studuji správný obor, to jsem zjistila po prvním měsíci. Skutečně jsem na správném místě. Jak já k smrti nenávidím formální vzdělávání a přesto jsem jeho součástí, tato katedra jde proti proudu. A jak nám sami řekli, snaží se do nás nahustit nejen informace, ale chtějí, aby absolvent tohoto oboru byl především vybaven sociálně. A tak budujeme neformálně společnou partu lidí se stejným zájmem, věčně jsme masírovány podněty, abychom něco dělali sami od sebe a abychom byli aktivní, a to se jim daří, aspoň v mém případě. Doslvoa se vyžívám ve vyhledávání přednášek navíc a s Lenkou a Míšou jsme se rozhodly, že si založíme vlastní rubriku v časopisu naší katedry, kterou se pokusíme udržet při životě během celého našeho studia. Sfoukneme tím hned několik much jednou ranou. Budeme publikovat a nejvýznamnější pro nás bude předmět samotné rubriky - praxe. Ve třech se budeme točit v napsání článku našich osobních zkušeností a možnostech nabízených k praxi, budeme takoví testovači a hlavně získáme nové zkušenosti a praxi. Konec konců, proč ne!
Naše semináře a vlastně i přednášky se vždy zvrhnou v diskuzi v přátelské náladě, plnou vtípků a odlehčení a to i přesto, že řešíme dost vážné problémy. To jsme holt my, ti patologové společnosti.
Náš spolužák Radovan se vždy zaslouží o nejlepší hlášky, které stojí totálně mimo hru. Když jsme na Úvodu do metodologie společenských věd řešili, co všechno musí mít odborná práce a příkladem nám byly rozdány seminární práce předchozích ročníků, Radovan se nezaváhal v prostoru na dotazy zeptat:"Počkejte, heleďte, vy ste jako doktorka jo?! dyť jste mladá, teda jako já to nemyslím špatně jo? no... Hustý, to jsem nevěděl!". Takový dotaz byl vskutku nečekaný, že naší paní doktorku natolik rozhodil, že naší společnou hodinu předčasně ukončila, že už se teď stejně nikdo nebude soustředit. :D Radovan na sebe upozorňuje často i během filosofie, že se ho jednoho krásného dne náš všemi milovaný a všemi opěvovaný profesor přímo zeptal:"Co si o tomhle myslíš, ty filosofe?" "No, cože? Jo... no.. já tady jsem dneska zase s kocovinou, já nemůžu odpovědět, mi to moc dneska nemyslí." A při hodině kriminologie:"Počkejte, a máte jako nějakej případ z praxe, jako že ženská znásilní chlapa?" "No počkejte, to je ale nesmysl, vždyť, když chlap prostě nechce, tak má ženská smůlu přece.". Zkrátka, když se Radovan přihlásí, všem už cukají koutky a bedlivě naslouchají, na co kouzelného se zeptá tentokrát.
Semináře psychologie osobnosti se také vždycky zvrhnou, to si naše paní doktorka potrpí na praktickou část, kdy teorii máme sfouknutou během pěti minut a pak vládne po zbytek hodiny naprostá anarchie a chaos vtipných řečnických hlášek a hříček. To je tak, když máte polovinu třídy studenty volnočasovkáře a tělocvikáře.
Ředitele naší katedry pak musíme hledat a naháěnt všude možně téměř pokaždé, když s ním nějaký ten seminář nebo přednášku máme. On je tak dezorientovaný! A to má stálý rozvrh... Přednášku začíná vždy slovy:"Tak jak jste se měli, co jste zažili, kde všude jste byli?" Pak nám ještě sdělí, o jaké průšvihy a trapasy se zasloužil, poví nám nejnovější historky a přednáška základů pedagogiky je tatam. Nehledě na to, že nerespektuje vůbec nic, tuhle přišel na naší přednášku Úvodu do kriminologie, vykoukl ze dveří a povídá:"Dole má výtvarka vernisáž, mazejte se zkulturnit!".
A peřdmět Základy rétoriky je snad ten nejzáživnější. Náš pan magistr je hotová karikatura člověka z Katedry českého jazyka. Znáte to, brejilčky, ublíznutý vlasy, košile nacpaná v kalhotech,... My bychom ho snad strávili, kdyby to třídy nepřišla na volnou kapacitu jeho kopie Kameník - ten nejméně kolegiální člověk, je poznat, že je z jiného oboru a z jiné katedry. Ten nám ve chvílích, kdy se magistr ptá na naše názory zrovna proběhlého projevu, podkopává židle tím, že kritizuje a není se schopan kohokoliv se zastat. No co, ten zápočet snad stejně dostaneme všichni. A tak se Kameník stává sjednocujím vnějším nepřítelem a jeho jméno je skloňováno snad nejčastěji.
Akcí diskuzního klubu už taky proběhlo pár a jedna z dobrovolných besed se zvrhla v bulvární vyslýchání Matěje Homoly z Wohnoutů na téma role image a subkultur. Celé povídání s ním bylo zábavné, otázky kladené profesorkou typu:"Co koncert to fanynka, je to pravda?" vždy vznesly vlnu potlesku a následovala hned druhá za jeho vtipnou odpověď a když se jedna studentka ptala na to, jak on chápe subkultury a jak to vidí Matěj neváhal a upřímně odpověděl:"No, řeknu to takhle, když jsem si včera říkal, že jdu na besedu o subkulturách, tak bych mohl vědět, co to je. Najel jsem si na wiki a zjistil jsem, že subkulturou můžou bejt i chovatelé králíků.". V aule bylo doslova narváno, lidé se prali i o místa na schodech, stálo to za to. Víc takových besed! :)
Pak jsem okusila i dobrovolnou exkurzi do integračního centra Kosatec v Pardubicích. Krom toho, že mě Pardubice zklamaly, jak hnusné je to město, a krom té otřesné zimy byla exkurze fajn, a co na ní bylo nejvíce fajn? To jak byla neformální přece! Nelili do nás žádnou teorii, ale povídali nám o svém životě různými způsoby handicapovaní lidé (epileptička, nevidomý, neslyšící, vozíčkářka od narození, vozíčkář lyžař, schizofrenik,...).
Takže jsem na formální škole, ale díky bohu na neformálně se chovající katedře na oboru formality ignorujicích lidí, takže super :). A stejně jednou skončím ěnkde úplně jinde, ale to neznamená, že ta vejška musí stát za prd, takhle si ty roky strávím aspoň příjemně a budu mít vážně báječné zážitky! Jen tak dál! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat