Takové drama bylo zaregistrovat si předměty, zabralo mi to sotva půl minuty a to se okolo dělá takový humbuk... Abychom nestrhli informační systém naší fakulty, každý student dostal konkrétní čas, od kdy si může rozvrh sestavit. Já už od rána vyčkávala u internetu, abych zjistila, že přijdu na řadu až večer v devět večer. Mou nervozitu maximalizovaly příspěvky na stěně skupiny našeho oboru, kde se každý chlubil báječným rozvrhem už od rána... Vyšlo mi to taktak, ale pondělky a pátky mám volné taky!
V Lodžii nám probíhala Malá inventura, i zašla jsem se podívat na zahájení a rozhodně jsem toho, jako vždy, nelitovala, stálo to za to a já opět aspoň na okamžik žila okamžikem - pomalu ale jistě se učím užívat si přítomnost, i když to jde ztěžka (došla jsem ke zjištění, jak moc se orientuju na budoucnost, na cíle v budoucnosti a když už jich dosáhnu, jsou hned minulostí, o kterou se nestarám a v budoucnosti v ten moment vyvstanou cíle nové, za kterými se opět začnu hnát... na ty dosažené už se neohlížím, ani se z nich neraduju.... vážně neumím žít okamžikem).
A v závěru týdne jsme se s Jedloušem odvážili k vystoupení ve dvou, sestříhala jsem hudbu a byla jsem s ní hoodně spokojená, dost se mi to líbilo (třeba ji sem časem doložím). Dokonce jsme se pokusili i o choreografii a vypadalo to hodně nadějně, to bychom ale museli mít na vystoupení nakonec svou hudbu. Ano, byl to průšvih, nepodařilo se nám to rozchodit a tak jsme nakonec točili na nějaké české písničky, na které se zkrátka točit nedalo,... nebo možná i dalo, kdybych tu hudbu slyšela. Takže paní byla nakonec spokojená, měla 15ti minutové vystoupení a já si aspoň vyzkoušela improvizaci s vějířema (když nevíš coby, začni se točit). Na kafi do nás pak paní šéfová naládovala zákusky a pár panáků a jelo se domů. Takže to snad zas až takový průšvih nebyl, doufejme...
Žádné komentáře:
Okomentovat