Nürnberg+ reuinion

Dost Brazilců a Jordánců, se kterými jsem pobývala v Merseburgu, se na vánoce vrací domů, a do Německa se už nejspíš nevrátí v dohledné době. A tak se zrodila potřeba zrealizovat předvánoční rozlučku, kterou jsme si slibovali ještě v Merseburgu. Někdo vznesl nápad na město Nürnberg kvůli jeho proslulým vánočním trhům a nacistickou historií, také leží blízko Stuttgartu, v jehož okolí se ostatní nachází. A Silas dokonce v Nünrbergu bydlí, jiné návrhy nepadly a tak bylo rozhodování jednoduché. Sešlo se nás dost :-). Avšak z největší dálky jsem dorazila akorát já. Matthias a Vik neprojevili žádný zájem o společné setkání a Carol s Annou to nevyšlo, protože letenky z Portugalska a Itálie již byly velmi drahé.

Druhý prosincový víkend jsem se Flixbusem vydala za hustého sněžení a absolvování dvou policejních prohlídek vstříc Nürnbergu, kam jsem dorazila již za tmy. Po cestě do hostelu, kde jsem měla sraz s Luisou, jsem si užívala vánoční atmosféry. Po přivítání s Luisou a zapsání v hostelu jsme si šli do pokoje odložit věci. Místo jinde než v devítilůžkové smíšené ložnici nebylo a tak jsme s klidem v duši doufaly, že hostel bude fajn, ale znejistěl nás pán lámající angličtinou říkající nejistě "...it should be, it should be....", když nám sděloval číslo pokoje a postelí, které byly třípatrové. Pochopitelně po příchodu na pokoj byly naše postele obsazené a obsadily jsme postele někomu jinému, pokoj obývaly tři kašlající a smrkající Italky zachumlané v postelích, které hulvátsky rozebraly polštáře z volných postelí, s Luisou jsme tak pokračovaly v řetězové reakci a vzaly si polštáře z jiných postelí, v tichosti, neboť se Italky snažily o spánek, jsme si uchruly své věci, a v tom přišel přibližně třicetiletý ázerbajdžánec s obrovským kufrem. Světaznale nás pozdravil s úsměvem a šel si zabrat také svou plechovou skříňku a volnou postel s posledním polštářem, jeho snahu být ticho zmařila vylomená dvířka skříňky, kterou si zvolil, jenž se s rachotem zřítila na zem. Byly jsme vyděšeny všechny a protože si mistrovsky získal naši pozornost, showmansky využil své chvíle slávy pronesením věty: "I am really strooooong today.". S Luisou jsme přidušeně chytly záchvat smíchu, dobalily si své věci a vydaly jsme se do Silasova bytu, kde už byl i André. 

Nadšeně jsme si vyprávěli, jak se nám žije a jaké máme nejbližší životní plány, a jak se potýkají s tak krutými podnebnými podmínkami, povečeřeli jsme a vrhli se do noční prohlídky města a následně na nádraží, kde jsme vyzvedli Ahmeda, Gustava, Lucase a Leitha. Ahmed již zdálky sršil svou jednoduchou angličtinou se silným jordánským přízvukem své hlášky, kterými mě kropil v Merseburgu každý den a nostalgický víkend tak mohl začít. Po procházce městem a večeři, jsme se s Luisou vydali do hostelu, kluci se poskládali ke spánku u Silase v bytě. Ložnice byla plná spících lidí, zapluly jsme do svých postelí a snažily se usnout za kašlotu a chrchlání Itálek a nových nocležníků, které jsme ještě neměly tu čest poznat. 

Ráno jsme vstaly po deváté hodině a šly si shánět snídani, procházely jsme probouzejícím se městem a na jednom z menších náměstí jsme potkaly Starbucks v krásné historické budově, nejsem fanouškem takových globálně proslulých řetězců, ale Luisa mě nalákala na vůni kávy, sedly jsme si v patře, v klidu popíjely a pozorovaly z tepla běh města za povídání svých životních příběhů. Neváhaly jsme jít se podívat do města stejnou trasu, jako včerejší večer, s návštěvou hradu, náměstí a dalších významných budov za svitu světla. Po dvanácté se konečně ozvali probouzející se kluci, se kterými jsme znovu prošli město, avšak se znalostí Silase, který nám povídal zajímavé informace a procházka byla tak o to zajímavější. Největší část jsme pak strávili na trzích. Všechny ulice byly naprosto přeplněné lidmi třímajícími hrníčky s Glühwein, za vůně pečených ořechů, kaštanů, vaflí a spousty dalších dobrot (pro masožrouty obzvlášť - Německo, čili nepřeberné množství na ohni připravovaných klobásek a buřtů rozličných délek, tvarů, barev, koření,...). Zajímavá byla část vánočních stánků z různých státu světa. Nejvíce se nám líbilo v části trhů věnované dětem s naprosto pohádkovými atrakcemi a obchůdky jak z jiného světa.  Užívali jsme si zpívání všem nám známých koled, avšak ve svém mateřském jazyce - ostatní okolo námi byli pobavení. Stejně tak jako když jsme šli po náledí, které kluci neznají, nebo když se kouličkovali a já jsem se jim snažila vysvětlit, ať si sníh opráší z oblečení a šály u krku, jinak se jim sníh časem rozteče a bude jim velká zima. Pozdní odpoledne jsme se odpojily s Lucasem a vydali se do Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände, odkud jsme odcházeli s velmi silným zážitkem a docela novým pohledem na tak "krásné" město. Po další procházce městem jsme zakempili u Silase na bytě, společně si připravili večeři. Spolubydlíci Silase z Ázerbajdžánu připravil kotel polévky, který nám velmi ochotně nabízel, neboť nebylo v jeho moci takový kotel někdy sníst. Bylo spoustu témat k povídání a náš "klidný" rozhovor s občasným smíchem přerušilo zazvonění sousedky ze spodního bytu ve dvě ráno, že bychom se měli ztišit, jinak zavolá policii. S omluvou jsme se rozloučili a naše setkání pro dnešní noc jsme ukončili. Čímž končilo dobrodružství klukům, ale mě a Luise nikoliv.

Po cestě na hostel se nám podařilo zabloudit a tak jsme viděly hodně z nočního života v Nürnbergu a po příchodu do ložnice v hostelu jsme se málem přerazily o přistýlku a cesta ke skříňkám a postelím nám nebyla znemožněna, neboť byla zavalena spoustou kufrů, krosen a má postel byla těmi všemi věcmi zavalené taktéž. Lidé spící v postelích byli proházené. V první chvíli jsem si říkala, zda v mé posteli někdo pod všemi těmi věcmi nespí. Opravdu jsme nerozuměly té logice, že si na rozchrutou postel (kterou jsem tak zanechala záměrně), rozloží své věci, které tam ponechají a samozřejmě jsem měla i zcizený polštář.... Australský pár byl vzhůru a sdělil nám, že věci jsou jejich, moc jsme nedbaly ticha rozčílením, věci jsme sházely z mé postele a přímo od páru jsem si vzala svůj polštář. Potom, co jsme zapluly do postelí, nám pár dal určitý časový odstup na usnutí, ale rozhodně spát v plánu neměl... naštěstí byl vzhůru i třicetiletý Ázerbajdžánec, který v jedné větě použil hned několikrát slovo "fucking" a pokaždé v jiném významu, což bylo o to vtipnější a žádal tak pro sebe ticho ke spánku, čehož se mu dostalo od usnutí páru jen pár hodin, protože ve čtyři hodiny se rozřinčely budíky Italek, které si nezabalily do svých obrovských kufrů věci předchozí večer, nýbrž se řídily italskou verzí "Ráno moudřejšího večera"... Hodina, kdy jsem se snažila spát i přes jejich bordelaření a produkování hluku, byla dlouháááááááátáááánskáááá. Ráno jsme s Luisou konstatovaly, že jsme měly na spolunocležníky opravdu smůlu a že bychom mohly na základě této zkušenosti napsat manuál, jak se NEchovat v hostelu :D. Zůstávala jsem klidná, neboť mě čekaly čtyři hodiny v autobuse po cestě zpět. Ráno jsem tedy vyběhla z postele vzrušená posledními pár hodinami, které můžeme společně strávit. Došly jsme k Silasovi na byt, kde proběhla naše Poslední snídaně, po které už byl čas rozejít se na nádraží v různých časových rozestupech. A protože už s loučením máme velkou praxi, rozloučili jsme se relativně rychle a bez slz s úsměvem na tváři větou "See you yesterday...".

Svědkyní na plný úvazek

Podzim jsem měla vyplněný hned dvěmi svatbami. Svatba Vojty a Markétky byla velmi příjemnou přírodní svatbou v závěru měsíce na kopci ve vesnici Cidlina, kousek za Jičínem. Po celou dobu panovala přátelská, pohodová, neformální atmosféra, asi tak jako v celé Lodžijské komunitě a oddávající - kamarád novomanželů tomu dodal překrásnými, vážnými slovy. Kromě samotné svatby jsem si užila setkání se spoustou známých z mého gympláckého života a mého samotného působení v Lodžii. Po obřadu se svatebčané přesunuli do Lodžie ke svatebnímu stolu, kam jsme my dorazili až v pozdním odpoledne na koncerty, kdy jsem stihla získat tanec s nevěstou i ženichem. Kromě vymýšlení svatebního daru mě vlastně nic moc netrápilo :-) a svatbu jsem si velmi užila.

Mnohem náročnější však byly přípravy svatby Ivety a Jakuba. Iveta se mě doptávala již kdysi dávno, zda bych jí byla svědkem a  ještě po Skypu z Německa se budoucí manželka ujišťovala, zda již budu v Česku, abych se mohla role svědkyně zhostit na plný úvazek, doslova :-). Od výběru svatebních šatů jsem pletichařila s druhou svědkyní, která pak však ze zdravotních důvodů bohužel odpadla a svědectví přebral Kubův bratránek. Také jsem byla účastna smrtelného vtípku na tchýni, že si nevěsta vybrala paví šaty místo bílých, které dlouhou dobu odmítala. Spolu s prací a se školou toho byly spoustu a ani zdaleka jsem si nepřipadala, že mám dost času na veškeré přípravy. 

Online jsem koordinovala rozlučku se svobodou pro nevěstu, kdy mi všichni vyhejtovali původní program, ale nepřicházeli s žádnou konstruktivní kritikou a návrhy, jak jinak by to mohlo probíhat, aby to nebylo srkání čaje v restauraci. Aneb když vymyslíte mistrnný plán, kterému věnujete spoustu času a pak vám ho smetou ze stolu bez udání pádných argumentů. Využila jsem tam svůj bezedný soudek trpělivosti a vymyslela program jiný, aby to i ty "sušší" účastnice strávily. Nakonec jsem vymyslela dotazník, který jsem zaslala předem ženichovi, chtěla po něm odpovědi, rozdělila role a budoucí nevěsta se tak ucházela o osvědčení pro způsobilost ke vstupu do manželství. Její znalosti o manželovi a budoucím společném životě multidisciplinárně prověřovaly odbornice (psycholožka, sociální pracovnice,...). A následně dostala nevěsta výbavu v podobě rozličných praktických a některých odvážných dárků. A protože si nevěsta rozlučku užila - konec dobrý, všechno dobré :-).

Další přípravy následovaly záhy...

Na štěstí bydlím s Martinem, který se každého nápadu chytl a zhostil, takže jsme po večerech sepsali a vydali Novomanželoviny, vyrobili novomanželské pexeso a během svatby jsme pak využívali her sepsaných v nemocnici druhou původní svědkyní. Také se nade mnou vršily dotazy ze všech stran ohledně svatebních darů a přesnějších informací ohledně svatby. A proslov jsem psala večer před svatbou asi tak v jednu ráno - ale zato byl velmi od srdce :-).  A také jsem přece neměla žádné modré šaty (to byl teda velký boj, sehnala jsem je až s Denisem v Kolíně a neuměla si udělat drdol a nikdo neměl čas mi ho udělat! (rady od sestry jsem sice měla, ale i tak asistenci trénoval Denis :D)

Ráno jsem vyrazila brzy pomoci nevěstě se šaty a líčením. Málem bychom zapomněli na všechny květiny ve vázách na půdě :D, které jsem s ženichem balila, když už se řadila svatební kolona k odjezdu :D. Denisovi byla předána zodpovědnost řidiče nevěsty a Martin měl k obřadu dovést nevěstu s maminkou.

Celé dopoledne pršelo štěstí, tvrdohlavě chtěli obřad venku a hned co svatebčané seřazení vyšli do zahrady, déšť jen zesiloval. Obdivuji je, že si zatím stáli a vypozorovala jsem skvělý tmelící efekt takového deště, že se téměř všichni svatebčané vešli do malého altánku a tchýně se zahřívaly tím, že se k sobě tiskly. Kromě novomanželů takové počasí tmelilo všechny svatebčany bez výjimky.

Denis musel ujet na hokej a já jsem byla velmi vděčná, že jsem se po dlouhé době setkala s Lenkou, ostatní svatebčané byli docela suchaři, tak jsme museli trdlit spolu s Martinem a neustále jsme vymýšleli, co bychom tak ještě mohli vyvést :D (tanec s plyšáky, založení vlastní kapely, ptáček, makarena, mašinka.... a všechny podobné zvrhlosti). Zapnout pubertální mód se nám s Lenkou podařilo docela lehce. Denisovi se po jeho návratu příliš nechtělo zapojovat do našeho způsobu zabávy, ale chachu se na písničku od Rammstein učil. Jakmile pokročil večer, měla jsem pro novomanžele připravenou ještě lightshow, na kteoru se velmi rádi dívají. Protože nebylo kde jinde, ještě jsem ve svém pokoji připravila ubytování pro tři páry hradeckých svatebčanů, které ráno Denis naskládal do auta a dovezl je zpět do Tuře, odkud pokračovali svými auty domů. 

Novomanželé se bavili a to je hlavní :-) 

Velmi ráda bych měla více času na přípravy, abych z toho nebyla tolik ve stresu, ale rozhodně to za to stálo :-). A lichotky typu: "Ty jsi skvělá svědkyně, jak se o všechno hezky staráš, takovou svědkyni bych také chtěla mít." mě spíše vyděsily než potěšily :D.
A přesvědčila jsem se o tom, že je super prožít takové chvíle se všemi svými přáteli a rodinou - co jiného by svatba byla, než rodinnou záležitostí :-). Avšak mnohem více je to o manželech samotných a proto by mi vyhovovala i velmi malá svatba klidně jen s minimem lidí bez bujarých oslav na zajímavém místě se skvělou atmosférou, aby nebyla stresovou událostí :-).

Carol+ reunion

Ve sdíleném pokoji na koleji v Merseburgu jsme s Carol plánovaly, jak mě navštíví po mém návratu v Čechách, abych ji ukázala Prahu a dalších pár krás Česka.

Vyhradila jsem si pro ni prodloužený víkend, při ranním sobotním příjezdu do Prahy jsme Carol uvítali společně s Denisem a užívali si společně krás Prahy. Večer jsme dojeli k nám domů, kde jsem Carol ubytovala. Náhodou navštěvovala ségru její kamarádka z Turnova, čímž bylo rozhodnuto o výletu na další den, společně jsme tak vyrazili z Turnova na Hruboskalsko přes Valdštejn a následně na Trosky, kde jsme krásnou náhodou kromě Gazi potkali Ivetu s Kubou - takže to byl zároveň i malý gymplácký srázek. Než jsem si stihla s Gazi vyměnit pár základních informací, Denis už domluvil, že se s nimi svezeme do Jičína, Carol tak ochutnala nejlepší točenou zmrzku v celém Českém ráji - troufám si říct - U Vojtků a následně jsme šli šetřit síly na pondělní výšlap na Ještěd, odkud Carol pokračovala směrem na Prahu, protože měl brácha prázdniny, neváhal procvičovat základní anglické fráze a doplnil nás. Byla sranda, a dost jsme toho nachodili, co bylo hlavní, že jsme po celou dobu vzpomínaly na nedávné časy v Německu a Carol tak završila své cesty, protože se po návštěvě Česka vracela zpět do Portugalska. A příště třeba v Portugalsku, na viděnou! :-)

See you yesterday

Poslední měsíc se stal tréninkem v loučení...
Některá goodbye byla těžší, některá lehčí - zvláště ta evropská, neboť pravděpodobnost, že se znovu setkáme je vyšší. Rozloučit se jako první se Silasem z bytu v poschodí nad námi, nebylo takové drama. I když nálada byla přidušená, nad pizzou se střídal jeden vtípek za druhým. Nepříjemná chvíle přišla, když měly prořídnout řady našeho bytu, Matthias s Vikem... Protože celkový počet zahraničních studentů byl v posledním měsíci zredukovaný, často jsme se sešli všichni u společné večeře, už se nekonaly párty, nýbrž klidné večeře s povídáním si o všem možném. U příležitosti odjezdu Vika a Matthiase Achmed a Leith připravili jordánskou večeři, kterou kvůli mě a Luise připravili ve vegetariánské verzi, abychom se přejedly, na což dávali velký pozor a neustále doplňovali naše talíře.. ach ta jordánská pohostinnost :-).
Do prázdnějšího bytu přijel Frederico, přítel Anny a tak jsme měly přítomný aspoň nějaký mužský element. Z osamělé chvíle jsme se rozhodly revanžovat večeři klukům v podobě lasagní, které připravila Anna, já naposledy upekla brambory ve slupce, které si všichni zamilovali spolu s grilovanými camemberty. V ten večer se s námi přišla rozloučit i Sarah. V posledním týdnu jsme se také všichni zbývající vydali na oběd do Nova Eventis a už se přiblížil den, kdy jsem měla odjet s Denisem do Berlína, s holkama jsme připravily drobnější občerstvení a v závěru večera přišlo jedno z nejtěžších loučení, neboť Luisa a Lucas odjížděli na dvoutýdenní roadtrip a Anna s Fredim se v následujících dvou dnech měli vydat vstříc Itálii, bylo tedy jasné, že už se v Merseburgu nepotkáme... Carlos, Isa, Sajjad, Susi, Leith, Achmed a náš byt se také rozhodl uspořádat poslední International Dinner a přišel tak čas říct si Achmedovu frázi "See you yesterday", která původně vznikla jako chyba a ukázalo se, že je to klíčová fráze pro celý Erasmovský pobyt...

Berlin love?!

Již v začátku semestru v Německu jsem se rozhodla, že během pobytu strávím několik dní v Berlíně, abych měla dost času na dlouhé procházky po městě, včetně procházek po galeriích a muzeích. Protože se o Berlín zajímal i Denis, naplánovali jsme výlet na závěr mého pobytu a hned na tři dny. Dva týdny před odjezdem jsem nedočkavě vyhledávala informace o zajímavostech v Berlíně, nejen v tradičních turistických průvodcích, nýbrž i v tipech od samotných Berlíňanů. A tak jsem vedle seznamu nejvýznamnějších budov, muzeí a galerií, měla i seznam alternativních klubů, muralů, věděla jsem, kam zajít na nejkrásnější západ slunce atp.

Už první den nám bylo jasné, že tři dny jsou opravdu málo...
A navíc jsme byli blázni a chtěli jsme chodit pěšky...

Po ranním příjezdu jsme se vydali na Charlottensburg, kam si Denis donesl zakoupenou kávu a posnídali jsme. Odtud jsme pokračovali k Zoologische Garten, kterou jsme obkroužili a než jsme se dostali ke Kaiser Wilhelm Gedächtnisskirche, prošli jsme ulicí se zahraničními konzuláty a zkoušeli svou znalost světových vlajek při obdivování moderní architektury. Značný čas jsme strávili v Gemäldegalerie, ale začala se na nás podepisovat únava a při užívání si pohledu na mistrovská díla nám těžkly nohy. S línějším tempem jsme se napojili na ulici Unter den Linden a poprvé tak spatřili Reichstag a Brandenburger Tor, dále jsme pokračovali na Bebelplatz, šli okolo Nikolaikirche a Rotes Rathaus. Protože bylo opravdu pěkné počasí, ulice byly plné lidí a turistů, neustále jsme okolo sebe slyšeli nejen němčinu, mnohem častěji angličtinu a další jazyky, včetně češtiny. Kousek od Brandenburger Tor jsme si koupili kopečkovou zmrzlinu, ta nás v Berlíně nejednou zaujala a stala se naší potravou.

Protože nám zbývalo ještě dost času, přes Alexanderplatz s Fernsehturm jsme se zastavili na pensionu, návštěvou malebného parku v Pankow s Märchenbrunnen jsme se nadobro vzdálili městské části Berlin Mitte a vydali se přes Friedrichshain až do alternativní části Berlína - Kreuzberg. Po cestě jsme si užili dlouhatánskou East Side Galerry, na mostu Oberbaumbrücke nás při sledování západu slunce překvapila kolařská akce, kdy tisíce Berlíňanů vyrazili do ulic na kolech a blokovali tak běžný provoz. Kromě lidí v kostýmech jsme měli podívanou zpestřenou i speciálně upravenými koly s repráky, ze kterých hrála hudba a jednalo se tak o pojízdnou party. V Kreuzbergu jsme shlédli pár mural artů a užívali si alternativní atmosféry, spousta kaváren přeplněných lidmi, plážový bar na břehu Spree s disco mícháčkou,... Denis ulovil Currywurst a protože jsme dobrodruzi rozhodli jsme se nejít podle mapy a zabloudili jsme do Teepee Land - hippie osady. Znaveni s téměř třiceti kilometry v nohou jsme prošli okolo legendární uzavřené The Berlin Ice Factory a už už jsme se rozhodli, že půjdeme spát, ale po cestě přes Alexanderplatz jsme potkali stage, kde vystupovali žongléři a další artisté z různých koutů světa a ti němečtí byli typičtí velmi osobitým, humorným - sexistickým stylem :D. O bližší popis si řekněte :D. Naprosto uchozeni a unaveni jsme zapadli do penzionu a těšili se dalšího dne...

Vstávat se nám nechtělo... :D Vyrazili jsme z penzionu relativně pozdě a s Museum passem jsme prošli Altes Museum. Alte Gemäldegalerie, Neues Museum a Hamburger Bahnhof. Popisovat jednotlivé obrazy a výstavy nebudu, neboť bych mohla napsat knihu... a navíc jsme byli vjemově natolik unaveni, že jsme nevnímali už žádný psaný text a tak jsme šli šetřit síly na další den.

Kilometry v nohou se na nás podepsaly, stejně jako fakt, že jsme celý den měli chodit po městě se všemi věcmi. Koupili jsme si celodenní jízdenku na MHD, kterou jsme hojně využívali. S ránem jsme navšívili Gendarmenmarkt s Neue Kirche a Denis nemohl vynechat Checkpoint Charlie. Po včerejší muzejní a galerijní tour jsme se osmělili a navštívili ještě Berlinische Galerie a Judisches Museum, které jsme si nechtěli nechat ujít. Denis byl zvědav, jak obrovský je Tempelhof, vstříc kterému jsme vyrazili, ale byl tak obrovský, že jsme nenašli vchod a to jsme ušli několik kilometrů :D. Denis se tedy spokojil s jedním křídlem a šli jsme se naobědvat do překrásného Viktoriapark s vodopádem, sluníčko stále velmi hřálo. Odpoledne jsme měli rezervaci návštěvy Reichstagu spolu se spoustou dalších turistů a protože sluníčko stále velmi hřálo, ve skleněné kopuli jsme dlouho nevydrželi, Berlín jsme obdivovali ze střechy Reichstagu, odkud byl krásný výhled až na Teufelsberg, jehož návštěvu jsme do našeho rozvrhu nebyli schopní už nijak nacpat. Se slovy, někdy příště jsme přejeli na Potsdamerplatz, kde moje tělo začalo protestovat proti dalšímu chození, s nedostatkem spánku v posledních dnech, tak jsem vysedávala na Potsdamerplatz a Denis krátce před zavíračkou ještě nakoukl do Spionmuseum.

Z Berlína jsme si kromě desítek kopečků zmrzliny v žaludku odváželi spoustu inspirace a já uchvácena tímto městěm jsem završila svůj pobyt v Německu...

Ladies roadtrip!

Uprostřed zkouškového brazilky Lu a Isa přišly s nápadem udělat si holčičí roadtrip, pochopitelně jsme se se Caroline neváhaly přidat. Vzhledem k tomu, že jsem jako jediná měla během týdnu dvě zkoušky a vlastně ani moc neholduji plánování, předala jsem holkám svůj souhlas s prakticky vším a že se velmi ráda přidám. Klíčová byla akorát středeční schůzka, kde jsme rozhodly o cílové destinaci, a že to nebylo vůbec lehké, najít zemi, město, ve kterém ani jedna z nás ještě nebyla. A konečné rozhodnutí po dvouhodinové diskuzi padlo na Luxembourg a Köln.
Isa s Lu jsou naštěstí oproti mě posedlé plánováním, však také studují management, takže zamluvily auto, zabookovaly hostel v Luxembourgu, našly zajímavé památky k návštívení včetně města Vianden po cestě do Kölna. Problematické bylo sehnat volný hostel pro čtyři osoby ze soboty na neděli v Kölnu, následně holky objevily informaci, že se ten víkend v Kölnu odehrává festival Kölner Lichter a tudíž nám nezbývalo nic jiného, než opepřit své dobrodužství couchsurfingem. Najít ubytování u někoho doma pro hned čtyři osoby....? Na poslední chvíli nám odpověděl Philipp a už to vypadalo, že plán našeho roadtripu je kompletní.
V pátek ráno jsme s Lu šly pěšky asi pět kilometrů pro pronajaté auto Opel Corsa. I když nikdy předtím neřídila šest v hodin v kuse, důvěřovala jsem ji, protože několikrát zmiňovala, že jí řízení chybí, a to by přece nechybělo člověku, který je ze řízení vystresovaný. Brazilci jsou nedochvilní, a tak jsme musely čekat ještě přes hodinu a půl na Isu, než jsme mohly konečně vyrazit. Naskládaly jsme se do malého autíčka a vyrazily vstříc Merseburgu. Z mých řídicích dovedností bylo cenné především know how, vysvětlovala jsem Lu, proč na dálnici auta v pravém pruhu nemohou být rychlejší než ta v levém pruhu, Pak se ještě zeptala, co znamená bílý trojúhelník s červeným rámečkem a červené kolo s bílou vodorovnou čárou,... a už jsem byla prakticky bez obav.
Jeden peprný zážitek na nás čekal hned u první čerpací stanice, kde jsme chtěly dotankovat. Lu s autem najela k automatu a pak konstatovala, že tu není nikdo, kdo by nám natankoval, že obsluha v Brazílii tankuje standartně, že ani nemusí vystupovat z auta. Vysvětlily jsme si, že musíme natankovat samy, ale ve chvíli, kdy chtěla vystoupit z auta, zjistila, že najela vlastně docela blízko, zkusila se protáhnout deseti centimetrovou škvírou, ale nezadařilo se, přeparkovala tedy, aby mohla z auta vystoupit. Pochopitelně jsme si jako auto plné holek, které přeparkovalo, vysloužili značnou pozornost všech přítomných. Poté holky zjistily, že tankovací otvor je na druhé straně auta, i přesto vyzkoušeli tankovací pistoli natáhnout, ale nedařilo se, musely jsme tedy přeparkovat znovu. Isa zůstala venku a přešla na místo k jinému automatu kde tancovala a držela nám tak rezervaci místa. Při tankování pochopitelně nemohla chybět dokumentace telefonem, protože i to byl pro holky z Brazílie zážitek. Další úvahu, odjet s autem před placením na parkoviště, jsem uvedla na pravou míru.
K večeru se nám bez většího bloudění a poslouchání brazilské hudby podařilo dojet do Luxembourgu, kde jsme zanedlouho našly i hostel uprostřed města, kde jsme měly strávit noc. Padala tma a jednohlasně bez diskuzí jsme se i přes únavu z více než šestihodinové cesty vydaly na večerní procházku městem. Obdivovaly jsme nasvícené mosty a staré části hradeb, užívaly si rozličných výhledů na osvícené město. Rušné bary a ulice nás přilákaly svým hlukem. Isu zaujal jeden sklípek, kam i přes cedulku oznamující soukromou akci vstoupila a my všechny pochopitelně za ní. Jednalo se o maličkatý sklípek v zemi, a jak nám majitel zanedlouho vysvětlil, jednalo se o pivní klub, který však už zavírá, ale že se jistě uvidíme za chvíli v jiné hospůdce, kam nám doporučil cestu, kde čepují na padesát druhů piv, které musíme ochutnat. Bez soustředění se na cestu jsme procházely uličkami a nakukovaly do všemožných hospůdek a barů, všude bylo živo, většinou lidé seděli v hospůdkách se starým nábytkem po tmě, při svíčkách a postávali u hrajícího piana a zpívali. Byly jsme naprosto ohromené noční atmosférou města, které oplývalo různorodostí. Aniž by to byl náš záměr, nakonec jsme se usídlily v jednom barů z naprosto úžasnou atmosférou, kde jsme povečeřely pizzu a holky ochutnaly pivo, netrvalo dlouho a dorazil i majitel soukromého pivního klubu. A protože čas pokročil a chýlilo se k půlnoci, vydaly jsme se směrem k hostelu. Zaskočily nás ulice, které byli ještě plnější lidmi a dav u jednoho z klubů Isu magneticky přilákal, v další chvíli, jsme tancovaly dva metry od Dj v přeplněném klubu a užívaly si noci až do dvou do rána, kdy jsme usoudily, že nás přeci jen čeká ještě kus cesty zítra.

Spolu se dvěma Číňankami matkou a dcerou jsme v hostelu znaveny upadly v tvrdý spánek a vzbudily se až v poslední půl hodinu k snídani. Po vydatné snídani jsme se vrátily do města stejnou cestou a užívaly si docela jiné atmosféry, než včerejšího večera. Casemates du Bock, Viaduc, Place d´Armes, Palais Grand Ducal, Place de la Constitution, Statue de la Granda Duchesse Charlott, Dent Creuse,... zaroveň jsme měly štěstí, že v Cathedrale Notre Dame byl zrovna varhanní koncert, nasály jsme atmosféru a vydaly se najít čokoládovnu, kde jsme nakoupily pár pralinek a po líné procházce zpět k hostelu jsme pokračovaly směrem k lucemburskému Karlštejnu - hradu ve Vianden, který byl vybudován v jedenáctém-třináctém století a je rodištěm českého krále Jana Lucemburského.

Následoval přesun směrem město Köln. GPS navigace nás navedla přes lucemburský venkov do německého venkova, užily jsme si pohledů do malebných údolíček a na sedmou hodinu večer jsme dohledaly dům našeho couchsurfingového hostitele. Phillip a Jonas nás přivítali doslova s otevřenou náručí a ledovou kávou se zmrzlinou. I přes to, že jsme se nechaly slyšet, aby si s námi nedělali starosti, připravili pro nás geniální brazilskou večeři Muqueca a my pro ně připravily na oplátku brazilské drinky Capirinha. Jímalo nás podezření, jaktože jsou tak kulinářsky zdatní,... Philipp vlastní cateringovou firmu a Jonas je šéfkuchař....

 Protože byl celý dům v rekonstrukci a Philipp se do něj nastěhoval před nedávnem, dal nám za úkol rozmístit po domě surfařské plakáty,... Nenapadlo nás nic jiného, než je naschvál rozvěsit po stropě, přes erotický kalendář a ještě vzhůru nohama. Kluci vtípky pochopili a už byla poslední chvíle, abychom stihli vlak směrem do města. Nezbyl nám čas koupit lístky, protože jsme dorazili na zastávku spolu s vlakem a kluci nás uklidňovali, že to zkrátka musíme risknout. Vlak byl plný mladých lidí popíjející alkohol, kteří mířili taktéž na břeh Rýna, aby shlédli vrchol programu, ohňostroj nad katedrálou, který je připravován 50 pyrotechniky, tři dny předem. Vedle deseti tisíců dalších lidí, jsme našli krásné místo v jednom z parků na břehu, odkud jsme obdivovali nazdobené lodě na Rýnu a nasvícenou scenérii města. Netrvalo dlouho a ohňostrojová produkce s hudebním dobrovodem začala. Spousta lidí okolo zpívala, neboť si všichni předem mohli stáhnout písničku a text do mobilu, slyšeli jsme tak davy z protilehlého břehu i lidi okolo sebe. Nejsilnějším momentem už tak úžasného začátku byl okamžik, kdy se rozeznělo Imagine od Johna Lennona s obrovský ohňostrojovým znakem míru. Než desetitisíce lidí opustily břeh, vylehávali jsme na dece a užívali si toho okouzlujícího výhledu na historické centrum města z břehu Rýna. Kluci nám doslova nedovolili koupit jízdenky na vlak ani na zpáteční cestu, protože jsme opět příliš nestíhali a tak jsme vzali risk jet na černo i podruhé a vzhledem k vysoké bezpečnosti všude ve městě jsme ani nepředpokládali, že by si někdo dělal starosti s černými pasažéry. Pochopitelně byli všem lidem ve městě kontrolovány batohy a k vidění byli policisté s automatickými zbraněmi v rukou...
Naprosto znavené jsme padly k ránu do postelí, ve kterých jsme zůstaly až do jedenácti, kdy se vzbudili i naši hostitelé. I přes to, že jsme snídani dovezly, připravili pro nás k poledni doslova snídaňové hody, na kulatém stole na terase v zahrádce nebylo jediných volných  centimetrů čtverečních. Trochu zostuzeny, že jsme dovezly jen drink Capirinha, který byl jen skromným děkuji za takovou pohostinnost, jsme se zvesela s Philippem a Jonasem rozloučily a pokračovaly do denního Kölnu, který jsme prochodily křížem krážem, i přes turisticky profláknutá místa, jsme náhodou objevily Rock Café Köln a krámek Ben and Jerrys. Také jsme zvládly uvíznout v ulici vedoucí k jednomu náměstí, neboť se tam natáčel film a nemohly jsme se přesunout, kam jsme potřebovaly, protože bychom zkazily dobovou scénu. A také jsme potkaly Jacka Sparrowa!

Uchozené, unavené, jsme pokračovaly v dlouhé cestě zpět do Merseburgu. Snažily jsme se udržet Luisu při smyslech a já si tak vybudovala závislost na brazilské hudbě, mimo poslouchání hudby nás noční německá krajina dovedla k filosofickým úvahám nad našimi životy, protože se náš pobyt schyluje ke konci...