Hned první den jsem přišla domů v ranních hodinách, to je tak, když napíšete Trupkinovi, jestli se něco nepodnikne a do toho má Yetti volno! A tak mi otevřeli bránu (dobrá, nebudu tak teatrální), a tak mi otevřeli dveře do podniku zvaného Art café. Abych vám to tak přiblížila, je to taková nevinná kavárna, jenž je vyzdobena rozličnými obrazy a fotkami (pořádají se tam vernisáže, takže je to taková forma výstavy a prodeje pak i zároveň), na stolech máte k dispozici papír s vodovkami a pastelkami a každé pondělí se tam jammuje, kdo přijde, přijde, zahraje si, na co umí hrát.
Bylo k nevíře, jak i přesto, že jsme s Janou naprosto jiné, že jsme si rozuměly a sžily se spolu bez větších problémů. Ten náš šílený pokoj jsem vymalovala, pověsila jsem záclony a chudák Jana to tam pak málem nepoznala, ano, zabydlely jsme se a už si tam připadáme o něco lépe. Pak mi to nedalo a dovydrhla jsem celou kuchyň, málem jsem se poblila, když jsem odsunula sporák a ledničku. Nejspíš nám tam předchozí spolubydlící zanechali dárek na uvítanou - spoustu jídla. A dost jsem to tam celé přeorganizovala, nesnáším zbytečné věci na místech, kde nemají co dělat. Pak mě jedna spolubydlící zabila dotazem, kam jsem dala všechny prostředky k úklidu zpod toho umyvadla, kde o to každý zakopával. Překvapivě, do prázdné skříně :D. Aneb toliko o mých nepraktických spolubydlících.
Během dalšího týdne jsem zmapovala všechny známé studující v Hradci, potkala jsem i pár spolužáků ze základky, se kterými jsem prohodila pár slov o tom, co kdo studuje a zase jsme spěchali svou vlastní cestou, však na sebe ještě narazíme. Pak je taky zvláštní, když potkáte někoho, kdo studoval na gymplu, ti lidé se obyčejně pozdraví a neřeší, že jste s nimi v životě nepromluvili jediného slova, čas se seznámit a pokecat o gymplu, sjme přeci jedna rodina. A stejně tak, když jsem jela autobusem do Hradce spolu s lidmi z vedlejší třídy, se kterými jsem se taky příliš nebavila, i zakecali jsme se na celou hodinovou cestu. Jaképak zábrany.
Jak jsme tak s Janou seděly na tom pokoji a nevěděly, co dělat, kousaly jsme se nudou. Byl to šíleně nudný týden a obě jsme se těšily, až Hradec trochu poznáme a ten volný čas se nám zaplni nejen školou. Trávit všechen čas na internetu, zkrátka to byla šílená nuda a řekly jsme si, že si najdeme nějaké cvičení a další a další aktivity, abychom nezdřevěněly.
Tak rozhodly jsme se jít na jeden seznamovák UHK do AC klubu, dorazili jsme já, Jana, Kačka, Rösley (o něm si povíme za chvíli). Tak jsme si tam tak povídali a chodili bývali studenti z gymplu z různých ročníků, se všemi jsme prohodili slovo a pak se vydali domů, když ten druhý den jdeme do školy! Naučit se jet nonstop, na to máme snad ještě chvíli času.
Koncem týdne nás nahnali na konferenci o budoucí cestě sociální pedagogiky. Obzvlášť ta přednáška jednoho polského profesora, v polštině, přirozeně byla záživná. Už po deseti minutách jsem díky svému perifernímu vidění vnímala, jak všichni studenti těkají očima po aule a po ostatních studentech, zda mu někdo z nás rozumí a v myšlenkách jsme se všichni ubírali i k našim profesorům, jestli mu vůbec oni rozumí, nejspíš taky ne, což dokazovalo hraní si s propiskou, zívání a prohlížení si svých studentů.
Žádné komentáře:
Okomentovat