátkým deštěm v průběhu dne vyrazili vstříc pohoří Harz a městě Quedlinburgu ležícím na okraji pohoří, jehož značná část je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, díky tradiční architektuře, křivolakým uličkám s křivými domky s křivými okny. Historicky ceněných domků je v Quedlinburgu na 2000, po vstupu do města jsme byli učarováni tak, že jsme si nadšeně fotili každý domeček a každou uličku. Netrvalo dlouho a omrzelo nás to, protože jich tam byly opravdu spousty :D. To však nemění nic na tom, jak jsme si procházení městem užili.
Odpoledne jsme přejeli do města Wernigerode. Městské jádro bylo též tvořeno typickými dolnosaskými domy, kterých jsme už v Quedlinburgu viděli dost, tak jsme vyhledali informační centrum umístěné v překrásné městské radnici ze třináctého století, vyzískali turistickou mapu Harzu a mapku města a vydali jsme se obdivovat novogotický zámek tyčící se nad městem s překrasným výhledem do okolí, odkud jsme i viděli vzrůstající kopce Harzu. Když už jsme se cítili aspoň částečně nasyceni krásnými výhledy, vydali jsme se zpět do města a potkali cukrárnu specializující se na tradiční "Schneeballe" sněhové koule z listového těsta, Koupili jsme si dvě a museli jsme se hecovat, abychom přeslazenou kouli s těžkou náplní zvládli sníst. Obtěžkání Schneeball v žaludku jsme nakoupili jídlo na další den a přejeli do vesnice Schierke (oficiálně městská část Wernigerode), která je nejblíže k nejvyššímu vrchu národního parku Brocken. Auto jsme odparkovali v naprosto prázdném, obrovském parkovišti a vyhledali svačinovou boudu v lese, kde jsme se ubytovali. Objevili jsme zařízení pro zimní bobovou dráhu a další budovy schované v lese, vše působilo dost opuštěně, minimálně v letních měsících, tak jsme se beze strachu usídlili. Martinovým argumentem, že je místo opuštěné, byla rozbitá střecha jedné z budov, že kdyby se někdo o budovy staral, jistě by střechu dávno opravil.
S ranním zpěvem ptáků a sluncem jsme se probrali, sbalili, nasnídali a vydali se vystoupat na necelých 1200 metrů vysoký Brocken. Po cestě jsme potkávali spoustu zvláštně se chovajících lidí, například pár chlápků s auty na dálkové ovládání, kteří se snažili zdolat náročnou cestu na Brocken. Chvíli na to jsme narazili na Sněhuráka a více než sedm trpaslíků, který se, jak jsme se později domluvili, loučil se svobodou. Odmítla jsem darování kousku podprsenky a usmělila jsem se k cedulce ze sukně, po opakovaném odmítnutí piva jsme pokračovali v cestě, kde jsme narazili na další nepochopitelnou věc - parní vlak jedoucí až na vrchol Brocken, zřejmě pro líné fanoušky buřtíkáře s pivním břichem. Na vrcholu hory jsme se zachumlali do oblečení, jak to jen šlo, protože nás počastovalo mrazivé, větrné počasí. V turistické mapě nás zaujala vodní nádrž Ecker, i přes značnou časovou tíseň jsme se rozhodli ji zahrnout do našeho plánu a tak jsme konstatní svižnou chůzí obešli celou nádrž, opět si užili překrásných výhledů a pokračovali turisty méně frekventovanými cestami zpět do našeho "hotelu" v Schierke. Na parkovišti jsme objevili záchody s automatickým vchodem za 50C, jako všude, jenže my je neměli a tak jsme se vydali rozměnit do vesnice s cílem získat alespoň čtyři. Ochotní a přátelští Němci nás postavili do role žebráků, neboť měli po jednom padesátníku a odmítali si vzít celé Euro. A tak jsme se díky pohostinným Němcům večer mohli oddat realizaci našich hygienických návyků (poměrně dlouho jsem se nesprchovala v umyvadle). Po večeři a s padající tmou jsme dorazili k naší svačinové boudě, ale něco bylo jinak..... Celá oblast byla posekána, střecha přilehlé budovy opravena.... S mírnými pochybami jsme si znovu ustlali.
Po ranním probuzení, značně zmoženi téměř 30ti kilometrovou včerejší túrou jsme se dohodli vzdát další dopolední túry a přejet do Elbingerode s krasovými jeskyněmi, absolvovali jsme prohlídku v německém jazyce a odhadovali, o čem tak zrovna průvodkyně mluví, strefovali jsme se.
Po prohlídce jeskyně jsme se odebírali směrem k Merseburgu, ale to bychom nemohli po pár minutách jízdy natrefit na nejdelší lanový most svého druhu nad Rappbodeltalsperre, kde byla vysoká koncentrace turistů, Martin chtěl most přejít a tak jsme vyčkali ve frontě na lístky a po chvíli jsme se procházeli v řádné výšce nad vodou a viděli přehradu a krásný soutok. Po krátké diskuzi nad tím, zda jít ještě na šlapadla, jsme opět sedli do auta s myšlenkou, že ještě třeba potkáme něco zajímavého po cestě zpět. Krásná krajina s hřebenem na jehož vrcholu se vyjímalo cosi, kdesi v Durynsku na sebe nenechala dlouho čekat. Po vyzjištění informací od domorodců jsme serpentinami vyjeli až na vrchol k národnímu památníku věnovanému Vilému I. Pruskému, prvnímu německému císaři. Než jsme volně prošli celou expozici, užili si výhledu z nejvyšší věže, bylo už šest hodin, konec otevírací doby a nezbývalo nic jiného, než se odebrat zpět do Merseburgu, unaveni, nabyti novými zážitky a energií z krásné přírody.
Žádné komentáře:
Okomentovat